Úvod Domnívám se, že jistým způsobem lze tyto myšlenky aplikovat nejen obecně na výzkumné úsilí, ale i na analýzu vývoje ekonomiky obrany státu v období po roce 1989, které lze charakterizovat jako období hledání nového paradigmatu teorie ekonomiky obrany státu jako vědy. Během tohoto období byla předkládána řada návrhů vycházejících z různých „škol“ prosazujících odlišné teorie a přístupy, probíhala diskuze o fundamentálních otázkách ekonomiky obrany jako vědy. Přesto, že se podařilo vyřešit některé zásadní problémy, zrychlující se vývoj všech sfér lidské činnosti předkládá k řešení další nové a složitější problémy. Pokud má teorie, včetně teorie ekonomiky obrany státu, plnit svou funkci vědeckého východiska a být nápomocná řešení nových aktuálních problémů společenské vojensko-ekonomické praxe, musí především sama být na úrovni požadavků těchto současných problémů a na základě svého poznání být také schopná přesvědčivým způsobem poskytovat praxí požadovaná řešení. Taková teorie, spolu se jí odpovídajícím způsobem myšlení se stává paradigmatem, přijímaným odbornou komunitou jako vzor i návod přístupu ke skutečnosti. Tento příspěvek je věnován problémům, které je nezbytné diskutovat s cílem identifikace předpokladů, požadavků a obsahu nového paradigmatu teorie ekonomiky obrany státu jako vědy. Náčrt vývoje pojetí ekonomiky obrany Mezi těmi, kteří se ekonomikou obrany zabývají, existuje shoda v chápání a pojetí ekonomiky obrany jako vědní disciplíny. Pomineme-li období vývoje ekonomiky obrany v našich podmínkách v období před rokem 1989, kdy se válečná ekonomika chápala jako vědecká disciplína, zabývající se hospodářskými problémy z hlediska války, máme před sebou období velmi bohaté na diskuze o ekonomických otázkách obrany, odvíjejících se především z pozic ve světě převládajícího proudu ekonomické myšlení („mainstream economics“). Diskuzím tohoto období výrazně dominuje úsilí o identifikaci vlastní teorie ekonomiky obrany jako vědy. Například, Američané Charles J. Hitch a Roland N. McKean ve své knize „Economics of Defense in the Nuclear Age“ zdůrazňují, že problematika národní obrany je problematikou ekonomickou. Hlavní cíl práce ekonomů obrany spatřují v napomáhání rozhodovacím orgánům, jejich poradcům a obecně všem zainteresovaným občanům tím, že se vybaví znalostmi o tom, jak může být ekonomická analýza využívána při volbě vhodných (efektivních, hospodárných) politických postupů a akcí. Jeden z nejdůležitějších aspektů vojenských problémů se jeví aspekt ekonomický: efektivní rozdělení a využití zdrojů. [1] Zde je potřebné uvést, že problematika obrany byla zkoumána na základě průkopnické práce „Teorie her a ekonomické chování“, která byla v USA publikována v roce 1944. Od roku 1965 se dosavadní analýza systému v ozbrojených silách stala analýzou systémů pro celé ozbrojené síly. [2] Anglický ekonom Gavinn Kennedy začíná první ze svých textů o ekonomice obrany pasáží o „aplikaci ekonomiky na problémy obrany.“ [3] Obdobně americký ekonom Lee Olvey se skupinou svých spolupracovníků, zabývajících se ekonomikou národní bezpečnosti v knize „The Economics of National Security“ zdůvodňují, že „podstatná část výzkumů v oblasti ekonomiky obrany není ničím jiným než aplikací základních ekonomických pojmů na problémy národní bezpečnosti“. [4] Poněkud odlišné pojetí ekonomiky obrany zastává anglický autor Keith Hartley, který do teorie ekonomiky obrany zahrnuje všechny aspekty ekonomiky obrany a procesů odzbrojování a míru. V tomto duchu teorie ekonomiky obrany aplikuje ekonomickou teorii na sektor obrany v širokém slova smyslu. [5] Ve vědeckém úkolu „Pojetí oboru a návrh doktorandského postgraduálního studia „Ekonomika obrany státu“ kolektiv autorů z Vysoké vojenské školy ve Vyškově uvádí, že ekonomika obrany jako vědní obor „...zkoumá vojensko ekonomické vztahy a souvislosti procesu ekonomického zabezpečování obrany ve všech jeho hlavních fázích a oblastech – v podmínkách tržní ekonomiky – zejména v oblasti tvorby, rozdělování a užití ekonomických zdrojů k zabezpečení vojenských potřeb v mírovém období, v procesu vojenské a hospodářské mobilizace, rozvinutí válečného hospodářství i zabezpečení potřeb obrany bojovými operacemi.“ [6]Velmi blízké pojetí českých vojenských ekonomů je pojetí významného polského ekonoma prof. Waclawa Stankiewicze, který stál u zrodu ekonomiky obrany (dříve válečné ekonomiky) v Polsku a svými názory ovlivnil celou řadu vojenských ekonomů v ostatních armádách. V jeho pojetí je objektem výzkumu teorie ekonomiky obrany „...obranné hospodářství v jeho různých typech, odpovídající té části národního hospodářství, která uspokojuje potřeby obranného systému státu jak v době míru tak i v období ohrožení i války.“ [7] Hned na počátku své společné knihy“Příručka ekonomiky obrany“ Američan Todd Sandler a Angličan Keith Hartley definují ekonomiku obrany jako teorii, která se „...zabývá zkoumáním otázek alokace prostředků, rozdělení příjmu, hospodářského růstu a stabilizace aplikovaných na bezpečnost státu. Zahrnuje rovněž zkoumání vlivu výdajů na obranu z vnitřní i ze zahraniční perspektivy na makroekonomické proměnné, jakými jsou zaměstnanost, výroba a růst. Ekonomika obrany má též mikroekonomický rozměr, který se vyjadřuje v analýzách obranné průmyslové základny, programu spolupráce, offsetu, hodnocení vojenských kontraktů a vojenské akvizice. Ekonomika obrany aplikuje ekonomické teoretické nástroje při zkoumání obrany a s obranou souvisejících problémů, včetně odzbrojení a míru. [8] Pozorný čtenář jistě postřehnul syntetizující charakter tohoto pojetí teorie ekonomiky obrany, zahrnující jak „makroekonomický“ tak i „mikroekonomický“ rozměr jejího široce pojatého obsahu a zdůraznění, že „aplikuje nástroje ekonomické teorie“ na problémy související s obranou a mírem“. K uvedenému se žádá poznamenat, že tato „syntetizující definice“ teorie ekonomiky obrany současně vymezuje hlavní problémy, které se v podstatě trvale nacházejí v centru pozornosti všech diskuzí při hledání nového paradigmatu této vědy. Prof. Miroslav Krč z Univerzity obrany, spolu s již uváděným W. Stankiewiczem vymezují ekonomiku obrany jako vědeckou disciplínu hledající ekonomické zákonitosti, které mají vliv na národní bezpečnost. [9] Prof. Vladimír Šefčík chápe ekonomiku obrany jako systém zákonitosti, procesů a vztahu vyvolaných ekonomickým a politickým rozhodování o využívání a distribuci zdrojů národního hospodářství k ekonomickému zabezpečení potřeb státu v krizových situacích a k zajištění jeho vojenské bezpečnosti v době míru, za stavu ohrožení a ozbrojeného konfliktu. [10] Je na místě upozornit na přínos obou výše jmenovaných autorů nejen do rozvoje teorie ekonomiky obrany státu, ale i do jejího didaktického ztvárnění, čímž nepřehlédnutelným způsobem ovlivnili ekonomické vzdělávání a formování branně-ekonomického myšlení i současné generace vojenských ekonomů, velitelů a náčelníků vojsk. Jejich publikace i v současnosti tvoří základní studijní fond vojenských vysokých škol a jsou součástí studijních fondů mnoha civilních vysokých škol, univerzit a knihoven. [11] Krystalizaci pojetí ekonomiky obrany můžeme pozorovat i u dalších autorů. Například francouzský autor Jean Aben definuje politickou ekonomii obrany (ekonomiku obrany) jako funkci jak obsahu, tak metodologického přístupu. Její obsah je zřejmý: v souladu s klasickými ekonomickými dimenzemi (průmyslovou, technologickou a sociální), se jedná o otázku veřejné ekonomie v tom smyslu, že státy (a do jisté míry i mezinárodní instituce) sehrávají dominantní roli při vymezování požadavků na vyzbrojování a při organizaci výroby. Metodologický přístup zde spočívá ve využívání nástrojů politických věd: institucionální analýzy, teorií mezinárodních vztahů apod. [12] Odlišný proud diskuze reprezentují němečtí autoři, kteří v duchu „národních tradic“ zkoumání zaměřují svou pozornost především na mikroekonomickou problematiku. Johannes Gerber ve své práci „Zavedení zásad racionálního a ekonomického myšlení v ozbrojených silách“ se pohybuje v systému axiomů, z nichž se odvozují věty, kde se uspokojivě modelují prostorové vazby v našem světě. Tento svět jsou v našem případě ekonomika obrany a v podmínkách Spolkové republiky Německo (SRN) je to vojenská ekonomika. S důrazem na zásady, jež jsou závazné ve všeobecné civilní ekonomice podnikání (Allgemeine Betriebswirtschaftlehre), ukazuje Gerber také na zásady racionálního myšlení obsažené ve vojenské vědě. Logika vojenských struktur, principy bojových činností a nakonec rozpočet, s nímž se počítá v hospodářství ozbrojených sil – to vše dovoluje rozvinutí vojenské ekonomiky, v ohledu teoretickém i v její relativně samostatné aplikaci. [13] Obdobně Günther Kirchhoff zaměřuje pozornost vojenské ekonomiky na mikroekonomické otázky chování ozbrojených sil. [14] Přenesením pozornosti na zkoumání mikroekonomických problémů výstavby ozbrojených sil a hledání možností využití nástrojů mikroekonomické analýzy se oba němečtí autoři zařadili k zakladatelům ekonomiky ozbrojených sil. K charakteristickým rysům této teorie je velmi výrazná orientace na aplikaci podnikohospodářských kritérií ve sféře obrany. Již uvedené dovoluje vyslovit oprávněný závěr, že současné vymezení obsahu ekonomiky obrany je velmi široké a nelze vyloučit další snahy o jeho další rozšíření. Konstatovat lze i převládající shodu v názorech na předmět zkoumání teorie ekonomiky obrany. Tímto předmětem je zpravidla chápána ta část národního hospodářství, která uspokojuje potřeby systému obrany státu vzhledem k možným stavům krize a ohrožení bezpečnosti státu, včetně válečného střetnutí. V tomto pojetí může být ekonomika obrany řešením ekonomických problémů bezpečnosti státu v rovině a v prostoru národního hospodářství a v systému obrany státu a svým paradigmatem postihovat všechny aspekty ekonomie bezpečnosti a procesů odzbrojování a míru. Jako příklady mohou sloužit problémy válečné a mírové ekonomiky, závodů ve zbrojení a dohod o kontrole zbrojení; ekonomické dopady obranných výdajů na ekonomický rozvoj, obranná průmyslová základna, zbrojní akviziční politika, obchod se zbraněmi, vojenské aliance a sdílení břemene obrany, hospodářská válka a terorismus, odzbrojování a konverze. Charakter těchto témat vtiskuje teorii ekonomiky obrany státu „makroekonomický“ obsah, čímž se predikují i další její vlastnosti, metody a prostředky zkoumání. Velmi přesvědčivě o tom vypovídá okruh ekonomických problémů obrany, které byly v rámci teorie ekonomiky obrany státu (válečné ekonomiky) zkoumány ve vyspělých průmyslových zemích po ukončení druhé větové války. Neúplný seznam těchto problémů zahrnuje následující témata: [15] • Odstrašování, zamezování vzniku války, zahájení a ukončení války. • Strategické interakce, závody ve zbrojení, kontrola zbrojení. • Alianční uskupení, alokace zdrojů a chování. • Obranné makroekonomické interakce v době války, míru, odzbrojení a konverze. • Porovnání řízeného a tržního hospodářství z hlediska zdrojů pro obranu. • Mobilizace, poválečná obnova. • Optimalizace a efektivita v úrovni a složení sil. • Využívání kapitálu pracovních sil: živá síla, branná povinnost a dobrovolnost. • Vojenská připravenost, strategické materiály a politika obranného průmyslu. • Analýza dodavatelských, akvizičních a obranných kontraktů. • Obchodní závislost, kontrola exportu, obchodní sankce a hospodářský boj. • Zahraniční pomoc, rozvojové ekonomiky a obrana v zemích třetího světa. • Válečné hospodářství a hospodářská mobilizace. • Vliv vojenských výdajů na makroekonomický a mikroekonomický vývoj. Existují ale i další témata, která mohou být sdružena na základě svého vztahu k obecné problematice snahy o efektivní řízení zdrojů v sektoru obrany. Probíhající diskuze ukazují, že do této skupiny je zahrnován velmi široký okruh takových témat jako jsou rozpočtování, obranná produkční funkce, pobídkový systém a indikátory výkonu, ekonomické aspekty činnosti profesionální armády, problémy výcviku, možnosti substituce lidského a fyzického kapitálu (člověka a zbraní), zkoumání vnitřních trhů v ozbrojených silách a rozličné formy organizací a jejich fungování z pohledu podnikohospodářských kritérií apod. V této skupině se stále více do popředí dostávají svým charakterem „mikroekonomická“ témata. Odpovědi na otázky jimi nastolované teorie ekonomiky obrany státu často hledá jen s velkými obtížemi. Proto se začínají ozývat hlasy požadující diskuzi o novém paradigmatu ekonomiky obrany státu a vymezení jeho obsahu. Potřeba těchto diskuzí je umocňována rostoucí intenzitou vlivu stále více a zřetelněji se projevujících důsledků procesů přeměn, které byly zahájeny na počátku 90. let minulého století. Nové podmínky ekonomického zabezpečování obrany Zrychlování procesu vývoje společnosti, které je charakteristickou tendencí historického pohybu lidského společenství, nabylo na přelomu 20. a 21. století dosud nebývalé intenzity způsobující, že k hlubokým kvalitativním změnám ve všech sférách života společnosti i v samotné jeho kvalitě dochází již během života jedné generace. Při narůstající dynamice vědeckotechnického, ekonomického a sociálního rozvoje je potenciál budoucích změn obrovský. Chceme-li se vyhnout nečekaným překvapením je nezbytné neustálou pozornost věnovat analýze současného stavu a projevujících se vývojových tendencí v jednotlivých sférách života společnosti, zvláště ve sférách bezpečnosti a obrany. V politické oblasti představuje významnou kvalitativní změnu ukončení bipolárního rozdělení světa na počátku posledního desetiletí minulého století. Tím byly vytvořeny podmínky pro využívání zcela nových přístupů k řešení fundamentálních problémů světového vývoje. Jejich přirozenou součástí se stal proces nového definování národních zájmů a hledání soudobých nástrojů pro jejich dosažení. Zároveň se jedná o novou etapu řešení rozporu mezi integrační a dezintegrační tendencí v rozvoji lidské společností, která objektivně směřuje k formování celosvětového řádu na základě harmonizace demokratických politických struktur a unifikace dynamicky se rozvíjejících výrobních, ekonomických struktur. Uvedené tendence jsou vlastní vývoji jak vyspělých demokracií a tradičních velmocí světa, tak i všech ostatních států, které se vymanily z krunýře „politikou studené války“ determinovaného způsobu vymezování jednotlivých zájmových sfér. Kvalitativní proměny ve vývoji politické oblasti byly doprovázeny změnami v oblasti ekonomického života světového společenství. Tyto změny jsou spojovány především s fenoménem globalizace, představující dynamický mnohostranný proces, ve kterém se prolínají a navzájem ovlivňují ekonomické, sociální, politické, technologické, ekologické, vojenskostrategické a další podmínky a faktory. Dosavadní průběh globalizace ukazuje, že v rámci tohoto procesu mají primární a určující vliv ekonomické faktory, které velmi výrazně ovlivňují ostatní stránky globalizace. Vývoj současně potvrzuje nezanedbatelný zpětný vliv politických, sociologických, ale i vojenských a dalších faktorů na vlastní proces globalizace. V různých svých kombinacích a vzájemné podmíněnosti tyto faktory velmi často zcela zásadně ovlivňují, modifikují, případně i deformují civilizační racionalitu ekonomické dimenze globalizace. [16] Globalizace jako dynamický mnohostranný proces představuje dlouhodobou vývojovou tendenci, která bude determinovat hlavní rysy vývoje světové ekonomiky a politiky během celého 21. století a i v další perspektivě. Není jen jednou ze základních vývojových tendencí současného světa a kvalitativně nové stadium vývoje světové ekonomiky, které se zásadně odlišuje od internacionalizace. V pracích řady současných domácích i zahraničních autorů se termínem globalizace charakterizuje především vznik nového systému mezinárodních ekonomických a politických vztahů, nahrazující systém, jehož vznik je spojován s rokem 1945 resp. s výsledky druhé světové války. Systém poválečného uspořádání světa byl až do počátku 90. let minulého století charakterizovaný totálním rozporem dvou supervelmocí – ideologických soupeřů. Nový systém mezinárodních vztahů, charakterizovaný termínem globalizace, je v mnohém větší míře řízen tržními ekonomickými procesy než mezistátními vztahy a politicko-ideologickými rozhodnutími.Fenomén globalizace zásadním způsobem ovlivňuje i současný vývoj vojenství, které vnímáme jako organickou součást společenského vývoje, představující komplex všech činností souvisejících se zajištěním bezpečnosti prostřednictvím vojenských a paramilitárních sil. Pojem vojenství je i souhrnným termínem pro všechny otázky vojenské teorie a praxe spojené s přípravou a činností ozbrojených sil v době míru a války, a s přípravou společnosti na možné vojenské i nevojenské ohrožení. Vojenství je pak tvořeno komplexem aktivit zahrnujícím všechny oblasti nezbytné pro fungování státu. [17] Dopad globalizace do sféry vojenství klade kvalitativně nové požadavky na vojensko-strategické rozhodování. Konec studené války odstranil bezprostřední jaderné nebezpečí, které ohrožovalo samotnou existenci lidského společenství. Avšak hrozbu globálního jaderného konfliktu vystřídalo nebezpečí šíření zbraní hromadného ničení, prostředků jejich dopravy na cíl. Vývoj současného světa je doprovázen ekonomickými disproporcemi, jejichž likvidace je záležitostí vzdálenější budoucnosti. V mnoha státech, především v zemích „třetího“ a „čtvrtého“ světa, tak přetrvávají, narůstají a nadále budou narůstat (z důvodu ekonomické zaostalosti a z ní pramenící beznaděje) konfliktní situace a spolu s nimi nebezpečí terorismu, lokálních konfliktů i regionálních konfliktů, jejichž následky se mohou projevit v dalších částech světa. Další zdroj vzniku konfliktů představuje islámský fundamentalismus, který v zájmu dosažení svých cílů se nezříká využití žádných metod, včetně terorismu.Velmi příznivé podmínky pro vyvolání konfliktů vytváří nadměrné zbrojení. V posledních letech se například významnými zbrojařskými zeměmi staly Indie, Pákistán a Izrael, velké ambice zařadit se k těmto zemím mají Egypt, Jihoafrická republika, Brazílie a další země. Střet nevyvinutých ekonomik a jejich velkolepých nároků, opírajících se o narůstající úroveň vojenské síly a různé druhy extrémního nacionalismu spolu s náboženským fanatismem představují zdroj mezinárodních sporů, občanských válek a válek mezi různými státy. Současně jsou i impulzem pro další zbrojení v mnoha státech Asie, Afriky, Střední a Jižní Ameriky. Je paradoxem současného světa, že těmto státům prodávají zbraně vyspělé země světa, které vyvíjejí enormní úsilí pro realizaci myšlenky mírově se rozvíjejícího světa. Hlavním motivem jejich postupu je (i když ne pouze) zisk, ale také možnost mít vliv na vývoj politické situace v souladu se zájmy dané země exportující zbraně. Příčin vzniku možných konfliktů existuje velké množství a není cílem tohoto příspěvku je všechny čtenáři přiblížit. Důležité je uvědomění si, že i na počátku 21. století přežívají velmi vážná rizika a hrozby světové bezpečnosti. Tento požadavek je obzvláště intenzívní, protože na pozadí kvalitativně nových mezinárodně-politických, ekonomických a vědecko-technologických podmínek se mění jejich obsah a nabývají nových forem. Zásadně nových prostorových dimenzí nabývá jejich rozsah ohrožení světové bezpečnosti. Vlivem rozvíjející se globalizace tak dochází, na jedné straně, k prohlubování vzájemné závislosti základních subjektů mezinárodních vztahů, ke vzniku dynamicky se rozvíjejících center ekonomické síly, partnerství a spolupráce, zatímco na straně druhé, roste míra zaostávání vývoje civilizace v jednotlivých oblastech světa. Prohlubující se ekonomické a sociální disproporce ve vývoji lidského společenství v sobě skrývají značné potenciální nebezpečí jejich zneužití a vyvolání konfliktní situace, ohrožující jak regionální, tak i globální bezpečnost. Vznik multipolárního geopolitického světa a změny v mezinárodním bezpečnostním prostředí, spolu globalizací jako dynamicky se rozvíjejícím procesem, prostupujícím svými vlivy všechny oblasti života společnosti, vyžadují neustálou pozornost věnovat otázkám bezpečnosti, obranné politiky a výstavby soudobým požadavkům odpovídajících ozbrojených sil, armády. Soustředění pozornosti na řešení problémů bezpečnosti akcentují charakter a velká rozmanitost forem současných hrozeb životně důležitým zájmům lidského společenství a nebývale vysoká možnost jejich realizace. Historické zkušenosti velmi přesvědčivě vypovídají o tom, že budování a odpovídající všestranné zabezpečení fungování struktur nezbytných pro odvrácení, překonání či neutralizaci a eliminaci těchto hrozeb vyžaduje aktivizaci stále většího objemu ekonomických zdrojů. Podle údajů SIPRI, v roce 1998 vydal svět na zabezpečení své bezpečnosti necelých 800 mld USD. Jestliže, ještě v roce 2000 se výše vojenských výdajů pohybovala na hranici 800 mld USD, pak v roce 2004 jejich výše dosáhla 1 035 mld USD (v běžných cenách), čímž byla překročena hranice 1 bilionu USD a světové vojenské výdaje se dostaly na úroveň jejich vrcholu v době studené války. [18] Takto vysoká dynamika vývoje výdajů na zbrojení ve světě se očekává i v letech následujících, neboť v důsledku toho, že mnohé státy dosáhly „kritické úrovně vojenské síly“ přetrvává hrozba rozpoutání regionálního válečného konfliktu a jeho eskalaci do rozměrů ohrožujících samotnou existenci lidstva. Zároveň této „kritické úrovně“ dosáhly (nebo se k ní přiblížily) i některé nevojenské hrozby jako např. demografická, potravinová, ekologická, informační, hrozba vyčerpání nereprodukovatelných zdrojů energií, zdrojů pitné vody apod. Objemy potřebných výdajů na překonání těchto hrozeb nebo jejich eliminaci a zajištění bezpečnosti jsou srovnatelné se současnými vojenskými výdaji. Neopakovatelným způsobem se dvacáté století zapsalo i do historie vojenství a řešení otázek ekonomického zabezpečení ozbrojeného boje. V první polovině tohoto století se muselo lidstvo vypořádat s první a druhou světovou válkou. Ve druhé polovině dvacátého století v průběhu bezprecedentního vojensko-ekonomického soupeření a závodů ve zbrojení se velmi rychle měnily kvantitativní i kvalitativní parametry budovaných vojenských systému jednotlivých států, dynamicky se vyvíjely způsoby vedení ozbrojeného boje a jejich ekonomického zabezpečení. Jestliže i pro laika to nepřehlédnutelné skutečnosti, pak pro vědeckou komunitu je to výzva k rozvinutí systematické práce zaměřené na formulaci těchto nových skutečností jako teoretických problémů, jejich zevrubné studium a na základě kritické analýzy objasnění toho nového, co se v reálné praxi mění a jaké to klade nové požadavky na ekonomické zabezpečení obrany. Kromě uvedených obecných důvodů existují i faktory specifické pro každý jednotlivý stát, které vyžadují vědecké zmocnění se probíhajících změn a jejich přetvoření v soustavu názorů na bezpečnost a obranu v nových mezinárodně-politických podmínkách. To se plně vztahuje i na Českou republiku. Přesto, že došlo k jejímu rychlému začlenění do mezinárodních demokratických politických, ekonomických a vojenských struktur neznamená to, že se má vzdát pozorného studia, artikulace a vědeckého hodnocení možného vývoje problémů zabezpečení své bezpečnosti, mezi kterými má nezastupitelné místo řešení úkolů rozvoje teorie ekonomiky obrany státu. O aktuálnosti tohoto problému svědčí diskuze, které se v uplynulých letech rozvinuly mezi zastánci různých koncepcí a vědeckých škol doma i v zahraničí. Jedním z výsledků těchto diskuzi je důraz, který je kladen na analýzu historických zkušeností z ekonomického zabezpečování obrany a výstavby ozbrojených sil. Dosavadní výzkumy svědčí o existenci specifické zákonitosti, kterou je možné formulovat jako „zaostávání obranné ekonomické teorie za vývojem způsobů ekonomického zabezpečování válek (obrany)“. Teorie ekonomiky obrany státu (dříve teorie válečné ekonomiky) nezvládá dostatečně rychlé a včas analyzovat objektivně vznikající změny, které ve svých důsledcích modifikují existující způsob ekonomického zabezpečování ozbrojeného střetnutí, válek. Dochází k rozporu mezi doporučeními teorie ekonomiky obrany státu a potřebami praxe ekonomického zabezpečování obrany. S tímto problémem se ve svém vývoji setkala většina států, které se v minulosti zúčastnily některého z ozbrojených střetnutí. Obě světové války byly až nečekaným překvapením jak pro Francii, Anglii, Sovětské Rusko či USA a další země, které se jich zúčastnily. Obzvláště intenzívně byl tento problém pociťovaný v období poválečných závodů ve zbrojení. Svědčí o tom „vietnamský syndrom“, válka v Afghánistánu, rozpad bipolární struktury světa, události 11. září roku 2001, irácký konflikt a řada dalších událostí. Výroba raketojaderných zbraní, jejich zavedení do výzbroje armád a následné dosažení kritické úrovně vojenské síly doposud nenašly své odpovídající teoretické zpracování, a to i přesto, že se v zahraničí objevila celá řada teoretických prací, koncepcí, strategií a iniciativ. I v našich podmínkách jsme byli na počátku 90. let minulého století svědky projevů „bezstarostného pacifismu“, který vedl k nepřipravené, svým rozsahem bezprecedentní konverzi obranného průmyslu, destrukci systému zbrojní výroby a ekonomického zabezpečení obrany. Ve vystoupení na mezinárodním jednání Visegrádské skupiny států k výsledkům průběhu konverze obranného průmyslu v zemích V4, zástupce České republiky zdůraznil: „Jedním z problémů ovlivňujících proces přeměny zbrojní výroby byl i politický přístup. Konverze byla chápána jako stoprocentní přechod výroby na civilní produkci...Jako další problematické oblasti konverze zbrojního průmyslu je možné jmenovat velké investiční požadavky jednotlivých společností, nedostatečně připravené projekty výroby, výzkumu a vývoje, marketingové problémy a existence řady dále nepotřebných jednoúčelových výrobních linek. Důsledkem této situace bylo zhoršování ekonomických výsledků společností a v některých případech jejich bankroty“. [19] Jen v období let 1989-1992 došlo k poklesu vojenské výroby v bývalé ČSFR o 90 %, výdaje na vědu a výzkum v této oblasti poklesly o 87 %, o 50 % se snížila v sektoru obranného průmyslu a další pokles až na 20 % počtů roku 1987 byl zaznamenán v následujícím období. [20] O nedostatečné připravenosti teorie ekonomiky obrany státu plnit své funkce, včetně funkce vědecké predikce možného vývoje a o určité krizi politiky svědčí i osudy (příprava, realizace, změna původního zadání atd.) jednotlivých pokusů o reformu armády, způsob přípravy a zabezpečení její transformace na profesionální armádu. Bývalý náměstek ministra obrany České republiky PhDr. A. Rašek hned v úvodu svých úvah nad koncepci výstavby profesionální AČR z r. 2002 uvádí: „Po téměř deseti letech váhání, marných laických, poloprofesionálních nebo obecných pokusech a organizačních improvizacích, které oslabily vojsko, má konečně Armáda České republiky koncepci, o které je...možné vážně diskutovat...“. [21] Dále dodává, že problémy ve vojenství se „...pro preferenci ekonomiky, přesněji privatizace, nestaly nejen vládní prioritou, ale dokonce zůstaly okrajovou záležitostí, což se negativně projevilo i ve výběru politiků postavených do čela rezortu...“. [22] Obdobně vyznívají i další názory vyslovované v souvislosti se zveřejněním v r. 2002 dokumentu „Koncepce výstavby profesionální armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky“, který „...ve srovnání s prvními lety existence samostatné ČR ... na počátku nového desetiletí prosazuje mnohem koncepčnější přístup k zajišťování bezpečnosti ČR a k problematice výstavby a bojové přípravy ozbrojených sil“. [23] Historie dokládá velmi přesvědčivými důkazy, že zaostávání rozvoje teorie ekonomiky obrany za potřebami teoretického zdůvodnění a výkladu vyvíjející se praxe vždy celé lidstvo zaplatilo velmi vysokou cenu. Londýnský Mezinárodní ústav pro strategická studia ocenil hlavní válečné konflikty ve 20. století částkou téměř 10 bilionů USD ve stálých cenách roku 1995 (první světová válka stála 2 850 mld; druhá světová válka již 4 000 mld; korejská válka – 340 mld; vietnamská válka – 720 mld; arabsko-izraelské války– 24 mld; afgánská válka – 116 mld; irácko-iránská válka – 150 mld; válka v Perském zálivu – 102 mld). V současnosti by pravděpodobnou cenou obdobného válečného střetnutí byl zánik lidstva. Z pohledu této hrozby je nutné vnímat hlavní důvod, proč je v současnosti vysoce aktuální otázka nového paradigmatu teorie ekonomiky obrany státu jako vědy o ekonomickém zabezpečování požadované úrovně vojenské síly v době míru a ozbrojeného střetnutí. Potřeba formování nového paradigmatu teorie ekonomiky obrany státu Politický, ekonomický i sociální vývoj České republiky a výstavba její profesionální armády v prvních letech 21. století se uskutečňuje v podmínkách, vyznačujících se zcela novými reáliemi, včetně nových forem možných ozbrojených střetnutí a způsobů jejich ekonomického zabezpečení. Tyto skutečnosti již našly svůj konkrétní odraz v rozvoji parciálních problémů teorie ekonomiky obrany státu. Přesto i nadále zůstávají vysoce aktuální výzvou k rozvoji systematické a intenzívní vědecko-výzkumné činnosti, neboť dosavadní její výsledky mají „jen“ podobu jednotlivých úvah, dílčích koncepcí, praktických návrhů a doporučení. Pravděpodobně by nebylo správné považovat tento stav za nedostatek, neboť je odrazem hloubky dosaženého poznání reálně probíhajících změn a stupně intenzity jejich vnímání, jako faktorů ovlivňujících (pozitivně či negativně) společenský pohyb. Zároveň je však nutné poznamenat, že řešení aktuálních problémů ekonomického zabezpečování obrany se nemůže omezovat jen na pouhé hromadění poznatků a předkládání dílčích návrhů řešení. Potřeby současné praxe vyžadují, aby výsledkem vynaloženého úsilí při analýze probíhajících změn, a s ní spojené formulaci vědecky zdůvodněných závěrů, se stalo formování nového paradigmatu teorie ekonomiky obrany státu, jako důsledek systematizace vědeckých faktů, teorií, metod. Neodmyslitelnou součástí procesu diskuze o základních předpokladech a konturách teorie aspirující stát se novým paradigmatem musí být důsledná „inventarizace“ tradičních závěrů a zdůraznění těch postulátů, které sice odporují stávajícím stereotypům branně-ekonomického myšlení, ale jsou adekvátních požadavkům, vyplývajícím z charakteru ozbrojených střetnutí (možných válek) 21. století. Je zřejmé, že s největší pravděpodobností nepůjde o snadnou záležitost, neboť na základě minulých zkušeností lze předpokládat, že vše nové, postupně se rodící během zaujaté vědecké diskuze bude zpočátku jen s velkými obtížemi vstřebávané současnou vědou i praxí. To koneckonců již dnes brzdí, a po určitou dobu ještě bude brzdit, formování nového typu branně - ekonomického myšlení. Opravdovým problémem není zavedení nových idejí do vojenského vědomí, ale odstranění těch starých (gen. Gordon R. Sullivan). Aktuálnost tohoto problému je velmi výrazně podmíněna i tím, že Česká republika přistoupila nejen k novému definování základních principů zajišťování své obrany a zásad výstavby a použití svých ozbrojených sil, ale i tím, že tyto samy o sobě velmi složité a náročné procesy jsou realizovány na zcela nových ekonomických (tržní ekonomika), politických a vojenských základech. Budování nové – profesionální armády, zdokonalování její struktury a celkové připravenosti k plnění pro ni definovaných úkolů se nemůže realizovat na základě nedostatečně zdůvodněných a stabilitu podmínek nezajišťujících opatření. V minulých letech jsme byli bezprostředními svědky řady pokusů o realizaci různých koncepčních přístupů k budoucímu profilu a struktuře armády, opakovaného předkládání blíže nezdůvodněných počtů naší armády a její výzbroje, rekonstrukce stávajících a budování nových posádek, jejich následného rušení a opětovného obnovování. Neustále se měnící základní podmínky samotné existence armádního organismu a s tím související neustálý pohyb materiálu, techniky a především lidí, nejen že nepřispívaly k efektivnímu vynakládání obranných zdrojů a k zajišťování požadované úrovně připravenosti vojsk, ale zároveň znepokojovaly (a do jisté míry stále ještě znepokojují) celou veřejnost a dezorientovaly zaměstnance ve sféře obrany. I v současnosti je proto nutné usilovat o jednotné, na vědeckých základech vytvořené a zdůvodněné představy o tom, jakou má naše armáda v budoucnu být, jak překonat kritický rozpor mezi potřebnými a reálně existujícími zdroji pro udržení vojenské bezpečnosti na úrovni odpovídající stávajícím reálným i potenciálním hrozbám. Pravděpodobně není pochyb o tom, že v tomto zápase nevystačíme s pouhým hledáním „normativních odpovědí“, a to i přes jejich nezpochybnitelný užitek. Ale jde o to, že tato řešení, ať by byla jakkoli duchaplná, svou podstatou představují výsledek poznání dosažený v rámci starých stereotypů myšlení. Potřeby současnosti vyžadují nový typ myšlení. Jeho formování je možné pouze na základě poznání podstaty vývojových procesů vojensko-ekonomické reality současnosti. V minulosti to bylo zpravidla údělem vynikajících stratégů. Jejich nové myšlenky a názory, které často vznikaly v naprosto neočekávaných situacích jakého si vnuknutí, si veřejnost osvojovala postupně během poměrně dlouhého období. V jeho průběhu tyto nové ideje získávaly statut obecně uznávaných pravd a nabývaly i podoby programových formulací politiků. V současnosti stojí tento úkol před odbornou komunitou vojenských i civilních ekonomů v oblasti teorie i praxe. Jejich společným úsilím si musí teorie ekonomiky obrany státu (ale i teorie ekonomiky armády) osvojit nové jevy soudobého vývoje společnosti a vojenství, proniknout k podstatě podmínek (faktorů) determinujících požadavky na ekonomické zabezpečení obrany resp. výstavby armády, formulovat nové paradigma a v souladu s ním rozvinout celý svůj kategoriální systém. Mnohými praktiky je dosud termín „paradigma“ přijímán s rozpaky, s určitou skepsí, a proto je asi vhodné alespoň krátce tento termín objasnit. [24] Paradigma teorie ekonomiky obrany jako vědy představuje systém základních kategorií, idejí a představ, odrážejících historicky konkrétní způsob ekonomického zabezpečení obrany (válek), výstavby ozbrojených sil státu (armády) a determinující dlouhodobě existující obecný typ branně-ekonomického myšlení. Konkrétní představu o tomto paradigmatu je možné si vytvořit na základě retrospektivního pohledu na vývoj branně-ekonomického myšlení. Tato metoda výrazně napomáhá odhalení, následné pochopení a osvojení si zákonitostí a tendencí ve vývoji způsobů ekonomického zabezpečování válek v minulosti, mechanismu přechodu od jednoho způsobu k druhému a současně i odraz těchto procesů ve vědeckém poznání. [25]Události konce 20. a počátku 21. století vyvolaly zvýšený zájem o národní dějiny, o historii vývoje politických, ekonomických i vojenských názorů. Cílem tohoto zvýšeného zájmu je nejen objektivizace pohledu na historický vývoj naší společnosti, ale i (a to především) odhalení příčin, vyvolávajících nezbytnost zásadních změn ve vědeckých představách týkajících se nejen již zmíněných, ale i řady dalších oblastí vědy. Provedené analýzy evoluce obranně-ekonomické teorie umožňují přesně definovat v jejím vývoji dvě etapy a zdůvodnit zrod etapy třetí, která je bezprostředně spjatá právě s formováním nového způsobu ekonomického zabezpečování ozbrojených střetnutí (válek) 21. století a jemu odpovídajícího systému vědeckých poznatků. První etapa zahrnuje období až do počátku 20. století. Obsahem ekonomického zabezpečení bylo v tomto období především obstarání dostatku peněz na válečná tažení. Potřeby armád se přibližně z 90 % uspokojovaly využíváním běžně dostupných „civilních“ zdrojů potravin, oděvů, existujícího způsobu dopravy (koně a tažný dobytek) apod. Specifické potřeby válek (zbraně, munice apod.) představovaly, v celkové struktuře válečných potřeb asi 10 %. Za těchto podmínek se problém ekonomického zabezpečení vojsk transformoval na problém přerozdělení existující „civilní“ produkce v jejich prospěch. Toho bylo dosahováno odpovídajícím rozdělením peněžních zdrojů. Dalším způsobem ekonomického zabezpečení armád bylo využívání místní zdrojů. Jejich mobilizace ve prospěch armády se uskutečňovala rekvizicemi (zabavením majetku) nebo přímou neskrývanou loupeží. Tento způsob ekonomického zabezpečování, kdy se „válka živí sama“ určoval i charakter branně-ekonomického myšlení, který se odrazil ve vědeckých pracích, zákonech a právních aktech, normách i v obsahu dalších literárních pramenů. O paradigmatu vědy tohoto období je velmi obtížné hovořit, neboť sama ekonomická i obranně-ekonomická věda se nacházela ještě v zárodečné fázi svého vznikání, tj. vývoj vědeckého poznání se nacházel v „předparadigmatickém“ období (Th. Kuhn). Druhá etapa zahrnuje větší část 20. století a počátek 21. století. S růstem početnosti armád a zdokonalováním zbraní a výzbroje, podíl specifických prostředků vedení války se ve struktuře vojenských potřeb začal dynamicky zvyšovat. V průběhu I. sv. války výdaje na nákup zbraní, vojenské techniky, paliva a ostatních materiálních prostředků, vyžadujících speciální vojenskou výrobu pohltily více jak polovinu všech zdrojů. První světová válka tak navždy pohřbila po století panující způsob ekonomického zabezpečování válek a nahradila jej principiálně novým způsobem, jehož základem bylo trvale, tj. jak během války tak i v době míru, fungující mohutné válečné hospodářství (ekonomika) a včasná příprava a provedení hospodářské mobilizace v průběhu válečného střetnutí. V předvečer samotné války generální štáby ani jedné ze zúčastněných stran konfliktu nedokázali předvídat nutnost změny způsobu jejího ekonomického zabezpečení. Jejich intenzívní příprava na vedení válečných operací vycházela z předpokladu, že půjde o válku koaliční, pohyblivou a tedy časově krátkou. O osudu celé války měla rozhodnout jedna počáteční rozhodující generální bitva, zakončená obklíčením hlavního uskupení nepřítele. Při přípravě válečného střetnutí generální štáby vůbec nerespektovaly, že zavádění kvalitativně nových palebných prostředků a růst jejich početnosti (dělostřelectvo, kulomety), vyvolá zvýšené ekonomické požadavky na zabezpečení bojové činnosti. K všestrannému materiálnímu zabezpečení předchozích válek, které se rozhodovaly jednou generální bitvou ve skutečně krátkém čase, postačovalo, zjednodušeně řečeno, jen to, co bylo připraveno v předchozím mírovém období. Proto také pojmy „hospodářská mobilizace“ a „válečné hospodářství“ byly do té doby neznámé. K jejich artikulaci došlo teprve až v první světové válce, která svým charakterem i délkou trvání vyvolala potřebu formování „válečného hospodářství“ a „hospodářské mobilizace“ jako součásti objektivní reality. Velmi výstižná jsou v této souvislosti slova náčelníka Hlavního dělostřeleckého velení ruských vojsk generála Kuzmina-Karavajeva: „...pokud by v předvečer války r. 1914 byla kýmkoli z vedení vojenského rezortu vyslovena myšlenka o velikosti budoucích potřeb dělostřeleckých prostředků v rozsahu blízkém potřebám definovaným v r. 1916, bylo by toto vyhlášení přijato jako neseriózní a nehodné jakýchkoliv dalších úvah.“ [26] Ještě výstižněji se po skončení války vyjádřil francouzský generál Serigny (koncem války jeden z blízkých spolupracovníků maršála Pétaina): „Zásady vedení války se nezměnily. Výsledků se dosáhne jen bojem a vítězství jen převahou sil na rozhodujícím místě. Tím místem však nemusejí být je Pratecké výšiny (bitva u Slavkova 1805) nebo postavení u Saint Privat (místo bitvy v roce 1870). Tímto místem mohou stejně být továrny, kde se vyrábějí stroje, železnice a eskadry, dopravující to, co moderní armáda potřebuje k boji a životu...“. [27] Analogická situace nastala i před druhou světovou válkou. Bez ohledu na velmi důkladné přípravy se tato válka ukázala jejím „architektům“ v naprosto jiném světle, než si v předvečer jejího zahájení představovali. Prognóza, neodpovídající skutečnému charakteru a průběhu války, byla vypracována jak na straně Německa, tak i na straně Sovětského Ruska. Ruské vojensko-politické vedení tím bylo donuceno (místo rozvoje válečné výroby v předem pro tuto potřebu vybudovaných a připravených kapacitách) převážnou část svého vojensko-průmyslového komplexu demontovat a přesunout do tisíce kilometrů vzdálených míst v hloubce země, a teprve tam zahájit potřebnou výrobu zbraní, munice a ostatní techniky ve velmi provizorních podmínkách. Po těchto zkušenostech se hlavním obsahem válečně ekonomické teorie stala problematika hospodářské mobilizace. V její všestranné přípravě, včasném a efektivním uskutečnění, harmonizovaném se zahájením vojenských operací, byla identifikována vlastní podstata nového způsobu ekonomického zabezpečování války. Intenzívní teoretický výzkum vyústil do formulace nových požadavků kladených na ekonomiku a její produkční schopnosti. Ekonomika měla zajišťovat nejen obrovské, dříve nemyslitelné objemy peněžních prostředků pro potřeby přípravy na válku (v tomto mnozí teoretici spatřovali právě to nové v ekonomickém zabezpečování války), ale měla být zároveň schopná uskutečnit v předem stanovených lhůtách organizovaný přechod z mírových na válečné koleje, přeorientovat výrobu produkce civilní spotřeby na produkci prostředků ozbrojeného boje a zabezpečit její včasnou distribuci bojující armádě. Jinými slovy, úkolem ekonomiky byla přeměna definované části jejích produkčních kapacit ve specifický válečně-ekonomický systém, bezprostředně pracující ve prospěch reprodukce a narůstání vojenské síly. Zbývající část kapacit, zajišťující výrobu produkce běžné spotřeby měla být převedena na válečné koleje a podřízena zvláštnímu válečnému režimu práce. Radikální změna způsobu ekonomického zabezpečování války zásadním způsobem ovlivnila klíčové kategorie a obsah válečně-ekonomické teorie, která se začala postupně měnit ve vědecký systém válečně-ekonomických poznatků, zahrnujících teorii válečné ekonomiky a řadu nově se formujících konkrétních vojensko-ekonomických disciplín, které byly teoretickou reflexí systému týlového a technického (materiálního) zabezpečení vojsk. S postupným narůstání její role a růstem intenzity uvědomování si jejího významu pro praxi se začala stále naléhavěji projevovat potřeba přípravy vysoce kvalifikovaných kádrů – „vojenských ekonomů“ – různých odborností. Bezprostředně po ukončení druhé světové války byla pozornost válečné ekonomiky soustředěna především na řešení problémů konverze válečného hospodářství a na zevrubnou analýzu získaných zkušeností z ekonomického zabezpečování přípravy obrany a vedení válečných operací. Tyto analýzy potvrdily rostoucí závislost moderní války na hospodářství: „Neboť moderní armáda potřebuje stále víc mechanických a motorizovaných zbraní, které může zajistit jen vyspělé a dobře vedené hospodářství, zvláště technicky dokonalý průmysl.“ [28] Novým, obzvláště silným impulzem k „inovaci“ tradičních představ bylo zahájení výroby raketojaderných zbraní a dosažení Spojenými státy a Sovětským Ruskem kritické úrovně jejich vojenské síly, tj. takových jejích parametrů, které neumožňovaly, aby byla použita k realizaci politických, ekonomických a jiných zájmů. H. Kissinger tento stav nazval „paradoxem síly“.V tomto období se objevila řada velmi různorodých úvah s tímto fenoménem spjatých, mezi kterými se objevovala i tvrzení, že: „... dosažené výsledky v oblasti technologií spolu s vývojem atomové zbraně do značné míry snižují význam válečně-ekonomického potenciálu, tj. maximálních plně zmobilizovaných kapacit pro válečnou výrobu“. [29] Celá druhá poloviny 20. století je charakterizována poměrně častým střídáním vojensko-strategických koncepcí. Ve válečně-ekonomické teorii probíhá proces formování systému poznatků, který měl být výrazem objektivní potřeby řešení úkolů optimalizace válečně-ekonomického zabezpečování vojenské bezpečnosti. V zahraničí velmi přesvědčivě do této diskuze zasáhli např. Hartley K., Hitch Ch. J., McKean R. N. a Sandler, T.[30] Řešení zmíněných problémů byl věnován i obsah mnoha publikací, monografií i statí, výzkumné práce jednotlivců i vědeckých kolektivů pracovišť českých vojenských vysokých škol. [31] Svědčí o tom např. konference „Ekonomika obrany státu, možnosti a perspektivy rozvoje“, která se konala v říjnu 1998, soustředila pozornost na nutnost „komplexního řešení otázek rozvoje a zdokonalování ekonomiky obrany státu v závislosti na měnících se podmínkách“. V souvislosti s tím jednání konference věnovalo pozornost analýze nových aspektů ve vzájemném vztahu ekonomiky a obrany v období po skončení studené války a aktualizaci obsahu výuky ekonomických resp. vojensko-ekonomických předmětů na Fakultě ekonomiky obrany státu. Na této konferenci byla poprvé artikulována myšlenka o nutnosti „rozšířit chápání obsahu obrany o tzv. nevojenskou obranu státu“. [32] V následujícím období byly mnohé problémy podrobeny soustředěnému studiu, které vedlo k vyslovení myšlenky o potřebě formulace nového paradigmatu ekonomiky obrany státu. [33] I přes dosažení řady pozitivních parciálních výsledků je nutné konstatovat, že realizované výzkumy a studia nebyly v tomto období provázané jedním všeobecným cílem, předpokládajícím vytvoření přesného kategoriálního aparátu, jednotného vědecko-teoretického základu, na kterém by bylo možné formulovat nové paradigma. V průběhu devadesátých let minulého století výrazně zesílila potřeba konstituování ekonomiky ozbrojených sil (dále jen armády). Objevily se první práce, které vycházely ze zahraničních zkušeností. Teoretické studie začaly vznikat jak na vojenských tak i na civilních vysokých školách. Velkou pozornost problémům rozvoje teorie ekonomiky armády věnovaly ve svých pracích M. Krč, L. Odehnal, F. Ochrana, V. Šefčík, J. Šelešovský a další autoři z oblasti teorie i vojskové praxe. Mezníkem v procesu konstituování nové vědní disciplíny ekonomiky armády se stalo obhájení závěrečné zprávy k projektu obranného výzkumu MO „Cesty racionalizace ekonomického zabezpečení součástí rozpočtového úseku MO ČR“ v červnu roku 2002. Autorský kolektiv pod vedením R. Horáka ve své zprávě předložil ucelenou koncepci Ekonomiky armády ČR, kterou chápe jako složku ekonomiky obrany státu: „Ekonomika obrany státu jako vědní obor akreditovaný v České republice se vnitřně člení na dva úseky: teorii ekonomiky obrany a ekonomiku ozbrojených sil (armády)“. [34] Systematické rozvíjení tohoto směru vojensko-ekonomického výzkumu musí být v současnosti zdrojem praktických doporučení napomáhat efektivnějšímu využívání omezených zdrojů vyčleňovaných pro potřeby rozvoje armádního systému. Ve vývoji vědního oboru ekonomiky obrany státu v období po roce 2000 lze vypozorovat dvě tendence: na jedné straně velmi intenzívní rozvoj teorie ekonomiky armády a na straně druhé – určitou stagnaci v rozvoji teorie ekonomiky obrany státu. I to je jeden z důvodů, proč je nutné v současnosti věnovat zvýšenou pozornost vědecké práce aktuálním otázkám teoretického rozvoje ekonomiky obrany státu. Požadavky na proces formování obsahu nového paradigmatu Jestliže podstatu paradigmatu teorie ekonomiky obrany státu jako vědy, která se formovala ve 20. století, lze vyjádřit dvěma postuláty: existencí obranné ekonomiky jako specifického systému národního hospodářství v době míru i za války a ekonomickou mobilizací jako způsobu realizace válečně-ekonomického potenciálu, pak v současnosti základ nového paradigmatu by měl tvořit formující se nový způsob ekonomického zabezpečování možných ozbrojených konfliktů (válek) 21. století, který musí být založen na podpoře kritické vojenské síly a připravenosti k multivariantní ekonomické mobilizaci. Shrnutím všech výše uvedené skutečností je možné dospět k závěru, že v současnosti jsou zvláště aktuální problémy metodologického charakteru, které se musí stát předmětem soustředěného systematického výzkumu vojenských i civilních pracovišť základního i aplikovaného vojensko-ekonomického výzkumu. První krok v tomto směru byl již učiněn v kolektivní práci „Metodologie vědy a vědeckého poznání“. Zvláště inspirativní je část věnovaná problémům „metodologie ekonomiky obrany státu“. Profesor M. Krč, který je autorem této části, se v ní, mimo jiné, zabývá problémy obecného pojetí „paradigmatu ekonomiky obrany státu“ a „úlohy jevů ve vytváření teorií v ekonomice obrany státu“, tedy problémy velmi aktuálními z hlediska potřeb současného bádání. [35] Neznamená to snad, že v těchto dnech je zahajována nová etapa v rozvoji obranně-ekonomické teorie, jejíž podstatu je nutné pochopit? Domnívám se, že ano, neboť ohromné změny v mezinárodním bezpečnostním prostředí po skončení studené války a zvláště pak po 11. září 2001 vyžadují, aby byly znovu přezkoumány samotné základy teorie ekonomiky obrany státu. Není bez zajímavosti, že již zmiňovaní zahraniční autoři se právě v tomto období opětovně vrací ke studiu zásadních problémů ekonomiky obrany. [36] Pouze za podmínky hlubokého pochopení podstaty nastupující etapy v rozvoji obranně-ekonomické teorie a transformace této podstaty do jejího obsahu je možné hovořit o dosažení její adekvátnosti rozvíjející se objektivní realitě. Čím dříve si společnost, stát, věda uvědomí vznikající nové potřeby, vztahy a problémy, tím přesvědčivější a účinnější bude jejich včasné a efektivní řešení, tím vyšší bude zabezpečení národní bezpečnosti a obrany. Vědecká a výzkumná činnost zaměřená na řešení uvedených problémů již byla zahájena. Doposud však ještě nenabrala potřebného tempa a nezbytného rytmu, neboť doposud není formulována společenská objednávka a ze strany autoritativního politického orgánu není vědě definováno zadání a stanoveny konkrétní úkoly. Do současného stavu vědecko-výzkumné práce se nepříznivě promítla i reorganizace vojenského školství a struktury vědecko-výzkumné základny. Teprve druhým rokem je v rámci Fakulty ekonomiky a managementu Univerzity obrany cílevědomě a systematicky budované jednotné vědecko-metodické centrum vojensko-ekonomického výzkumu a budován systém spolupráce s vojensko-ekonomickou praxí. Potřeba nového paradigmatu se projevuje prostřednictvím rozporu mezi tradičními závěry obranně-ekonomické teorie a novými požadavky obrany a zdokonalování armádního organismu. V těchto rozporech a jejich řešení se postupně objevují zárodky všeho nového, co v konečném důsledku formuje nové paradigma. V současnosti je proto nezbytné zaměřit úsilí vědy na analýzu právě těchto již reálně existujících rozporů a jejich genezi, na studium a identifikaci možných cest jejich řešení. Řeč jde o nejpodstatnějších rozporech, např. mezi obrovskými vojenskými potřebami a omezenými možnostmi ekonomiky, mezi potřebami neutralizace lavinovitě narůstajících hrozeb existenčním zájmům společnosti v různých sférách jejího života a ekonomickým zabezpečováním odpovídajících funkcionálních druhů bezpečnosti, mezi přímými, centrálním orgánem plánovitě realizovanými a tržními metodami a prostředky regulování procesů ekonomického zabezpečování bezpečnosti apod. V této souvislosti je potřebné poznamenat, že zájem představují především nestandardní řešení, vycházející za hranice panujícího paradigmatu. Jako důkaz uvedu příklad. V předvečer I. sv. války bylo zřejmé, že v důsledku uskutečněných kvalitativních změn v prostředcích jejího vedení, potřeby jejího ekonomického zabezpečení nebývale vzrostou. V souladu s panujícími po staletí utvářenými představami stereotypy válečně-ekonomického myšlení o způsobech „živení války“ byl učiněn závěr, že tato válka nemůže dlouho trvat, neboť nahromaděné prostředky jejího vedení budou spotřebovány během prvních měsíců válečných operací. A další úvahy se již vázaly pouze na určení možné doby trvání – tři, čtyři měsíce, půlrok či rok nebo dva roky? Naprosto jinou variantu řešení, diametrálně odlišnou od úvah, založených na panujícím stereotypu vojensko-ekonomického myšlení, dala samotná válka – ekonomická mobilizace. Opakování obdobné situace je třeba se vyhnout! Je nasnadě, že problém nelze zjednodušovat. Nové paradigma nemůže být jen prostým souhrnem dílčích odpovědí na otázky o tom, jak řešit tyto rozpory. Toto nové paradigma musí vzniknout především jako výsledek hledání těchto odpovědí v rámci teoretického a aplikovaného vojensko-ekonomického výzkumu a konfrontace získaných výsledků s požadavky praxe. Proto je naprosto nezbytné a účelné problém formování nového paradigmatu teorie ekonomiky obrany státu formulovat jako aktuální úkol celé odborné vojenské i civilní komunity. Východiskem může být rozvinutí systematické široké diskuze právě na stránkách Vojenských rozhledů. Tato diskuze by měla mít ambice vykročit za rámec fundamentálního vědeckého problému a vytvořit prostor hledání odpovídajících teoretických i praktických řešení důležitých problémů ekonomického zabezpečování vojenské výstavby, národní bezpečnosti a obrany České republiky. To je v souladu s často vyslovovaným požadavkem, že plány výstavby a modernizace armády musí být naprosto transparentní a pochopitelné pro celou společnost. Obsah nového paradigmatu Dynamický vývoj procesu globalizace spojený se zrychlujícím se vědeckotechnickým rozvojem determinující prohlubování vzájemné závislosti rozvoje jednotlivých států, regionů, společenství a současně zvyšující jejich zranitelnost, vyžaduje zaměření pozornosti na zkoumání problémů ekonomiky (národní) bezpečnosti a její konstituování jako vědy. V posledním období se objevují myšlenky o potřebě koncipování základů ekonomiky evropské (globální) bezpečnosti jako vědecké disciplíny, vznikající na bázi národních ekonomik obrany. [37] Obsah nového paradigmatu teorie ekonomiky obrany státu tak musí reflektovat vznikající systém vzájemných vztahů mezi ekonomikou evropské bezpečnosti, ekonomikou národní bezpečnosti a ekonomikou obrany státu, kterou chápeme jako jednu z komponent ekonomiky národní bezpečnosti. Filozofie tohoto přístupu vychází z uznání existence reálného vojenského ohrožení, vyvolávající nutnost, aby stát trvale udržoval potřebnou úroveň ozbrojených sil a jejich připravenost k účasti v mírových akcích v rámci spojeneckých závazků. Souběžně jsme přímými svědky zvyšování počtu a narůstání nebezpečnosti mimovojenských hrozeb, k jejichž odvrácení a neutralizaci je nutné formovat značné dobře organizované nevojenské síly, které jsou dokonale připravené, vyškolené a vysoce mobilní. V rámci dělby odpovědnosti se tak nabízí členění ekonomiky národní bezpečnosti na „ekonomické zabezpečování vojenské obrany státu“ a „ekonomické zabezpečování nevojenské obrany státu“. Poněkud odlišný přístup k pojetí ekonomiky bezpečnosti zastává J. Placzek, který k problematice vymezení pojetí bezpečnosti přistupuje ze širšího pohledu – prizmatem národních potřeb, koaličního prostoru i z kontinentálního hlediska. Ve svých úvahách dochází k závěru, že dosavadní rozměr ekonomiky obrany je proto nutné rozšířit o nové prvky, tzn. že „...je nutno do společných problémů ekonomiky obrany včlenit problémy nové, a to z mimovojenské oblasti, které společně vytvoří novou disciplínu – ekonomiku bezpečnosti.“ [38] Ekonomika bezpečnosti by měla být definována jako speciální vědecká disciplína. Jejím předmětem zkoumání by mělo být národní hospodářství (resp. ekonomika koalice či celého kontinentu) posuzované z pohledu jeho možností a přímé účasti na vytváření základů zabezpečování národní bezpečnosti (koalice či kontinentu). Objektem zkoumání by měl být hospodářský potenciál, který může být aktivizován ve prospěch ekonomického zabezpečování (budování a udržování) národní bezpečnosti. [39] Po 11. září 2001 se zcela zákonitě do popředí zájmu výzkumů mnoha věd dostaly problémy spjaté s problémem terorismu a činnosti různých extrémistických skupin. Již první studie potvrzují, že terorismem a boj s ním má své ekonomické aspekty. Mimo zkoumání ekonomických zdrojů a důsledků terorismu, zůstává pro teorii ekonomiky obrany velký prostor při řešení problémů ekonomického zabezpečování boje s terorismem. Nikdo asi nepochybuje o tom, že jde o zcela novou výzvu, která bude vyžadovat velké a soustředěné úsilí. Na pozadí těchto nových výzev se začínají rozvíjet diskuze o samotných základech teorie ekonomiky obrany státu, tj. nastává období „...kdy vědecká komunita začíná ztrácet důvěru k dosavadnímu paradigmatu a navrací se ke kritické diskuzi o základech své disciplíny“. [40] Se zřetelem k této situaci obranně-ekonomická teorie (ekonomika obrany), v jednotě svých dvou rovin – teorie ekonomiky obrany státu a teorie ekonomiky ozbrojených sil (armády), se musí vrátit ke kritickému přehodnocení svých výchozích postulátů, kategorií a zákonů, znovu artikulovat základní logické souvislosti a zákonitosti svého vývoje jako vědy rozvíjející se v kvalitativně nových podmínkách globalizace, jasně definovat své funkce a též vztah k ekonomice bezpečnosti (národní, regionální, globální). Teorie ekonomiky obrany státu by měla při kritické autoreflexi vlastních teoretických základů zaměřit svou pozornost i na zevrubné studium nových jevů a zvláštností ve vzájemných vztazích ekonomiky a obrany (bezpečnosti), které jsou determinovány kvalitativními změnami ve vojenství a z nich plynoucími požadavky na způsob ekonomického zabezpečování potřeb obrany. Výzkum by měl poskytnout odpovědi na široký okruh otázek týkajících jak tradičních problémů ekonomiky obrany státu, tak i zcela nových, souvisejících s naším členstvím v NATO. Není sporu o tom, že k těmto novým problémům je nutné řadit témata ekonomického zabezpečování našeho aktivního působení v rámci Severoatlantické aliance a plnění aliančních úkolů (účast v mírových operací a při odvracení vzniku možných konfliktů, podíl na budování společné „alianční obrany a bezpečnosti“ apod.). Velmi citlivým tématem, se kterým se bude muset teorie ekonomiky obrany vypořádat je problém dopadu distribuce ekonomické zátěže zabezpečování koaličních akcí do ekonomik jednotlivých účastnických zemí. Půjde o řešení „konfliktu“ mezi alokací národních zdrojů ve prospěch aliance a jejich alokací ve prospěch zabezpečování národních zájmů (obrany a sociálně-ekonomický rozvoj). Mimo obsah nového paradigmatu nemohou zůstat témata zahrnující problémy velikosti vojenských výdajů a jejich vlivu na sociálně-ekonomický rozvoj, plánování a realizace vojenských rozpočtů jako nástrojů efektivního hospodaření se zdroji ve sféře obrany, armádní řízení zdrojů (management zdrojů) a jeho principy (zásady, metody a nástroje). V těchto souvislostech se do popředí zájmu teorie musí dostat i témata řízení akvizičního procesu a zadávání veřejných zakázek, efektivní exploatace zbraní a vojenské techniky a hospodaření s decentralizovanými ekonomickými zdroji v podmínkách armády. V průběhu dosavadních diskuzí nad novým obsahem paradigmatu teorie ekonomiky obrany státu se poměrně výrazně dostalo do popředí pozornosti odborné komunity téma profesionální armády, zahrnující široký okruh problémů od jejího pojetí jako faktoru makroekonomického pohybu, přes její identifikaci jako ekonomického subjektu trhu práce a zkoumání možných vzorců jeho chování v tržním prostředí, až po ekonomické otázky rekrutace, retence a migrace, které bezprostředně souvisí efektivitou vynakládaných zdrojů. Úspěšnému řešení těchto problémů může výrazně napomoci využití teorie lidského kapitálu a aplikace nástrojů mikroekonomické analýzy. Konstituování nové teorie, která aspiruje na to, stát se novým paradigmatem není totální negací své předchůdkyně, ale procesem revize „staré“ teorii a její transformace, v průběhu které dochází ke změně významu jejích základních pojmů, kategorií a náhledů. Od počátku devadesátých let minulého století uskutečňovaný poměrně intenzívní výzkum vedl k velmi pozoruhodným výsledkům v oblasti aplikace ekonomických nástrojů řízení nákladů procesů výcviku a plnění úkolů v podmínkách jednotlivých stupňů armádní struktury. Reakcí na současné potřeby růstu kvality ekonomického rozhodování vojenských kádrů a efektivnosti řízení procesů exploatace obranných zdrojů (materiálových, lidských a finančních) při plnění každodenních úkolů vojsk se musí stát nezbytné přehodnocení a reformulace základních poznatků formující se teorie ekonomiky ozbrojených sil (armády) a jejich transformace do obsahu nového paradigmatu. Přitom by nemělo jít o samoúčel, ale o verifikaci tohoto teoretického fundamentu prizmatem nových podmínek a potřeb zvyšování efektivnosti ekonomického zabezpečování činnosti a výstavby armády. Rozsah příspěvku nedovoluje se podrobněji věnovat popisu změn v obsahu paradigmatu ekonomiky obrany státu jen za posledních dvacet-pětadvacet let. Avšak intenzita proměn je tak výrazná, že dosavadní řádky postačují ke zřetelné identifikaci tendence narůstání rozsahu „mikroekonomických“ témat v obsahu paradigmatu na úkor témat „makroekonomických“, jejichž význam se však nesnižuje. Je proto otázkou, zda-li další vývoj bude směřovat ke vzniku dvou relativně autonomních vědeckých disciplín, – „teorie ekonomiky obrany státu“ a „teorie ekonomiky ozbrojených sil (armády)“, nebo zda-li povede k formování paradigmatu „jedné“ disciplíny – „obranně-ekonomické vědy“ jako jednoty jejích dvou stránek: „ekonomiky obrany státu“ (makroekonomický úhel pohledu) a „ekonomiky armády“ (mikroekonomický úhel pohledu), podobně jako je to v případě obecné ekonomické teorie chápané a vykládané v jednotě jejích dvou stránek - mikroekonomie a makroekonomie. Závěr Závěrem se zpravidla žádá dát alespoň stručnou odpověď na otázku: Kam zaměřit pozornost nejdříve a jaké problémy řešit v nejbližší době? Takto formulovaná otázka však svádí k vytržení problémů z jeho přirozených logických vazeb, a tím vytvoření podmínek pro formulaci neúplných a nepřesných závěrů. Na druhé straně je však nutné nalézt základní článek – nervový bod, jehož zmocnění se stane určujícím východiskem dalšího postupu. Z dosud uvedeného vyplývá, že pro formování nového paradigmatu jsou tímto bodem metodologické, filozofické a ekonomické základy obranně-ekonomické vědy, resp. teorie ekonomiky obrany státu jako vědy. Je nezbytné prvořadou pozornost věnovat jejich revizi a novému vymezení (definování), což se nemůže obejít bez tvořivé diskuze a střetů s hluboce zakořeněnými stereotypy v myšlení lidí, jako formě přežívání starého paradigmatu ekonomiky obrany. Překonání současných stereotypů branně-ekonomického myšlení bude vyžadovat kritickou analýzu jeho dosavadního vývoje, odhalení tendencí a zákonitostí formování a změny paradigmatu ekonomiky obrany státu. S tímto cílem je nezbytné věnovat trvalou pozornost zkoumání historie branně-ekonomického myšlení a vývoje ekonomického zabezpečování obrany. I v této souvislosti velmi aktuálně zní slova J. A. Schumpetera, která pronesl na jedné ze svých posledních přednášek na Harvardu: „Ekonom potřebuje, za prvé – znát ekonomickou teorii, aby ho vedla, za druhé – statistiku, aby mu poskytla kvalitní empirické údaje a za třetí – potřebuje znát historii – a právě znalost historického rozměru nejvíce ekonomům chybí“. Svůj příspěvek jsem uvedl myšlenkou významné osobnosti ekonomické vědy. Myslím, že obdobně výstižnou je i následující myšlenka: „Věk rytířstva je pryč; nastal věk sofistů, ekonomů a počtářů.“ Edmund Burke

Sdružení čs. zahraničních letců 1939-45 * Sdružení zahraničních letců – Východ * Sdružení rehabilitovaných zaměstnanců AČR * Svaz civilní ochrany ČR * Svaz letců ČR * Svaz pomocných technických praporů - vojenských táborů nucených prací ČR * Svaz vojáků v záloze ČR * Svaz vojáků z povolání AČR * Unie armádních sportovních klubů ČR * Vojenská sekce Konfederace politických vězňů * Vojenský klub myslivosti * Zpravodajská brigáda

Narodil se v roce 1921 v Povážské Bystrici na Slovensku. Maturoval v Bratislavě v roce 1939 a již počátkem února 1940 emigroval přes Maďarsko do Budapešti, kde s dalšími českými vlastenci pokračoval do Jugoslávie. V Bělehradu čekali na vytvoření transportu a následně odjeli směrem na Istanbul a do Aleppa (Halab), hlavního města Sýrie. Aby dostal tranzitní vízum, musel Leo Klas vstoupit do cizinecké legie. V Aleppu se zdržel asi čtyři týdny a následně byl s ostatními přemístěn do Bejrútu, kde čekali na loď do Francie. K přesunu však vzhledem k vývoji mezinárodní situace, především pádu Francie, již nedošlo. V červenci 1940 se československá vojenská skupina přesunula do Gedery (asi 30 km od Tel Avivu). Na státní svátek 28. října byl v Gedeře ustaven československý pěší prapor 11-Východní a Československé výcvikové středisko-Východní v Agami v Egyptě. Jeho velitelem byl jmenován pplk. Karel Klapálek. Počátkem prosince 1940 se pěší prapor přesunul z Gedery do nového výcvikového střediska v Judské poušti nedaleko Jericha. Zde se českoslovenští vojáci podrobili náročnému výcviku v pouštních podmínkách a vojín Leo Klas zde absolvoval své první vojenské cvičení. Od března 1942 plnil pěší prapor své první bojové poslání – po přesunu do tábora v Agami na pobřeží Středozemního moře na předměstí Alexandrie zde společně s polskými jednotkami střežil zajatecké tábory s více než 10 000 zajatci. V květnu 1942 byl 11. čs. pěší prapor zrušen a reorganizován na 200. čs. lehký protiletadlový pluk. Útvar, kde Leo Klas plnil službu, se členil do tří praporů (500., 501. a 502) a velitelem byl určen opět plk. Karel Klapálek. Výcvik protiletadlové dělostřelby probíhal v palestinském táboře v Bath Galimu. Pluk byl vyzbrojen 40mm kanony Boffors. Bezprostředně po skončení výcviku převzal 500. prapor protivzdušnou obranu haifského přístavu a jeho rafinérií a 501. prapor ochranu Bejrútu. Když na podzim 1942 přešli Britové do rozhodného protiútoku v součinnosti s Američany, kteří se vylodili v severozápadní Africe, 200. protiletadlový pluk opět postupoval na západ. Na Silvestra 1942 dorazil vojín Leo Klas do Tobrúku, kde se účastnil v rámci 17. protiletadlové brigády ochrany města před německými vzdušnými útoky. Byl zařazen do první pěší roty. Protivzdušnou obranu Tobrúku zastával pluk až do 12. června 1943. Následoval přesun do Egypta, kde jednotka čekala na námořní transport do Anglie. V Anglii byl zařazen k tankistům ve funkci průzkumníka. Během bojů na frontě u Dunkerque ve Francii byl zraněn do ramene a prošel nemocnicemi ve Francii a v Belgii.Do Československa se podporučík Leo Klas vrátil v červenci 1945. V roce 1946 byl povýšen do hodnosti kapitána a plnil úkoly v rámci UNRRA. Působil v Hamburku a v Brémách, kde střežili až do roku 1947 vojenský přebytečný materiál. Do roku 1968 pracoval v ČKD Praha. V roce 1968 emigroval do Rakouska a následně do USA, kde měl v Chicagu strýce. Znovu začal pracovat v ocelárnách až do roku 1978. Jeho paní Jiřina pracovala jako knihovnice. Mají jednu dceru, která je zaměstnána ve Washingtonu jako psycholožka. Kapitán ve výslužbě Leo Klas je nositel řady vojenských vyznamenání, například Československého válečného kříže 1939, dvou medailí Za chrabrost před nepřítelem atd. S válečným veteránem Leo Klasem jsem se sešel loni v dubnu, kdy navštívil Českou republiku a při této příležitosti jsem mu položil několik otázek. Pane kapitáne, jste hrdý na svoji zemi? Určitě jsem! Cítím se víc Čechem než Američanem, protože nejen moje manželka, ale i naši přátelé v Chicagu jsou Češi, a zvláště teď, když jsme v penzi mluvíme česky. Když se vracím do České republiky, vidím velký pokrok. Co považujete ve svém životě za největší úspěch? Celý život jsem měl štěstí, na co jsem šáhl, to se mi povedlo... ne že bych byl chytrý, ale měl jsem štěstí. Jednak to, že jsem počátkem roku 1940 odešel z vlasti, to, že jsem v roce 1968 emigroval ve svých 47 letech. V Americe jsem dostal práci, velmi slušně placenou a moje žena také. Myslím, že štěstí se mě drželo. Co byste chtěl vzkázat našim profesionálním vojákům? Českou armádu, abych řekl pravdu, znám velmi málo, ale vojákům bych chtěl vzkázat, aby nikdy nezapomněli na to, že svobodu, kterou jsme vybojovali, je třeba bránit i dnes, po 60 letech. Velmi si vážím toho, že naše země je demokratická a armáda tuto demokracii musí chránit. Plk. v zál. Petr Majer

Před téměř šedesáti lety byly v Československu zřízeny na základě „zákona“ č. 247 ze dne 25. října 1948 první tzv. tábory nucené práce. V roce 1949 vzniklo dalších 27 táborů (zároveň sedm zrušeno). Do TNP byly přikazovány osoby bez soudního projednání „přikazovacími komisemi“ krajských národních výborů, až do 1. srpna l950, tzn. do zrušení zákona č. 247/1948 Sb. Poté mohl být podle § 12 trestního zákona správního č. 88/1950 Sb. trest odnětí svobody od tří do čtyřiadvaceti měsíců vykonán v TNP, a to opět na základě rozhodnutí trestní komise okresního, případně krajského národního výboru. Prošly jimi tisíce nevinných občanů, přibližně 23 000, pro něž to byl hluboký zásah do života i života jejich rodin. Přesto se nenaplnila očekávání funkcionářů o 30 000 přikázaných osob, a tedy „levných“ pracovních sil z „třídních nepřátel“.Mezi nimi má zvláštní postavení tábor nucených prací Mírov (TNP Mírov), určený k likvidaci armádních důstojníků a rotmistrů nepoddajných komunistickému režimu. Nebyli v něm uvězněni pouze příslušníci armády, kteří bojovali za druhé světové války na západní frontě, ale i ti, co se do vlasti vrátili z východu. Nebyl táborem pracovním, byl to v podstatě tábor likvidační. Zpočátku se nepracovalo vůbec, později jen velmi málo. Osoby sem zařazené měly zostřený dozor z ozbrojených příslušníků StB, kteří se označovali jen krycími jmény.

Jedním z atributů vojenského profesionála je tělesná zdatnost. Tento pojem je v důležitých armádních dokumentech skloňován ve všech pádech, málo se však ví co tělesná zdatnost je a ještě méně jaká by měla být u různých vojenských profesí a jaké existují rozdíly v pohlaví, které by měly být zejména vzhledem k ženám respektovány. Následující řádky si nekladou za cíl problém vyřešit, ale upozornit na některé aspekty, které s uvedeným tématem souvisejí a nabídnout možná řešení, případně vyvolat podnětnou diskuzi.

Bezpečnost a ochrana zdraví při práci je jednou z důležitých okolností, na niž musí dbát nejenom zaměstnavatel, ale i zaměstnanec. Zaměstnavatel je ze zákona (zák. 65/1965 Sb.) povinen v případě, že charakter práce vyžaduje ochranu zaměstnance při práci, poskytnout mu vhodné prostředky, aby se zamezilo případnému úrazu či jinému vážnému poškození zdraví. Zaměstnanec je pak povinen tyto prostředky používat při své práci.

Primárním cílem metody Hazard & Impact Index (dále jen H&I Index) je umožnit veliteli výcviku relativně jednoduchým, rychlým a operativním způsobem vyhodnotit, zda zamýšlená vojenská činnost může mít negativní vliv na životní prostředí a jiné významné lokality před její samotnou realizací. Metoda je prozatím z důvodu neustálého vývoje a možnostem aplikovatelnosti do dalších sfér vojenských činností demonstrovaná pouze k posouzení vlivu výcviku mechanizované roty Armády České republiky v přírodních podmínkách České republiky. V budoucnu se však počítá s jejím rozšířením na všechny organické stupně a druhy jednotek pozemních sil armád NATO v přírodních podmínkách evropského kontinentu. Článek navazuje na problematiku již uveřejněnou v časopise s názvem Metoda preventivního posouzení nebezpečí při vojenském výcviku [1].

V současné době probíhající reforma ozbrojených sil ČR směřuje ke kvalitativním změnám postavení naší armády ve společnosti. Souběžně dochází ke změnám úlohy armády při plnění národních a aliančních závazků. Pozitivem je, že Koncepce výstavby profesionální armády ČR byla vytvořena správně a již nyní bylo dosaženo některých pozitiv.

  3. V dosavadních bipolárních střetnutích, lokálních válkách i v boji proti terorismu byly využity rozmanité nevojenské prostředky i nejmodernější zbraňové systémy s výjimkou zbraní hromadného ničení. Jaké vojenské a nevojenské prostředky budou podle vašeho názoru v boji proti aktérům bezpečnostních hrozeb využity v následujícím období? Předpověď 2010 Zbraně high technology, bezpilotní prostředky, ale ve většině konfliktů klasické zbraně, ovšem podporované hlavně zpravodajskými prostředky nejnovější technologie (satelitní zbraně). Vždy budou použity všechny dostupné prostředky, přičemž konkrétní volba padne na takové, které nejlépe odpovídají potřebě a budou tedy nejúčinnější. Otázka se tedy patrně transformuje k odhadu pravděpodobného vývoje (v oblasti techniky a technologií, obecně vojenství, operačního použití sil, ad.), jehož výsledky budou použity. Lze tedy očekávat: ■ prudký rozvoj technologií na základě nových fyzikálních, chemických a biotických principů který se odrazí ve vojenských aplikacích (rozvoj biotechnologií, nanotechnologií, informačních technologií, komunikačních technologií a robotizace), ■ další sblížení civilního a vojenského výzkumu a vývoje technologií, přičemž rozvoj a aplikace vojenských technologií budou pravděpodobně zaměřeny především na: - satelitní spojení,komunikační a informační technologie a síťové propojení systémů, - průzkumné, sledovací a zaměřovací prostředky, - nanotechnologie, biotechnologie, nové materiály, - dálkově ovládané systémy a na robotizaci, - „inteligentní“ zbraně a zbraně neletální, - variantní zdroje energie, - přepravitelnost a přepravní prostředky, - výzbroj a výstroj vojáka, - ochrana živé síly i civilního obyvatelstva, ■ zvýšení významu interoperability sil, kompatibility jejich výzbroje a techniky, společného výcviku, ■ změnu struktury velení a sil a jejích přizpůsobení budoucímu charakteru operací - „obrana zájmů na vzdálených přístupech“, - zvýšení významu nepřetržitého získávání informací (zejména prostřednictvím zpravodajských služeb sdílených s koaličními partnery) včetně analytické fáze. Vznikne mnohem větší tlak na výslednost činnosti zpravodajských služeb. Ten ovšem musí jít ruku v ruce se zdokonalováním jejich kontroly. Vymknuly-li by se zpravodajské služby kontrole, pak to musí být hodnoceno jako bezpečnostní hrozba. Do roku 2010 se nedají předpokládat nějaké výrazné inovativní změny, nicméně po roce 2020 je možné počítat s regulérním zapojením takových vojenských technologií, které umožní v mezistátních konfliktech, resp. vůči kvalitativně srovnatelnému protivníkovi, vést účinný boj „na dálku“, s využitím vysokého stupně robotizace, včetně netradičních neletálních zbraní apod. Koncept jaderného odstrašení bude v podstatě stále fungovat a rozšíří se okruh držitelů ZHN a jejich nosičů, zvýší se však riziko nasazení ZHN. V případě asymetrických konfliktů, střetů s kvalitativně i kvantitativně odlišným protivníkem (např. boj ve městech s protivníkem vybaveným výzbrojí druhé poloviny 20. století) bude přítomnost vojáků (byť vybavených špičkovými technologiemi) nezbytná a přesto relativně málo účinná. Město je bojištěm budoucnosti a boj mezi uprostřed civilní infrastruktury a obyvatelstva bude klást vysoké nároky na použité technologie, novou taktiku, etické zásady použití ozbrojených sil apod. V Česku a v EU se rozvine integrovaný systém bezpečnostní prevence, včasného varování a reakce. Ten bude fungovat na státní, regionální, obecní a vnitroorganizační úrovni, pokusy se budou provádět s aplikací (ve formě softwaru a miniaturního přístrojového vybavení) na pro jednotlivce. Bude to ale drahé a vzhledem ke stále relativně bezpečnému prostředí v našich zeměpisných šířkách o to nebude příliš velký zájem. Převažovat v užití budou dosavadní prostředky možná s větším podílem zbraní na nových fyzikálních základech. Jakkoli se v současnosti aktualizuje nebezpečí jaderných zbraní (Severní Korea, Írán), zdá se nepravděpodobné, že budou v tomto období a těmito zeměmi užity. Pentagon vypracovává novou strategii užití jaderných zbraní jako prvního úderu, ale i zde je užití nepravděpodobné: Vítězství a zisk země spálené jaderným ohněm je vlastně fatální porážkou a koliduje s cíli racionální politiky a exaktní vojenské vědy. Jde spíše o ideologii nátlaku. Postupně a jednoznačně bude sílit tendence k využívání automatizovaných či dálkově řízených systémů a neletálních zbraní. Lze předpokládat masovější nasazení prvků elektronického sledování s využitím kosmických systémů a posilování vlivu ve státech sousedících s problémovými zeměmi včetně vojenské spolupráce Ve sledovaném horizontu zatím nedojde ke kvalitativním změnám v použití vojenských zbraňových systémů, kromě zavádění přesnějších (bodových) palebných prostředků. Bude však probíhat intenzivní vývoj nových neusmrcujících palebných prostředků, neusmrcujících chemických prostředků, bezpilotních letadel a na dálku ovládaných bojových prostředků pozemního vojska. Boj s terorismem si ve zpravodajské činnosti vyžádá návrat k agenturnímu zpravodajství a k prohloubení zpravodajské spolupráce na národní a mezinárodní úrovni. Místo velkých bojových operací budou častěji používány speciální protiteroristické jednotky, a to mimo území mateřských zemí. Preventivní operace budou mít komplexnější charakter, propojí se v nich diplomatická, vojenská, informačně-technická, informačně-psychologická a civilně administrativní činnost, které budou doplněny humanitární pomocí. Na území států ohrožených terorismem budou přijata administrativně-bezpečnostní opatření, jejichž cílem bude omezit průnik a působení teroristů a mezinárodní kriminality Předpověď 2020 V dlouhodobém výhledu dojde postupně k zavádění a používání vojenských zbraňových systémů, jejichž vývoj již probíhá nebo do roku 2010 začne. Jejich základním cílem bude maximálně omezit lidské ztráty a velké materiální škody na obou stranách případného konfliktu. Implementace těchto systémů do ozbrojených sil jednotlivých států bude záviset na jejich zdrojových možnostech a politické ochotě. I v dlouhodobém horizontu za rok 2020 budou v čele tohoto procesu USA, následovat je bude Rusko, Japonsko a Čína. Zdrojová náročnost výzkumu a především zavádění nových vojenských technologií způsobí, že většina dosavadních mocností nebude schopna budovat ozbrojené síly v celém jejich dosavadním spektru. To způsobí, že zejména v Evropě dojde k výraznější mezinárodní spolupráci až integraci ozbrojených sil, ve kterých profesionální národní armády budou představovat jejich jednotlivé segmenty. Ozbrojené síly a další bezpečnostní sbory dostanou k dispozici stále sofistikovanější vybavení. Samotné zbraně se budou vyvíjet plynule, žádná velká revoluce není na obzoru. Rozvoj bude orientován na komplexní informační a sledovací systémy, které směřují k ustavení celkově zabezpečených prostorů. Je to ale drahé, a tak se to ani v nejbohatších zemích nebude šířit zcela plošně. Bezpečnostní politika zatím nedokáže pokrýt rizika úplnou prevencí, proto se pozornost soustředí na metody detekce a včasného varování, a to na úrovni bezpečnostní politiky státu, tak v konkrétních technologických, environmentálních a vojenských hrozbách (teroristické útoky s použitím ZHN, ke kterým však zatím nedojde). Ve srovnání s dnešním stavem budou růst a nabývat na účinnosti prostředky jako odříznutí aktérů hrozeb od jejich ekonomických zdrojů, mezinárodní politická kampaň, veřejné odsouzení, mezinárodní izolace (ať už kvůli podpoře terorismu či nevůli chránit životní prostředí nebo nevůli řešit nejpalčivější problémy „třetího světa“). V obrovském měřítku se zvýší využívání veškerých technických prostředků ke sledování a identifikaci osob, monitorování výskytu ohrožení (nebezpečné látky apod.) či kontrole elektronické komunikace a přesunů peněz. Ve vojenské sféře se bude více uplatňovat stále přesněji naváděná a svým účinkem přesnější munice (rakety, bomby), nové druhy špionážních družic s mnohem širšími možnostmi získávání informací. Budou se využívat speciální systémy umožňující místně omezenou destrukci rizikových zařízení na území problémových zemí a integrované obranné systémy umožňující uzavřené prostoru problémových zemí. Bude zprovozněn úplný technologicky vyspělý „bezpečnostní plášť“ v prostoru vyspělého světa. V něm jsou lidé dokonale prověřeni a monitorováni, za což se mohou chovat a pohybovat téměř volně a svobodně. Má své slabiny, nefunguje na 100 %, ale míra bezpečí infrastruktury a sídel západního světa se výrazně zvýší. Období do roku 2050 Začíná éra neletálních zbraní Stále potrvá paradox, kdy ani nejvyspělejší systémy nedokážou zabránit ohrožení způsobenému přírodními silami nebo subjekty vybavenými propastně odlišnou, zcela primitivní technologií. Kolem roku 2040 bude nad kontinenty Evropy, Asie a Severní Ameriky do provozu uveden družicový deštník pro sledování pohybu mnoha druhů cílů – lidí, veškerého registrovaného zbrojního materiálu, různých průmyslových nebezpečných látek. 4. Od druhé světové války až do přelomu 80. až 90. let minulého století si supervelmocenské postavení vydobyly USA a SSSR a po jeho rozpadu si jej udržely jen USA. Budou podle Vašeho názoru schopny Spojené státy udržet si svoje supervelmocenské postavení v dlouhodobém horizontu? Jaký bude vývoj nově se utvářející supervelmoci Číny? Jaký bude vývoj velmocí, a které nové velmoci mohou vznikat? Jaká spojení mezi nimi vzniknou? Předpověď 2010 Spojené státy jsou vojensky oslabovány díky vítězství liberálních kandidátů odmítajících vojenské výdaje, mocensky se proto současné velmoci začínají blížit USA. EU je i nadále vojensky více méně neschopná, stále politicky rozdělena, velký vojenský pokrok dělá Čína. □ USA si budou v tomto časovém horizontu a ještě dlouho poté schopny udržet své supervelmocenské postavení. Mají k tomu všechny předpoklady – silnou a perspektivní ekonomiku, smělou zahraniční politiku, vysokou technologickou úroveň včetně silné oblasti výzkumu a vývoje, a v neposlední řadě silné a akceschopné (schopné účinné samostatné akce) ozbrojené síly budované řízené a připravené tak, že jsou schopny dalšího plynulého rozvoje svých schopností, včetně politického vedení neváhajícího tyto síly v případě potřeby i použít. □ USA si rozhodně neudrží supervelmocenské postavení umožňující poručníkovat světu. Již v první dekádě se prosazuje i v USA snaha „vést svět“, a ne ho komandovat. Jen za těchto podmínek si mohou USA udržet jakési „vedoucí postavení“ planoucí z ekonomické a technologické vyspělosti a ovšem (veřejně nezdůrazňované) vojenské síly, což vše je zúročením minulých i dnešních investic do vědy a výzkumu. V dalších letech druhé poloviny dekády v USA dojde k jistému uvolnění vnitřní atmosféry, kdy bylo vše podřízeno nezpochybnitelnému vedoucímu postavení ve světě a následné válce s terorismem, vleklými potížemi s nastolením demokratického systému v Afghánistánu a Iráku a tím spojenými náklady. Do konce dekády budou muset USA řešit nárůst chudoby obyvatel zejména hispánského původu, starou bolest rasismu zjitřenou událostí v New Orleansu a dalším domácím problémům. Jak už bylo výše naznačeno, USA si pravděpodobně dlouhodobě udrží vojenskou (pre)dominanci a budou výrazně svými vojenskými a technologickými kapacitami převyšovat další státní aktéry v systému mezinárodních vztahů. Čína se stane nedotknutelným regionálním aktérem, jehož dramaticky rostoucí vojenské schopnosti (viz např. současné koncepty týkající se výstavby námořních a výsadkových sil) mu umožní aktivně zasahovat v celoasijském měřítku, vyřešit definitivně poměr k Tchaj-wanu a aktivně působit při ochraně čínských menšin v okolních zemích. Úrovně globálního hráče plně srovnatelného s USA však zřejmě v tomto století nedosáhne. Čína bude muset řešit výrazné vnitřní problémy (disproporce nevyváženého ekonomického vývoje, politické ambice ekonomicky úspěšných regionů, vztah s menšinami, modifikace politického zřízení a jeho adaptace na do podmínek 21. století, ambice nových elit apod.), které ji dlouhodobě zaměstnají. Nicméně v regionu jihovýchodní Asie bude vůdčí zemí a vojenským a politickým aktérem č. 1. Rusko názoru zůstane významnou regionální velmocí, avšak přes hospodářskou konsolidaci a vzestup vojenských schopností již nedosáhne váhy bývalého SSSR. Bude soutěžit s Čínou, USA a EU, potýkat se s řadou vnitřních problémů (počínaje hospodářskou situací, přes pacifikaci odbojných regionů až po řešení sociálních a demografických otázek). EU zřejmě nedosáhne ani v dlouhodobém horizontu několika desítek let výrazného pokroku na cestě k celoevropskému státu. Zřejmě dojde do roku 2020 k rozšíření o Turecko a některé státy Balkánu, ale u hlediska vnitřní stability a politické únosnosti to bude asi maximum. EU bude muset stále více řešit již naznačené vnitřní socioekonomické a zdrojové problémy a její ochota aktivně působit jako významný aktér mezinárodní politiky bude velmi vágní a omezí se zřejmě jen na preventivní mise ve svém okolí, případně v součinnosti s USA i dále (např. Blízký a Střední Východ). Vše při starém: USA stále hegemonem, EU hledá svoje místo a pomalu buduje kapacity ke globálnímu působení. Čína a Indie v růstu, ale reálnými možnostmi jsou daleko za nimi. Rusko usiluje o obnovu velmocenského postavení, ovšem to jde jen do jisté míry. Reforma OSN bude polovičatá, stále zřejmější bude trend k vytváření ad hoc uskupení zemí vedená hegemony. Do roku 2010 budou USA spolehlivě stále jedinou skutečnou supervelmocí světa. Označení USA za jedinou supervelmoc je ideologická fikce, vedoucí k mylné představě, že USA je jedinou mocností s celosvětovým vlivem. Exaktnější je teze, že USA jsou první globální mocností v multilaterálním světě, ale tvoří se i další globální mocnosti, jak již bylo uvedeno (Větší Čína, EU a islámský kvaziglobální superstrát – kalifát). Spojené státy si udrží své dominantní postavení globální supervelmoci. Nebudou však schopné vést více než jednu vojenskou strategickou operaci. Budou udržovat dosavadní nadstandardní vztahy se spojenci, což nevylučuje rozdílné pohledy na aktuální politické, ekonomické, bezpečnostní a environmentální problémy. Čína výrazně posílí své ekonomické a vojenské postavení, bude se připravovat na územní eskalaci v oblasti Sibiře a připravovat testování síly USA; bude pokračovat v intenzivním, ale řízeném ekonomickém rozvoji, výrazně kvalitativně posílí ozbrojené síly, mimořádnou pozornost bude věnovat modernizaci vojenského námořnictva. Nedosáhne kvalit globální supervelmoci, ale upevní své postavení regionální velmoci. Bude udržovat nadstandardní vztahy s Ruskem. Rusko bude udržovat režim řízené demokracie, využije zisků z vysokých cen ropy k sociální stabilitě a ekonomickému rozvoji. Udrží si vysoký standard ve vývoji moderní vojenské techniky, zejména letecké a raketové, ale nebude zatím schopné v plném rozsahu tuto techniku zavádět do vlastních ozbrojených sil. Ruská armáda projde v tomto období výraznou reformou organizačních struktur a personálu. Ve svém regionu posílí (obnoví) svůj status velmoci. Bude udržovat dobré vztahy s Čínou a Německem a nekonfrontační vztahy s USA. Francie, Německo a Velká Británie si udrží dominantní politické a ekonomické postavení v EU. Dále se prohloubí vzájemné vztahy mezi Německem a Francií, jako opožděná reakce na proces rozšiřování EU. Velká Británie bude udržovat nadstandardní vztahy s USA. Japonsko si udrží postavení ekonomické a technologické velmoci, zahájí výstavbu moderních ozbrojených sil, které budou početně malé, ale vyzbrojené nejmodernější technikou. Udrží si nadstandardní vztahy s USA, s ostatními státy v regionu bude mít korektní vztahy. Předpověď 2020 Čína spěje díky svému rychlému hospodářskému růstu a nízké společenské spotřebě na hlavu i díky tomu, že má možnost snadno koncentrovat finanční a intelektuální síly, rychle vpřed. Celkem přirozeně bude mít s rostoucím ekonomickým významem snahu uplatňovat stále více i svůj politický vliv. Snadněji toho bude dosahovat v teritoriích, kam předtím pronikne hospodářsky. Takovému vývoji budou mít mocnosti, jejichž zájmů se tento proces bude dotýkat, snahu čelit, což může být zdrojem bezpečnostních hrozeb. Velmi nejistý je v dlouhodobém horizontu zřejmě vývoj Ruska - je závislý kromě jiného i na kultivaci společnosti a na zvládnutí hospodářských, kulturních, hodnotových, náboženských a dalších rozdílů a rozporů uvnitř této obrovské země - rozdílů a rozporů které v jiném rozměru, jiné struktuře a určitě jinými metodami, než Rusko, bude v budoucnu řešit i EU. Lze očekávat, že ztráta velmocenské pozice a deziluze z reálného vývoje v zemi může vynést k moci radikální síly, jež ve spojení s vojensko-průmyslovým prostředím povedou Rusko k odklonu od euroatlantického hodnotově kulturního prostředí. Zjevně výjimečné současné světové postavení USA může také vést k dalšímu sbližování Ruska a Číny a vytvoření jakéhosi „supervelmocenského bloku“, přičemž nelze vyloučit i sblížení těchto dvou států s Indií (ta v tomto sblížení může hledat protiváhu proti proamerickému Pákistánu). Zdá se, že všechna tato řešení povedou k „jadernému patu“. Stále trvá jakkoliv odstupňovaná podpora USA západní Evropou, která zejména trpí začínajícím vydíráním zeměmi Středního východu, kde islám opět nabývá vlivu. Evropa doceňuje význam Euroatlantického spojenectví během války proti terorismu, které je nyní dobrým a potřebným základem spolupráce s Američany v řešení nových světových problémů jako využívání energetických zdrojů, bída třetího světa, nedostatek vody životní prostředí atd. USA začnou v této době ztrácet své výlučné postavení světového vůdce a jedinečnou pozici jediné globální mocnosti. S Čínou se dostane do vztahu soutěžení a soupeření. Taktéž EU se dostane z pozice slabšího spojence do pozice soutěžícího až soupeře USA. Vztahy mezi USA a islámskou politickou entitou budou vztahy končící konfrontaci. V tomto a v následujícím období se Ruská federace zřejmě stane (zůstane-li celistvá a nikoli rozdělená na evropskou část, Sibiř a Dálný východ) regionální mocností. Stejně tak Turecko, v Asii Indie, v Latinské Americe Brazílie, v Americe integrovaná Střední Amerika nebo Mexiko. V severní Africe snad země Magrebu nebo i Tanzanie. Kolem roku 2020 již bude Evropská unie jednoznačně krystalizovat ve světovou velmoc – ekonomicky i politicky, stále více také vojensky. EU bude v podstatě jediným účinným řešitelem blízkovýchodních problémů. Zároveň bude mít jasné velmocenské postavení Čína, především po ekonomické (stále však ještě s ohledem na nenaplněný potenciál) a vojenské stránce. Politicky však sama nebude schopna spoluurčovat směr světového vývoje, navíc dvakrát se bude muset podřídit silnému tlaku ostatních velmocí, jehož výsledkem bude naprosté osamostatnění Tchaj-wanu a Tibetu. Čína bude nucena pro jakékoliv své „velké plány“ hledat, často skrytě, stejně zainteresované spojence či spojence za protislužbu, nejčastěji USA a Indii. Vyrovná se ekonomická a vojenská síla USA a Číny (USA ztratí svoji technologickou dominanci), Rusko bude druhořadou světovou velmocí, USA nebudou schopny zasahovat při anexi Tchaj-wanu Čínou. Vznikne volnější integrace muslimských státu s koordinovanou obrannou o zahraniční politikou. Bude vznikat mocenské uskupení s indickou dominancí. EU bude v podstatě jediným účinným řešitelem blízkovýchodních problémů a do roku 2020 se stane reálným globálním aktérem první třídy. Vztahy s USA zůstanou mnohem těsnější než s jinými mocnostmi, navzdory odlišné politické a strategické kultuře. Čína ve svém velmocenském postavení však nedokáže převzít skutečnou politickou iniciativu a „drive“, jako to dokázala Evropa a Amerika v 19. a 20. století. Vůdčí potenciál Číny se vybíjí v utváření protiváhy vůči USA nebo EU a jimi vedenými aliancemi. Role Indie bude ještě znatelněji vázána na region. Kromě nich se jasněji vyprofilují regionální uskupení států jižní Ameriky, Africká unie a spolek zemí jihovýchodní Asie. Předpověď 2050 Začínají se projevovat - díky uvolněné demokratické politice - odstředivé tendence velkých čínských provincií, možný vznik samostatných čínských států. Mocensky se tyto státy rovnají USA. USA, i když jsou stále mocností číslo jedna a vítězství na protiteroristické frontě ještě posílilo a rozšířilo jejich vliv, zejména na Středním východě (tím není řečeno, že by je tamní lidé milovali), si realizují, že o svůj podíl vlivu se budou hlásit ještě další adepti jako EU, Indie a Čína. Evropa pod tlakem událostí konečně vyroste v silného a akceschopného partnera, se kterým jsou USA schopny se dohodnout a spolupracovat. Podobná situace bude s Ruskem, které navíc má energetické zdroje. Obavy bude vzbuzovat Čína. Ze symbiózy systému totalitní vlády komunistické hierarchie a volného podnikání nižších a středních vrstev, v té době již značně bohatých a dravých, zejména ve městech, vyrostl silný autokratický stát nezatížený „balastem“ neakceschopných demokratických institucí a plně soustředěný na všestranný rozmach státu, což vyhovuje oběma těmto „zdrojům síly“. Čína nikdy nesnížila počet svých ozbrojených sil, které naopak moderně vyzbrojuje a cvičí. Tchaj-wan by mohl být záminkou a úvodem čínského vstupu na světové kolbiště a testem americké ochoty se za Tchaj-wan postavit. Spojené státy budou i nadále usilovat o postavení jediné globální supervelmoci. V tomto svém postavení se budou opírat o vztahy se sjednocenou Evropou. Od roku 2020 jejich vliv na světové dění bude klesat, zejména na Dálném východě a v Evropě. Evropa, pokud zvládne svoji integraci, se bude USA postupně přibližovat, ale nebude usilovat o postavení vojenské supervelmoci. Bude budovat evropské ozbrojené síly v rozsahu přiměřeném svému ohrožení.Vývoj Ruska rozhodujícím způsobem ovlivní, zda se mu podaří zabránit dalším desintegračním tendencím, především na území východně od Uralu, a zda stabilizuje poměry na svých jižních hranicích. Podaří-li se mu k rychlému hospodářskému vzestupu využít své strategické výhody, naprosté surovinové nezávislosti, dojde k jeho politické stabilizaci a stane regionální velmocí. Dojde-li k nadstandardní spolupráci s Čínou, vytvoří společně globální supervelmoc. Čína dosáhne rozhodujícího ekonomického, politického a vojenského vlivu na Dálném východě a v jižním Tichomoří. Bude se snažit udržovat nadstandardní vztahy s Ruskem, zejména v severní části Dálného východu. Postupně do roku 2050 získá status supervelmoci. Vzroste ekonomický a politický význam Indie na vrub Pákistánu a stane se regionální velmocí, i když hlavní těžiště její pozornosti se soustředí na vnitřní poměry.Další regionální velmocí se stane v regionu jižní Ameriky Brazílie. Kolem roku 2050 budou ve světě tři supervelmoci: Čína, Evropa a Spojené státy. Na nižší úrovni budou např. Indie, Rusko, Brazílie. Mezi roky 2040 a 2050 budou USA usilovat o těsnější spolupráci s EU ve více oblastech, především ekonomické a „protiteroristické“. USA přijdou s iniciativou pro sladění a vzájemné velmi těsné koordinování výzkumu v oblasti vojenství a kosmonautiky mezi USA a EU. Podle jiného názoru se USA i Evropa mohou stát jedněmi z mnoha regionálních mocností, ale i zůstat určující silou světového dění. Může vzniknout Islámská konfederace, Rusko se rozdělit na několik samostatných států, subsaharská Afrika přejít na systém kmenových vlád a stát se místem pro důstojný život. 5. Rizikem reakcí na všechny bezpečnostní hrozby je menší či větší omezování lidských práv a svobod. Jak budou v souladu s Vašimi představami o budoucích bezpečnostních hrozbách a jejich rizicích podle Vašeho názoru lidská práva a svobody respektována či naopak omezována? Předpověď 2010 Lidská práva ¨v demokratických zemích nezměněna Orgány zákonodárné moci států budou jistě vystaveny tlakům výkonných mocenských orgánů na legalizaci omezování lidských (občanských) práv a svobod, pro což bude vždy nalezen dostatek důvodů (v současné době - v první dekádě 21. století - je tento tlak odůvodňován potřebou čelit terorismu, přestože terorismus je fenoménem celého 20. století - jednotlivé proudy se zásadně odlišují, např. svými kořeny či motivaci a jejich společným rysem jsou metody) a uměle bude vytvářena obava z případné budoucí odpovědnosti. Víra v to, že tento tlak může mít úspěch jen dočasně a v dlouhodobém horizontu řešení tohoto typu úspěšné nebude, je stejně silná, jako obava, že společnost může těmto tlakům podlehnout. Vývoj nelze odhadnout, jen sledovat jej s obavami. V první dekádě 21. století s nárůstem bezpečnostních hrozeb vzrostla snaha státní administrativy omezovat do té doby platná lidská práva a svobody, natož aby projevovala nějaké tendence je rozšířit. Realita hrozeb v důsledku narůstajícího terorismu může ovšem i v rozvinuté demokracii znamenat akceptaci některých těchto opatření veřejností. Půjde o omezování volného pohybu a pobytu osob, kontrola a sledování a zpravodajské rozpracování vytypovaných osob, skupin, národnostních menšin, politických stran církví apod. a jejich vyhodnocování. Jsou zavedeny přísnější kontroly na hranicích, může dojít k diferencovanému přístupu k některým cizincům, imigrantům, gastarbeitrům, kteří budou podrobeni jinému režimu než domácí obyvatele atd. Pozornost se soustředí na zabránění zneužití těchto opatření vůči policii či státní administrativě nepohodlným lidem, protože takové případy se budou množit. Proto vzroste úloha ombudsmana, tisku, a organizací typu Amnesty International a dalších podobných institucí. Nejen svoboda, ale i bezpečí patří v demokratické společnosti mezi základní lidské hodnoty. Problémem je, že mezi těmito prioritami není přímá, ale nepřímá úměra. Analýza globální společnosti zčásti ukazuje, že čím je ve společnosti více svobody, řád volnější, má méně regulace a povinných pravidel, tím je ve společnosti více neurčitosti a nejistoty, a tím i méně bezpečí. Často proklamovaná teze, že více svobody znamená i více bezpečí, platí jen pro někoho a přechodně, a to vždy při ohrožení někoho jiného. Proto rozumné vládnutí usiluje o rovnovážný stav mezi svobodami a bezpečností a pocitem bezpečí. Ve střednědobém horizontu bude i dále vzrůstat pocit obav, nejistoty a malého bezpečí značně nerovnoměrně, podle toho, na kterém místě konkrétní hrozba udeří. Omezovány budou zejména ty svobody, jejichž uplatňování zvyšuje bezpečnostní rizika. Jak bude pokračovat bezpečnostní spolupráce v Evropě, tak se v Evropě vyrovnají rozdíly v omezení některých svobod. Podle jiného názoru je představa o nutném rozporu mezi bezpečnostními opatřeními a lidskými právy vykonstruovaná a opírá se o povrchní vnímání lidských práv a svobody. Svoboda nespočívá v tom, že člověk může dělat, co chce, a že ho nic neomezuje, nýbrž v tom, že má možnost autenticky a odpovědně naplňovat svůj život. S tím se různá omezení daná bezpečností přímo nevylučují. Rozumnou míru bezpečnosti lze zajistit i bez citelného zasahování do lidských práv a svobod. Opatření, které si bezprostředně vyžaduje současná bezpečnostní situace, a ty která budou dále nasazována, se dají efektivněji využít a uplatnit i s pochopením veřejnosti (s abstrahováním od radikálních skupin chránící lidská práva a svobody), když jejich nasazení bude předcházet vysvětlovací kampaň. S rozšiřováním pravomocí policejně bezpečnostních orgánů by pochopitelně měly být i rozšiřovány i kontrolní mechanismy policie a bezpečnostních orgánů, aby bylo v maximální možné míře možné zabránit jejich zneužití. Tyto orgány by měly fungovat i mimo strukturu jich samotných (tedy být mimorezortní – např. ombudsman pro policejní činnost atd.). Riziko omezování práv a svobod nevyplývá nutně z objektivních bezpečnostních hrozeb, ale ze subjektivních reakcí společnosti a politiky na ně. Velkým rizikem proto je zneužívání bezpečnostních hrozeb k disfunkčním záminkám pro omezování práv a svobod občana či společnosti. Způsoby reakce na hrozby budou do značné míry dány silou státu, morálním duchem společnosti a postoji a odhodláním občanů k jejich k obraně. Konkrétní průběh a tendence v následujících letech není možné opřít o věrohodné argumenty. Podle dalšího názoru tomto časovém horizontu žádný závažný vývoj ve srovnání s dnešním stavem neproběhne. Patrně bude vytrvale zpřísňována azylová a imigrační politika, ale je otázkou, nakolik lze taková opatření pokládat za omezování práv a svobod člověka. Lze shrnout, že svobody a lidská práva budou v podstatě zachována, ohroženy budou osobní údaje, tedy soukromé povahy. Do roku 2010 nepředpokládám dramatický skok ve vývoji opatření směřujících k omezování nebo ochraně lidských práv. Pravděpodobně budeme i nadále svědky trendu, kdy na jedné straně se lidská práva stávají referenčním objektem mezinárodní politiky a jejich ochrana motivem užití síly, na straně druhé v oblasti vnitřní politiky lze očekávat další postupné zvyšování míry kontroly a omezování lidských práv ve vnitropolitické rovině. Předpověď 2020 V řadě nových demokracií přechod od tzv. liberálních demokracií k neliberálním demokraciím, režim v tradičních demokraciích zůstává stejný V období druhé dekády už bude dostatek zkušeností a bude zaveden efektivní systém prevence před případy zneužití a zvůle ze strany státních orgánů, a navíc tyto orgány budou na takové úrovni a s takovou morálkou, že k omezování práv a svobod občanů budou sahat jen v odůvodněných případech a ne pro své pohodlí či provádění šikany. Pokud se to stane a veřejnost se o tom přesvědčí, lze na druhé straně počítat s tím, že obecné pojetí a chápání lidských práv a svobod dozná určité kvalitativní změny, např. zavedení průkazů nebo čipů či čísel sociálního pojištění nebude chápáno jako omezování osobní svobody ale jako praktická nutnost a potřeba života organizované moderní společnosti. Po roce 2020 lze předpokládat tak vysokou míru zapojení vyspělých informačních technologií do běžného života, že jejich vyžívání bezpečnostním aparátem státu bude nejen široce akceptováno, ale přímo vyžadováno jako záruka zajištění bezpečnosti občanů státem. Smíření se se zvýšenou mírou nenápadné, ale důkladné a inteligentní kontroly, bude umocněno reakcí na teroristické aktivity, nelegální imigraci apod. V dalším vývoji bude nejsnáze docházet k oslabování práva na listovní tajemství a nedotknutelnost soukromé komunikace, tj. ke kontrole obsahu e-mailů, běžné pošty, k telefonním odposlechům apod., které vždy budou těmi nejviditelnějšími zásahy do individuálních svobod. Následovat je budou šířeji sdílené databáze (v rámci zpravodajství v EU, v kooperaci s USA, Ruskem a dalšími aktéry) osobních údajů, včetně údajů o zdraví člověka, sledování rizikových skupin lidí (s ohledem na terorismus) a vysoká kontrola jejich sdružování. Dojde k narušení soukromí občanů vytvořením plošných systémů k získávání informací pro potřeby integrovaného datového souboru v rámci protiteroristických opatření a v souvislosti se změnou forem terorismu a organizace teroristických skupin Hrozí, že komplexní sledovací systémy, monitorující pohyb všech osob, budou zneužity k vydírání a okrádání. Je pravděpodobné, že dojde k přísnější segregaci osob „prověřených“, pohybujících se v bezpečném prostředí a krytých různými formami pojištění, od lidí z rozvrácených, divokých a špinavých prostorů či společenských vrstev mimo sociální kontrolu. Předpověď 2050 Ve 30. letech se obecně předpokládá, že člověk v zásadě nebude podle dnešních zvyklostí a pojetí svobodnější. Možná naopak by se nám zdál svobodný méně, ale nebude to tak cítit. Pokud nebude státní autoritou přímo a zbytečně omezován nebo šikanován, nebude mu tolik vadit, že zanechává během svého života za sebou různé stopy, které jej mohou identifikovat, ale zároveň mu pomáhají se orientovat a nalézat místo v přelidněném a přeorganizovaném světě. Člověk pochopí, (ani mu nic jiného nezbude), že se musí vzdát části své „suverenity“ (právě tak jako to musí učinit státy) výměnou za náležitost k nějakému celku, který bude mít dost sil a prostředků, aby mu zajistil bezpečnost a existenci. V době nedostatku energetických zdrojů, vody případně uživatelného prostoru, která je konci půlstoletí nastane není jiná alternativa. V dlouhodobém horizontu, pokud bude pokračovat evropská integrace, podaří se v Evropě bezpečnostní situaci stabilizovat. A naopak, dojde-li k zastavení evropské integrace a jednotlivé státy začnou výrazně prosazovat parciální národní zájmy, zvýší se některá bezpečnostní rizika a omezování svobod bude pokračovat. Podle zákona bude možné registrovat určité osoby pomocí čipu, totálně sledovat veškeré soukromí osob včetně jejich pohybu. V zásadě vše, co budou jednotlivé státy, resp. nadstátní útvary jako je EU, spojovat se svým bezpečnostním ohrožením, bude důvodem pro omezení určitých svobod a práv. Při zpětném pohledu na padesátiletí 2000-2050 bude např. na evropském kontinentě znatelný pokles citlivosti vůči omezování lidských práv a svobod u obyvatel tradičních evropských kultur, zatímco u obyvatel původně z jiných neevropských oblastí světa se bude tento práh citlivosti zvyšovat. To bude jedna z nejsilnějších tenzí mezi občany EU a povede k určitému vnitřní fragmentaci silně rezonující v politickém životě EU. S rozvojem biotechnologií (zejména medicíny) a informačních technologií se ve jménu jiných hodnot a motivací (bezpečnosti, zdraví, ekonomické výhodnosti apod.) sekundárně ještě zvýší kontrola občanů. Dojde k definitivnímu prolomení tradičních představ o „suverenitě jedince“ a k přijetí systému, v němž občané budou povinně poskytovat např. biometrické údaje (např. profil DNA) k využití pro potřeby státu, ale i pro komerční využití (medicína, bezpečnostní služby apod.). Tlak na snižování kriminality, rizika terorismu, precizace evidence obyvatel a kontrola migrace, vytváření medicínských a dárcovských databází, pracovně-kariérních informačních databází atd. bude narůstat. Toto (z dnešního pohledu) omezování lidských práv bude však ospravedlňováno jejich ochranou (právo na bezpečnost, zdraví, seberealizaci apod.). 6. Bude podle Vašeho názoru Evropa, resp. Evropská unie ve střednědobém a dlouhodobém horizontu schopna takové politické, ekonomické a vojenské integrace, která ji umožní dosáhnout statusu další supervelmoci? Jak může v následujících desetiletích tento proces probíhat? Předpověď 2010 Získání statutu supervelmoci nesouvisí pouze s úrovní integrace (politické, ekonomické a vojenské), ale také a především s úrovní, jaké bude EU schopna v jednotlivých vyjmenovaných segmentech společenského dění dosáhnout, a to především v porovnání s ostatními částmi světa, vůči nimž by vystupování EU z pozice supervelmoci mělo vůbec význam (a jimiž musí být takový statut respektován, jinak je prázdný) - tedy jaké výkonnosti ekonomické sféry dosáhne, nakolik se jí podaří vyvážit přirozeně vznikající vnitřní rozpory a pnutí plynoucí z rozdílných zájmů regionů či teritorií v různých oblastech, nakolik se podaří alespoň zčásti vyrovnat rozdíl mezi vojenskými schopnostmi EU a vojenskými schopnostmi jediné současné supervelmoci – USA, ad. V horizontu roku 2010 je dosažení stavu, jenž by opravňoval EU považovat sama sebe za supervelmoc, o náhledu ostatního světa nemluvě, není reálné. Na začátku nového století je Evropa stále rozdrobena. Jediným hmatatelným výsledkem na cestě ke sjednocení je Evropské společenství založené již minulém století. Ustavení Evropské unie jenž mělo být kvalitativně vyšším stupněm evropské integrace se neuskutečnilo. V roce 2005 byla referendy v několika státech odmítnuta navrhovaná evropská ústavní smlouva a tím byl integrační proces zastaven. To se projevilo zejména v nenaplňování postupných cílů v přípravě a realizaci společné obranné a zahraniční politiky. Evropa také do integrace v první dekádě nebyla ničím příliš tlačena. Pokračovala válka proti terorismu a na její vedení Evropě stačil dosažený stupeň kooperace bezpečnostních sil jednotlivých států a v otázce vážnějších bezpečnostních hrozeb zde bylo stále NATO, rozšířením na východ sice poněkud rozmělněné, ale s americkou silou v zádech stále ještě silné a respektované. Doplňované kontingenty jednotlivých států (včetně ČR) je platnou a viditelnou silou, která USA pomáhá ve vojenských akcí proti terorismu v prostoru Střední Asie. Výstavba Evropských ozbrojených sil vázla jednak liknavým přístupem jednotlivých států, jednak koncepční nevyjasněností vztahu k NATO. Až do roku 2010 žádný podstatný vývoj neproběhne, uskuteční se další dvě kola ratifikačního procesu vždy nově upravené „ústavy EU“, vyjádří se všechny státy, poprvé budou proti přijetí čtyři státy, podruhé jen jeden. Integrační tendence budou probíhat v podobě sinusoidy, postupně se ustálí v progresivním směru, zejména v oblasti politické integrace, zaostávat bude ekonomická i vojenská integrace V této době ještě EU určitě supervelmocenského postavení nedosáhne. Podaří se nanejvýš zefektivnit mechanismy rozhodování na poli společné zahraniční a bezpečnostní politiky, bude vytvořen kádr národních sil pod velením EU pro zvládání krizí. V krátkodobém výhledu tedy nedojde v Evropě k výraznější politické a vojenské integraci. Ekonomická integrace sice postoupí, protože se přirozenou cestou prosadí již dříve nastartovaný proces, ale v bezpečnostní oblasti nedojde zatím k integraci, prohloubí se však vzájemná spolupráce všech bezpečnostních složek, tak jak budou spolupracovat při eliminaci společných skutečných hrozeb. V politické a sociální oblasti se bude EU především vyrovnávat s problémy a následky svého dosavadního rozšiřování. Je však možné, že dojde k určité politické integraci mezi některými, především původními státy EU. To neumožní, aby v tomto horizontu dosáhla statusu supervelmoci. Podle jiného názoru politická, ekonomická, vojenská integrace výrazně pokročí, posílí se vztahy mezi Evropou, USA a Ruskem. EU je v současnosti ve fázi nejistého odhodlání pokračovat v integraci. Dosavadní oktrojovaný přístup označovaný často jako diktát Bruselu a charakterizovaný sérií mezinárodních ústavně právních, organizačně politických a správních integračních kroků se vyčerpal. Nutně musí následovat integrace ekonomická, provázená následně politickou. Spor o politickou tvář Evropy, tj. zda to bude „Vlast Evropa“, jak chce Německo, nebo „Evropa vlastí“ jako to vidí Francie, nadále trvá. To je druhá strana otázky, bude-li integrace vedena jako integrace svobodných evropských občanů, nebo integrace národních států. Obsahem tohoto období bude i osamostatňování Evropy a řešení vzájemných vztahů s USA, s Čínou a s politickým islamismem, který nemůže být založen na omezeném pojetí „války s terorismem.“ Nedílnou součástí bude i vytváření produktivních vztahů a mírové spolupráce s Ruskou federací, s Tureckem a mírové vyřešení bolestného problému rozvráceného a nestabilního Balkánu. Integrace v bezpečností oblasti (vojenská integrace) v rámci EU musí pokračovat, a to posilováním evropského pilíře NATO a vytvářením Evropského obranného společenství (EOS) v rámci evropské obranné a bezpečnostní politiky.Podle dalšího názoru výsledky a tendence integračních procesů nelze spolehlivě prognózovat. Možné úvahy opřené o historická poučení jsou však spíše skeptická: Evropa se ve 20.století vyvíjela příkře odlišně od dobových politických projektů integračních (viz Brian-Kellogův pakt) i projektů společenských (tisíciletá velkoněmecká říše, „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“... ) a do 21. století vstoupila s podobnými problémy jako do století minulého – válkou na Balkáně a balkanizací (rozdrobením) evropských států. Předpověď 2020 EU stále neschopná, více méně rozvrácena vnitřními spory Teprve světový vývoj v druhé dekádě a ještě výrazněji ve třetí postaví otázku integrace nekompromisně. Buď bude Evropa jednotná a silná a jen taková může počítat se spojenectvím a podporou USA, které mají v té době již samotné co dělat, aby si udržely své výsadní postavení mezi novou Čínou, Indií a islámským světem, nebo její význam pomalu ale jistě zanikne. Éra malých států končí. Je předpoklad, že některý silný stát, nebo spíše dva až tři (Německo, Francie, Anglie), jejichž ekonomická integrace vlastně soustavně pokračuje, pochopí situaci a začnou (třeba na bázi Evropského společenství či přípravě EU) tentokrát skutečně integrovat. K nim se budou přidávat další státy, protože jedině ve spojení budou mít šanci si zachovat svou identitu. Jednotlivě nepřežijí. Ne že by vyhynuly, ale budou bezvýznamné. Nota bene v ve 30 a dalších letech budou evropské státy (národy) natolik penetrovány Vietnamci, Turky, Severoafričany a Číňany, že budou představovat značnou politickou sílu a vyvstává otázka, zda se tato síla přimkne k tradičnímu obyvatelstvu a následně k evropské integraci – což lze očekávat, protože tyto menšiny jsou i v jiných zemích. Ještě v první dekádě se prokazuje silná vazba zpět (obchodní vazby) a tendují se soustřeďovat do svých komunit. Existuje jazyková bariéra, rasová odlišnost, ale hlavně co je společné německému Turkovi i francouzskému Marokánci - silně prožívané náboženské cítění, tj. islám. Ukazuje se, že ani tak barva kůže není překážkou splývání ras a národů, jako je náboženství – víra. Je předpoklad, že aktivity terorismu a jeho následná likvidace budou v Evropě znamenat i zánik jeho ideologie – fundamentalistického islámu. V třicátých a následných letech nastoupí již i „nová generace“ zde zabydlená a ovládající jazyk, ne tak nábožensky orientovaná a narůstajícími vztahy k zemi usídlení, ale bez nacionalistických kořenů původního obyvatelstva, a mohou tak být pozitivní silou v integračním procesu. Jistým problémem může být čínská komunita. I když není nebezpečí, že by se opakovala historie china-townů v USA, může u této komunity vzniknout jakýsi patriotismus založený na tom, že Čína se v 30 letech stane obrovskou velmocí jak hospodářsky, tak vojensky, ve výzkumu (kosmos), ve sportu atd. To může evropské Číňany odrazovat od asimilace a splynutí, nebo to alespoň zpomalovat. Tato evropská integrace z pochopení její nutnosti, viz vývoj světa, bude rychlejší a důkladnější. Kdo se přidá, bude respektovat pravidla a nebude vymýšlet a prosazovat své výjimečnosti (např. používání jazyka, a jiné nápady, které dnes tolik komplikují integrační procesy a navíc stojí obrovské peníze ) nebo zůstane mimo. V době vyhrocování tenzí a nárůstu nových sil a tendencí na světovém kolbišti, úbytku energetických a vodních zdrojů bude dnešní pojetí státní suverenity a národní identity vypadat poněkud úsměvně. V EU není na celoevropské úrovni dostatek politické vůle zvyšovat své náklady na technologie, vojenství a dostatečnou prevenci bezpečnostních hrozeb. Úsilí je prioritně směřováno (a zdroje čerpány) do oblastí a řešení palčivých vnitřních sociálních, demografických a ekonomických problémů. Evropské unii se pro odpor národních států a většiny obyvatelstva nepodaří prosadit takovou formu politické integrace, která by z EU de facto učinila státní útvar disponující jednoduchým a akceschopným rozhodovacím mechanismem a takovými kapacitami (vojenskými, policejními, diplomatickými, ekonomickými), které by rozhodnutí EU převáděly důvěryhodným způsobem do reality. Nepředpokládá se ani vznik nadnárodních ozbrojených sil a zánik národních armád. EU zůstane „někde na půli cesty“ mezi vnitřně jednotným ekonomickým prostorem a politicky integrovaným státem. Národní státy, především Francie, Velká Británie, Německo, Polsko a Turecko budou hrát roli „rovnějších mezi rovnými“ a nebudou ochotny vzdát se své suverenity v obraně, bezpečnosti a samostatné zahraniční politice. Přestože zřejmě časem dojde k přijetí nějaké formy ústavy EU, nebude se jednat o nadřazený právní rámec pro jednotlivé členské země, ale spíše o dokument řešící procedurální a kompetenční vztahy uvnitř struktur EU. EU se nestane do roku 2050 supervelmocí, maximálně se bude snažit zasahovat v omezené míře v okolí (Afrika, Blízký a Střední východ, východní Evropa), ale pro postavení supervelmoci jí chybí dostatek politické vůle, neochota nést dlouhodobé náklady vyplývající z pozice supervelmoci (zejména na budování vojenských kapacit), úporné lpění na národní suverenitě a protekcionismu, neochota k altruistickému chování, neochota vzdát se welfare-state, dramatické narůstání demografických, sociálních a ekonomických problémů, které budou vyžadovat prioritní řešení, dále „nezkušenost“ s postavením supervelmoci a odlišné kulturní, historické a politické zkušenosti (např. oproti USA), absence evropského politického národa nebo nedostatečné ztotožnění se s ideou evropanství jakožto nosnou ideou sebeidentifikace nadřazenou národní příslušnosti, absence skutečné celoevropské politické kultury, celoevropských „národních zájmů“ atd. Evropská unie zůstane významným kontinentálním aktérem, avšak z politického a vojenského hlediska bude relativně nevýznamným hráčem na poli mezinárodní politiky. Krátce po roce 2010 se eurozóna rozšíří na území všech členských států EU, rovněž vnější teritoriální hranice Unie bude zároveň hranicí schengenského systému. Odezvou na dva mohutné teroristické útoky z přelomu let 2010 a 2011 bude další verze ústavy s pohotově doplněnými ustanoveními, jež otevřou radikálně nové možnosti koordinovaného a účinného postupu proti terorismu; ústava bude záhy v antiteroristické euforii jednomyslně ratifikována. Do roku 2015 několikanásobně vzrostou transfery zboží, kapitálu a služeb na vnitřním trhu EU, pohyb pracovní síly bude zahrnovat asi 20 % obyvatel EU. EU se pod tlakem vnějších okolností musí stát garantem komplexní vnitřní bezpečnosti na teritoriu členských zemí. Postupně důsledku toho a dobrých zkušeností se urychlí proces integrace a unifikace ve společné bezpečnostní a obranné politice. V dlouhodobém výhledu ekonomická integrace a postupné řešení problémů, které vyplývají z rozšiřování EU, budou EU stabilizovat i politicky, a to povede k politické integraci. Evropa svým ekonomickým potencionálem dosáhne statusu supervelmoci, ale zřejmě o něj nebude usilovat ve vojenské oblasti. Evropské vojenské síly budou významně integrovány, ale jejich kapacita bude přiměřená evropské filozofii řešení konfliktů, tj. nebude-li Evropa vojensky ohrožována, nebude budovat superarmádu. Předpověď 2050 Evropa se stane světovou supervelmocí na úrovni USA, výrazně se prosadí integrační tendence mezi těmito partnery a Ruskem k vytvoření protiváhy vůči světové supervelmoci č. 1, tj. Číny. Po roce 2020 budou na velmi vysokém stupni kvality dobudovány a připraveny společné evropské síly rychlé reakce. Obrysy a obsah ESDP (European Security and Defence Policy) se v dalším období zpřesní a zhmotní do konkrétní struktury sil, která bude kolem roku 2040 zahrnovat takřka veškeré ozbrojené síly členských států. Kolem roku 2050 bude velmocenské postavení EU obecně zcela srovnatelné s postavením USA. Po ekonomické stránce bude EU silnější, po vojenské stránce srovnatelná co do kapacit, ale zaostávat bude v akceschopnosti, politicky se bude EU ve světě těšit znatelně vyšší prestiži a uznání než USA. Předpokládá se pokračování EU jako historicky zcela unikátní formy politického uspořádání. 7. Česká republika se svými ozbrojenými silami angažuje na mnoha místech světa, domníváte se, že nasazení našich sil potrvá, rozšíří se či zúží, lze předpokládat v určených časových obdobích účast i v jiných zemím, a kde? Předpověď 2010 Afghánistán, Balkán, v podstatě stav shodný s dnešním Odpověď na tuto otázku souvisí s prognózou vývoje NATO a euroatlantických vztahů vůbec, neboť pouze v jejich kontextu mohou případná budoucí zahraniční angažmá OS ČR probíhat. Z mnoha důvodů lze předpokládat budoucí nasazení OS ČR v zahraničí zhruba v současném rozsahu. Objevující se tendence k účasti AČR ve více menších misích, než jakých se účastní nyní, je řešením sice možným, jeví se ale jako ve všech směrech velmi náročné a přijetí takového řešení by mělo být vyváženo hmatatelným politickým prospěchem - ten ale dosud zjevný není. V zájmu středních a malých členských zemí NATO a EU je usilovat minimálně o zachování současného uspořádání vztahu zemí EU a NATO. Vytváření jakýchsi paralelních sil nedává smysl a nutně by vedlo k vážné krizi NATO a zřejmě i k ukončení přítomnosti USA v Evropě, což není v zájmu ČR. Naše politické proklamace bude nutno stále více dokládat činy. Naše podpora EU a NATO bude vyžadovat nasazování našich vojáků, které potrvá a bude se i rozšiřovat. Vzrůstající náklady budou nutit ČR i ostatní malé státy prosazovat zefektivnění obou organizací a řešení jejich vzájemných vztahů a kompetencí. Již boj proti terorismu z počátku století ukázal, že úvahy o široké suverenitě a samostatné politice nemají budoucnost. Tím více to bude zřejmé v druhé a třetí dekádě, kdy je dojde ke zvýšenému napětí kolem zdrojů energie a vody. ČR má budoucnost jedině v aliancích jako je EU a NATO. Naše aktivity se musí zaměřit k jejich posílení a zefektivnění. Význam ČR bude posuzován jen podle těchto kroků a kvality a rozsahu našich sil v mezinárodních operacích. Harmonogramem budování našich OS, jejich výcviku a výzbroje jsou harmonogramy EU a NATO. V první dekádě stále ještě nebude jasno v EU o jednotě a závaznosti společné obranné a zahraniční politiky. Proto ČR bude prosazovat a posilovat NATO jako jediného garanta a akceschopného činitele proti bezpečnostním hrozbám. Po zkušenostech z Afganistanu a Iráku zřejmě nebudou realizovány ve druhé dekádě vojenské akce podobného typu a české vojenské kontingenty budou spíše peacekeepingového charakteru. Důraz se bude přesouvat na policejní síly a odborníky na výstavbu státní správy, demokratických orgánů a institucí. Tak tomu bude na Balkánu a koncem desetiletí v Iráku a Afghánistánu. Souběžně bude probíhat přestavba naší armády v souladu s plánem NATO. Zvýšené úsilí bude věnováno zpravodajské činnosti, která by měla být schopna identifikovat s předstihem nepřítele, zejména teroristy s jejich plánem na použití ZHN, k čemuž mohou pod tlakem protiteroristických opatření přikročit. Tento úkol přetrvává do druhé dekády, kdy se bude rozhodovat o definitivním skoncování s terorismem. V tu dobu mohou naše jednotky být nasazeny do bojových akcí vyhledávání a ničení teroristických buněk v islámských prostorech. Opomeneme-li pozorovatelské a inspekční mise, ve kterých působí jen jednotlivci, ozbrojené síly České republiky se v současnosti angažují na čtyřech místech světa: v Kosovu, Bosně, Iráku a Afghánistánu. Žádná z těchto operací není samostatnou českou záležitostí. Česká armáda vždy působí ve společných mnohonárodních misích, kterým velí NATO nebo EU, výjimečně některý vedoucí stát těchto společenství. Tato strategie bude i nadále pokračovat. Armáda nasazuje v průměru do tisíce vojáků v pravidelné rotaci, což odpovídá jejím současným možnostem. Tyto možnosti se mírně zvýší po dosažení počátečních operačních schopností na konci roku 2006. Mise v Kosovu a v Afghánistánu, které jsou početně a organizačně nejnáročnější, budou zřejmě pokračovat nejméně do roku . Účast v irácké misi, která má především specifický policejně-výcvikový charakter, pravděpodobně skončí v průběhu let 2006 a 2007, protože přestane mít věcný význam. Útlum mise v Bosně, jejíž řízení převzala od NATO EU, je závislý na politické a hospodářské konsolidaci Srbska a Chorvatska a především na rozvoji jejich vzájemných vztahů. Nasazování AČR do dalších misí NATO je pro snižující se účast NATO v rozhodování v politicko-bezpečnostních otázkách méně pravděpodobné. Více připadá v úvahu účast v dalších operacích pod řízením EU, která bude pro přímé vojenské velení využívat velitelské struktury NATO. Nejpravděpodobnějším prostorem těchto operací by mohla být Afrika, ale nebyly by to operace bojové. Nelze vyloučit, a to zejména pokud se po volbách v roce 2006 u nás prosadí důraznější orientace zahraniční politiky na USA, i účast v případných preventivních operacích proti terorismu v mnohonárodních silách pod velením USA nebo VB, které by byly na úkor misí EU. Od roku 2007 nelze vyloučit i jednorázové nasazení kontingentu v síle brigádního uskupení na šest měsíců. AČR by kolem roku 2012 měla dosáhnout plných operačních schopností. Bude se i nadále účastnit misí v sestavě mnohonárodnostních sil. Požadavkem NATO a EU je, aby armády jejich členských zemí byly schopny nepřetržitě operovat v zahraničí 8 % své kapacity. To v případě AČR znamená hodnotu asi 2200 osob v jednom nebo více uskupení. Vzhledem k uplatňování preventivní strategie lze předpokládat, že tato kapacita bude využívána. Prostory nasazení budou pravděpodobně území kolem Evropy, Afrika a Blízký a Střední východ. Vzhledem k tomu, o jak malou republiku jde, s jakým geopolitickém umístěním a s jakou armádou, vysílání expedičních jednotek AČR je její povinností. Využitelnost armády v tuzemských podmínkách (kromě zásahů při živelních katastrofách, popř. zvýšenému riziku terorismu – ochrana objektů apod.) je velmi nízkou a přitom její personální stavy a vybavenost předimenzované. Vysílání těchto jednotek bude pokračovat i v budoucnu a to v rozsahu mírně se zvyšujícím. Ohniska, kam budou tyto jednotky nasazovány, zůstávají, protože jde o lokality a regiony, které patří k tradičně nestabilním již po staletí. Problém nasazení AČR na mnoha místech světa není hlavní. Problémem, i když značně zastřeným a mnohdy jen stydlivě formulovaným je, zda nasazení AČR ve světě odpovídá potřebám a zájmům a možnostem ČR. Bylo by žádoucí, následující pořadí angažmá: v rámci OSN, OBSE, v rámci EOS a v rámci NATO. Angažovanost ve světě ve svazku se spojenci však nesmí oslabovat prioritní schopnost AČR zabezpečovat obranyschopnost ČR. V současném období lze považovat za optimální nasazení: - 1 mise (hlavní) pod mandátem EU na Balkáně, - 1 mise pod mandátem NATO v Iráku, - 1 mise pozorovatelská pod mandátem OSN/OBSE v hodnotě 500 osob. Nasazení sil se tedy určitě neomezí, ba naopak, kolem roku 2010 už bude k dispozici celý komplet jednotek různých druhů vojsk, kdykoli připravený k nasazení mimo republiku – a konečně to už nebudou pouze chemici a zdravotníci, nýbrž i mechanizovaná brigáda (na kratší dobu) a letecká podpora (vrtulníkové letectvo). Teprve tou dobou se ČR dostane proporčně – k počtu obyvatel – na počty vojsk, které vysílají vyspělejší evropské země. ČR však dosud bude schopno vysílat jen symbolické kontingenty policie, které by byly mnohem potřebnější, stejně jako týmy pro rozvojovou pomoc a state-building. Pokud jde o účast v pozorovatelských misích v různých státech, zde může docházet k jejich rušení či vzniku nových misí, např. podle požadavků OSN či EU. Předpověď 2020 Převládne politika odmítání účasti v zahraničních operacích Česká republika bude rozšiřovat své vojenské, policejní i expertní angažmá do dalších oblastí a regionů, zejména lze uvažovat o participaci na misích EU a NATO v oblasti Afriky a Blízkého a Středního Východu. Podíl na těchto misích však bude dle mého názoru vždy jen krátkodobý nebo relativně nevýznamný a bude spíše výrazem konsensu s bezpečnostní politikou NATO nebo EU. Mnohem větší důraz bude kladem na pokračující účast v „tradičních“ oblastech působení, které jsou z geograficky blíže, vyplývají z nich bezprostřední hrozby pro Českou republiku a ČR je s těmito oblastmi svázána tradičními kulturními, politickými, historickými, demografickými a ekonomickými vazbami. Angažovanost na Balkáně (BaH, Kosovo, Makedonie) a na územích bývalého Sovětského svazu (Moldávie, Bělorusko, Ukrajina) je podle mého názoru dlouhodobě představitelná a nemusí jít vždy jen o vojenskou přítomnost (např. policejní mise, expertní poradenství, hospodářská pomoc apod.). V tomto období se ohledem na omezený potenciál ČR udrží počty, charakter a územní určení misí na předchozích úrovních. Krátce po roce 2010 se Armáda ČR vrátí do Afghánistánu, a to v rámci bojové mise pod patronátem NATO, s cílem zničit ohniska zde se stále ukrývajících teroristů, kteří se navíc začnou znovu pozvolna aktivizovat a rozvíjet činnost. Mírové mise na Balkáně ve svém dnešním rozsahu v desetiletí 2010-2020 skončí a budou pokračovat jen jako pozorovatelské mise s minimální mezinárodní účastí vojenských či policejních osob – i zde se ČR bude angažovat. V této době dojde několikrát k značné destabilizaci situace v Iráku, takže misi vojenské policie nebude možno ukončit, ale naopak ji bude nutno krátkodobě posilovat. Dojde k opuštění Afghánistánu a Iráku a k posílení účasti v Etiopii, v Sierra Leone a v další afrických zemích. Účast bude omezena v Chorvatsku, Bosně a v Srbsku a Černé Hoře. Síly už budou nasazovány výlučně pod nadnárodním velením v evropských nebo euro-amerických operacích. Proces integrace vojenských kapacit už dospěje ke sdílení struktur, takže v jednotkách umístěných na našem území už nebudou sloužit jen občané ČR, a naopak, Češi budou vstupovat do sil EU v jiných zemích. Předpověď do roku 2050 Do konce půlstoletí bude naše vojsko integrální součástí tzv. evropských sil a z výcvikových důvodů často nasazováno na hranicích EU. V tu dobu budou již Evropské síly schopny plného operačního nasazení a bude moci skončit éra NATO v Evropě, čímž si USA uvolní síly pro nasazení jinde ve světě, protože energetická krize způsobuje vznik nových ohnisek napětí. Od roku 2030 budou ozbrojené síly AČR takřka trvale zapojeny do činnosti sil rychlé reakce EU na jihu Evropy a na severu Afriky k zvládání masové migrace z jihu a jihovýchodu. Přibližně kolem roku 2025 proběhne operace NATO ve formě strategické blokády Íránu, aby zastavil svůj vojenský jaderný program a aby veškeré své jaderné počínání podřídil mezinárodnímu dohledu. Před rokem 2015 budou společné síly EU a v nich i síly ČR vyslány i k udržování klidu mezi Izraelem a nově vytvořeným palestinským státem. V dalším období až do roku 2050 dojde k posílení účasti v Africe, Gruzii a k nové účasti v Turecku. Autonomní vůle se bude projevovat už jen v politické rovině. Obranná a zahraniční politika bude ve 20. letech zcela přenesena na evropskou úroveň. Na poli vnitřní bezpečnosti budou mít orgány a agentury EU hlavní slovo, konkrétní výkon bude delegován podobně jako v USA na národní orgány. Domnívám se, že situace na Balkáně a v západních částech bývalého SSSR nebude „normalizována“ během několika let, ale až po několika desítkách let (2030 i dále). Závěr Pilotážní šetření prokázalo, že po období studené války přes desítky lokálních válek v devadesátých letech a zčásti i podnes, budou o budoucnosti svět kromě ekonomických, zdrojových, sociálních, společenských, kulturních, environmentálních aj. předpokladech rozhodovat strategie a vzájemné vztahy krystalizujících se čtyř modelů nebo světových mocností: a) USA jako jediné světové supervelmoci, která pokud jde o bezpečnostní strategii a zahraniční politiku usiluje rozhodovat o budoucnosti světa; b) Evropy, která se zejména zásluhou Evropské unie postupně ekonomicky, politicky, sociálně, bezpečnostně a kulturně integruje a vytváří základy evropské identity, takže může vyrůst v další supervelmoc, pokud tento status již nemá, i když o to nijak cílevědomě zatím neusiluje; c) Číny, která rozvojem tržní ekonomiky ve státě řízeném komunistickou stranou dosáhla nebývalého rozvoje, ale má právě pro rozpor mezi trhem se zpětnou vazbou a politickým vedením bez této demokratické zpětné vazby nejasnou budoucnost; d) islámského světa, jehož militantní fundamentalistická část vede bez zjevného odporu ostatních církevních představitelů, věřících a jejich institucí teroristickou a kulturní válku proti ostatnímu světu, zejména západnímu. Pokud jde o tyto objekty, předpokládá se vycházet především z těchto základních charakteristik: - historický vývoj - přírodní zdroje - geostrategické postavení - demografie - populace a její hodnoty - politický systém - ekonomika - technologická úroveň - sociální systém - úroveň bezpečnosti - strategie, zvláště bezpečnostní - alianční vazby - vojenská síla Pro další pokračování výzkumného prognostického projektu, který má především přispět k identifikaci bariér a možností vývoje České republiky v Evropské unii a ve světě se předpokládá: 1. Bezpečnostní budoucnost ČR do roku 2020 s výhledem do roku 2050 bude prognózována jako integrální součást budoucího rozvoje Evropy, zvláště její integrované části, tj. Evropské unie; mimo tuto organizaci je nutné věnovat pozornost zvláště vývoji v Rusku. V této souvislosti není možné pominout budoucnost podoby Severoatlantické aliance. 2. Bezpečnostní budoucnost Evropy je nutné zkoumat zejména v rámci atlantické spolupráce, tj. ve vztahu ke Spojeným státům jako jediné současné supervelmoci; v této souvislosti je třeba zároveň věnovat odpovídající pozornost vývoji v Latinské Americe. 3. Z hlediska evropské i světové bezpečnosti se centrem prognostického zájmu musí stát islámský svět, odkud vycházejí podněty k teroristickým akcím, které se nepodařilo oslabit ani intervencí v Afghánistánu a Iráku; klíčovou pozornost je nutné věnovat nejen vývoji v Iráku, ale zejména vývoji v Íránu. 4. Konečně je nemyslitelné nezabývat se vzrůstající moci Číny, zvláště vývoji rozporu mezi akceptovaným trhem a vedoucí úlohou jedné poltické strany, což se dříve nebo později dostane do vážného konfliktu; v této souvislosti je nutné věnovat pozornost vztahům Číny ke stejně rychle se rozvíjející Indii, dále k ekonomicky úspěšnému Japonsku, zatím nejistému vývoji v Indonésii a nezbytně také nejen vzhledem k surovinovému bohatství Sibiře i Rusku. Předpokládá se věnovat výzkumnou pozornost vývoji vztahů mezi všemi prognózovanými objekty, které mají vhledem ke globálnímu vývoji vliv na bezpečnostní budoucnost ČR. Stejně tak nebude opomíjeno relevantní okolí. Z empirických pilotážních podkladů Martina Bohmana, Libora Franka, Jaroslava Furmánka, Františka Knoblocha, Jiřího Krobatha, Vladimíra Krulíka, Petra Paduchy, Jiřího Síly, Jana Stejskala, Libora Stejskala, Stanislava Ševčíka a Stanislava Thurnvalda zpracoval Antonín Rašek.

1. Úvod Jazyková příprava studentů Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany v Brně (FVT UO) je zabezpečována katedrou jazyků, jejíž hlavní náplní práce je výuka anglického jazyka v bakalářských, magisterských a doktorských studijních programech. Na rozdíl od civilních vysokých škol, kde je studium cizích jazyků zaměřeno především na zvládnutí obecného jazyka ve své části základní a v části nadstavbové pak na odbornou terminologii příslušného studijního oboru, má studium jazyka na UO svá nepřehlédnutelná specifika. Tato specifika spočívají zejména v tom, že: □ všichni studenti UO jsou povinni studovat anglický jazyk jako nejdůležitější prostředek komunikace zemí Aliance NATO, □ požadovaný stupeň jazykových znalostí je přesně stanoven kariérním řádem pro každou funkci v Armádě ČR, □ požadavky na jednotlivé stupně jazykových znalostí a dovedností vymezuje norma NATO STANAG 6001, □ každý student – budoucí vojenský profesionál – musí kromě obecného jazyka a odborné terminologie svého oboru zvládnout navíc ještě tzv. vojenskou angličtinu, tedy jazykovou oblast, v níž se prolínají aspekty obecně vojenské, technicko-odborné a vojensko-politické. Specifika jazykové výuky jsou pak reflektována i požadavky specifické jazykové zkoušky, které se studenti UO musí podrobit. Jde o zkoušky dle normy NATO STANAG 6001, která je závazná pro vojenské profesionály členských zemí NATO. Naplňování rostoucích požadavků kladených na jazykovou přípravu studentů UO je procesem náročným. V současné době je požadavkem na výstupní jazykovou úroveň absolventů bakalářského studia SLP 2222. Posluchači, kteří zahájí studium v září 2006, budou však již muset před vyřazením z UO dosáhnout úrovně SLP 3333. Důvodem k tomuto opatření je skutečnost, že absolventi UO jako budoucí vojenští a techničtí specialisté musí být schopni bezproblémově komunikovat se svými partnery z členských armád NATO o problémech obecných, politických a pracovních. Chce-li katedra jazyků plnit tyto stále vyšší nároky kladené na jazykovou připravenost studentů a absolventů UO, musí výuku jazyků maximálně přiblížit skutečným potřebám praxe. Ve srovnání s devadesátými léty se na Fakultu vojenských technologií UO hlásí v posledních letech posluchači s vyšší úrovní znalostí anglického jazyka. Stávající učební osnovy však nejsou v současné době koncipovány tak, aby tento fakt odrážely, ani aby výstupní znalost anglického jazyka odpovídala úrovni SLP 3333, kterou by podle nové jazykové koncepce měli dosáhnout studenti končící studium na FVT UO v roce 2009. Z výše zmíněných důvodů katedra jazyků FVT UO v Brně realizovala v roce 2005 projekt specifického výzkumu pod názvem „Inovace kurikula výuky anglického jazyka na Fakultě vojenských technologií Univerzity obrany“. Cílem výzkumu bylo získat podklady pro detailní analýzu jazykových potřeb vojenských profesionálů AČR na funkcích vyžadujících bakalářské a vyšší vzdělání, a to dotazníkovým šetřením. 2. Jazykové potřeby studentů FVT z pohledu vysokoškolských pedagogů S cílem shromáždit co nejvíce údajů potřebných pro detailní analýzu jazykových potřeb vojenských profesionálů, zejména absolventů vysokých vojenských škol, byly vypracovány dva typy dotazníků. Jeden byl distribuován na jednotlivé odborné katedry FVT UO v Brně – a to v týdnu od 10. do 13. května 2005, druhý pak v týdnu od 5. do 10. září 2005 na vybrané vojenské útvary AČR. Dotazník určený pro akademické pracovníky odborných kateder byl zaměřen na zjišťování míry používání anglického jazyka při studiu odborných předmětů na FVT UO jak pedagogy, tak posluchači; druhý dotazník určený vojenským profesionálům v praxi byl zaměřen jak na znalosti a dovednosti angličtiny, které jsou podle kariérního řádu pro výkon funkce vyžadující bakalářské a vyšší vzdělání nezbytné, tak na konkrétní činnosti vykonávané v angličtině v rámci plnění jejich pracovních povinností. Z analýzy informací získaných z dotazníků pro odborné katedry FVT UO, jež celkem vyplnilo 135 respondentů, vyplynulo, že 41,5 % dotázaných pedagogů vyžaduje od studentů studium výukových materiálů v angličtině, ale pouze výjimečně takový úkol zadává 47,4 % respondentů. Z vyučujících, kteří vyžadují studium výukových materiálů v angličtině (častěji či jen výjimečně), 82,5 % odkazuje své studenty na více zdrojů. Jako zdroje nejčastěji uvádějí internet v kombinaci s odbornou literaturou a odbornými časopisy. Na jednotlivých odborných katedrách 93,3 % přednášejících nevede přednášky ani semináře v anglickém jazyce. Pouze 6,7 % pedagogů z celého souboru dotázaných přednáší v angličtině, a to spíše výjimečně, kdy se jedná např. o výuku zahraničních studentů. Stávající stav vysvětlují respondenti nezájmem ze strany studentů a následně malou efektivitou a značnou náročností na přípravu takto vedených přednášek, a to vše při malé dotaci hodin. Na tomto místě pokládáme za užitečné zmínit skutečnost, že od kalendářního roku 2006 katedra jazyků plánuje školení učitelů odborných předmětů, kteří budou vybrané kapitoly vyučovat v anglickém jazyce. Co se týče hodnocení důležitosti jednotlivých jazykových dovedností pedagogy, u poslechu s porozuměním vyučující kladou důraz na porozumění přednášce, prezentaci a brífinku (67, 4 %). U řečové dovednosti mluvení 70,4 % pedagogů považuje za důležité, aby studenti byli schopni vyjádřit názory na problematiku své profese a diskutovat o ní s návštěvníky ze zahraničí, popsat technické nebo vojenské systémy a jejich činnosti, přednést brífink, přednášku či prezentaci, aktivně vystoupit na konferencích a seminářích. Menší důraz je kladen na schopnost diskutovat o běžných společenských tématech. U jazykové dovednosti čtení 48,1 % dotázaných klade důraz na schopnost porozumět jak technickým článkům s vojenskou tematikou, tak i vědeckým článkům s vojenskou i nevojenskou tématikou a počítačovým nebo jiným manuálům. U řečové dovednosti psaní 57 % respondentů považovalo za důležité umět připravit brífink, prezentaci či přednášku. 44,4 % dotázaných kladlo důraz na překlad z češtiny do angličtiny a z angličtiny do češtiny a 43,6 % respondentů na schopnost stručně písemně shrnout odborné články. Téměř jedna třetina pedagogů považuje za nejdůležitější pro uplatnění svých studentů v praxi znalost technické angličtiny. Avšak přibližně 2/3 vyučujících ze zkoumaného souboru klade důraz na více oblastí. Nejčastěji uváděli kombinaci obecné a technické angličtiny; obecné, technické a vojenské angličtiny; vojenské a technické angličtiny. K získaným názorům pedagogů je samozřejmě při inovaci stávajícího kurikula nutno přihlížet, nelze je však všechny plně akceptovat. Domníváme se, že znalost obecné angličtiny je pro studenty velmi důležitá – kromě jiného i vzhledem k existenci normy NATO STANAG 6001, která zjišťuje úroveň zejména jazyka obecného a jejíž plnění se od absolventů UO požaduje. Na straně druhé potřeba překladů z češtiny do angličtiny a naopak má v současné době spíše tendenci klesající. Důležitější než překlad je dovednost psát v angličtině a porozumět anglicky psanému textu. Navíc dovednost překládat texty z anglického jazyka do češtiny a naopak je dovednost velmi komplikovaná a náročná pro experty v technických a vojenských vědách. 3. Výsledky analýzy jazykových potřeb vojenských profesionálů AČR Druhý dotazník, jenž byl distribuován v září 2005 do vybraných vojenských útvarů AČR, poskytl množství údajů pro detailní analýzu jazykových potřeb vojenských profesionálů se zaměřením na potřebu praktického užívání anglického jazyka v rámci plnění jejich pracovních povinností v AČR. Tato analýza byla provedena ve spolupráci s výzkumným pracovištěm personální sekce MO v Praze, které zajistilo výběr reprezentativního vzorku vojenských profesionálů na základě přesně stanovených kritérií. K těmto kritériím patřilo např. oslovení vojenských profesionálů výhradně na funkcích vyžadujících bakalářské nebo magisterské vzdělání s adekvátním zastoupením mužů i žen, různých věkových skupin i hodností. Reprezentativní vzorek zahrnoval 41 vojenských útvarů a celkem bylo rozesláno 760 dotazníků. Návratnost dotazníků na katedru jazyků FVT UO byla 88,42 %. Dotazník zadávaný vojenským profesionálům byl zpracován takovým způsobem, aby získané informace byly relevantní zpětnou vazbou zejména pro učitele jazyků. Učitelé katedry jazyků si uvědomují, že pro efektivní výuku anglického jazyka odpovídající současným potřebám absolventů Univerzity obrany nestačí pouze učitelské vzdělání a praxe v oboru. Nepostradatelnou součástí práce vysokoškolských učitelů jazyků musí být také komunikace s odpovídajícími pracovníky rezortu a získávání cenných informací z praxe. Výzkum odhalil mnohé zajímavé skutečnosti, které budou využity pro zdokonalování obsahu i metod výuky anglického jazyka na FVT UO. Z důvodu obsažnosti dotazníku samotného i získaných informací není možné zmínit všechny výsledky. Zaměříme se na ty, které pokládáme za nejzajímavější. Přestože se v rezortu AČR v současné době zdůrazňuje potřeba znalosti cizích jazyků, a zejména angličtiny, 43 % respondentů výzkumu uvádí, že v práci angličtinu nepoužívá nikdy. Pouze 36 % používá angličtinu v zaměstnání příležitostně. Protože chceme v hodinách anglického jazyka co nejvíce simulovat řečové situace, do kterých se absolventi naší fakulty mohou dostat v reálném životě, v dotazníku jsme se soustředili vedle obecnějších otázek hlavně na získání informací týkajících se jednotlivých řečových dovedností, a to poslechu, mluvení, čtení a psaní. Dovednost poslechu s porozuměním V dovednosti poslechu s porozuměním nás kromě jiného zajímalo, jak často respondenti poslouchají přednášky, prezentace nebo brífinky a jak jsou pro ně obtížné. V rámci plnění svých pracovních povinností uvedené ústní projevy neposlouchá vůbec nebo jen příležitostně 90 % respondentů. Co se týká obtížnosti této aktivity, přibližně polovina respondentů pokládá aktivitu za spíše jednoduchou a pro druhou polovinu respondentů je poslech uvedených ústních projevů spíše obtížný až velmi obtížný. Dovednost mluvení U studentů naší fakulty s vyšší jazykovou úrovní, a zejména pak u studentů v doktorských studijních programech se na rozvoj prezentačních dovedností klade velký důraz. Praxe však ukazuje, že s připravenými přednáškami, prezentacemi nebo brífinky nikdy nevystupuje nebo vystupuje pouze příležitostně 90 % respondentů. Přesto se domníváme, že rozvíjet tyto dovednosti u studentů UO je důležité a že je pouze otázkou času, kdy se tento typ jazykových aktivit od vojenských profesionálů bude požadovat ve větší míře. Vzhledem k tomu, že vysokoškolská výuka anglického jazyka se zaměřuje také na rozvoj obecného jazyka, zajímalo nás, jestli v praxi existuje potřeba používat v mluveném projevu i obecnou angličtinu. Výsledky průzkumu ukázaly, že činnosti jako např. telefonické vyřizování běžných pracovních záležitostí, doprovod anglicky mluvících hostů a delegací nebo účast na neformálních společenských setkáních nevykonává nikdy nebo jen příležitostně 90 až 98 % dotázaných vojenských profesionálů. Dovednost čtení s porozuměním Přestože obecně je dovednost čtení s porozuměním pokládána mezi studenty naší fakulty za dovednost nejlehčí, zajímalo nás, jestli se náš odhad typů textů, se kterými se vojenští profesionálové v praxi setkávají, přibližuje realitě.Jedna z dotazníkových položek např. zjišťovala, zda respondenti při plnění pracovních povinností jsou nuceni číst manuály v angličtině. Celkem vysoké procento respondentů (30 %) se čtením manuálů zabývá několikrát za měsíc anebo několikrát za týden. Úřední dokumenty a předpisy v anglickém jazyce nečte nikdy nebo čte pouze příležitostně 83% dotázaných . Protože používání komunikačních technologií je v současnosti samozřejmou součástí i vojenského života, zeptali jsme se také na častost čtení e-mailů a faxů. Šetřením bylo zjištěno, že je v anglickém jazyce nikdy nečte nebo čte pouze příležitostně 80% respondentů. Vzhledem k tomu, že jsme vzdělávací institucí terciárního vzdělávání univerzitního typu, zajímalo nás, jestli se vojenští profesionálové, absolventi vysoké školy, v praxi zabývají čtením vědeckých článků v angličtině. Nikdy je nečte nebo je čte jen příležitostně 87 % respondentů. Dovednost psaní Výsledky průzkumu ukázaly, jak málo je využívána produktivní řečová dovednost psaní v praxi. Dotázaní uvádějí nejčastěji jako potřebnou jazykovou aktivitu psaní formálních a neformálních faxů, e-mailů a telegramů, ale i to jen 15 % z nich. Úřední vojenské dopisy nikdy nepíše nebo píše pouze příležitostně 95 % dotázaných;formální a neformální dopisy nikdy nepíše nebo píše pouze příležitostně 92 % respondentů; krátká služební hlášení nikdy nepíše nebo píše pouze příležitostně 98% respondentů. Zájem o výuku angličtiny pomocí počítače Jako univerzitní pracoviště máme zájem vytvářet optimální podmínky pro zdokonalování se v jazyce jak pro studenty, tak pro pracovníky stálého stavu. V současné době rapidního rozvoje komunikačních technologií se pro výuku jazyků otevírají mnohé nové metody. Proto nás zajímalo, jestli by o zdokonalování se v anglickém jazyce měli vojenští profesionálové, většinou absolventi bývalé Vojenské akademie, zájem. Velký zájem o výuku anglického jazyka přes počítač vyjádřilo 20% respondentů, neutrální postoj byl zaznamenán u 23 % dotázaných, avšak nezájem a naprostý nezájem o tento způsob zdokonalování se v anglickém jazyce projevilo celkem 57% respondentů. Výuka anglického jazyka s použitím počítače není jediným a ani ideálním způsobem, jak se zdokonalovat v jazyce, má však ale i mnoho výhod. Zájemci se mohou věnovat učení tehdy, kdy jim to časově vyhovuje, mohou si vybrat výukové materiály odpovídající obtížnosti i tematického zaměření a mohou pracovat svým vlastním tempem. Navíc, pokud zájemci mají možnost používat počítač s přístupem na internet, jejich učení se jazyku je většinou možné realizovat bezplatně. Znalost anglického jazyka předepsaná pro systemizovaná místa Ze 672 oslovených vojenských profesionálů na funkcích vyžadujících bakalářské a vyšší vzdělání nemá 21 % z nich předepsanou žádnou úroveň znalosti anglického jazyka dle normy NATO STANAG 6001. Požadovanou jazykovou úroveň z anglického jazyka SLP 1111 dle normy NATO STANAG 6001 uvedlo 37 % respondentů, SLP 2222 uvádí 34 % dotázaných. Požadavek na jazykovou úroveň SLP 3333 má pro svou funkci předepsáno pouze 5,4 % dotázaných. Z uvedených údajů je patrné, jak velké rozdíly jsou v současnosti mezi požadavky praxe a požadavky Ministerstva obrany ČR na výstupní jazykové znalosti absolventů Univerzity obrany ( SLP 3333). 4. Závěr Výsledky rozsáhlé analýzy potřeb naznačují, že v současné době angličtinu pro výkon svého vojenského povolání potřebuje v praxi pouze nízké procento dotázaných. Následná diskuze na katedře jazyků FVT UO v Brně o promítnutí výsledků analýzy informací získaných oběma dotazníkovými šetřeními do nového kurikula výuky anglického jazyka vedla k těmto praktickým závěrům. Vyšší vstupní úroveň znalostí anglického jazyka u studentů prvních ročníků FVT UO (od roku 2006 na úrovni SLP 2222), jakož i rostoucí nároky na jejich jazykové znalosti při ukončení bakalářských studijních programů (od roku 2009 STANAG 6001 SLP 3333), vyvolávají následující potřebu změn obsahu učebních osnov předmětu anglický jazyk: ■ Věnovat ve výuce více pozornosti technické a vojenské angličtině. Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že se na FVT UO anglický jazyk vyučuje v heterogenních skupinách, jež tvoří studenti nejrůznějších specializací, je řešení otázky, co vlastně z technické a vojenské angličtiny do výuky zařazovat, pro učitele mimořádně obtížné. Výsledky dotazníkového šetření totiž mj. ukázaly, jak složité je specifikovat oblast slovní zásoby společnou většině technických oborů. Potřebná proto bude užší spolupráce katedry jazyků s odbornými katedrami, např. při výběru učebních textů v rámci specializací, při tvorbě terminologických slovníčků apod. Jednou z možností, jak tento typ výukových materiálů prezentovat studentům, je formou elektronických materiálů na studijním portálu UO. ■ Kvalitně připravit školící semináře pro učitele odborných kateder, kteří zamýšlejí zahájit výuku vybraných částí předmětů v angličtině. ■ Jasně a srozumitelně zformulovat požadavky na výstupní znalosti a dovednosti po semestrech v souladu s požadavky na zkoušku dle normy NATO STANAG 6001 a rovněž s potřebami odborných kateder i praxe. Protože v současné době je koncepce jazykové přípravy v rezortu obrany promýšlena samotným zřizovatelem Univerzity obrany, předpokládáme, že i z jeho strany se nám dostane vhodných rad, doporučení a podpory k maximálnímu zefektivnění výuky jazyků na naší univerzitě.