Článek představuje teorii informačních operací na pozadí ozbrojených konfliktů na Ukrajině, v Iráku a Sýrii. V úvodu jsou informace představeny jako fenomén a akcelerátor vývoje společnosti. Jsou zde nastíněny základní informační kanály, jež přináší informace bezpečnostního rázu jejich příjemci. Dále se článek věnuje bezpečnostnímu a operačnímu prostředí a také zranitelnosti, kterou s sebou vzrůstající závislost na informacích přináší. Jádrem článku jsou informační operace, které jsou prezentovány ve své teorii s autorovým komentářem k reálnému uplatnění ve vojenské praxi a v podmínkách Armády České republiky. Jako součást informačních operací jsou následně představeny psychologické operace, operace v počítačových sítích a elektronický boj. Článek je zakončen reálnými příklady informačních a psychologických operací v současných konfliktech a podmínkami jejich vedení v AČR. Závěr shrnuje obecné myšlenky o bezpečnostním prostředí a informačních operacích a zdůrazňuje význam informačních operací v současných i budoucích konfliktech.

Důsledky ekonomické recese a jejich dopad na národní rozpočty pro obranu mohou velmi vážně narušit důvěryhodnost NATO i EU. Potřeba vyrovnat se s rozpočtovými restrikcemi a pokračující bezpečnostní krizí na Ukrajině vedla k opětovnému otevření otázky tvorby společné evropské armády, jako efektivního nástroje zachování bezpečnostní stability nejenom v Evropě, ale v celém světě. Stěžejní otázkou však je, do jaké míry je možné vytvořit autonomní evropskou armádu, která by operovala nezávisle na transatlantických spojencích, a to za situace, kdy existuje poměrně silná vazba mezi NATO a EU v oblasti budování požadovaných vojenských schopností.

  Článek je polemickou úvahou nad možnou koncepcí či vizí obrany a společných ozbrojených sil EU, a to z vojensko-odborného hlediska. Připomíná historické snahy i současné aktivity, které vyjadřují potřebu realizovat společnou bezpečnostní a obrannou politiku v praxi. Je stručnou analýzou podmínek, ve kterých se v současnosti EU nachází a v základních rysech charakterizuje kontury a možné výhody budoucích společných ozbrojených sil EU. Vyjadřuje přesvědčení, že vytvořením „evropského pilíře" NATO se euroatlantická vazba mezi EU a USA neoslabí, ale naopak posílí. V článku je mj. použito pojmů „evropská armáda "a „společné ozbrojené síly EU", což autor považuje za synonyma a žádá čtenáře, aby tento fakt vzali v úvahu.

Právě o konstituování Evropy jako srovnatelného soustátí schopného vzdorovat velmocensky silným Spojeným státům, Číně, Rusku, Indii, Brazílii a dalším velkým zemím, z nich čtyři poslední spolu s Jihoafrickou unií vytvořili BRICS, aby ještě víc posílily své postavení, aktuálně a akutně jde zvláště po finanční a ekonomické krizi, které silně zasáhla i Evropskou unii a eurozónu. Týká se to jak ekonomiky a sociálních problémů, tak logicky i evropské a euroatlantické bezpečnosti. Nepodaří-li se tuto krizi překonat, dojde-li nací k fragmentaci Evropy, může její rozpad znamenat i bezpečnostní hrozbu. Takový cíl si klade i toto zamyšlení. Předpokládal vůbec někdo takový vývoj?

Čína má dlouhou a slavnou vojenskou tradici, sahající až k samým počátkům psané historie. Současná čínská armáda vznikla v 50. letech z gerilových partyzánských skupin, za asistence sovětských poradců. Její modernizaci podstatně zdržely kampaně jako byla „politika velkého skoku" (1958-60) či „kulturní revoluce" (1966-76), které ve svých důsledcích představovaly ekonomickou katastrofu a hladomory. Bez silné a prosperující ekonomiky nemůže být ani silná a moderní armáda. Vývoj ale pokračuje dál. Ve skutečnosti dnes ve světové politice ekonomika začíná nahrazovat i tradiční mocenskou úlohu ozbrojených sil.

V souvislosti s přípravou aktualizované Bezpečnostní strategie 2011 a Bílé knihy o obraně se v případě předpokládaného vývoje bezpečnostního prostředí uvádí jako jeden z jeho důležitých faktorů růst vlivu a ambicí nových globálních a regionálních aktérů. Tomuto problému je nutné věnovat patřičnou pozornost. Je totiž zřejmé, že v následujících deseti dvaceti letech bude pokračovat zásadní transformace celého mezinárodního systému, který se vytvářel zhruba od třetí třetiny 19. století. Realitou jsou dnes čtyři hlavní globální mocenská centra: Severní Amerika (Spojené státy a Kanada), EU, Čína a Japonsko.

Cílem článku je poukázat na problematiku tzv. hybridizace v případě organizace „Al-Ká'ida v islámském Maghrebu" (AQIM) s ohledem na možné bezpečnostní implikace pro Evropu. Proces vzájemného prolínání a působení více druhů nestátních aktérů využívajících násilí lze dle autora identifikovat jak v napojení na pašerácké kriminální skupiny v pásmu Sahelu, tak na základě obvyklého modu operandi při únosech, které se staly jedním z hlavních zdrojů finančních příjmů skupiny. Ačkoliv je hrozba útoku AQIM v Evropě v dohledné době minimální díky sérii úspěšných zákroků evropských bezpečnostních složek, konvergence se skupinami organizovaného zločinu může v dlouhodobém horizontu skupině výrazně dopomoci ke znovuobnovení evropské operační sítě své předchůdkyně GSPC. [1]

Před dvaceti lety jsme se nejen „navrátili do Evropy", ale také začali usilovat o své místo v transatlantickém společenství, které pro nás symbolizovalo především členství v Severoatlantické alianci. Z časového hlediska se nám to podařilo za poměrně krátkou dobu deseti let. S odstupem dalších deseti let se ale zdá, že jsme v březnu 1999 vlastně vstupovali do ještě svým způsobem „starého NATO" omlazeného o tři středoevropské členy. Jeho skutečný přerod začal až záhy po našem vstupu vojenskou operací v Jugoslávii, která fakticky odstartovala kaskádu změn v postavení, cílech a úkolech této nejsilnější vojenskopolitické organizace ve světě.

V extrémně dynamickém vývoji, jakým například byly listopadové události roku 1989, si rychle uvědomujeme nastávající změny. Ale jak tomu je v celkem stabilním vývoji, v jisté evoluci, i když občas prožíváme nějakou tu lépe či o trochu hůře překonatelnou krizi? Za dekádu let po rozpadu bipolarity, ke konci století a tisíciletí, byla Evropa, a tím i do značné míry ostatní svět, na převážně dobré cestě vypořádat se s dědictvím studené války. Nyní máme za sebou další dekádu. Návrat do roku 1999 nám umožňuje lépe si představit, co se vlastně za tu dobu stalo, jak se svět za tu dobu stal složitější a bezpečnostní zvláště po 11. září 2001 vzrostly.

Evropská bezpečnostní a obranná politika, anglicky „European Security and Defence Policy" (ESDP), se u nás v souvislosti s českým předsednictvím Evropské unii a lisabonskou smlouvou čím dal více dostává do povědomí široké veřejnosti. Pro laiky je to většinou prázdný pojem, něco jako neuchopitelný oblačný pokryv nad zemským povrchem, pro mnohé odborníky chiméra, sen nebo iluze. Zároveň téměř všichni uznávají, že Evropa by měla mít schopnost chránit a bránit sama sebe a podílet se na eliminaci zdrojů hrozeb a bezpečnostních rizik ve světě. Jinak to v dnešním globalizovaném světě prostě ani nejde. Rovněž tak si všichni uvědomují, že bezpečnost nelze zajistit výhradně vojenskými prostředky a že je to širší fenomén dotýkající se oblastí, které donedávna měly čistě civilní nebo dokonce soukromý charakter.