Předkládaný text se zabývá především problematikou dlouhodobého plánování v rámci rezortu Ministerstva obrany (MO) České republiky. Problematika je diskutována na mnoha úrovních, s přihlédnutím k ekonomickým a dalším provozním faktorům, které jsou pro adekvátní fungování rezortu velmi důležité. Zřetel je kladen jak na teoretické úvahy, tak na praktické dopady správného plánování.

Článek přináší výsledky kritické analýzy stavu propojení mezi plánováním pomocí cílů a plánováním schopností. Analýza vychází z předpokladu, že pro podporu rozhodovacího procesu na strategické úrovni rezortu je potřebné disponovat nástrojem, který by umožňoval finančně ocenit objem požadovaných vojenských schopností nezbytných k naplnění politicko-vojenských ambicí. Z hlediska stávajícího systému plánování v podmínkách rezortu obrany se takovým nástrojem může stát právě plánování pomocí cílů. Nicméně k zajištění efektivního plánování pomocí cílů je potřebné získat výstupy z plánování schopností, jež obsahují informace o stavu schopností, identifikovaných nedostatcích a jejich prioritizaci. Informace získané z procesu plánování schopností pak vytváří základní stavební kámen pro definování cílů pro oblast rozvoje schopností. Obranné plánování, plánování schopností i řízení pomocí cílů tedy představuje spojité nádoby, kde vzájemná interakce těchto procesů významně ovlivňuje celkovou účinnost řízení rezortu obrany. Analýza se soustředí na identifikaci nedostatků bránící efektivnímu propojení mezi obranným plánováním a plánováním pomocí cílů a ve svém závěru předkládá definici ústředního problému, který tyto nedostatky způsobuje.

V současném období lze zaznamenat znatelný pokrok ve společném úsilí NATO a EU při řešení bezpečnostních otázek. Užší spolupráci mezi oběma organizacemi nastartovala paradoxně až ekonomická krize v kombinaci s nárůstem nebezpečí vzniku ozbrojených konfliktů, zvláště pak na území evropského kontinentu. Zcela logicky tato situace vyústila v závěr, že zajištění komplementarity mezi NATO a EU se stává existenční nutností a pouze provázání unijní a alianční bezpečnostní a obranné politiky může přinést žádoucí efekt při udržování globální i lokální bezpečnostní stability.

Důsledky ekonomické recese a jejich dopad na národní rozpočty pro obranu mohou velmi vážně narušit důvěryhodnost NATO i EU. Potřeba vyrovnat se s rozpočtovými restrikcemi a pokračující bezpečnostní krizí na Ukrajině vedla k opětovnému otevření otázky tvorby společné evropské armády, jako efektivního nástroje zachování bezpečnostní stability nejenom v Evropě, ale v celém světě. Stěžejní otázkou však je, do jaké míry je možné vytvořit autonomní evropskou armádu, která by operovala nezávisle na transatlantických spojencích, a to za situace, kdy existuje poměrně silná vazba mezi NATO a EU v oblasti budování požadovaných vojenských schopností.

Vstup České republiky do NATO se odrazil i ve fungování bezpečnostního systému ČR, a to zejména v oblasti politické, institucionální, organizační a legislativní. Článek popisuje cesty ke splnění požadavků NATO v klíčových oblastech: politické, institucionální, legislativní, obranné, zdrojové, bezpečnosti informací a oblasti veřejné podpory. Aby byl stát plně schopný využít výhody členství v Alianci i plnit své závazky, bylo třeba provést příslušné legislativní změny a integrovat čtyři pilíře Severoatlantické aliance: Washingtonskou smlouvu, obranné plánování, bezpečnost informací a vzájemnou solidaritu.

Článek objasňuje význam strategických dokumentů zabývajících se použitím ozbrojených sil v budoucích operacích, tj. s operačními koncepcemi a aspekty jejich tvorby. Autoři se v první části věnují přístupům k vytváření operačních koncepcí a popisují příklady aliančních koncepcí použití sil v operacích. V druhé části pak článek diskutuje význam nejnovější iniciativy NATO v této oblasti, tvorbu dokumentu s názvem „Framework for Future Alliance Operations (FFAO)", který by se po svém schválení měl stát významným východiskem pro obranné plánování nejenom v rámci Aliance, ale i jednotlivých členských států. Vědecké přístupy a zvolené metody při zpracování FFAO jsou aktivně sledovány českou bezpečnostní komunitou a především odborníky rezortu obrany, s cílem je promítnout i do tvorby národních dokumentů.

Proces obranného plánování NATO (NDPP) prochází relativně častými revizemi a úpravami, aby odpovídal jak potřebám NATO jako celku, tak potřebám každého členského státu. Zatím poslední impulz k další optimalizaci procesu vzešel z chicagského summitu v květnu 2012 – v tomto kontextu mluvíme o posílení či zlepšení NDPP (Enhancing NDPP). Hlavním cílem této iniciativy je posílení relevance a vlivu procesu NDPP na národní procesy plánování a zvýšení politické viditelnosti NDPP. Větší důraz klade i na včasné konzultace mezi spojenci, kdykoli zamýšlejí provádět významnější změny ve struktuře svých sil a schopností. Nedávno schválené cíle obranného plánování NATO (v červnu 2013), dříve známé jako Force Goals (cíle výstavby sil), jsou poprvé výrazně ovlivněny užitím tzv. „zásady 50 %", která má přispět k nápravě nerovnoměrného sdílení břemene v poskytování schopností mezi USA a ostatními členy NATO.

V roce 2007 a v roce 2010 byly ve Vojenských rozhledech uveřejněny články, ve kterých se autoři zabývali otázkou analytického myšlení a analytických metod v oblasti vojenského zpravodajství. Jejich autoři zmínili mimo jiné i metodu ¨. Využití této metody není jen ve zpravodajství, ale dá se použít při řešení celé řady dalších vojenských rozhodovacích problémů. Tento článek ve své první části popisuje filozofii a logiku metody analýzy soupeřících hypotéz a některé teoretické úvahy autorů a kritiků této metody. Druhá část uvádí příklad použití metody a možné použití při argumentační podpoře řešení jiných rozhodovacích problémů v rámci procesů obranného plánování. Metoda není složitá, ale v praxi se nesnadno zavádí. Článek vysvětluje jak vlastní teorii a modifikace metody, tak ukazuje na možné obtíže, s nimiž se můžeme při jejím zavádění setkat.

Problematika společného financování, která byla dříve relativně okrajovou oblastí strategického rozhodování v rámci NATO, se pod vlivem globálních ekonomických problémů stále častěji dostává do pozornosti jeho politických a vojenských představitelů. Omezené finanční možnosti většiny členských zemí, rostoucí požadavky na využívání společného financování a rozšiřující se spektrum plněných úkolů ze strany Aliance vytvářejí značný tlak na balancování disproporcí mezi potřebami a reálnými možnostmi jejich pokrytí. Cílem článku je představit širší odborné veřejnosti společné financování NATO jako nástroj podpory strategického řízení mezinárodní organizace, která stále intenzivněji pociťuje omezenou dostupnost zdrojů při naplňování svého poslání.