Příspěvek je věnován úloze odborného periodika Vojenská mysl v reformním procesu roku 1968. Na jeho stránkách se objevily příspěvky kritizující absenci originální československé vojenské doktríny a současně přemíru nesystémových opatření založených na mocenských tlacích sovětské diplomacie a vojenské politiky. I Vojenská mysl citlivě reagovala na všeobecný proces demokratizace, který se přirozeně odrazil i v životě ČSLA. Demokratizace ozbrojených sil požadovala i větší zapojení vědecko-průmyslové základny do obranných záležitostí, stejně jako větší důraz na práci s lidským potenciálem v armádě.

Cílem článku je: charakterizovat některé aspekty spojené s tvorbou doktríny „Použití pozemních sil v operacích" z pohledu zpracovatelů za ženijní vojsko; uvést požadavky na rozsah a obsah textu doktríny vyplývající z dosažené úrovně poznání základních aliančních dokumentů zabývajících se ženijní problematikou, jako jsou např. MC 0560, AJP-3-12(A), ATP-52(B), včetně názvosloví; vyvolat diskuzi v rámci odborné veřejnosti AČR k otázkám, které v této souvislosti vystupují do popředí, jsou nejen pro ženijní vojsko aktuální a na které je nutné hledat odpovědi, dohodnout se na způsobu jejich řešení, obsahu, rozsahu a formě zapracování do textu doktríny.

Článek identifikuje konkrétní atributy, které měly a mají zásadní vliv na kvalitu přípravy pro operace v zastavěných oblastech. Jsou zmíněny jen ty zásadní, jejichž precizním splněním dojde jistě ke zkvalitnění přípravy. Autor vychází z vlastní praxe velitele jednotky na stupni četa až rota, a to jak z nasazení v rámci tuzemských i zahraničních cvičení, tak zejména z nasazení v zahraničních operacích. Článek slouží jako námět k odborné diskusi ve sféře jak akademické, tak odborné.

Článek se zabývá otázkami vzájemného vztahu strategie a operačního umění. Jeho cílem je poukázat na deficit vztahu mezi politickým rozhodováním a vojenským plánováním. První část článku zjednodušeně seznamuje s některými doktrinálními nástroji operačního umění, použitelnými na operační i strategické úrovni. Druhá část poukazuje na to, že aplikace některých standardních prvků operačního umění, s ohledem na celkový strategický rámec částečně ztrácí na významu, protože jejich použití v kontextu nekonvenčního konfliktu je méně vhodné. Třetí část se zabývá kritikou vzájemného nežádoucího odloučení politiků a vojenských profesionálů, podílejících se na plánování operací. Závěr článku nabízí možná řešení k nápravě tohoto deficitu.

Příspěvek definuje konceptuální pojmy aparátu mírových operací. V článku je stručně vysvětlen vývoj a historie mírových operací, dále se zabývá nociální formou základních termínů a rozčleněním operací NATO na podporu míru do šesti základních typů. Samostatná část článku popisuje vymezení mírových operací v doktrinálních dokumentech Armády České republiky.Mírové operace jsou ve své podstatě dynamickou a náročnou činností. Vedle rozšiřování politických a vojenských ambicí se v současném turbulentním světě zvyšuje i jejich intenzita a komplexnost. To je i důvod, proč je zapotřebí tuto problematiku neustále přibližovat i široké veřejnosti z různých pohledů, což je hlavním posláním tohoto článku.

Článek se zabývá některými aspekty vojenského umění v souvislosti s připravovanou Doktrínou Armády České republiky. Jeho cílem je přispět do diskuze o problematice operačního umění a upozornit na některé zásadní přínosy doktríny do vojenské odborné terminologie. Autor se v článku věnuje popisu některých vybraných doktrinálních pojmů a naznačuje možný způsob jejich použití při plánování a vedení vojenských operací.

  Rozvoj teorie a praxe velení a řízení vojskům vždy vyžadovaly a stále vyžadují interdisciplinární přístup. Velení vojskům vyžaduje nejen znalost systému ozbrojených sil a principů vedení bojové činnosti, ale také znalost a pochopení vývoje bezpečnostního a operačního prostředí. Právě vývoj bezpečnostního a operačního prostředí přímo ovlivňují teoretické a doktrinální myšlení, přístupy k použití ozbrojených sil pro řešení soudobých a budoucích krizových situací. Článek je pokusem o projekci názorů na problematiku velení z šedesátých let minulého století do současnosti. Protože se jedná o dvě období, která mají řadu společných charakteristik, je možné najít řadu podobností. Cílem článku je na tyto podobnosti poukázat.

První část přípěvku popsala operační umění jako most mezi strategií a taktikou a seznámila čtenáře s jeho historií. Byl vysvětlen přístup k operačnímu umění dvou základních vojenských teoretických škol – sovětské a německé. Pokračování se věnuje doktrinálním publikacím a praxi států NATO, je zdůrazněna nutnost pochopení operačních myšlenek a operačních konceptů velitelem a příslušníky štábů. Zvláštní kapitola je věnována operačnímu umění AČR v posledních dvaceti letech. I když tomu doba příliš nepřeje, prvky a nástroje operačního umění nesmí být v nové, připravované doktríně Armády České republiky opomíjeny.

V závěru článku s názvem „Soudobé pohledy na vojenské klamání"(viz VR 3/2011) bylo avizováno, že bude čtenářům nabídnuto pokračování v úvahách o tomto fenoménu vojenského umění. Tentokrát nepůjde o interpretaci úvah na vlnách amerických tezí obsažených v Joint Publication 3-13.4, Military Deception z roku 2006, resp. v inovované verzi z roku 2012 (viz některé myšlenky, uvedené v druhé části výše citovaného článku, nebo v článku „Vojenské klamání", zveřejněném ve VR 2/2012), ale bude snahou tuto oblast popsat z jiného úhlu pohledu, což nemusí být v souladu s oficiálními názory tvůrců vojenských doktrín.

Francouzské Centrum doktrín použití sil (CDEF - le Centre de Doctrine d'Emploi des Forces) vydalo v listopadu loňského roku novou doktrínu FT-05 Velení a řízení v operacích pro taktické velitele. Následující příspěvek představuje základní závěry této doktríny a srovnává ji s českými národními doktrinálními dokumenty. Autor dochází k závěru, že ve srovnání s francouzskou doktrínou se česká doktrína soustřeďuje více na procedurální a technickou část systémů velení a řízení než na schopnost velitelů velet.