NATO Response Force

Autoři:
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
NRF jsou vojenské síly nové generace, složené z technologicky vyspělých, flexibilních, nasaditelných, interoperabilních a udržitelných sil, které zahrnují prvky pozemních, vzdušných a námořních sil, a jež jsou připraveny rychle se přemístit tam, kde je jich zapotřebí, s cílem odstrašit, narušit, znemožnit a odrazit jakýkoliv útok vedený proti členským státům NATO, včetně útoků teroristických. [1]

Autor, název

Ing. Jaroslav Kulíšek
NATO Response Force
NATO Response Force

Abstrakt:

NRF jsou vojenské síly nové generace, složené z technologicky vyspělých, flexibilních, nasaditelných, interoperabilních a udržitelných sil, které zahrnují prvky pozemních, vzdušných a námořních sil, a jež jsou připraveny rychle se přemístit tam, kde je jich zapotřebí, s cílem odstrašit, narušit, znemožnit a odrazit jakýkoliv útok vedený proti členským státům NATO, včetně útoků teroristických. [1]

Abstract:

This article illustrates the troubles encountered with development of the NRF. The NATO Response Force is a highly ready and technologically advanced force made up of land, air, sea and special operations forces components that the Alliance can deploy quickly wherever needed. The NRF is intended to be a transformational force that will not only be able to meet the security needs of NATO in 21st century but also serve as an agent of change whereby all the member nations of NATO will be able to bring capabilities, and concepts of operations into their national forces. Undoubtedly, the NRF will not provide a basis for solving all of complex challenges. But it does offer an opportunity for experimentation and testing—the essence of military transformation—and the forging of creative solutions. The views expressed in this assessment are those of the author and do not reflect the official policy or position of NATO or EU.

Klíčová slova:

NRF, NATO, vojenská operace, schopnosti ozbrojených sil

Key words:

NRF, NATO, military operations, armed forces capabilities

Jak citovat tento článek / How to Cite this Article:

KULÍŠEK, Jaroslav, NATO Response Force, Vojenské rozhledy, 2010, roč. 19 (51), č. 3, s. 46-71, ISSN 1210-3292

Motto: Prvním zákonem války je přežít a zničit nepřítele.

 

1. Úvod

05-Kulisek-logo NRFSe vznikem hrozby mezinárodního terorismu, výskytu přírodních katastrof a regionálních ohnisek konfliktu, NATO a EU společně usilují o nalezení nových způsobů, jak naplňovat požadavky bezpečnosti 21. století. Nejkritičtějším faktorem dosažení úspěchu v činnosti těchto kolektivních bezpečnostních institucí je jejich vedoucí role ve včasném řešení existujících bezpečnostních problémů. V tomto směru obě instituce začaly budovat síly rychlé reakce. NATO dokončuje výstavbu Sil rychlé reakce NATO (NRF - NATO Response Force), zatímco EU buduje Evropské síly rychlé reakce (ERRF - European Rapid Reaction Force) a Battle Groups EU.

Budování sil rychlé reakce je hlavní součástí transformačního úsilí NATO. EU však musí urychleně zkvalitnit své vojenské schopnosti tak, aby mohla smysluplně reagovat na požadavky nového bezpečnostního prostředí, které vzniklo s ukončením studené války a vyrovnat se vojenské síle USA v NATO.

Ekonomická síla členských států EU a přístup založený na sdílení zdrojů při výstavbě ERRF pod záštitou NATO je v současné době nejlepším způsobem, pomocí kterého může EU zkvalitňovat vojenské schopnosti a současně posilovat své příspěvky pro NATO.

Navíc USA potřebují restrukturalizovat svoji současnou politiku na použití NATO. Američané musí přijmout skutečnost, že být dobrým partnerem znamená, že si USA již nemohou samy vybírat, na kterém úsilí se NATO bude podílet a očekávat, že členské státy EU se shromáždí na zavolání, když zájmy USA jsou v sázce. Akce napomáhající vzniku nejednoty a rozkladu jako vytváření „koalice ochotných" pouze podrývají schopnosti nejmocnější bezpečnostní instituce světa a mohou přivodit její zánik. [2]

Pokračující výstavba ERRF a Battle Groups EU přitom jenom posílí bezpečnostní pozici NATO tím, že napomůže zkvalitnění evropských vojenských příspěvků pro NRF.

1. Charakteristika NATO Response Force – NRF

a) Historie vzniku NRF

První úvahy o vytvoření NRF byly zveřejněny v článku „Transformace evropských sil", který spolu napsali Hans Binnendijk a Richard Kugler pro magazín Survival na podzim roku 2002. Autoři v článku argumentují tím, že tzv. iniciativa obranných schopností (DCI - Defense Capability Initiative), jež byla přijata na summitu NATO v Madridu (uskutečnil se ve dnech 8.-9. června 1997), z velké části skončila nezdarem z nedostatku zaměření a stanovení priorit. Pět velkých kategorií DCI bylo pozitivních: nasaditelnost a mobilita, udržitelnost a logistika, efektivní vedení boje, odolnost sil a infrastruktury, velení, řízení a informační systémy, ale byly chápány spíše jako vstupní teoretické veličiny, než jako výstupní reálné produkty. Autoři článku byli více znepokojeni otázkou, zda evropské síly mohou efektivně bojovat po boku ozbrojených sil USA, než tím, zda evropské síly mají schopnosti srovnatelné se schopnostmi sil USA.

Povšimli si následujícího přístupu DCI: „Přinejlepším v dobách krize bude NATO raději stále slepovat dohromady nevycvičené mnohonárodní síly, než aby se dotáhlo na integrované a flexibilní síly, které již existují."

Tento postřeh je rozhodující. Americké síly jsou považovány za efektivnější nejenom proto, že USA mají ozbrojené síly vybavené nejnovějšími technologiemi, ale protože tyto síly jsou připravovány a cvičeny společně tak, aby byly schopné splnit expediční mise. Jinými slovy to nejsou schopnosti, co vytváří vojenské síly, ale požadavky kladené na vojenské síly jsou tím, co vytváří schopnosti. [3]

USA navrhly vytvoření NATO Response Force (NRF) na setkání ministrů obrany členských států NATO, konaném ve dnech 24.-25. září 2002 ve Varšavě. Ministr obrany USA Donald Rumsfeld upozornil své kolegy na to, že jestliže NATO nebude mít k dispozici vojenské síly, které jsou rychlé a agilní, síly které mohou být nasazené spíše v rámci dnů a týdnů než měsíců a roků, potom NATO nebude mít schopnosti, které by mohlo nabídnout světu ve 21. století.

USA byly v té době ve stále větší míře znepokojeny tím, že Evropa se zaobírala potřebami devadesátých let minulého století – tj., aby poskytla stabilizační síly použitelné pro činnost po skončení ozbrojeného konfliktu, ale ignorovala nové hrozby, které vyvstaly po teroristickém útoku z 11. září 2001. Vůči NATO neexistují v Evropě žádné hrozby, hrozby vycházejí ze spojení terorismu a zbraní hromadného ničení.

Donald Rumsfeld zdůraznil, že NATO potřebuje expediční úderné síly, které mohou být rychle nasazeny. Generální tajemník NATO George Robertson podpořil tuto myšlenku a poukázal na to, že NRF nebudou soutěžit se silami rychlé reakce EU, neboť podstatou existence NRF a ERRF je vzájemné doplňování v činnosti.

Na pražském summitu NATO – konaném ve dnech 21. - 22. listopadu 2002 – nejvyšší představitelé členských států NATO odsouhlasili vytvoření sil rychlé reakce NATO, [4] relativně malých expedičních sil pro vedení úderných operací v oblastech konfliktů, které se nacházejí mimo teritorium NATO. Hlavním záměrem bylo časem vytvořit technologicky vyspělé, a to především evropské, síly pro účast v konfliktech vysoké intenzity, které budou zároveň katalyzátorem procesu transformace sil a pořizování vojenských schopností v Evropě, síly které budou napomáhat dosažení transatlantické interoperability a umožní získat Evropě zámořské schopnosti, které budou odpovídat novému strategickému směru a přeorientují NATO na vedení expedičních operací ve vzdálených oblastech světa.

Očekávalo se, že tento typ operačních sil spolu s jinými kroky pomůže oživit alianční charakter NATO a zlepšit transatlantické bezpečnostní vztahy v dobách napětí, změn a společenských otřesů.

Počáteční konference členských států NATO k vytvoření NRF se uskutečnila dne 16. června 2003 v SHAPE v Casteau v Belgii. Až do současnosti se kromě Islandu a Lucemburska na vytváření NRF svými kontingenty vojenských sil a prostředků podílejí všechny členské státy NATO. Dne 15. října 2003 bylo na velitelství AFNORTH Brunssum v Nizozemí slavnostně deklarováno, že NRF dosáhly počátečních operačních schopností.

Na summitu NATO v Rize, který se konal ve dnech 28. - 29. listopadu 2006, generální tajemník NATO Japp de Hoop Scheffer oznámil, že úderná síla Aliance – síly rychlé reakce NATO (NRF - NATO Response Force) – dosáhly dne 29. listopadu 2006 plných operačních schopností.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jak formování, tak zavádění NRF proběhlo docela hladce. V krátké době představitelé členských států NATO dosáhli shody o nezbytnosti fungování těchto sil a jednomyslně, na návrh USA na pražském summitu NATO, schválili jejich vytvoření. To všechno se seběhlo tak rychle, že dokonce až do dnešní doby vládní činitelé a členové parlamentu řady evropských zemí se stále snaží pochopit, co vytvoření tohoto druhu sil vlastně znamená a jaké důsledky z toho vyplývají pro jejich zemi a co to pro ně samotné přináší a osobně od nich vyžaduje.

To samé platí i pro vojenské činitele, kteří stále každý den objevují nové důsledky vzniku těchto sil. Generální štáb AČR není v tomto směru žádnou výjimkou, o čemž svědčí evidentně poněkud nepřesná „Kategorizace útvarů (jednotek, prvků) Armády České republiky". [5] Mnoho vojenských odborníků znalých problematiky je však stále překvapeno, s jakou rychlostí se NRF staly skutečností.

 05-Kulisek-Obr1

Obr. 1: Kategorizace ozbrojených sil NATO, EU a AČR

b) Expediční brigáda námořní pěchoty USA – vzor pro koncepci NRF

NRF jsou poměrně malé síly rychlé reakce. Jedná se v podstatě o mnohonárodní společné úkolové uskupení (CJTF - Combined Joint Task Force), což znamená, že pozemní, vzdušné a námořní síly jsou sjednoceny formou konceptu, pomocí něhož vytvářejí plně interoperabilní a integrované schopnosti.

NRF jsou tedy společné a kombinované síly, které čítají okolo 25 000 osob a jsou složené z vojenských příspěvků členských států NATO. NRF sestávají z komponentu pozemních sil velikosti brigády včetně sil pro vedení speciálních operací, společného námořního úkolového uskupení včetně letadlové lodě, námořně výsadkového úkolového uskupení, skupiny bojových hladinových lodí a komponentu vzdušných sil, který je schopen vyvinout denní úsilí v hodnotě 200 vzletů.

NRF jsou připraveny k operačnímu nasazení do pěti dnů po obdržení operačního rozkazu a mají dostatečné logistické zabezpečení pro vedení operace v trvání třiceti dnů. Po doplnění zásob jsou NRF schopny pokračovat v operaci po určenou dobu. Příprava sil trvá dvanáct měsíců. Období formování a výcviku jednotky v trvání šesti měsíců a společný výcvik, vedený za účelem dosažení interoperability, v trvání šest měsíců. Po té jsou NRF na dobu šesti měsíců zařazeny do pohotovosti a nebo mohou být v závislosti na situaci přímo nasazeny do operace. První dvě rotace, které byly zahájeny v říjnu 2003 byly malé a poskytovaly zkušební půdu pro síly, které měly podle plánu dosáhnout plných operačních schopností v říjnu 2006. Na konferencích k vytváření sil se rozhoduje o tom, které členské státy NATO poskytnou síly a prostředky pro vytvoření NRF.

 05-Kulisek-Obr2

Obr. 2: Možné složení komponentu pozemních sil NRF [6]

Po přípravě na národní úrovni začíná šestiměsíční výcvikový program NATO, na závěr kterého jsou síly certifikovány podle nejvyšších standardů. Po té jsou NRF zařazeny na dobu šesti měsíců do pohotovosti. Rotace NRF se skládá ze dnou částí: rotace ve výcvikovém období a rotace v zařazení do pohotovosti.

Koncepčně NRF velmi připomínají expediční brigádu námořní pěchoty USA, v některých aspektech zvláště 4. expediční brigádu námořní pěchoty, kterou v září 2001 vytvořil velitel námořní pěchoty generál James L. Jones jako protiteroristickou jednotku. Není náhodou, že generál James L.Jones byl jmenován vrchním velitelem spojeneckých sil v Evropě (SACEUR - Supreme Allied Commander-Europe) a zasloužil se o to, že v období, kdy to bylo nejvíce zapotřebí, vnesla americká námořní pěchota (do NATO) mentalitu společných, kombinovaných a expedičních sil do NATO.

Zřízení NRF je reakcí na změny mezinárodního bezpečnostního prostředí poznamenaného globalizací hrozeb, včetně šíření zbraní hromadného ničení a nárůstu mezinárodního terorismu. Tyto nové hrozby vyžadují, aby proti nim stály vojenské síly, které mohou být bez ohledu na intenzitu a geografické místo odehrávajícího se konfliktu rychle nasazeny tam, kde je jich nejvíce zapotřebí.

Za tímto účelem se NATO rozhodlo vytvořit technologicky vyspělé, flexibilní, nasaditelné, interoperabilní a udržitelné síly, které musí být schopné vést operace po určenou dobu ve vzdálených oblastech světa, včetně prostředí, ve kterém budou muset čelit hrozbě použití zbraní hromadného ničení. [7]

NRF jsou speciálně vytvořeny proto, aby sehrály úlohu „sil počátečního vstupu do prostoru operace". Jsou plně vybaveny pro vedení bojové činnosti v konfliktech v horní polovině spektra mimo teritorium Aliance. Jsou předurčené pro účast v preventivní válce a v podstatě nejsou ve své činnosti závislé na mandátu OSN.

Přestože představitelé všech členských států NATO souhlasili s návrhem koncepce NRF, doposud neexistuje žádná shoda o podstatě hrozeb, kterým by NRF měly čelit. V zorném poli NRF se pohledy na bezpečnost EU v mnohém liší od konceptu, který byl vypracován a navržen USA.

Mimo to, že NRF jsou operačním nástrojem, slouží tyto síly ještě jako katalyzátor pro rozběhnutí dalšího kola transformace. NRF mohou být také použity jako prostředek pro posouzení a hodnocení nových konceptů a průběžné zkvalitňování schopností. V tomto směru NRF představují, jak samotný proces, tak i výsledný produkt vojenské transformace NATO. V rámci procesu transformace musí NRF sehrávat funkci katalyzátoru, který usměrní a umožní zkvalitnění vojenských schopnosti Aliance. [8]

c) Úkoly a možné použití NRF

NRF jsou schopny plnit operační úkol v kterékoli oblasti světa v plném spektru operací. To zahrnuje evakuační operace, odstraňování následků živelních pohrom a průmyslových katastrof, protiteroristické operace a dále mohou fungovat jako síly počátečního vstupu do prostoru operace, které vytvoří podmínky pro zasazení následných operačních sil.

Někteří vojenští odborníci soudí, že NRF v počtu okolo 25 000 osob nejsou dostatečně silné na to, aby byly dostatečně efektivní. Jiní tvrdí, že NRF nejsou nic jiného než důkaz, že nejlepší evropské síly se nacházejí ve službách USA. Tato tvrzení jsou však mylná ze dvou důležitých důvodů:

  1. Letmé posouzení skutečně vynucených expedičních operací vedených od roku 1990 ukazuje, že velmi málo operací bylo vedeno silami většími než je brigáda (tj. okolo 5000 osob).
  2. Množství skutečných sil předurčených pro NRF bude pravděpodobně třikrát větší než 25 000 osob, protože síly, které musí projít výcvikem před zařazením do pohotovosti a mají náležité vojenské vybavení po ukončení zařazení do pohotovosti, vytvářejí pomyslný zdrojový rámce (v případě potřeby operační zálohu) NRF.

Od roku 1990 vedení pouze dvou vynucených operací vyžadovalo nasazení většího množství sil než je velikost brigády. První válka v zálivu si vyžádala nasazení 700 000 vojáků USA a spojenců (proti zhruba 550 000 iráckým vojákům), zatímco Irácká válka 2003 zahrnovala nasazení zhruba 200 000 osob. Žádný evropský stát by nesouhlasil s operačním použitím NRF tak, aby samostatně bojovaly proti silám velkého národního státu např. velikosti Iráku. Reálnějším scénářem se jeví situace, kdy USA jsou vázány ve velkém ozbrojeném konfliktu (podobnému válce v Iráku), když nadnárodní teroristická skupina provede masový útok s těžkými následky na teritoriu některého z členských států NATO a NRF obdrží operační úkol obsadit výcvikové tábory teroristů, jinými slovy scénář podobný tomu, který byl uskutečněn v Afghánistánu po 11. září 2001.

Úkoly navrhované pro NRF také nevyžadují komponent pozemních sil větší než je brigáda. Ze seznamu úkolů, který připravil SHAPE vyplývá, že potenciálními misemi NRF může být:

  1. Nasazení NRF jako samostatných operačních sil pro řešení krizové situace s vedením následujících operací:
    • evakuační operace nekombatantů (NEO - Non-Combatant Evacuation Operations),
    • zabezpečení odstranění následků (způsobených použitím ZHN nebo humanitární krizovou situací),
    • krizová operace, včetně udržování míru,
    • podpora aktivních protiteroristických operací (CT - Counterterrorism),
    • operace k zajištění embarga.
  2. Nasazení NRF jako sil počátečního vstupu do prostoru operace k vytvoření podmínek pro příchod následných operačních sil do společného operačního prostoru (JOA) od příznivě nakloněného až po nepřátelsky naladěné prostředí s poskytnutím podpory hostitelské země nebo bez poskytnutí této podpory (např. operace na vynucení míru).
  3. Nasazení NRF jako operačního svazku provádějícího demonstraci síly s cílem prezentovat rozhodnost členských států NATO (podle situace provést operaci rychlé reakce na podporu diplomatického úsilí). [9]

Při vedení operací proti terorismu musí NRF spoléhat na podporu sil pro vedení speciálních operací, proto na složení NRF záleží stejně tak, jako na jejich velikosti. Požadavky kladené SHAPE na NRF se v mnohém podobají požadavkům kladeným na expediční brigádu námořní pěchoty USA.

 05-Kulisek-Obr3

Obr. 3: Charakteristika a předpokládané úkoly ERRF, NRF a Battle Group EU [10]

Pro vedení operací NRF je nutno vytvořit nový operační rámec. Smysl NRF spočívá v tom, že to jsou síly expediční a nejsou určeny k tomu, aby operovaly v rámci geografických hranic NATO bez možnosti provést preventivní vojenský zásah. NRF budou operovat v globálním rámci ve vzdálených oblastech světa mimo teritorium NATO, což znamená, že budou muset být schopny řešit nové bezpečnostní problémy, převážně boj s terorismem, s možností uskutečnit preventivní vojenské operace, a to bez opíraní se o mandát OSN.

Co se týká strategické přepravy, všechny členské státy NATO uzavřely dohodu, že se budou společně podílet na finančních nákladech, které budou vynaložené na zajištění strategické vzdušné přepravy při rychlém nasazení NRF do operace.

d) Rychlost nasazení NRF do operace

Požadavkem kladeným na NRF je, aby síly byly připraveny k nasazení do pěti dnů, a aby byly schopné vést nepřetržitou operační činnost po dobu třiceti dnů. K tomu musí mít NRF vytvořeny dostatečné zásoby.

Pro rychlé nasazení NRF do operace však existuje důležitá podmínka: „NATO se musí rozhodnout použít NRF."

Existuje totiž několik vážných problémů spojených s předpokládanou rychlostí nasazení NRF, kterými jsou: (1) doba nutná na přijetí rozhodnutí NATO o použití sil, (2) doba která bude nutná pro vlastní přípravu sil na nasazení, (3) doba nezbytně nutná na provedení strategického přesunu sil do prostoru operace.

Celý tento proces může trvat, když půjde všechno hladce, minimálně dva týdny a je zcela možné, že za určitých nepříznivých okolností i docela delší dobu.

Na základě odborného posouzení a zhodnocení požadavku nasadit americkou brigádu Stryker [11] do kteréhokoliv místa ve světě do 96 hodin byl učiněn závěr, že síly, které mají tisíc kusů vozidel, nemohou být přepraveny pouze pomocí prostředků vzdušné přepravy z kontinentálního území USA do vzdálených oblastí světa do 96 hodin. Avšak s určitým vylepšením mobility je možné dosáhnout splnění plánu nasazení na signál bojové pohotovosti do jednoho nebo dvou týdnů, což je na motorizované síly dost velká rychlost. To ukazuje na fakt, že i ozbrojené síly USA mají problém rychle nasadit síly velikosti brigády do operace. Z tohoto závěru však nelze odvodit potenciální rychlost nasazení NRF, kterým se přinejmenším v krátkodobém výhledu bude nedostávat schopnosti organické strategické, především vzdušné přepravy. [12]

 05-Kulisek-Obr4

Obr. 4: Plán provedení operace NRF („VZOR")

NRF by eventuálně mohly být nasazeny do operace pomocí námořní strategické přepravy. Konec konců při rychlosti 17 uzlů (31,5 km/hod.) mohou námořní síly překonat vzdálenost 2000 námořních mil (3704 km) v pěti dnech. NATO plně uznává potřebu pořídit lepší schopnosti námořní strategické přepravy a uzavřelo smlouvu o zajištění několika lodí, které umožňují nalodění a vylodění techniky způsobem najede/vyjede (roll-on/roll-off).

Ale existují některé velmi reálné problémy, které se přímo dotýkají možnosti, zda NATO bude v prvé řadě schopno rychle rozhodnout o vyslání vojenských sil do operace. Mnoho členských států NATO bude téměř jistě trvat na tom, aby ještě předtím, než budou příslušníci jejich ozbrojených sil nasazeni do zahraničí, byl zajištěn potřebný mandát OSN.

Veřejnost ve většině evropských zemí velmi preferuje, aby jejich vlády usilovaly o získání souhlasu OSN pro vojenské operace v zahraničí, a to dokonce i tehdy, když jsou v sázce životní zájmy vlastních zemí. Přesto v některých evropských zemích je dokonce i s mandátem OSN možnost dosažení souhlasu parlamentu s vysláním sil do operace velmi nízká. [13]

Dalším problémem je použitelnost sil NATO. Velmi málo vojenských sil, které mají členské státy NATO k dispozici, může být rychle nasazeno do operací. Z 1,6 milionu vojáků ve zbrani členských států NATO (bez započítání USA) je okolo 60 000 nasazeno do mnohonárodních operací v zahraničí s tím, že členskými státy NATO je toto nasazení pociťováno jako velké zatížení.

e) Udržitelnost nepřetržité operační činnosti NRF

Problém, kterému doposud nebyla věnována příliš velká pozornost, je otázka udržitelnosti nepřetržité operační činnosti NRF, dokonce pouze s požadavkem po dobu třiceti dnů (což je polovina toho, co je požadováno od expediční brigády námořní pěchoty USA).

Od suezské krize v roce 1956 nebyla žádná evropská země schopna zajistit udržitelnost operační činnosti pozemních sil větších než prapor bez pomoci USA. Podle vyjádření, které učinil v roce 2004 náčelník generálního štábu britských ozbrojených sil generál sir Michael Wolker, dosáhne Velká Británie této schopnosti okolo roku 2009. Bez nepřetržité přípravy a získávání zkušeností ze současných operací a s pokračujícím snižováním rozpočtů na obranu, ve kterém je upřednostňována výstavba sil před zajištěním udržitelnosti, se může stát, že ozbrojené síly členských států NATO nebudou mít schopnost naplnit dokonce ani tento třicetidenní požadavek, který je specifikovaný pro NRF. [14]

f) Trvalé spoléhání na USA

Při prvním posuzování návrhu konceptu NRF zaujaly USA stanovisko, že se na jeho realizaci nebudou podílet. To vedlo některé evropské vojenské činitele ke stížnostem, že USA neberou tento návrh vážně. Avšak tito vojenští činitelé nepochopili podstatu stanoviska USA, protože hlavním cílem koncepce NRF nebylo okamžité vyřešení problému interoperability mezi ozbrojenými silami USA a silami evropských zemí, ale urychlení transformace ozbrojených sil evropských zemí.

Bez ohledu na počáteční zdráhavost USA se stalo rychle zřejmým, že evropské země postrádají množství důležitých schopností, které budou muset být poskytnuty ozbrojenými silami USA. To především zahrnuje strategickou přepravu, polní letiště nasaditelných vzdušných sil, logistickou udržitelnost a pozemní monitorování na úrovni bojiště.

Strategická přeprava byla vždy bolavým místem ve vztazích mezi ozbrojenými silami USA a armádami evropských zemí. EU usiluje o možnost, jak napravit tento deficit nákupem strategického dopravního letadla od Airbusu nazvaného A400M. Ale nejistota týkající se velikosti objednávky zpozdila dosažení počátečních operačních schopností systému. Francie nyní plánuje nákup prvního letounu v listopadu 2009 a pouze třicet kusů letounů bude vyráběno ročně. Evropské země mohou kompenzovat nedostatek strategické vzdušné přepravy využitím strategické námořní přepravy a časové horizonty pro obstarání prostředků v této oblasti jsou o trochu lepší. NATO vyhodnotilo, že potřebuje 12-14 dodatečných plavidel střední velikosti typu nalodění nákladu roll on/roll off (Ro-Ro).

Žádná evropská země nemá schopnosti řízení boje srovnatelné se systémem bojových radarů společného sledování cílů E-8 (Joint STARS - E-8 Joint Surveillance Target Attack Radar System). Jedná se o vzdušný radar schopný sledovat pohyblivé cíle. Proto v počátečních rotacích NRF USA nabídly poskytnout Joint STARS pro zabezpečení potřeb NRF. NATO má záměr ve střednědobém až dlouhodobém výhledu pořídit systém vzdušně-pozemního sledování (AGS - Air Ground Surveillance). Jedná se o schopnost, která je postavena na tom samém principu jako AWACS. Systém AGS poskytne syntetický průzorový radarový obraz a informace označení pozemních pohyblivých cílů v přibližně reálném čase s cílem zajistit shromažďování informací, časově omezené ničení cílů a hodnocení výsledků bombardování. Avšak ani za nejpříznivějších okolností nebude tento systém zaveden do výzbroje před rokem 2010. [15]

Pouze francouzské ozbrojené síly mají velitelství nasaditelného polního letiště, žádná jiná evropská země tuto schopnost nemá. Protože NFR vyvíjejí činnost v osmnáctiměsíčním rotačním cyklu (šest měsíců národní výcvik jednotek, šest měsíců společný výcvik komponentů, šest měsíců zařazení do pohotovosti), pouze jedno nasaditelné vzdušné velitelství nestačí. Existují dvě možnosti: využít letadlové lodě v průběhu dalších dvou cyklů nebo požádat ozbrojené síly USA o poskytnutí této schopnosti.

2. Schopnosti, technologické vybavení a interoperabilita NATO Response Force – NRF

Záměrem je, aby se NRF staly transformačními silami, které nejenom, že budou schopné naplňovat bezpečnostní potřeby NATO ve 21. století, ale budou zároveň sloužit jako hybná síla změn, pomocí kterých budou všechny členské státy NATO schopné vnést nové technologie, schopnosti a záměry vedení operací do svých národních sil. Zatímco NRF se stále nacházejí ve výstavbě, hrozby kterým budou muset čelit a mise, které budou NRF plnit budou bezpochyby vyžadovat, aby byl položen důraz na dosažení strategické přepravitelnosti a nasaditelnosti, agilnosti na bojišti a pořízení prostředků vysoké ničivosti.

Je záměrem, aby NRF byly plně integrované, to znamená, že jednotky budou schopné bojovat v rámci stejného bojiště bez ohledu na národnost a ve své činnosti nebudou omezovány geografickými hranicemi. Co je důležité, tato koaliční bojová organizace předpokládá potřebu plného sdílení informací v rámci sil na taktické a operační úrovni, to je něco, čeho může být dosaženo pouze za existence významné úrovně technické, taktické a operační interoperability, o společné doktríně a záměru vedení operací ani nemluvě.

Sdílení technologií a technických informací poskytovaných USA napomůže – a v některých případech bude přímo podstatné – pro budování a bojové nasazení vysoce schopných a interoperabilních NRF. Bohužel historie nedávných transatlantických zbrojních iniciativ ukazuje, že způsob řešení komplexních problémů spojených se sdílením technologií a informací ze strany USA se může stát významným omezujícím faktorem v budování NRF a dále, že musí být zváženy nové nebo speciální přístupy tak, aby bylo dosaženo jejich vyřešení.

Jestliže NRF mají uspět, a to jak ve své prvotní misi jako síly rychlé reakce a úderné síly NATO, nebo jako nástroj vojenské transformace uskutečňované v rámci Aliance, potom problémy se sdílením informací a transferem technologií musí být urychleně podchyceny, identifikovány, důkladně řešeny a vyřešeny rychlým způsobem.

V tomto směru se NRF staly skutečným mikrokosmem širšího řešení sporných otázek a problémů, které jsou vlastní budování efektivních koaličních bojových schopností a zvyšování soudržnosti Aliance ve 21. století. Nepochybně NRF nemohou poskytnout základ pro vyřešení všech těchto složitých problémů. Přesto však NRF nabízejí příležitost pro možnost experimentování a testování (což je podstatné pro vojenskou transformaci) a vytváří předpoklady pro nalézání tvůrčích řešení.

a) Úloha a fáze budování NRF

Úlohou NRF je:

  • poskytnout NATO schopnost jednat rychle a drtivě v konfliktech vedených ve vzdálených oblastech a realizací této schopnosti posilovat vlastní důvod existence jako vojenské aliance, která je schopna čelit bezpečnostním hrozbám 21. století,
  • účinkovat jako katalyzátor pro usměrňování a podporování transformace vojenských schopností Aliance tak, aby tato byla schopna čelit bezpečnostním hrozbám,
  • zvyšovat interoperabilitu mezi mnohonárodními prvky NRF za tím účelem, aby tyto síly byly schopné efektivně splnit cíle vytýčené pro danou misi. [16]

Fáze budování NRF

Vzhledem k omezeným zdrojům a době stanovené pro fázi hlavního úsilí budování, což je dáno úrovní technologií a vlastní činností, NRF půjdou cestou pozvolného evolučního vývoje a budou směřovat od základních k vyspělým schopnostem a od naprostého spoléhání na systémy USA k nárůstu samostatnosti, které bude dosaženo na základě vytvoření původních evropských schopností.

Budování NRF zahrnuje tři fáze, které byly rozložené do následujících časových období:

  1. I. fáze, 2004–2006: V letech 2004-2006 fungovat jako počáteční bojové jádro pro vytvoření úderných sil NATO.
  2. II. fáze, 2007–2012: Rokem 2006 dosáhnout plných operačních schopností – za použití prvků pozemních sil evropských zemí posílených o aktivátory ozbrojených sil USA v oblastech jako jsou vojenské zpravodajství, monitorování a průzkum (ISR - Intelligence, Surveillance and Reconnaissance), strategická přeprava atd.
  3. III. fáze, 2013 a dále: Po roce 2013, v závislosti na tom, jak EU a NATO budou zavádět vyspělé schopnosti v klíčových oblastech jako je vzdušná přeprava, přesně naváděná munice, protiraketová obrana a velení, řízení, spojení, počítače, vojenské zpravodajství, monitorování a průzkum (C4ISR - Command, Control, Communications Computers, Intelligence, Surveillance a Reconnaissance), integrovat aktivátory EU s aktivátory NATO. [17]

Navzdory těmto slibným začátkům existuje několik významných skutečností, které se dotýkají NRF a které potvrzují vážné obavy z dalšího možného vývoje a činí obtížnějším zhodnotit naplňování technologických potřeb NRF:

  1. Vzhledem k operačnímu zaměření SHAPE a nezbytným prioritám určeným k tomu, aby NRF fungovaly, existuje velice málo požadavků z dlouhodobého záměru v plánování další výstavby NRF a výslovného spojení NRF s dlouhodobým rozvojem s ohledem na jejich základní cíle pořízení schopností (např. strategická přeprava, přesně naváděná munice apod.). Přestože NRF budou bezpochyby integrovat nové evropské schopnosti podle toho, jak tyto budou zaváděny, neexistuje žádný specifický nebo kalendářní plán, který by určoval, jakým způsobem budou NRF nápomocné v pořizování těchto schopností.
  2. Také neexistuje žádný jasný plán podpory dosažení interoperability v rámci NRF (tzn. nutnost v následujících letech zajistit, aby vojenské síly s rozdílnou úrovní schopností byly způsobilé ke společné operační činnosti na bojišti).
  3. Neexistuje jasné stanovisko, které se týká rozsahu, ve kterém budou USA poskytovat v průběhu druhé fáze budování NRF vyspělé aktivátory centrální bojové sítě, a to v době, kdy tyto aktivátory budou rozhodujícím prostředkem pro vedení operací NRF jako úderné síly NATO (tj. v době, kdy vyspělé evropské aktivátory v oblasti od přepravy až po centrální bojovou síť budou stále existovat jenom na papíře). [18]

Tyto nejistoty týkající se dalšího rozvoje NRF vedou ke znepokojení nad jejich zkvalitňováním a komplikují vyhodnocení dopadů zavádění nových technologií do NRF a stanovení požadavků na jejich informační potřebu. [19]

b) Plán rotace a certifikační proces NRF

NRF jsou postaveny na systému rotace v pohotovosti. NRF se skládají z komponentů sil, které členské státy NATO dobrovolně a s dostatečným předstihem poskytují tak, aby byly splněny zvláštní požadavky (organizační rámec pro umožnění účasti partnerů z PfP na vytváření NRF se nachází ve stavu zpracování). [20]

Významné je, že NRF nejsou síly s pevnou organizační strukturou, ale jejich složení a organizace se mění v souladu s plánem šestiměsíční rotace. Pro udržení požadované úrovně a kvality sil využívá SHAPE certifikační proces, který sestává z řady cílových standardů a normativních schopností, ke kterým se musí každý členský stát NATO, který poskytuje síly a prostředky do rotace, přihlásit a na kterých je založena připravenost a nasaditelnost každé rotace NRF.

Podle současných plánů jednotlivé členské státy NATO poskytují své příspěvky vojenských sil a prostředků pro nadcházející rotaci NRF zhruba osmnáct měsíců před požadovaným termínem zařazení plně bojově připravených jednotek do pohotovosti.

Dvanáct měsíců před plánovaným zařazením do pohotovosti jednotky a jednotlivé prvky NRF zahájí přípravu formou účasti na společných cvičeních a odborných zaměstnáních prováděných především na národní úrovni. V období šesti měsíců před zařazením do pohotovosti v rámci společného výcviku komponentů sil provede SHAPE hodnocení operační připravenosti NRF a rozhodne, zda síly budou certifikovány jako způsobilé k vedení boje a splnění stanovených misí (mise se v závislosti na situaci mohou měnit od jedné rotace ke druhé). Po té jsou NRF zaneseny do seznamu nasaditelných prostředků NATO. Po šesti měsících zařazení do pohotovosti jsou síly z rotace vyřazeny a nahrazeny další rotací připravených NRF.

Tímto způsobem v každém okamžiku existuje jedna rotace NRF ve stavu formování a přípravy na národní úrovni, jedna ve stavu společného výcviku a jedna v pohotovosti k nasazení do operace. Maximálně je celkově plánováno šest rotací NRF – jedny aktivní (v pohotovosti) a pět připraveno v záloze - teoreticky na signál schopných být zmobilizovány pro vedení operace.

 05-Kulisek-Obr5

Obr. 5: Plán provádění přípravy a výcviku NRF (na základě zkušeností a poznatků získaných z dosavadní výstavby NRF dozná Plán provádění přípravy a výcviku NRF podstatných změn)

Síly určené pro NRF musí být plně certifikovány předtím, než jim je dovoleno operovat pod vlajkou NRF. Síly musí podstoupit intenzivní výcvik po dobu přibližně dvou měsíců tak, aby byla zajištěna určitá úroveň interoperability. Důležité je, že SHAPE plánuje pro každou rotaci vytvořit odstupňované certifikační požadavky. Takto státy, které se zavázaly k první rotaci, budou muset splnit základní standardy, zatímco ty státy, které přispívají do každé následné rotace, budou muset splnit vždy stále vyšší certifikační požadavky.

Cílem struktury rotace a procesu certifikace je maximalizovat efekt NRF jako „katalyzátoru transformace". Nechat projít přes NRF tolik jednotek, kolik je jen možné, skýtá reálnou možnost, že jednotlivé národní vojenské síly si vytvoří organizační jádro moderních, vysoce technologicky vyspělých sil, které jsou vhodné pro vedení operací ve vzdálených oblastech světa. To předpokládá, že každá zúčastněná země se iniciativně rozhodne vložit nové investice do vybavení pro každou rotaci na které se podílí, než aby ponechala rotovat jedinou sadu vybavení s každou novou jednotkou, kterou přispívá do NRF. Kromě toho nepřetržitým zvyšováním certifikačních požadavků SHAPE sleduje možnost podporovat a stimulovat rozšiřování vojenských schopností.

Samozřejmě cena, kterou musí NRF zaplatit za použití rotačního uspořádání a certifikačního procesu, je turbulence vysokého stupně se všemi doprovodnými problémy, které to přináší. Více než cokoliv jiného rotační uspořádání zajišťuje, že všechny síly, které jsou zařazeny do rotace, budou muset zdolat strmou křivku přípravy a výcviku předtím, než mohou být certifikovány jako nasaditelné. Navíc, sotvaže NRF dosáhly soudržnosti a pocitu identity s operačním svazkem, jsou rozpuštěny a celý proces musí začít nanovo.

c) Mnohonárodní složení

SHAPE musí rozhodnout, jak přesné mnohonárodní složení musí NRF mít a zda zesílená brigáda pozemních sil NRF by měla být sestavena z jednotek mnoha zemí, což přímo klade otázky interoperability. Brigády zpravidla bojují jako na úkol orientované bojové týmy s integrací vybraných jednotek směrem dolů do roty a dokonce do čety. Například italská tanková četa může být přidělena francouzské pěší rotě, kterou podporuje německá minometná četa. Přesto realitou zůstává, že problém jazyka, rozdílné a často nekompatibilní vybavení a rozdíly v operační doktríně a výcviku vážně omezují schopnost mít skutečné mnohonárodní síly s brigádními prvky, které jsou poskytnuty mnoha národy a stmelené v jeden vojenský celek.

Nutně tedy existují kompromisy mezi stupněm integrace sil, který je určen k podpoře politických cílů představovaných NRF a významem efektivity operační činnosti vojsk. Aby bylo možno se vyhnout těmto problémům, existují mnohonárodní síly NATO, které jsou obecně velikostí limitovány na divizní nebo sborový stupeň. NRF se svým systémem rotace a omezenou možností šestiměsíčního společného výcviku činí tento přístup dokonce ještě obtížnějším.

SHAPE vyřešil tuto otázku požadavkem, aby základní manévrový (bojový) prvek (tj. tankový nebo pěší prapor) v počátečních rotacích pocházel z kontingentu poskytovaného jedním státem nebo mnohonárodních sil s dlouhodobou a ustálenou „jednotou zvyků". Ostatní samostatné jednotky bojové podpory a jednotky specialistů – např. jednotka OPZHN, mohou pocházet z jiných států. V dlouhodobém výhledu je SHAPE otevřen myšlence složení brigády, která bude integrovat manévrový (bojový) prapor složený z kontingentů několika zemí, jež budou operovat společně s tím, že zodpovědnost za vypracování operačních otázek bude spočívat na samotném komponentu pozemních sil, ne na SHAPE.

Jak je uvedeno na obr. 6, příspěvek prostředků členských států NATO ukazuje, že první rotace odráží princip jednotných manévrových sil. Zatímco ne méně než čtrnáct jednotlivých zemí přispělo národními silami a prostředky, plus prostředky v podřízenosti NATO, výsadkový prapor poskytnutý Francií byl základním manévrovým (bojovým) prvkem.

Zjevně většina jiných zemí přišla na to, že je mnohem jednodušší vyčlenit plavidlo nebo letectvo do sil, protože příprava pozemních jednotek na splnění standardů a dosažení interoperability s ostatními jednotkami pozemních sil v dané rotaci je daleko obtížnější než dosáhnout toho, aby jediná loď nebo skupinka letadel byla interoperabilní (vskutku mnozí poněkud rychle splnili standardy stanovené pro schopnosti a interoperabilitu). [21]

 05-Kulisek-Obr6

Obr. 6: Příspěvky vojenských sil a prostředků, které byly poskytnuty členskými zeměmi NATO pro rotaci NRF I [22]

d) Problémy a nejasnosti dalšího rozvoje NRF

Do současné doby SHAPE učinil významné kroky, aby dosáhl toho, že NRF budou akceschopné v souladu s plánem. Navíc závazky učiněné členskými státy NATO a ochota zemí jako je Francie (která v minulosti hrála velice obezřetnou roli ve vojenských aktivitách NATO) zúčastnit se na budování NRF naznačuje, že NRF se stanou skutečnou vojenskou silou a ne pouze papírovým tygrem. Snad až poněkud paradoxně operace ozbrojených sil USA Iraqi Freedom přivodila zvýšený zájem o NRF u evropských zemí, včetně Francie. Činnost ozbrojených sil USA v Iráku otevřela oči vojenským představitelům evropských zemí a vytvořila nové podněty pro rozvoj evropských transformačních schopností určených k plnění bojových misí.

V minulosti tak, jak je uvedeno v hlavních cílech výstavby sil EU, Evropská unie sjednocovala své kolektivní úsilí především na budování sil určených pro plnění petersbergských úkolů (tj. na činnost nízké bojové intenzity), jako je udržování míru. Od té doby se ale situace změnila. Zájem Francie a její snaha poskytnout síly a prostředky pro počáteční rotaci NRF ukazuje na skutečnost, že NRF se odrážejí od bloků, a že Francie usiluje o to, aby zaujala vedoucí roli mezi evropskými zeměmi v rozvoji schopností rychlé reakce.

e) Summit NATO ve Washingtonu v roce 1999 – nutnost čelit novým bezpečnostním hrozbám:

Na 15. summitu NATO konaném ve Washingtonu ve dnech 23.-25. dubna 1999 představitelé členských států NATO aktualizovali strategický koncept tím, že položili větší důraz na úlohu, kterou by Aliance měla sehrát ve 21. století. Jako část této aktualizace 19 představitelů členkých států NATO schválilo iniciativu posílení obranného potenciálu (DCI), která představovala plán akcí určených k zajištění toho, že Aliance bude schopna čelit novým bezpečnostním hrozbám, které se nacházejí většinou mimo teritorium NATO. Iniciativa zahrnovala pět složek schopností:

  • schopnost nasadit vojenské síly rychle tam, kde jsou zapotřebí, včetně prostorů, které se nacházejí mimo teritorium Aliance (mobilnost a nasaditelnost),
  • schopnost udržovat síly a zabezpečovat jejich zásobování v oblastech vzdálených od domovského teritoria (udržitelnost),
  • schopnost bojovat s jakýmkoliv protivníkem jak v konfliktech vysoké, tak nízké intenzity (efektivní vedení boje),
  • schopnost chránit vojenské síly a infrastrukturu proti jakýmkoliv hrozbám (odolnost),
  • zajistit, aby systémy velení, řízení a informační systémy byly kompatibilní tak, aby vojenské síly rozdílných zemí mohly společně efektivně působit (interoperabilní spojení). [23]

S tím, aby do budoucna byla zajištěna komplexní interoperabilita, byly členské státy NATO požádány, aby ještě více reformovaly svoji národní obrannou strukturu. Pro evropské země to znamenalo, že se musí jednou provždy zbavit své výzbroje z dob studené války a začít investovat do nových schopností. Nicméně v roce 2002 bylo dosaženo pouze 50 % z celkových 58 priorit, které byly stanoveny v roce 1999 pro zkvalitnění obranných schopností. Proto v očích mnoha vojenských činitelů DCI beznadějně ztroskotala. Zvláště v Evropě byla reforma omezena a pořízení mnoha užitečných vojenských schopností bylo odmítnuto kvůli nízkým rozpočtům na obranu.

f) Rozhodující potřeby NRF pro zavádění technologií vzhledem k interoperabilitě a dlouhodobému pořizování schopností

Realitou zůstává, že z větší části potřeby schopností NRF v jejich raných fázích mohou být většinou naplněny existujícími evropskými schopnostmi a evropskými průmyslovými schopnostmi – bez významného předání technologií ze strany USA.

Klíčové potřeby NRF pro technologie a sdílení informací, a zároveň oblasti, kde významné a složité politické otázky nepochybně vyvstanou, jsou dvoje:

  • Zajistit interoperabilitu sil v I. fázi budování NRF (což bude vyžadovat přinejmenším bezpečnou komunikaci a zamezení ztrát způsobených vedením palby do vlastních řad), ve II. fázi budování NRF (tj. když evropské pozemní a námořní síly jsou propojeny na aktivátory centrální bojové sítě USA a využívají výhod výstupů z této sítě) a III. fázi budování NRF (tj. když NRF je propojena s významnými schopnostmi centrální sítě za stavu budování nových evropských schopností tak, jak se budou zavádět, které budou poskytovat plnou znalost situace a schopnost kolektivního propojení). Co je podstatné – problematika interoperability spočívá méně ve výkonnějších technologiích, než sdílení utajovaných a neutajovaných informací, které jsou nezbytnou podmínkou pro získání plné znalosti situace a zamezení ztrátám způsobeným vedením palby do vlastních řad, včetně přístupu k ISR a systémům velení a řízení (propojení a software) v reálnem čase, použitelným výstupům z prostředků ISR a podrobným technickým informacím, které se týkají architektury sítě, rozhraní, protokolů a struktury souborů, což všechno je potřebné k umožnění hladkého přenosu informací mezi národními systémy.
  • Splnit dlouhodobý cíl pořizování evropských schopností ve III. fázi budování NRF. Zatímco některé oblasti schopností nevyžadují významnou technologii USA (strategická přeprava, pozemní technika), jiné oblasti (senzory, schopností ISR) budou významným způsobem těžit z technologií poskytovaných USA. [24]

 05-Kulisek-Obr7

Obr. 7: Spektrum interoperability pro NRF [25]

g) Potřeba většího zaměření na interoperabilitu:

Úplné zaměření USA a NATO na pořízení evropských schopností, které je vyjádřeno v Iniciativě obranných schopností a tzv. pražském závazku (PCC - Prague Capabilities Commitment) k dosahování schopností, fakticky vyústily v to, že daleko menší pozornost je věnována zkvalitnění interoperability mezi ozbrojenými silami USA a silami spojenců.

Přestože EU může získat některé nebo všechny schopnosti obsažené v pražském závazku, skutečností zůstává, že většina těchto akvizic a zavádění schopností se bude dít, jestliže vůbec někdy, tak až v nadcházejících letech.

USA spolu s evropskými členskými státy NATO musí v kontextu NRF, ale i ostatních oblastí, vyvinout mohutné a soustředěné úsilí jak v krátkodobém, tak střednědobém rozšiřování interoperability koaličních sil, které pravděpodobně budou stále na velmi rozdílných úrovních schopností v příštím desetiletí a dalším období. Tento nový posun v zaměření na interoperabilitu nevyhnutelně změní priority transatlantické spolupráce. V tomto ohledu zcela odlišném od seznamu schopností vypracovaném v Praze, který se zaměřuje na přepravu, přesně naváděnou munici a podobně, spektrum interoperability sahá od bezpečné komunikace a zamezení palby do vlastních řad až k vytvoření společných úrovní znalosti situace a v konečném důsledku dosažení schopnosti kooperativní logistiky, kooperativních forem úkolování a kooperativního vedení bojové činnosti.

V této nové době musí být dosaženo zaměření na interoperabilitu skrze rozvoj koordinovaných a do určité míry společných schopností centrální sítě, včetně vybudování společné architektury, do které se mohou ozbrojené síly členských států propojit, a tím dosáhnout bezpečného spojení, podobné úrovně znalosti situace a jiných potenciálních forem vyššího řádu interoperability.

h) Současná opatření USA a nastavené procesy pravděpodobně vyústí v „zaostalé NRF"

Bohužel realizace současné spolupráce v oblasti zbrojení ze strany USA, předávání technologií a proces sdílení informací a standardů, včetně opatření ze strany USA pro uvolňování národních utajovaných informací a mezinárodních pravidel obchodu se zbraněmi, které určují export neutajovaných technických dat, pravděpodobně vyústí v:

  1. Zdlouhavý, netransparentní, roztříštěný a v konečných důsledcích marný proces posuzování opodstatněnosti sdílení informací a předávání jednotlivých technologií.
  2. Následkem toho případné „zaostávání NRF" s omezenou interoperabilitou a konektivitou vůči vyspělým aktivátorům centrální bojové sítě USA. Z tohoto důvodu plyne méně použitelných expedičních sil, zvýšené riziko obětí (v důsledků nepřátelské palby a palby vedené omylem do vlastních řad) a málo opravdových příležitostí pro využití technologie z USA k pořízení nových schopností.

Klíčovou otázkou zůstává, zda některý členský stát NATO bude ochoten za těchto okolností vystavit své síly vybavené druhořadnými schopnostmi riziku bojových srážek vysoké intenzity 21. století.

Objasnění nejdůležitějších problémů

  1. Nastolený směr současných opatření a programů ze strany USA spíše podkopává než napomáhá interoperabilitě spojeneckých sil a vytvoření opravdové koaliční bojové schopnosti. Nedostatek zahraniční účasti v kterémkoliv americkém významném programu C4ISR nebo programech vývoje centrální bojové sítě – dokonce v oblastech jako je bojová radiostanice – a odmítání USA uvolnit dokonce nejvěrnějším spojencům určitou sumu technických informací – od denních kódů GPS k současným i budoucím vojenským komunikačním kódům USA – se nachází v protikladu vůči vytyčeným cílům interoperability NATO. Ve skutečnosti existuje významná propast mezi současnou realitou a vytýčenými cíly transformace, jež zahrnují interoperabilitu a ochotu podniknout potřebné kroky, včetně sdílení technologií, společného výcviku a jiných opatření nezbytných k dosažení těchto cílů. V době, kdy jsou USA zaměřeny na vytváření svých vlastních společných sil, má pro ně reálné úsilí o zavedení interoperability v praxi nízkou prioritu.
  2. Rozhodování USA v oblasti národních opatření o uvolňování informací se uskutečňuje ad hoc, je roztříštěné, realizované na specifických základech vztahů ke konkrétní zemi nebo jako reakce na řešení určité krize nebo nutnost vedení operace. Toto rozhodování je v rozporu s pojetím rotujících mnohonárodních sil předurčených ke zvládnutí množství potenciálních misí. Za současných opatření se strany USA bude pro NRF velmi obtížné cvičit společně s použitím aktivátorů USA, s předstihem zdůvodňovat potřebu poskytnutí informací a co se ukazuje velmi obtížné zajistit, aby strany zúčastněné v NRF měly stejnou úroveň znalosti situace, která je potřebná pro skutečné vedení koaliční války.
  3. Navzdory vládním opatřením USA pro umožnění většího sdílení technologií s cílem dosáhnout vyspělých koaličních bojových schopností bude starý přístup – udržování bezpečnosti USA pomocí náskoku v technologiích, dokonce vůči blízkým spojencům – pokračovat v neztenčené míře v určitých byrokratických kruzích rezortu obrany USA. Rozmanitost speciálních výborů, podvýborů a různých orgánů, které se nacházejí mimo tradiční proces předávání technologií, včetně málo zjistitelného, neprůhledného a často protisměrného procesu kontroly a režimu výstupních bezpečnostních kontrol se stávají vážnými překážkami pro uvolňování technologií blízkým spojencům. Tyto obtíže ve sdílení technologií mezi Spojenými státy a jejich spojenci doprovázejí všech těch několik málo transatlantických programů – počínaje společným bojovým vozidlem až po MEADS – nedaří se je zmírňovat a se vší pravděpodobností se budou stále opakovat. Zkušenosti získané ze spolupráce na větších programech bohužel nebyly doposud institucializovány formou potřebných reforem, a proto existuje málo náznaků, že by došlo ke změně přístupu ze strany USA.

Spojené státy samozřejmě nenesou veškerou odpovědnost za tuto situaci. Také evropské nízké investice do oblasti obrany, pomalé uznávání výsledku revoluce v oblasti vojenství a konceptu jako je centrální bojová síť, nedostatek zaměření na interoperabilitu ve zbrojních programech evropských zemí a prioritách jsou částečně zodpovědné za vznik a přetrvávání současných nepříznivých podmínek. [26]

i) Problémy v dosahování interoperability NRF

Iniciativy interoperability nebyly doposud úspěšné. Skromné kroky podniknuté společně Spojenými státy a spojenci k rozšíření interoperability v rámci NATO i mimo Alianci nepřinesly kýžené výsledky. Jak se v celé řadě nedávných konfliktů, od Balkánu přes Afghánistán až po Irák, ukázalo, je schopnost Spojených států a spojenců společně účelně vést války omezená. Iniciativy interoperability až do současnosti – včetně vypracování společných standardů a rostoucí spoléhání na otevřené systémy a komerční rozhraní a technologie – prostě neřeší a dosud nemohou vyřešit celou řadu základních problémů, které existují.

Ačkoliv NATO podniklo určité omezené úsilí a vytvořilo určitý stupeň společné architektury, vynaložené úsilí nebylo dostatečné a systematické. Vrozená složitost a vlastnická podstata systémů centrální bojové sítě v současnosti zaváděných nebo se nacházejících ještě ve vývoji (zvláště ve Spojených státech) a nedostatky v naplňování požadavků stanovených standardy interoperability NATO (jejich dodržování je dobrovolné) znamená, že bude nutno důraznějšího zaměření a vynaložení podstatnějšího úsilí, včetně učinění nejvýznačnějšího kroku, a to vytvoření společné připojovací páteřní architektury tak, aby členské státy mohly využívat pro koaliční operace (především operace NATO) přiměřený stupeň sdílení informací. [27]

V důsledku rozdílů v transatlantických způsobech investování se propad v realizaci interoperability nezmenší, ale ještě více prohloubí. Bohužel s velmi značnými a urychlenými investicemi USA do transformačních technologií centrální sítě se rozdíly v interoperabilitě mezi zaváděnými americkými systémy a systémy evropskými s největší pravděpodobností v nadcházejících letech ještě zvýší. Ozbrojené síly USA prohloubí svůj společný charakter a budou směřovat k architektuře C4ISR a budou pokračovat v omezování přístupu k těmto novým modalitám, realizace ad hoc pokusů integrovat NRF se stane mnohem obtížnější a stupeň zaostávání NRF se pravděpodobně zvýší.

Zkušenosti z komerčního prostředí shodně ukazují, že nesourodé sítě nemohou být hladce integrovány bez předchozího extenzivního plánování a dohod o sdílení sítí, databáze architektury a strukturálních informací. Centrální bojová síť, která je v podstatě pokusem vnést distribuovaný komerční proces do vedení války, se bude utvářet v mnohem náročnějším prostředí. Proto je nesmyslné očekávat, že mnohonárodní vojenské síly budou schopné uskutečnit v extrémních podmínkách vedení boje to, co se komerčním společnostem nedaří provést v klidném mírovém prostředí, které se nachází mimo rámec koncentrovaného a disciplinovaného úsilí operační činnosti. [28]

Rozdíly v zavádění centrálních bojových sítí mezi EU a USA jsou z velké části spíše výsledkem vynaložených finančních prostředků než technologií, rozdíly ve financování mezi oběma subjekty jsou totiž významné a mají své důsledky. Bez uskutečnění podstatných změn ve způsobu financování a bez změny ve stanovení priorit samotná skutečnost, že EU má všechny potřebné technologie, jí neumožní zázrakem dohnat náskok USA nebo se napojit do špičkových schopností bez významné spolupráce s USA.

USA a EU čelí strategické volbě o podstatě a stupni interoperability koaličních partnerů v NRF (a obecně v NATO) a potenciálu celkové efektivnosti NRF a celé Aliance jako vojenské koalice. Ve skutečnosti se ale na obou stranách Atlantiku musí rozhodnout, zda a do jaké míry bude vyvinuto skutečné interoperabilní koaliční vedení boje. Jestliže bude rozhodnuto ve prospěch interoperability, musí být navíc k již známým problémům spojeným s pořizováním schopností dány otázkám interoperability vyšší priority a věnována větší pozornost.

Zatímco státy mohou třeba z politických důvodů na základě ad hoc zformovat „koalici ochotných", nemohou tyto státy učinit něco takového v rámci skutečné vojenské koalice. V tomto ohledu není válečná koalice 21. století něco jako účast na zápase v basketbalu v tělocvičně, kde se všichni v daný den sejdou, každý si může vybrat stranu, za kterou chce hrát, a odehrát zápas společně – popřípadě si upřesňovat úlohy a vztahy v průběhu hry. Zvláště se zavedením centrální bojové sítě to bude vyžadovat roky plánování, sdílení informací, kooperativního vývojového úsilí, vytvoření interoperabilních mostů a vybudování připojitelné architektury k tomu, aby došlo k vytvoření skutečných koaličních bojových schopností.
K zavedení interoperability NRF a pořízení schopností je nutno:

  1. Vybudovat celkovou architekturu C4 (buď v rámci NATO nebo v daleko širším rámci) pro využívání všemi potenciálními koaličními partnery (což napomůže vymezit rozsah parametrů toho, co jsou USA ochotny sdílet se svými spojenci).
  2. Učinit celou řadu dalších nezbytných kroků ke zkvalitnění interoperability, včetně provádění společné přípravy na zvládnutí postupů pro využívání centrální bojové sítě.
  3. Na straně USA přijmout nové „direktivní" přístupy pro předávání technologií a sdílení informací s významnou pozorností vedení, jednorázové formy nákupu a jiné pružnější mechanismy, které na trvalých základech uznávají nezbytnost sdílení informací v průběhu plánování, provádění výcviku a běžné činnosti, což je nezbytným předpokladem pro úspěšné vedení koaličních operací. [29]

Bezpochyby budou stále z důvodu celé řady bezpečnostních opatření existovat americké limity pro sdílení informací. Avšak USA mohou a musí přijmout pružnější přístup pro sdílení informací, který bude klást větší priority na vedení koaliční války, jakožto prvku národní bezpečnostní strategie USA.

Administrativa USA by co nejdříve a jednou pro vždy měla vyřešit otázku reformy způsobu předávání technologií, uplatnit svou vedoucí roli a vytvořit smysluplné a komplexní způsoby, které budou napomáhat sdílení informací a předávání technologií, což je nezbytné pro dosažení moderních schopností vedení koaliční války a interoperability vojenských sil jak v obecné rovině, tak v kontextu NRF. Pouze s uplatněním silné role administrativy a závazku dosáhnout moderního způsobu vedení koaliční války jako prvku národní strategie mohou být NRF a širší operace NATO jako operace vojenské aliance udržitelné.

3. Další možný vývoj NATO Response Force – NRF

Ačkoliv se zdá, že bylo dosaženo podstatného pokroku co se týká NRF, zůstává otázkou, zda cílů, které NATO stanovilo pro NRF, bude v budoucnu dosaženo. Jaké cíle NATO stanovilo pro NRF? I když důvodů pro zřízení NRF je mnoho, všechny jsou bezpochyby spojeny s podstatnější otázkou současného stavu transatlantických vztahů.

Během posledního desetiletí USA začaly zaujímat mnohem jednostrannější postoj v zahraniční politice, což také mělo své dopady na NATO. Podle USA NATO nebylo schopné se dostatečně rychle transformovat, aby se vyrovnalo s bezpečnostním prostředím 21. století, a proto USA otevřeně začaly zpochybňovat jeho důležitost. Ačkoliv změny v zahraniční politice USA byly znatelné již na konci studené války, teroristické útoky, ke kterým došlo 11. 9. 2001, vynesly rozdíly ve spolupráci v oblasti mezinárodní bezpečnosti na denní světlo.

Události 11. 9. 2001 jsou důležitým mezníkem v zahraniční politice USA a jsou spojeny s vytvořením NRF. Síly rychlé reakce NATO jsou podle mnoha pozorovatelů považovány za poslední pokus (který byl silně ovlivněn strategií přijatou po 11. 9. 2001 administrativou G.W.Bushe) USA učinit NATO významným činitelem pro USA.

NRF poskytují Alianci nové a agilní bojové schopnosti, které umožňují rychle a efektivně reagovat na nové bezpečnostní hrozby zvláště mezinárodní terorismus. NRF jsou nástrojem vytvořeným na základě hlavních evropských vojenských investic a prostředkem k přesvědčení evropských členských států NATO, aby reformovaly své ozbrojené síly tak, aby bylo dosaženo zajištění interoperability mezi spojenci na bojišti. Navíc tím, že NRF poskytují podporu evropským partnerům v restrukturalizaci a modernizaci vojenských prostředků, NATO anticipuje, že NRF mohou fungovat jako hybná síla ve zmenšování transatlantické mezery ve schopnostech. NRF nebyly, nejsou a ani nebudou překážkou, která by stála v cestě evropskému úsilí vybudovat vlastní hodnověrnou obrannou politiku.

 05-Kulisek-Obr8

Obr. 8: Transformace schopností

NRF byly speciálně vytvořeny proto , aby fungovaly jako síly počátečního vstupu do prostoru operace, jsou dobře vybavené pro boj v konfliktech vysoké intenzity vedených mimo geografické hranice evropského teritoria. NRF jsou určeny pro preventivní válku a v podstatě nejsou závislé na mandátu OSN. NATO však pracuje na základě souhlasu, což v praxi znamená, že NRF mohou být nasazeny se souhlasem všech stran.

Rozhodovací procedura se ale stává stále více komplikovanější. NATO si je toho vědomo a zkoumá, jakým způsobem adaptovat organizaci nedávno rozšířenou o nové členy na nové podmínky. Je důležité si uvědomit, že to neznamená, že NRF nebudou nikdy nasazeny, [30] ale je velmi pravděpodobné, že evropské členské státy NATO rozhodně nepřijmou dominantní formulaci konceptu NRF tak, jak byla předložena ze strany USA.

Podobně může být koncipována otázka, zda NRF budou sloužit jako katalyzátor, který podporuje zkvalitnění vojenských schopností NATO. Vyvstávají pochybnosti o pokusech překlenout stávající rozdíly. Odstranění rozdílů ve schopnostech by vyžadovalo ohromné investice ze strany evropských členských států NATO.

Když vezmeme do úvahy současnou ekonomickou situaci, jakož i neochotu některých zemí vydávat více finančních prostředků na obranu, zdá se nepravděpodobné, že by takové investice mohly být ve skutečnosti poskytnuty. S ohledem na NRF to znamená, že místo toho, aby byly schopny přispět k překlenutí rozdílů ve schopnostech, pravděpodobně samy ocitnou v situaci, že se budou potýkat s problémy v oblasti zajištění interoperability (zvláště na úrovni pozemních sil), mnohostranné zastupitelnosti, vyváženosti sil a flexibility.

Dosažení vojenské a technologické úrovně schopnosti stejné jako mají ozbrojené síly USA je v blízké budoucnosti nemožné. Dokonce i kdyby evropské členské státy NATO začaly vydávat ekvivalent toho, co vydávají na obranu USA, zvláště pak na novou vojenskou techniku, trvalo by to roky dohnat USA. Z tohoto pohledu NRF nebudou schopny sehrát roli, kterou jim USA přisoudily, a ve kterou doufají.

Snaha o překlenutí vojenských rozdílů je opět částí amerického vnímání toho, jak se vyrovnat s bezpečnostními hrozbami. Tento způsob amerického vnímání vyžaduje jistý typ schopností, které evropské země nevlastní. Takže přesvědčit evropské země, aby zvýšily úsilí k vyrovnání rozdílů, má více co do činění se zajištěním toho, aby NATO bylo schopné vedení války typu USA, než stmelení spojenců. Možná, že by pro USA bylo lepší akceptovat některé rozdíly v úrovni vojenských schopností místo toho, aby tlačily ostatní země v jimi vytyčeném směru, dokonce bez toho, aniž by to přinášelo efektivní výsledky. [31]

Vzájemné doplňování mezi NRF, ERRF a BG EU v budoucnu se zdá iluzorní. Existují evropské země, které jasně trvají na dalším rozvoji autonomní evropské obrany. V dlouhodobém výhledu by EU mohla být schopna bojovat v konfliktech vysoké intenzity bez závislosti na pomoci NATO, a to v jakémkoliv ohledu. To však bude mít praktické důsledky ve smyslu dostupnosti sil a vyspělých schopností, jakož i vynakládání finančních prostředků. V současnosti tomu ale nic nenasvědčuje a je zcela jisté, že to bude trvat poměrně dlouhou dobu, než EU dosáhne úrovně vojenských schopností USA.

Problémy, které se dotýkají národních rozhodovacích postupů, mohou být s největší pravděpodobnosti vyřešeny. Do jisté míry se to také týká možného překrývání mezi NRF, ERRF a BGEU. Podstatou všech diskuzí však zůstává fakt, že USA přesvědčily evropské spojence přijmout návrh obsahující dominantní postoj USA směrem k otázkám mezinárodní bezpečnosti, postoj, který může být nejlépe vysvětlen neorealistickým přístupem k mezinárodním organizacím.
Budoucí úspěch NRF bude velmi záviset na ochotě evropských členských států NATO přijmout NRF v této formě. Jde o to, zda EU bude dlouhodobě legitimizovat tento způsob amerického strategického vedení. Je nepravděpodobné, že evropští spojenci jsou schopni a ochotni se přizpůsobit konceptu NRF tak, jak byl formulován na pražském summitu 2002.

Základní rozdíly mezi USA a EU v přístupu k řešení otázek mezinárodní bezpečnosti, které přinášejí rozdílná pojetí strategie, jsou reálné a budou podkopávat jakékoliv budoucí nasazení NRF, jestliže tyto rozdíly nebudou akceptovány. Zavedení konceptu, který nebude brát do úvahy tyto rozdíly, nepřispěje k řešení problémů spojených s postavením NATO. Proto problém, jak koneckonců udržet NATO v pozici významného aktéra pro USA, nebude vyřešen všeamerickými NRF. Jestliže však USA jsou schopné a ochotné použít NRF v zájmu NATO, místo pro své národní účely, mohly by být NRF schopné do velké míry dosáhnout stanovených cílů a mohly by dokonce být schopny sloužit jako most k upevnění jak politických, tak vojenských vztahů mezi spojenci. [32]

Závěr

Prvotním záměrem vojenské koncepce NRF bylo, aby tyto síly učinily NATO akceschopnějším v reakci na bezpečnostní potřeby 21. století. Avšak podle vysokých standardů ozbrojených sil USA je nepravděpodobné, že by NRF byly v blízké budoucnosti uznány za rychlé, akceschopné nebo dostatečně vojensky silné. Přesto jsou NRF nejdůležitějším prostředkem pro přizpůsobení evropských ozbrojených sil potřebám moderních expedičních operací.

Ať jsou NRF jakkoliv efektivním prostředkem pro transformaci, je nepravděpodobné, že budou použity pro dlouhodobější expediční operace sil velikosti brigády s násilným vstupem do prostoru operace. Naštěstí požadavky na provedení takovéto operace jsou v současnosti zanedbatelné. NRF však mohou být použity v operacích demonstrace vojenské síly podobných té, kterou vedly evropské síly rychlé reakce ve Rwandě v roce 2003. Je nepravděpodobné, že by NRF byly nasazeny do jakékoliv situace, ve které existuje zřetelné riziko boje.

Jakkoli kvalitně mohou být NRF připraveny, politické faktory mohou způsobit, že nebudou nasazeny rychle, pokud vůbec dojde k jejich nasazení. Politické schvalovací procedury vyslání sil mohou velmi nepříznivě zkomplikovat jejich nasazení a použití.
Rychlost reakce NATO na krizovou situaci závisí na politických faktorech. Dokonce v i zemích, kde není nutné schválit krátkodobé nasazení sil v zahraničí parlamentem (např. Francie), jsou kladeny otázky, zda je či není pro zasazení sil nutná rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Jak ukazuje nedávná historie, jednomyslnosti v Radě bezpečnosti OSN je dosahováno velmi pomalu, je-li jí dosaženo vůbec. Většinu členských států NATO znepokojuje myšlenka (teoretický postulát) provedení preventivních vojenských úderů.

NRF budou nadále, přinejmenším do roku 2010 a možná ještě déle, spoléhat na schopnosti ozbrojených sil USA, které dotvářejí jejich údernou sílu. Spoléhání na USA spolu s tlakem na obranné rozpočty může způsobit zpoždění v pořizování potřebných evropských schopností a negativně ovlivnit proces obranné transformace členských států EU.

Přesto všechno, NRF jsou a stále zůstávají nejlepším prostředkem transformace ozbrojených sil evropských zemí, prostředkem pro zkvalitnění operační činnosti těchto sil. Potřeba nasadit vojska do zahraničních misí bude posilovat transformaci schopností evropských ozbrojených sil, logistiky a systémů logistického zabezpečení a politických nástrojů pro schvalování vojenských akcí.

Protože NRF jsou síly mnohonárodní, nedostatky se projeví na straně zúčastněných zemí. Ovšem bez NRF, které slouží jako standard, by země zúčastněné země na budování NRF s velkou pravděpodobností zůstaly s transformací svých ozbrojených sil značně pozadu, zvláště pokud by její realizace byla ponechána pouze na jejich vlastních plánech.

NRF jsou mnohostranné vojenské síly, které musí být schopné operovat rychlým a flexibilním způsobem, aniž by byla snížena úroveň efektivnosti operační činnosti. Proto jednotky ozbrojených sil členských států NATO, které jsou zařazovány do NRF, musí být neustále udržovány ve vysokém stupni interoperability. Členské státy NATO musí učinit nezbytné investice na pořízení vyspělých obranných schopností, zajistit vybraným jednotkám extenzivní plnohodnotný výcvik a požadovanou úroveň interoperability tak, aby se staly silami, které svou kvalitou přispějí ke zvýšení významu NATO jako vojenské organizace.

Poznámky k textu:

[1] Prague Summit Declaration, issued by the Heads of State and Government participating in the meeting of the North Atlantic Council in Prague on 21 November, 2002.
[2] POVLICH Jr. Robert, W., Maj., U.S. Air Force. ERRF and NRF: Complimentary Construct or Competition for Forces? Air Command and Staff College Air University, Maxwell Air Force Base, Alabama, USA, April 2007, pg. ii a 21.
[3] MIHALKA Michael, Dr. NATO Response Force: Rapid? Responsive? A Force? US Army Command and General Start Officers College at Fort Leavenworth, Kansas, Summer 2005, pg 67-68.
[4] Prague Summit Declaration, issued by the Heads of State and Government participating in the meeting of the North Atlantic Council in Prague on 21 November, 2002.
[5] Nařízení NGŠ AČR k aktualizaci „Kategorizace útvarů (jednotek, prvků) Armády České republiky". Praha: GŠ AČR, 22. května 2008, str. 1.
[6] Uvedená organizační struktura, složení a početní stav komponentu pozemních sil NRF nepředstavují žádnou vojenskou jednotku NATO a jsou čistě imaginárním výtvorem autora.
[7] Prague Summit Declaration, issued by the Heads of State and Government participating in the meeting of the North Atlantic Council in Prague on 21 November, 2002.
[8] Tamtéž.
[9] MIHALKA Michael, Dr. NATO Response Force: Rapid? Responsive? A Force? US Army Command and General Start Officers College at Fort Leavenworth, Kansas, Summer 2005, pg 71-72.
[10] STOOP Manuela. The NATO Response Force: United States' final attempt to keep the Alliance alive? Erasmus Universiteit Rotterdam Faculteit der Sociale Wetenschappen, Bestuurskunde, Juli 2004, pg 77.
[11] Název typu osmikolového obrněného transportéru ozbrojených sil USA, který je pojmenován po dvou amerických vojácích (vojín Stuart S. Stryker, padl ve druhé světové válce a specialista Robert F. Stryker, padl ve Vietnamu), kteří posmrtně obdrželi nejvyšší vojenské vyznamenání USA, Medaili cti (Medal of Honor).
[12] MIHALKA Michael, Dr. NATO Response Force: Rapid? Responsive? A Force? US Army Command and General Start Officers College at Fort Leavenworth, Kansas, Summer 2005, pg 72.
[13] Tamtéž, pg 73.
[14] Tamtéž, pg 76.
[15] Tamtéž, pg 77.
[16] BIALOS Jeffrey P., KOEHL Stuart L. The NATO Response Force. Washington, DC: Center for Technology and National Security Policy National Defence University, September 2005, pg vi.
[17] Tamtéž, pg vi.
[18] Tamtéž, pg vii.
[19] Tamtéž, pg vii.
[20] http:file://R:\AdLib\191206NATOReactionForceEN.htm, NATO Update: NATO Response Force declared fully operational – 29 Nov.2006, page 1-2, 13.12.2006.
[21] BIALOS Jeffrey P., KOEHL Stuart L. The NATO Response Force. Washington, DC: Center for Technology and National Security Policy National Defence University, September 2005, pg 14.
[22] Tamtéž, pg 16,
[23] NATO Handbook, 2001:52
[24] BIALOS Jeffrey P., KOEHL Stuart L. The NATO Response Force. Washington, DC: Center for Technology and National Security Policy National Defence University, September 2005, pg vii.
[25] Tamtéž, pg 26,
[26] Tamtéž, pg ix.
[27] Tamtéž, pg ix.
[28] Tamtéž, pg x.
[29] Tamtéž, pg xi.
[30] NATO Response Force již byly celkem šestkrát úspěšně nasazeny do operace: (i) zajišťování bezpečného průběhu letních olympijských her v Aténách 2004, (ii) zajišťování průběhu prezidentských voleb v Afghánistánu 2004, (iii) zajišťování voleb v Iráku 2005, (iv) poskytnutí humanitární pomoci USA v důsledku hurikánu Katrina 2005, (v) poskytnutí humanitární pomoci Pákistánu po katastrofálním zemětřesení v roce 2005, (vi) humanitární pomoc Afghánistánu 2006, což ukazuje, že NRF se v podstatě velmi efektivním vojenským nástrojem NATO, http://en,wikipedia.org/wiki/NATO_Response_Force.htm, pg 1, 15.9.2008.
[31] STOOP Manuela. The NATO Response Force: United States' final attempt to keep the Alliance alive? Erasmus Universiteit Rotterdam Faculteit der Sociale Wetenschappen, Bestuurskunde, Juli 2004, pg 65.
[32] Tamtéž, pg 66.
Použitá literatura:
BIALOS Jeffrey P., KOEHL Stuart L. The NATO Response Force. Washington, DC: Center for Technology and National Security Policy National Defence University, September 2005, pg v-xi, 2, 12-16, 26.
MIHALKA Michael, Dr. NATO Response Force: Rapid? Responsive? A Force? US Army Command and General Start Officers College at Fort Leavenworth, Kansas, Summer 2005, pg 67-73, 76-77.
STOOP Manuela. The NATO Response Force: United States' final attempt to keep the Alliance alive? Erasmus Universiteit Rotterdam Faculteit der Sociale Wetenschappen, Bestuurskunde, Juli 2004, pg 7-8, 64-67, 77.
POVLICH Jr. Robert, W., Maj., U.S. Air Force. ERRF and NRF: Complimentary Construct or Competition for Forces? Air Command and Staff College Air University, Maxwell Air Force Base, Alabama, USA, April 2007, pg. ii a 21.
Nařízení NGŠ AČR k aktualizaci „Kategorizace útvarů (jednotek, prvků) Armády České republiky". Praha: GŠ AČR, 22. května 2008, str. 1.
Prague Summit Declaration, issued by the Heads of State and Government participating in the meeting of the North Atlantic Council in Prague on 21 November, 2002.
http:file://R:\AdLib\191206NATOReactionForceEN.htm, NATO Update: NATO Response Force declared fully operational – 29 Nov.2006, page 1-2, 13.12.2006.
http://en,wikipedia.org/wiki/NATO_Response_Force.htm, pg 1, 15.9.2008.

Seznam zkratek užitých v textu:

APOD aerial port of debarkation  letiště vyložení (vykládky)
BG EU Battle Group EU bojové uskupení EU
BOMB bomb  bomba (výbušný systém)
C2 command and control velení a řízení
CCIR commander’s critical information requirement požadavky velitele na rozhodující informace
CIMIC civil-military cooperation  civilně-vojenská spolupráce
CJMED combined joint medical mnohonárodní společné zdravotnické oddělení EU OHQ
COA course of action  varianta činnosti  (způsob, plán)
CP support centre centrum podpory
CZE/SVK BG EU Czech and Slovak Battle Group EU česko-slovenská Battle Group EU
DCI defence capabilities initiative  iniciativa obranných schopností (iniciativa posílení obranného potenciálu)
DPs  decisive points rozhodující body
ECOA enemy course of action  varianta činnosti nepřítele
FCOA friendly course of action vlastní varianta činnosti 
FHQ force headquarters  velitelství sil
HPTs high-payoff target cíle vysokého bojového přínosu, vysoce účinný cíl, vysoce důležitý cíl
HVTs high-value targets cíle vysoké hodnoty, cíl vysoké důležitosti
IPB intelligence preparation of the battlespace zpravodajská příprava bojiště
IRs information requirements požadavky na informace
LEGAD legal advisor právní poradce
LOG logistic  logistika
MASS mass demonstration  masové demostrace
NAIs named areas of interest určené zájmové prostory, prostor zvláštní pozornosti, stanovený prostor zájmu
OHQ operational headquarters operační velitelství (Evropská unie)
OPZHN NBC protection ochrana proti zbraním hromadného ničení
PIO public information officer důstojník pro styk s veřejností / úřad, oddělení
POLAD policy advisor politický poradce
PVO air defence / counter air protivzdušná obrana
SOF special operations force speciální síly (síly pro vedení speciálních operací)
SOPs standard operational procedures standardní operační postupy
TAIs target areas of interests cílové zájmové prostory
TMV TCP - tactical  command point / post taktické místo velení
VŠC s ČVV CFX - command field exercise  velitelsko štábní cvičení s částečným vyvedením vojsk
ZHN WMD - Weapons of Mass Destruction zbraně hromadného ničení

Další informace

  • ročník: 2010
  • číslo: 3
  • stav: Nerecenzované / Nonreviewed
  • typ článku: Ostatní / Other
Číst 2753 krát

Ing. Jaroslav Kulíšek (pplk. v zál.), nar. 1953, VVŠ PV LS Vyškov, VAAZ Brno, Integrovaná škola nizozemských královských ozbrojených sil NIAGOS. Na operačním velitelství EU působil v oblasti operačního plánování a řízení operační činnosti pozemních sil, na GŠ AČR pracoval na úseku výstavby systému velení a řízení bojových jednotek pro vedení expedičních operací, operačního použití Battle Groups EU, budování operační schopnosti komplexně integrovaného bojového informačního prostředí (NEC) v podmínkách AČR a procesu zavádění operační standardizace. Účastník misí OSN (UNOMIG), NATO (SFOR, NTMI) a EU (EUFOR RD CONGO). Zkušenosti z vedení operací získal v zónách válečných konfliktů na Kavkaze a v Iráku. V současnosti pracuje u SOC MO jako specialista v oblasti systému zvládání a řešení krizí, procesu operačního plánování a krizového řízení.

21/12/2012

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.