Výzkumy veřejného mínění, ať již v oblasti politické, hospodářské či kulturní, se staly po roce 1989 nedílnou součástí poznávání života společnosti. Mimo jiné zprostředkovávají informace o postojích a názorech občanů na aktuální otázky veřejného života, poskytují zpětnou vazbu například pro decizní sféru, a také umožňují sledovat vývoj názorů ve společnosti v delším časovém horizontu.

Příspěvek byl zpracován s využitím studie s názvem „Development of Security Policy and Strategy of the Czech Republic 1990-2009" [1] prezentovaného na konferenci „The Prague Conference on the European Way of Security 2009", která se konala dne 8. 1. 2009 v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, a který lze nalézt na internetové adrese http://www.ceses.cuni.cz/CESES-65.html. Konferenci zorganizovalo Středisko bezpečnostní politiky CESES FSV UK Praha ve spolupráci s Centre for Study of Global Governance London School of Economics and Political Science.

Stať se zabývá polistopadovou transformací Československé armády a Armády České republiky. Vychází z obecných východisek transformace armády. Zabývá se charakteristikou polistopadových přeměn a jejich vlivem na armádu, její organizační struktury, styl řízení a velení. Specifická pozornost se věnuje vztahu veřejnosti k armádě a změnám v postavení vojáků v základní službě a vojáků z povolání.

V příspěvku jsou hodnoceny vybrané aspekty vývoje armády v procesu adaptace na změny globálního bezpečnostního prostředí a celospolečenské přeměny v zemi po sametové revoluci v listopadu 1989. Především se jedná o změny ve velitelské struktuře a struktuře sil, změny v oblasti organizace, hlavních vnitřních procesů (plánování a alokace zdrojů, akvizice, výcviku), početního vývoje personálu a modernizace. Autor posuzuje tyto přeměny z pohledu přijímaných strategických a koncepčních dokumentů, které tento proces zásadním způsobem determinovaly a zamýšlí se nad některými příčinami jejich úspěchů a případných selhání.

Vstupem České republiky do NATO v roce 1999 a později i do EU v roce 2004 začala Česká republika sdílet rizika i hrozby bezpečnostního prostředí, ve kterém se NATO i EU nacházejí. To postavilo národní sektor bezpečnosti [1] do nové situace; změnila se poptávka po schopnostech národních profesionálních institucí a rozšířil se geografický prostor pro jejich použití.

Přestože Severoatlantická aliance byla od svého založení koncipována jako dobrovolné sdružení suverénních a rovných států, úloha Spojených států jako prvního člena mezi rovnými byla vždy neoddiskutovatelná. Pro Evropany patřilo k hlavním smyslům Aliance udržet aktivní zapojení USA v evropských záležitostech, na druhou stranu NATO bylo pro Spojené státy vojenskopolitickým prostředkem v regionu klíčovém pro jejich zahraničně-politické zájmy. Není proto divu, že alianční projekt byl formován v první řadě podle Washingtonu a nikdy proti jeho vůli. A nejinak tomu bylo i s transformací Aliance po konci studené války, kdy západoevropští spojenci projevovali často značnou neochotu přizpůsobovat se novým okolnostem.

V extrémně dynamickém vývoji, jakým například byly listopadové události roku 1989, si rychle uvědomujeme nastávající změny. Ale jak tomu je v celkem stabilním vývoji, v jisté evoluci, i když občas prožíváme nějakou tu lépe či o trochu hůře překonatelnou krizi? Za dekádu let po rozpadu bipolarity, ke konci století a tisíciletí, byla Evropa, a tím i do značné míry ostatní svět, na převážně dobré cestě vypořádat se s dědictvím studené války. Nyní máme za sebou další dekádu. Návrat do roku 1999 nám umožňuje lépe si představit, co se vlastně za tu dobu stalo, jak se svět za tu dobu stal složitější a bezpečnostní zvláště po 11. září 2001 vzrostly.

Úspěšnost metody řízení podle cílů je závislá na adekvátním sledování úsilí vynaloženého pro dosažení stanovených cílů. Klíčovou roli zde hraje správná volba ukazatelů, s jejichž pomocí se určuje stupeň dosažení cíle. To platí především pro sledování úsilí zaměřeného na dosažní komplexních cílů, jejichž dosažení je určeno prostřednictvím několika nehomogenních dílčích cílů.

Zrušením vojenských soudů a prokuratur v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ke konci roku 1993 se vytvořil dojem, že neexistuje vojenská justice. Je pravdou, že nyní vojenské soudy a státní zastupitelství nefungují. To však neznamená, že by se na vojenské věci určité soudy a státní zastupitelství nemohly specializovat a již vůbec to neznamená nemožnost určitých řešení nesoucí prvky vojenské justice v době mobilizace ozbrojených sil.

Problematika vztahu politického extremismu a ozbrojených sil ČR (OS ČR) je v poslední době široce diskutovaným tématem, především ve vztahu k několika odhaleným případům přítomnosti extremistů v AČR. Cílem tohoto příspěvku je identifikace hrozeb, které jsou s existencí politického extremismu spjaty ve vztahu k ozbrojeným silám ČR. Odborný zájem na stránkách Vojenských rozhledů se doposud zaměřil především na protiextremistickou politiku v rezortu obrany [1] a na její precizaci ve vazbě na sociální charakteristiku vybraných směrů extremismu [2].