Článek se věnuje poměrně ambicióznímu konceptu, který bývá označován jako „swarming", jenž je definován taktický organizační princip, který favorizuje bojovou činnost vedenou prostřednictvím decentralizovaného kolektivu autonomních nebo semiautonomních vysoce mobilních entit, které operují v různých vektorech. Zároveň je uváděn termín „pulsing". [1] Autoři se pokouší objasnit základní aspekty této nové teoretické koncepce a poukázat na poměrně dlouhou tradici jejich teoretického vývoje i jeho praktické aplikace. Swarming kombinuje aplikaci velkého množství relativně malých jednotek s informační superioritou, která vede k synchronizovaným bojovým aktivitám, kdy „swarmingující" jednotky optimalizují rychleji, než oponent reaguje. Funkcí velení je pouze formulace strategického cíle, alokace adekvátního množství zdrojů, ale již nikoli řízení aktivit taktických a palebných jednotek (rojů). Oba pojmy dosud nebyly projednány a schváleny výborem pro terminologii MO.

Posuzování, jaké rozhodující body určit pro zdárný průběh operace, je záležitostí komplexní, systémové analýzy v průběhu operačního plánování. Právě zde se hledá odpověď na otázku – proč je rozhodující bod významný a rozhodující. Tento proces zahrnuje analyzování a hodnocení všech faktorů a aspektů vyskytujících se v daném operačním prostředí (faktorů politické, vojenské, ekonomické, sociální, informační sféry a prvků infrastruktury) a rovněž všech atributů protivníka jako systému.

Cílem tohoto článku je poskytnout základní informace o problematice dosahování relativní převahy bojových sil, provádění kalkulací a propočtů poměrů sil, které jakoby naprosto nepozorovaně vymizely z oblasti přípravy velitelů a štábů při realizaci procesu operačního plánování a plánování boje. Je zcela zřejmé, že v době, kdy AČR usiluje o vlastní přežití, na teorie o dosahování relativní převahy a provádění kalkulací a propočtů poměrů sil nemá nikdo ani pomyšlení. Přesto zůstává povinností řídících vojenských orgánů oprostit se od rutinních starostí každodenního života a obsahu přípravy velitelského sboru, především důstojníků a vojenských profesionálů na vyšších štábech, věnovat náležitou pozornost.

Autoři polemizuji s autorem příspěvku ve VR 3/2011 který byl zveřejněn pod názvem „Operační umění", ve kterém autor nabízí čtenářům „poskytnout informace o operačním umění, které doposud nebyly publikovány v české vojensko-odborné literatuře o operačním umění, anebo byly zmíněny jen okrajově". Článek nepochybně uvádí informace, které jednoznačně patří do oblasti operačního umění, ba co víc, jsou jeho „srdečním svalem". Ovšem není tak docela pravda, že v podobě, v jaké je autor podává, doposud nebyly publikovány v české vojensko-odborné literatuře.

Cílem článku je: charakterizovat některé aspekty spojené s tvorbou doktríny „Použití pozemních sil v operacích" z pohledu zpracovatelů za ženijní vojsko; uvést požadavky na rozsah a obsah textu doktríny vyplývající z dosažené úrovně poznání základních aliančních dokumentů zabývajících se ženijní problematikou, jako jsou např. MC 0560, AJP-3-12(A), ATP-52(B), včetně názvosloví; vyvolat diskuzi v rámci odborné veřejnosti AČR k otázkám, které v této souvislosti vystupují do popředí, jsou nejen pro ženijní vojsko aktuální a na které je nutné hledat odpovědi, dohodnout se na způsobu jejich řešení, obsahu, rozsahu a formě zapracování do textu doktríny.

V článku ve VR 2/2011 s názvem "Zajde vojenské klamání na úbytě?" byla zmíněna některá opatření, která by mohla iniciovat větší zájem o celou problematiku vojenského klamání. V Armádě České republiky neexistuje doktrína nebo publikace, která by se touto specifickou činností zabývala. Jediný předpis, který problematiku komplexně řešil (Operační maskování, Oper-1-4, platnost od 1. 1. 1970) byl na přelomu století zrušen a nebyl žádným novým předpisem nahrazen. V devadesátých letech minulého století sice byly určité pokusy o inovaci tehdejšího pojetí klamání v operacích, ale po vstupu do NATO tyto aktivity pominuly. Historická ohlédnutí, současné bohaté zkušenosti z vedení vojenských operací, ale i pohledy do budoucnosti by měly být motivující pro rozvoj vojenské vědy v oblasti vojenského klamání, bez kterého se žádné budoucí operace neobejdou.

Operační umění umožňuje velitelům efektivně uspořádat a sladit činnosti sil v čase, prostoru a účelu. Jejich představa o průběhu operace je vyjádřena v koncepci operace. Tvorba koncepce operace je založena na použití tzv. operačních konceptů, jak doktrinální publikace zjednodušeně pojmenovávají nástroje tvorby plánu operace. Pochopení jejich místa a významu v procesu tvorby koncepce operace je pro plánovače zcela zásadní. Článek si klade za cíl objasnit základní pojetí operačního konceptu rozhodujících bodů, popsat některé jeho souvislosti s jinými prvky operačního umění a poskytnout informace, které velitelé a plánovači mohou využít v procesu operačního plánování.

Příprava a vedení vojenských operací se stávají mnohem komplexnější záležitostí, než tomu bylo v nedávné minulosti, narůstá nutnost těsnější spolupráce v řešení krizí mezi jednotlivými prvky státní moci, mezi vojenskými a nevojenskými partnery. Současné vojenské operace jsou důkazem toho, že nejen vojenští profesionálové, ale zejména politici jsou nuceni se ohlížet za hranice „vojenství" a vnímat všechny proměnné v komplexním operačním prostředí. Toho si byli vědomi i představitelé států a vlád, když na bukurešťském summitu v roce 2008 podepsali řadu věcných návrhů k rozpracování a implementování příspěvků NATO ke „komplexnímu přístupu k operacím", tzv. Comprehensive Approach.

Klamání je pojmem, který se uplatňuje nejen v civilním životě, ale i ve vojenství, kdy jde o „vojenské klamání" (MILDEC - Military Deception). V civilním životě se klamání daří, především v některých oblastech je zneužíváno k obchodním ziskům, resp. k politickým zájmům. Podle mého názoru je ve vojenství situace jiná. Pokud se budu držet domácího prostředí, mohu s klidným svědomím konstatovat, že pojem „klamání" takřka vymizel z terminologie vojenského, resp. operačního umění. Článek je vstupní úvahou, resp. pokusem vzbudit v odborné vojenské veřejnosti zájem o tuto, v teorii vojenského umění, opomíjenou oblast.

Základy teorie konceptu operačních směrů, které přinesli Lloyd, Bülow a Jomini, a jež byly vysvětleny ve VR 1/2011, [1] zůstaly ve své aplikaci v podstatě nezměněny až do současnosti. Při pohledu na prostor operace, ve kterém vojska působí je zřejmé, že stále existují operační základny, obdobně jako směry a trasy (operační, zásobovací, komunikační, odsunové atd.), po nichž se plánovitě či neplánovitě pohybují vojenské formace. Vojsko se na těchto směrech s větší nebo menší intenzitou setkává s protivníkem, prochází určenými místy – rozhodujícími body – popřípadě na těchto směrech naplňuje rozhodující podmínky pro dosažení definovaného vojenského cíle. Na cestě k dosažení vojenského a politického konečného stavu ničí, eliminuje nebo ovlivňuje těžiště protivníka, popřípadě působí tak, aby jej získalo ve vlastní prospěch a prospěch celé operace.