V polovině roku 2008 se, pod záštitou rektora Univerzity obrany, mezi příslušníky AČR, bývalými účastníky zahraničních vojenských misí, uskutečnil sociologický výzkum, jehož hlavním cílem bylo zjistit, zda-li má účast vojáků v misi vliv na kvalitu partnerského soužití a jestli tedy existuje příčinná souvislost mezi touto účastí a případným rozpadem jejich partnerského vztahu. Hlavní výsledky výzkumu jsou publikovány v následujícím článku.

Konstrukce a aplikace pravidel, jimiž se určuje chování lidí, je předmětem sociálního inženýrství. Tato pravidla nabývají v případě institucí, jako jsou např. ozbrojené síly, podoby právních norem. Zásadními normami v oblasti personalistiky jsou platový a kariérní řád. Práce sociálních inženýrů na obou normách však za 15 let nepřinesla očekávaný užitek. Kariérový pohyb v plně profesionální armádě není doposud řízen cílevědomou činností personální orgánů poměřovanou kritérii účelnosti, hospodárnosti a efektivnosti použití veřejných prostředků a funkčnost existujícího platového řádu je dnes omezována ztrátou mzdové konkurenceschopnosti ozbrojených sil na trhu práce. Tento článek na příkladu platové stratifikace vojáků z povolání v České republice ukazuje neefektivní postup sociálních inženýrů ve věci platového a kariérního řádu.

Článek je napsán prof. Fr. Ochranou, který je jak čtenářem, tak autorem čtvrtletníku Vojenské rozhledy. Jde o reakci na příspěvek předsedy redakční rady Vl. Karaffy v čísle 4, 2013. Prof. Ochrana obecně souhlasí s jeho závěry týkající se trvání Vojenských rozhledů. Podle něj mají Vojenské rozhledy nezastupitelné místo v celém spektru civilních i vojenských odborných časopisů. Doporučuje vyhodnotit problém jejich další existence na základě analýzy společenských nákladů s ohledem na tzv. společenský užitek. Uvádí hlavní body této analýzy.

Článek shrnuje výsledky sociologického výzkumu organizační kultury v podmínkách armády České republiky. Jeho účelem bylo poskytnout obraz fungování vojenské organizace, potažmo poukázat na případné dysfunkce, a tak napomoci k jejich korekci. Mj. byly zjišťovány názory respondentů na odměňování na pracovišti, očekávání spojovaná se službou ap. Dvě třetiny VZP vnímá kladně mezilidské vztahy na pracovišti. Nejhůře se v žebříčku splněných očekávání umístila možnost pracovat s moderní technikou a možnost něčeho dosáhnout – udělat kariéru. Pozitivně vojáci hodnotili kvalitu a kulturu stravování a vybavenost sportovních zařízení. Nejhůře bylo posuzováno zabezpečení vojáka moderní výstrojí a výzbrojí a úroveň bydlení. Respondenti také poukázali na značnou míru byrokratizace pracovních činností, na fakt že neustále naráží na mnoho byrokratických předpisů, jejichž smysl a účel téměř nikdo nezná. Nicméně pokud by měli opětovnou možnost volby, pak vojákem z povolání by se rozhodně a spíše ano staly tři čtvrtiny dotázaných. 

V dubnu a květnu letošního roku vyšlo našem tisku několik článků, které obsahovaly nepřesnou informaci o tom, že se do naší armády vrátí vojíni, svobodníci, desátníci a četaři. Tato tvrzení nejsou zcela pravdivá, neboť hodnostní sbory mužstva a poddůstojníků vyhrazené právními předpisy především pro vojáky základní a náhradní služby v souvislosti se zrušením povinnosti vykonat základní, případně náhradní službu na konci roku 2004 nezanikly. Podobných nejasností existuje víc, proto bude v následujícím textu zaměřena pozornost na změny, které v souvislosti s hodnotními sbory a vojenskými hodnostmi přinesla novela zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, z roku 2009. 

Příspěvek se zabývá vztahem mezi politickým extremismem a vojáky ozbrojených sil České republiky z pohledu vojenského personálu. Je v něm konceptualizována hrozba přítomnosti extremistů armádě ve vztahu k demokratickému politickému režimu. Po uvedení problematiky následují metodologie, výsledky a interpretace výzkumné sociologické sondy, která byla uskutečněna v únoru a březnu 2009 v některých vojenských útvarech AČR. Jako rizikové by měly být hodnoceny zvláště informace o kontaktech s extremisty v armádě a informace o velmi rozdílných postojích ve vztahu k důležitosti tématu „extremismus v armádě". 

Znalost aktuálního tělesného stavu vojáků je považována za nutnou podmínku pro efektivní výběr na pracovní pozice vojenských profesionálů a získaná data o jeho změnách jsou cennou zpětnovazební informací o kvalitě a směřování výcviku. Cílem tohoto článku je seznámit čtenáře s některými výsledky dlouhodobého testování vojáků Armády České republiky (AČR) získanými v rámci výzkumné činnosti CASRI (Vědeckého a servisního pracoviště tělesné výchovy a sportu). Vybrané výsledky jsou v článku uvedeny v kapitolách postupně podle etapy výzkumu a podle zacílení na zkoumanou problematiku nebo na sledovanou skupinu.

Počátkem srpna tohoto roku byl ministrem obrany Alexandrem Vondrou avizován záměr vytvořit „Bílou knihu obrany", což by měl být dokument stanovující jasnou vizi zajištění obrany pro příští léta. Při této příležitosti mohou být zajímavé a poučné poznatky z nedávné minulosti, kdy se i v ČR objevovaly snahy o vytvoření dokumentu charakteru „Bílé knihy obrany". Neméně poučný je také pohled na význam a obsah bílých knih nebo obdobných dokumentů, které zveřejňuje celá řada evropských i mimoevropských zemí.

Mezinárodní humanitární právo (MHP) představuje soubor norem mezinárodního práva primárně určených k humanizaci ozbrojených konfliktů, tj. ke zmírnění lidského utrpení a zajištění ochrany vybraných skupin osob v době ozbrojeného konfliktu, především těch, kteří se přímo neúčastní nepřátelství. Jeho neméně důležitou součástí je i regulace způsobů a prostředků vedení ozbrojeného konfliktu. I přes náročný způsob, jakým autor přistoupil ke zpracování tématu, akademický styl a vysokou míru odbornosti textu, je text přínosný i pro řadové příslušníky AČR, kteří se s problematikou přímé účasti na nepřátelství mohou setkat při plnění svých služebních úkolů, např. v zahraničních misích.

V roce 2005 byl k ženevským úmluvám na ochranu obětí války z 12. srpna 1949 přijat Dodatkový protokol o přijetí dalšího rozeznávacího znaku (Protokol III). Česká republika tento dokument ratifikovala a Dodatkový protokol III se stal součástí našeho právního řádu. Cílem článku je upozornit na skutečnost, že byl přijat další, v pořadí již třetí dodatkový protokol k ženevským úmluvám z 12. srpna 1949, přiblížit čtenáři formou komentáře vybraná ustanovení Protokolu III a podtrhnout význam ženevských úmluv a dodatkových protokolů k nim pro současnost. Příspěvek se opírá z větší části o článek od Jean-Francoise Quéguinera nazvaného: „Commentary on the Protocol additional to the Geneva Conventions of 12 August 1949, and relating to the Adoption of an Additional Distinctive Emblem (Protocol III)", jež byl uveřejněn v International Review of the Red Cross No. 865 na stranách č. 175-207.