V časopise Cizí jazyky, 2004/2005 č. 3, který se zabývá výukou cizích jazyků v ČR, byl zmíněn Akční plán EU 2004-2006 a byly také zveřejněny některé úvodní pasáže „Sdělení“ komise EU. Kromě již známé myšlenky vyučování alespoň dvou cizích jazyků na všech stupních vzdělávání nás zaujal velmi negativní postoj komise EU k poskytování výuky předmětů v anglickém jazyce v zemích, kde angličtina není úředním jazykem. Možná proto, že byly uvedeny pouze některé části uvedeného dokumentu, nebylo nám zcela jasné, proč by vyučování předmětů v anglickém jazyce mělo být tak nevhodné, až nebezpečné. Formulace, že  „Současné trendy… mohou mít nepředvídané důsledky na sílu národních jazyků“ nám neposkytla dostatečně silné argumenty, abychom s ní souhlasily. Tato problematika nás však zaujala a v krátké době po přečtení uvedeného článku jsme měly možnost seznámit se i s jinými názory, které bychom rády na tomto místě zmínily.

Autor článku Flotillenadmiral Viktor Toyka je zástupcem velitele Velitelské akademie Spolkových ozbrojených sil v Hamburgu. Z textu, který byl zkrácen a upraven, byly vypuštěny údaje týkající se důstojníků admirálního štábu. Článek byl uveřejněn v č. 10/2005 Europäische Sicherheit.

Tématem této práce je rovina etická. Je samozřejmě možné tvrdit, že k vedení války v Iráku existují postoje, které jsou svým obsahem i formou natolik pragmatické, že není možné téměř vůbec hovořit o jakýchsi etických východiscích, jež by byly teoreticky zakotveny a vytvářely určitou logickou strukturu. Zabývat se takovýmito přístupy není záměrem této práce, ačkoliv na evropské politické scéně je možné jich pravděpodobně najít nemalý počet. [1] Nicméně základní tezí této studie je, že etické zhodnocení situace je v diskuzi o válce v Iráku přítomno intenzivněji, než se na první pohled může zdát, a mělo – ať už přímý či nepřímý – vliv na rozhodování politiků. [2] Článek si neklade za cíl zhodnotit tyto struktury z pohledu jejich legitimity či verifikovatelnosti, a také v této studii není přihlíženo k etické reflexi, která pracovala s fakty, jež nebyly známy před vlastním zahájením války.

Článek nejen poskytuje netradiční pohled na psychologii skupin z vojenského hlediska, ale seznamuje nás také s myšlením britského pozemního vojska.

Autoři článku, který byl uveřejněn v č.4/2005 časopisu Military Review, mjr. Lee K. Grubbs a mjr. Michael J. Forsyt na základě svých zkušeností z Afghánistánu projevili schopnost tvůrčího myšlení a zobecnění. Článek byl zkrácen a redakčně upraven.

Nutnost vyrovnat se s poklesem vojenského rozpočtu v důsledku požadovaných velkých obranných a vojenských výkonů vede k rozšíření úlohy soukromého sektoru při zajišťování služeb také pro ozbrojené síly USA. V této stati prověřujeme, jakým způsobem v armádě USA přispívá outsourcing k dosažení úspor nákladů a jakým způsobem se postupuje při zapojování soukromého, ale i státního sektoru do plnění zakázek pro ozbrojené síly. Činíme tak na podkladě publikovaných zkušeností americké armády. Zkušeností z dalších zemí Aliance lze nalézt v dalších zdrojích. [1] Dostupné jsou popsané tendence v zapojování vnějších zdrojů v Bundeswehru, britské armádě (britské „think tanks“), a dalších armádách NATO. [2]

Hrozba ekologické krize, hrozba globální finanční krize a hrozba terorismu jako hlavní rysy světové rizikové společnosti a stírání hranic mezi těmito hrozbami budou podle významného německého sociologa Ulricha Becka hlavní „osou“ vývoje světa ve 21. století. Přednáška, kde zmínil a podrobně charakterizoval rysy takové společnosti sice zazněla na London School of Economics and Political Science v únoru 2002, nicméně její kontury nastínil v dnes již klasickém sociologickém díle „Riziková společnost“, napsaném před téměř dvaceti lety v roce 1986. [1] Tedy v roce, kdy se teprve rýsovaly zásadní politické, ekonomické a sociální změny spojené s koncem studené války a rozpadem modelu světa, jehož podobu zásadně ovlivňovaly dvě proti sobě stojící supervelmoci – Spojené státy americké a Sovětský svaz. Beckovy závěry v konfrontaci se současnou politickou a bezpečnostní realitou mohou být bezesporu cenným rámcem pro naše uvažování o možné budoucnosti v horizontu 10-15 let. Stejně tak jako celá řada zahraničních i českých analytických studií, publikací a článků z poslední doby mezi kterými zaujímá významné místo zpráva Národní zpravodajské rady Spojených států o perspektivách globální budoucnosti v roce 2020 zveřejněná v roce 2004. [2]

První světová válka byl globální válečný konflikt, jehož hlavní bojiště bylo v Evropě. Začala 28. června 1914 a trvala do 11. prosince 1918. Od jejího zahájení až do začátku druhé světové války se jí říkalo pouze světová válka nebo velká válka, v Americe byla zpočátku nazývána evropskou válkou. Bezprostřední záminkou k válce se stal atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. To vyvolalo diplomatickou krizi. Během několika týdnů se Evropa ocitla ve válce a konflikt se rychle rozšířil po celém světě. Byl to jeden z nejničivějších konfliktů v historii, který otevřel cestu velkým politickým změnám, včetně revolucí v řadě států, jež se války účastnily.

Československé legie byly zahraničním revolučním vojskem vzniklým za první světové války, bez nichž by nebylo samostatného demokratického československého státu. Bez zahraničního politického, diplomatického a vojenského odboje Národní rady československé, vedené prof. dr. Tomášem Garriquem Masarykem, doc. dr. Edvardem Benešem a generálem dr. Milanem Rastislavem Štefánikem, nebylo by československých legií. Legionáři v drtivé většině zachovali věrnost v nejtěžších chvílích českého a slovenského národa za druhé světové války, i po válce. Národ od února 1948, reprezentovaný především Komunistickou stranou Československa, ale nezachoval věrnost jim.

Češi a Slováci se zapojili do protifašistického odboje v průběhu druhé světové války na mnoha frontách. Jednou z nich a z hlediska počtů bojujících třetí nejvýznamnější, bylo bojiště v bývalé Jugoslávii. Podle změn v politické orientaci Československa a posléze České republiky se vyvíjel i vztah politiků, historiků a médií k jednotlivým složkám našeho odboje. Účast Čechů a Slováků usídlených ve Slavonii na osvobození Jugoslávie a porážce Německa byla vždy poměrně „politicky" komplikovaná. Nelze ale zpochybnit její význam a rozsah a především hrdinství příslušníků Národní osvobozovací armády v Jugoslávii původem z Čech, Moravy a Slovenska. V říjnu 2013 jsme si připomněli sedmdesáté výročí vzniku této jednotky.