Cílem článku, který tematicky navazuje na analýzu národních přístupů k procesu obranného plánování, je prezentace výsledků komparativní analýzy procesů aliančního a unijního plánování. Komparativní analýza byla zaměřena na identifikaci takových poznatků, jež jsou pro NATO i EU společné a které by zároveň mohly být přínosné při řešení optimalizace procesu obranného plánování v podmínkách resortu obrany České republiky. Z tohoto pohledu je klíčovým výsledkem identifikace obsahu jednotlivých fází procesu plánování schopností, ke kterému se dopělo na základě porovnání aliančního nástroje J-DARTS a unijního procesu SAEP. Přestože NATO a EU používají odlišnou terminologii i odlišný přístup k dosažení cílového výsledku, je obsah jednotlivých fází, v obecné podobě téměř totožný. Řešení implementace poznatků z provedených analýz do národního prostředí by mělo být předmětem dalšího výzkumu.

Proces obranného plánování v podmínkách České republiky je často spojován s aplikací procesu obranného plánování v NATO. Řada článků v odborných časopisech, ale i mnohé národní strategické dokumenty se při specifikování procesu obranného plánování odkazují na alianční přístupy, a to i přesto, že není explicitně stanoveno, že by národní proces obranného plánování měl být založen právě na principech plánování v NATO. Je pochopitelné, že jedním z cílů národního procesu obranného plánování musí být naplnění požadavků vyplývajících z ambicí Severoatlantické aliance. Nicméně otázkou je, zda k tomuto účelu je nezbytné detailně analyzovat alianční přístupy a usilovat o jejich implementaci do národních podmínek. Ambicí tohoto článku je dát odpověď na otázku, zda je zaměření pouze na alianční přístup k plánování skutečně nezbytný, a to na základě analýzy přístupů jiných členských zemí NATO, ale i EU, k procesu obranného plánování. Realizovaná analýza umožnila indikovat, do jaké míry vybrané země implementovaly do svých národních plánovacích procesů alianční i unijní principy. Výsledky analýzy poukazují na značnou rozmanitost národních plánovacích postupů, které vyplývají z odlišných zájmů jednotlivých zemí v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, ale zároveň dokládají, že těžištěm národních přístupů není zavedení aliančního procesu plánování, ale naplnění cílů, jež ze závěrů aliančního plánování vycházejí.

Přestože Bezpečnostní strategie EU se zaměřuje na několik úrovní a domén, článek se zaměřuje problémy, které mají svůj původ ve východních oblastech Unie. Argumentace uvedená v článku prezentuje teoretické aspekty Strategie a charakterizuje bezpečnostní prostředí v oblasti Černého moře, představuje trendy vývoje v oblastech „zamrzlých“ konfliktů a postoj EU k těmto problémům v celém kontextu. Autorka dospěla k závěru, že EU dnes čelí z východu vážným hrozbám, vyplývajícím z historie jejich vzniku a vývoje a z absence jejich dosavadního řešení ze strany EU. Tato situace vyžaduje řešení a existuje riziko, že nově vytvářena Bezpečnostní strategie EU je dostatečně nezohlední a že nový bude mít jen obecnou povahu, s malou praktickou hodnotou.

Článek má za cíl upozornit na nebezpečí dlouhodobého podceňování potřeby zdokonalovat obranyschopnost ČR před současnými a budoucími bezpečnostními hrozbami. Autoři předkládají návrhy, kam nasměrovat úsilí k reálnému zvýšení schopnosti rezortu obrany naplnit literu zákonů, řešících obranu státu. V první části po stručné úvodní analýze popisují varianty společné obrany se zdůvodněním potřeby řešit souběžněsložité úkoly na teritoriu v národní odpovědnosti. Ve druhé části nastiňují hlavní myšlenky teorie „operace k obraně teritoria“, která v současné Doktríně Armády České republiky chybí, a na základě které by měla být Armáda České republiky (dále AČR) k obraně státu připravována. Ve třetí části se autoři zabývají možnou alternativou uplatnění principu kolektivní obrany prostřednictvím vybudovaných mnohonárodních společných sil, nezávislých na národních armádách, které by byly v nadnárodní odpovědnosti koalice členských států k plnění jak úkolů k obraně teritoria členských států, tak i expedičních operací k řešení krizí.

Hlavním cílem tohoto článku je snaha pojednat o problematice sdílení zpravo­dajských informací v rámci takzvaného principu „potřeba sdílet – need to share" a zdůraznit odlišnosti tohoto současného trendu, který měl nahradit princip sdílení informací „potřeba vědět – need to know". Úvodní část je s ohledem na současné globální bezpečnostní hrozby věnována rozměru současného národního a nadná­rodního zájmu ve zpravodajské oblasti, na který navazuje v další části samotná problematika sdílení zpravodajských informací dle principu „potřeba sdílet". Cílem další části je provedení obecného rozboru sdílení zpravodajských informací v rámci organizace NATO a Evropské unie. Do této časti je zakomponován také popis možného sdílení informací charakteru SIGINT získaných národním taktic­kým prvkem začleněným do struktury úkolových uskupení v soudobých operacích. Závěrečná část shrnuje podstatu zhodnocení sdílení zpravodajských informací a nastiňuje určitou predikci dalšího vývoje v této oblasti.

Cílem textu je představit vývoj konfliktu na Ukrajině v kontextu aktuální diskuze o rozsahu a charakteru ruského zásahu v krizových regionech. Zkoumána je teze o aplikaci hybridní války v tomto prostoru ruskou stranou, uplatnění nových vojenských metod a strategických postupů. Představeny a zhodnoceny jsou argumenty, které oponují názoru o výrazných změnách v charakteru ozbrojených konfliktů, které měly být v případě obsazení Krymu a bojových střetech ve východních oblastech Ukrajiny demonstrovány a to s přihlédnutím ke stavu a možnostem jednotlivých aktérů.

Evropa je námořním kontinentem, jehož ekonomické zájmy a bezpečnost může být zajištěna pouze silou na bázi vojenského námořnictva. Česká republika jako taková sice není námořním státem, ale je členskou zemí NATO a EU a spolupodílí se na tvorbě společné bezpečnostní politiky. Vojáci AČR se mohou zúčastňovat společných „joint" vojenských operací, kde jednou ze součástí společných sil je i námořní složka. Ve společných mezinárodních institucích a štábech pracuje řada občanů ČR, pro které je nezbytný širší rozhled, včetně znalosti integrované námořní strategie EU, a jejichž přínos posiluje pozici ČR na mezinárodní úrovni. Tento příspěvek pomocí kritické geopolitiky kontextuálně zkoumá prostor a moc – evropský prostor a námořní moc. Jeho cílem je ukázat, jaký druh projekce námořní síly nejlépe odpovídá bezpečnostním otázkám, kterým čelí současná evropská národní vojenská námořnictva, jež v naprosté většině přispívají k naplňování cílů EU a NATO. Stať také věnuje rozsáhlou pozornost ruské vojenské námořní strategii.

V současném období lze zaznamenat znatelný pokrok ve společném úsilí NATO a EU při řešení bezpečnostních otázek. Užší spolupráci mezi oběma organizacemi nastartovala paradoxně až ekonomická krize v kombinaci s nárůstem nebezpečí vzniku ozbrojených konfliktů, zvláště pak na území evropského kontinentu. Zcela logicky tato situace vyústila v závěr, že zajištění komplementarity mezi NATO a EU se stává existenční nutností a pouze provázání unijní a alianční bezpečnostní a obranné politiky může přinést žádoucí efekt při udržování globální i lokální bezpečnostní stability.