Výzkum popsaný v tomto dokumentu se uskutečnil v rámci výzkumného projektu Strategické alternativy (STRATAL) v rámci Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany v Brně, v České republice. Hlavním cílem tohoto příspěvku je zhodnotit vývoj české obranné politiky od léta 2016. Hlavními impulsy pro českou obrannou politiku byly summit NATO ve Varšavě, nová evropská Globální strategie, včetně záměru posílit spolupráci v oblasti obrany mezi členskými státy EU, a struktura dynamiky našeho bezpečnostního prostředí. Autoři analyzovali klíčové hnací síly změn a opatření prováděná v politické, vojenské, správní, ekonomické a společenské oblasti s cílem vyhodnotit celkovou účinnost obranné politiky. Na závěr autoři nabízejí několik doporučení s cílem zvýšit reakceschopnost a připravenost českého obranného systému a ozbrojených sil v krátkodobém i dlouhodobém časovém horizontu.

Článek se věnuje obecnějším úvahám o vztazích veřejného a soukromého práva a o poměru zákona o vojácích z povolání (č. 221/1999 Sb.) k jiným právním předpisům. Dále se zabývá vymezením a výkladem některých pojmů (rodina, domácnost/společná domácnost, osoba blízká, dítě, manžel/partner), na nichž demonstruje propojenost obou právních oblastí. Snaží se ukázat, že tzv. branné zákonodárství a zejména zákon o vojácích z povolání nejsou svět uzavřený sám do sebe, ale naopak oblast, která je součástí jednotného právního řadu s vazbou na komplex právních předpisů, včetně těch soukromoprávních (zejména na občanský zákoník a zákoník práce).

Článek se věnuje srovnání zahraniční politiky G. W. Bushe ml. a Baracka Obamy z hlediska technologického využití vojenské síly. Odklon od nasazování pozemních sil k využití cíleného zabíjení pomocí dronů je demonstrován na třech amerických vojenských operacích – Operace Enduring Freedom, Operace Iraqi Freedom a Operace Inherent Resolve. Posun od bombardérů k dronům měl různé důvody, především pak měnící se charakter hrozby. Autoři si kladou otázku, proč a jakým způsobem se změnil boj USA proti globálnímu terorismu z hlediska vojenských technologií a jakým způsobem je tato změna reflektována v boji proti hrozbě Islámského státu.

Tento text se zabývá procesem vyzbrojování gruzínské armády a tím, jaký vliv na něj mají snahy země stát se členem NATO. Autoři mají za to, že gruzínské prozápadní ambice by se mělo odrážet také v procesu materiálního zásobování. Autoři se věnují časovému období mezi lety 2003 a 2008, kdy růst výdajů na armádu dosáhl svého maxima. Text ukazuje, že na nákup západního vybavení bylo v tomto období zaměřeno jen několik málo akvizic a že gruzínské vojenské akvizice neodrážejí deklarované směřování země vůči Západu a NATO.

 Článek hodnotí koncepční rámec pro formulování české obranné politiky z hlediska rychlé změny bezpečnostního prostředí po anexi Krymu ze strany Ruska v březnu 2014 a v souvislosti s rostoucí nestabilitou na středním východě a v severní Africe. Příspěvek posuzuje rozhodující opatření přijatá na politické, vojenské, administrativní, ekonomické a společenské úrovně, za účelem hodnocení efektivnosti české obranné politiky. Autoři nabízejí několik zásadních doporučení pro zvýšení akceschopnosti a připravenosti českého obranného systému a ozbrojených sil jako jedné z jeho nejvýznamnějších složek, a to jak v krátkodobé, tak i dlouhodobé perspektivě.

Článek má za cíl upozornit na nebezpečí dlouhodobého podceňování potřeby zdokonalovat obranyschopnost ČR před současnými a budoucími bezpečnostními hrozbami. Autoři předkládají návrhy, kam nasměrovat úsilí k reálnému zvýšení schopnosti rezortu obrany naplnit literu zákonů, řešících obranu státu. V první části po stručné úvodní analýze popisují varianty společné obrany se zdůvodněním potřeby řešit souběžněsložité úkoly na teritoriu v národní odpovědnosti. Ve druhé části nastiňují hlavní myšlenky teorie „operace k obraně teritoria“, která v současné Doktríně Armády České republiky chybí, a na základě které by měla být Armáda České republiky (dále AČR) k obraně státu připravována. Ve třetí části se autoři zabývají možnou alternativou uplatnění principu kolektivní obrany prostřednictvím vybudovaných mnohonárodních společných sil, nezávislých na národních armádách, které by byly v nadnárodní odpovědnosti koalice členských států k plnění jak úkolů k obraně teritoria členských států, tak i expedičních operací k řešení krizí.

Příspěvek řeší zapojování vnějších zdrojů do procesu zabezpečování ozbrojených sil ve vojenských operacích. Těžiště práce spočívá v objasnění místa a úlohy civilní dodavatelské podpory v logistickém systému ozbrojených sil. Akcentuje význam a složitost logistické podpory. Dále jsou rozebrány výhody, nevýhody a rizika využívání civilních dodavatelů v ozbrojených konfliktech. Příspěvek zohledňuje a využívá zkušenosti armád NATO z této oblasti. V závěrečné části příspěvku jsou formulována doporučení pro další rozvoj logistické teorie a praxe. Výsledky a přínosy příspěvku spočívají především v návrhu kritérií pro výběr dodavatelů.

 Strategie a strategická kultura ve svém důsledku ovlivňují každodenní život vojáků a vojenských jednotek, jejich bojovou přípravu a v případě válek i jejich osudy stejně jako osudy civilního obyvatelstva. Strategická kultura každého státu má svoji národní, mezinárodní i historickou dimenzi. Některé státy se během svých dějin prošly obdobími militarismu, a proto se článek zabývá i vysvětlení jeho kritérií. Článek vyúsťuje v rozbor velice dramatického vývoje strategické kultury USA během prvních deseti let 21. století a vysvětluje podstatu zásadních změn a jejich mezinárodní význam.