Příspěvek se zabývá výzvami pro obrannou politiku a strategii ČR a předkládá doporučení pro udržení relevantnosti a dlouhodobé zdrojové udržitelnosti jejích ozbrojených sil. Předkládané návrhy vychází mimo jiné i z průběhu diskuze a výstupů z mezinárodní konference s názvem Obrana a strategie , pořádané Centrem bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany v Brně ve dnech 15.–16. června 2015.

Příspěvek pojednává o účelu, tvorbě a praktickém využití scénářů v procesu národního obranného plánování s využitím metody plánování podle schopností (National Capability Based Defence Planning – NCBDP). V průběhu vlastního plánování jsou k identifikaci a verifikaci požadavků na schopnosti využívány scénáře. V těch jsou zohledněny stěžejní charakteristiky prostředí, ve kterém budou plněny vojenské mise na podporu stanovených politických cílů, odráží se v nich i operační koncepce ve smyslu doktrinálního použití ozbrojených sil. Scénáře umožňují identifikovat a kvantifikovat potřebné schopnosti ozbrojených sil v nestabilním, těžce předvídatelném, komplexním a neustále se dynamicky měnícím prostředí a snížit tak míru nejistoty a související rizika. V tomto smyslu jsou scénáře významným analytickým a podpůrným nástrojem obranného plánování s vysokou přidanou hodnotou. Při jeho správném použití lze definovat sadu potřebných schopností nezbytných pro úspěch v možných budoucích konfliktech, dlouhodobě plánovat rozvoj a optimalizaci schopností jako platformy pro kvalifikovaná a argumentačně zdůvodněná rozhodnutí vedení rezortu obrany o charakteru, struktuře a velikosti ozbrojených sil ve vazbě na ambice a závazky státu. Předkládaná doporučení v závěru článku zahrnují doktrinální zakotvení plánování na základě schopností s využitím scénářů, organizační změny u MO a GŠ, aktualizaci výuky v systému vzdělávání vojáků, optimalizaci procesu obranného plánování, jako i nezbytné změny v přístupu vedoucích zaměstnanců k popisované metodě.

Cílem článku, který tematicky navazuje na analýzu národních přístupů k procesu obranného plánování, je prezentace výsledků komparativní analýzy procesů aliančního a unijního plánování. Komparativní analýza byla zaměřena na identifikaci takových poznatků, jež jsou pro NATO i EU společné a které by zároveň mohly být přínosné při řešení optimalizace procesu obranného plánování v podmínkách resortu obrany České republiky. Z tohoto pohledu je klíčovým výsledkem identifikace obsahu jednotlivých fází procesu plánování schopností, ke kterému se dopělo na základě porovnání aliančního nástroje J-DARTS a unijního procesu SAEP. Přestože NATO a EU používají odlišnou terminologii i odlišný přístup k dosažení cílového výsledku, je obsah jednotlivých fází, v obecné podobě téměř totožný. Řešení implementace poznatků z provedených analýz do národního prostředí by mělo být předmětem dalšího výzkumu.

Proces obranného plánování v podmínkách České republiky je často spojován s aplikací procesu obranného plánování v NATO. Řada článků v odborných časopisech, ale i mnohé národní strategické dokumenty se při specifikování procesu obranného plánování odkazují na alianční přístupy, a to i přesto, že není explicitně stanoveno, že by národní proces obranného plánování měl být založen právě na principech plánování v NATO. Je pochopitelné, že jedním z cílů národního procesu obranného plánování musí být naplnění požadavků vyplývajících z ambicí Severoatlantické aliance. Nicméně otázkou je, zda k tomuto účelu je nezbytné detailně analyzovat alianční přístupy a usilovat o jejich implementaci do národních podmínek. Ambicí tohoto článku je dát odpověď na otázku, zda je zaměření pouze na alianční přístup k plánování skutečně nezbytný, a to na základě analýzy přístupů jiných členských zemí NATO, ale i EU, k procesu obranného plánování. Realizovaná analýza umožnila indikovat, do jaké míry vybrané země implementovaly do svých národních plánovacích procesů alianční i unijní principy. Výsledky analýzy poukazují na značnou rozmanitost národních plánovacích postupů, které vyplývají z odlišných zájmů jednotlivých zemí v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, ale zároveň dokládají, že těžištěm národních přístupů není zavedení aliančního procesu plánování, ale naplnění cílů, jež ze závěrů aliančního plánování vycházejí.

Po několika letech snižování obranného rozpočtu České republiky dochází k opačnému vývoji a Ministerstvo obrany začíná hospodařit s vyšším rozpočtem, který chce využít zejména pro budování schopností Armády České republiky. AČR se již několik let aktivně zapojuje do procesu mnohonárodních sdílení schopností NATO. Mezi dřívější aktivity, jako je Smart Defence nebo Connected Forces Initiative, se v posledním období zařazuje také iniciativa Framework Nations Concept. Článek analyzuje celkový rámec této iniciativy, směřování a vývoj tohoto konceptu. Z komplexního hodnocení řešené problematiky následně vychází návrh principů, postupů a doporučení resortu ministerstva obrany pro sdílení a rozvoj schopností Armády České republiky v rámci iniciativy Framework Nations Concept.

Hlavní výzvou v obranném plánování je vytvoření transparentního propojení mezi bezpečnostními výzvami, politickými ambicemi a strukturou ozbrojených sil. Tento článek popisuje metodiku plánování založeného na schopnostech a scénářích s využitím softwarového nástroje, s názvem JDARTS, který umožní systémově řešit propojení bezpečnostních výzev a odpovídající struktury ozbrojených sil. Bezpečnostní problémy jsou výzvy, které představují úkoly, vyplývající ze scénářů, které jsou porovnány s možnosti sil a strukturu jednotlivých prvků. Takové porovnání slouží k výběru nejvhodnější a nejméně nákladné varianty. JDARTS tuto metodu podporuje. Přestože budoucí vývoj je nejistý, úkolem plánovačů je  příprava podkladů pro strategická rozhodnutí a za stanovení priorit, které vychází z ekonomických omezení, připravenosti k obraně země a plnění mezinárodních závazků.

Příspěvek pojednává o účelu, tvorbě a praktickém využití scénářů v procesu národního obranného plánování s využitím metody plánování podle schopností (National Capability Based Defence Planning – NCBDP). V průběhu vlastního plánování jsou k identifikaci a verifikaci požadavků na schopnosti využívány scénáře. V těch jsou zohledněny stěžejní charakteristiky prostředí, ve kterém budou plněny vojenské mise na podporu stanovených politických cílů, odráží se v nich i operační koncepce ve smyslu doktrinálního použití ozbrojených sil. Scénáře umožňují identifikovat a kvantifikovat potřebné schopnosti ozbrojených sil v nestabilním, těžce předvídatelném, komplexním a neustále se dynamicky měnícím prostředí a snížit tak míru nejistoty a související rizika. V tomto smyslu jsou scénáře významným analytickým a podpůrným nástrojem obranného plánování s vysokou přidanou hodnotou. Při jeho správném použití lze definovat sadu potřebných schopností nezbytných pro úspěch v možných budoucích konfliktech, dlouhodobě plánovat rozvoj a optimalizaci schopností jako platformy pro kvalifikovaná a argumentačně zdůvodněná rozhodnutí vedení rezortu obrany o charakteru, struktuře a velikosti ozbrojených sil ve vazbě na ambice a závazky státu. Předkládaná doporučení v závěru článku zahrnují doktrinální zakotvení plánování na základě schopností s využitím scénářů, organizační změny u MO a GŠ, aktualizaci výuky v systému vzdělávání vojáků, optimalizaci procesu obranného plánování, jako i nezbytné změny v přístupu vedoucích zaměstnanců k popisované metodě.

Plánování a výzkum v oblasti strategie a obrany se často potýká s otázkami souvisejícími s budoucím vývojem. Řešení těchto otázek mnohdy naráží na (I) nedostatek dostupných dat, či (II) na nutnost vytvářet dlouhodobé prognózy, jež ze své podstaty mají jen omezenou vazbu k současným či minulým empirickým případům. V takových situacích se nabízí využití kontrafaktuálních analýz a jejich specifické, do budoucnosti orientované varianty – scénářů. Scénáře i kontrafaktuály díky svému omezenému empirickému ukotvení však vyžadují pro své odvození explicitní a korektní využití teorie. Příspěvek poukazuje na opomíjenou příbuznost scénářů s kontrafaktuály a odvozuje z toho požadavky na jejich korektní vypracování. V návaznosti pak ukazuje na přínosy a problémy spojené s jejich využíváním v praxi.

Příspěvek se zabývá výzvami pro obrannou politiku a strategii ČR a předkládá doporučení pro udržení relevantnosti a dlouhodobé zdrojové udržitelnosti jejích ozbrojených sil. Předkládané návrhy vychází mimo jiné i z průběhu diskuze a výstupů z mezinárodní konference s názvem Obrana a strategie , pořádané Centrem bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany v Brně ve dnech 15.–16. června 2015.