Důsledky ekonomické recese a jejich dopad na národní rozpočty pro obranu mohou velmi vážně narušit důvěryhodnost NATO i EU. Potřeba vyrovnat se s rozpočtovými restrikcemi a pokračující bezpečnostní krizí na Ukrajině vedla k opětovnému otevření otázky tvorby společné evropské armády, jako efektivního nástroje zachování bezpečnostní stability nejenom v Evropě, ale v celém světě. Stěžejní otázkou však je, do jaké míry je možné vytvořit autonomní evropskou armádu, která by operovala nezávisle na transatlantických spojencích, a to za situace, kdy existuje poměrně silná vazba mezi NATO a EU v oblasti budování požadovaných vojenských schopností.

Článek se zabývá geografickým zabezpečením strategického stupně, zejména tvorbou rychlých mapových výstupů, které na tomto stupni představují nejčastěji vyžadovaný typ produktu. S využitím vlastních zkušeností z práce ve strukturách NATO a EU, autoři článku popisují požadavky na geografické produkty vytvářené na strategickém stupni a zdůrazňují význam dodržování obecných kartografických zásad. Autoři porovnávají obecnou technologii tvorby geografických produktů s využitím technologie geografických informačních systémů s technologií tvorby rychlých mapových produktů specifickou pro strategický stupeň. Popisují rovněž specifika tvorby produktů na strategickém stupni a na příkladu konkrétních geografických pracovišť ukazují jak společné prvky v rámci geografického zabezpečení NATO a EU, tak i prvky odlišné.

Cílem článku je analýza některých klíčových závěrů studie Národní zpravodajské rady Spojených států „Global Trends 2030: Alternative worlds" publikované v prosinci 2012. Primárně se týká rozptylu globální moci a vlivu, jež ovlivňuje politický, ekonomický a bezpečnostní vývoj na globální i regionální úrovni, růstu role Asie a Pacifiku v globální ekonomice a bezpečnosti, čínsko-amerických bezpečnostních vztahů, problematiky konfliktů a definování role Spojených států a Evropy v měnící se geopolitické realitě. Závěry studie jsou rozšířeny o vlastní pohled autora na některé vývojové trajektorie, vycházející, jak z dříve publikovaných monografií, studií a článků.

  Článek je polemickou úvahou nad možnou koncepcí či vizí obrany a společných ozbrojených sil EU, a to z vojensko-odborného hlediska. Připomíná historické snahy i současné aktivity, které vyjadřují potřebu realizovat společnou bezpečnostní a obrannou politiku v praxi. Je stručnou analýzou podmínek, ve kterých se v současnosti EU nachází a v základních rysech charakterizuje kontury a možné výhody budoucích společných ozbrojených sil EU. Vyjadřuje přesvědčení, že vytvořením „evropského pilíře" NATO se euroatlantická vazba mezi EU a USA neoslabí, ale naopak posílí. V článku je mj. použito pojmů „evropská armáda "a „společné ozbrojené síly EU", což autor považuje za synonyma a žádá čtenáře, aby tento fakt vzali v úvahu.

Článek se zabývá vyhodnocením vojenských výdajů čtyř vybraných zemích Evropské unie v letech 2001-2008. Mezi zkoumané země patří Česká republika, Rakousko, Slovensko a Slovinsko. Jelikož pojem vojenské výdaje používá široké spektrum uživatelů, tak je nutné vymezit tento pojem a také zdroj, ze kterého bylo čerpáno při vyhodnocení. Zdrojem statistických dat o vojenských výdajích byly ročenky Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI).

Vláda ČR dne 26. září 2012 schválila obrannou strategii, která je dalším významným dílkem skládanky strategických dokumentů, jejichž přijetí si na začátku svého funkčního období vytkla za cíl. Strategie, navazující na obecnější bezpečnostní strategii z roku 2011 a vycházející z Bílé knihy o obraně, reaguje na situaci ve společnosti, z jejíhož povědomí se otázky obrany proti dřívějším dobám vytratily, což může souviset s ukončením povinné vojenské služby nebo s neexistencí jasně identifikovatelného vnější nebezpečí. Hlavním sdělením je tedy znovupotvrzení faktu, že obrana státu nadále zůstává záležitostí celé společnosti a v jistém smyslu je tento vztah naléhavější než dříve.

Právě o konstituování Evropy jako srovnatelného soustátí schopného vzdorovat velmocensky silným Spojeným státům, Číně, Rusku, Indii, Brazílii a dalším velkým zemím, z nich čtyři poslední spolu s Jihoafrickou unií vytvořili BRICS, aby ještě víc posílily své postavení, aktuálně a akutně jde zvláště po finanční a ekonomické krizi, které silně zasáhla i Evropskou unii a eurozónu. Týká se to jak ekonomiky a sociálních problémů, tak logicky i evropské a euroatlantické bezpečnosti. Nepodaří-li se tuto krizi překonat, dojde-li nací k fragmentaci Evropy, může její rozpad znamenat i bezpečnostní hrozbu. Takový cíl si klade i toto zamyšlení. Předpokládal vůbec někdo takový vývoj?

Československo bylo spolu s dalšími současnými sedmi členskými státy EU již v roce 1958 mezi prvními osmnácti státy světa, které podepsaly rezoluci Valného shromáždění OSN číslo 1348, týkající se mírového využití kosmického prostoru, což svědčí o dlouhé tradici v oblasti kosmické diplomacie. Významným novodobým mezníkem našeho zapojení do kosmických aktivit byl vstup ČR, jako prvního členského státu z poslední vlny těch, které vstoupily do EU, do Evropské kosmické agentury ESA. To otevírá i zemi, která má velmi omezené možnosti pro vlastní kosmické programy, tyto realizovat alespoň v nějaké míře v rámci mezinárodní spolupráce, především v programech ESA.

Evropská unie je jedním z nejvýznamnějších aktérů mezinárodních vztahů po skončení studené války. Sdružuje téměř půl miliardy lidí z celkem 27 států, generuje nejvyšší HDP, je největším světovým exportérem. Dlouho se jí vytýkalo, že je ekonomickým obrem, ale politickým trpaslíkem. Po skončení studené války nedokázala nalézt účinnou odpověď na násilí v bývalé Jugoslávii. Velmi nejednotná byla EU i v období tzv. irácké krize na přelomu let 2002 a 2003. A právě pod jejím vlivem byl nakonec sepsán první dokument doktrinálního charakteru nazývaný Evropská bezpečnostní strategie 2003, ESS 2003. [1] Ten položil základ k rozvíjející se evropské bezpečnostní a strategické kultuře. Tento dokument je výsledkem několika faktorů, zejména pak historických a politických. Těm jsou věnovány první dvě části tohoto pojednání, po něm již následuje podrobnější rozbor hlavních rysů ESS 2003 a jejího dopadu na formující se bezpečnostní a strategickou kulturu EU.

Organizace Severoatlantické smlouvy a Evropská unie se již řadu let potýkají s úskalím, jak přepravit bojové jednotky na dlouhé vzdálenosti k okamžitému působení kdekoliv na světě. Potřeba strategických přepravních kapacit je spojována s rozvinutím, udržováním a stažením sil v rámci jejich účasti na mírových a stabilizačních operacích nebo poskytováním humanitární pomoci v oblastech zasažených přírodními, případně průmyslovými katastrofami. V celkovém kontextu NATO a EU do jisté míry deklaruje tuto požadovanou schopnost. [1] Nicméně většina členských států disponuje omezenými strategickými přepravními kapacitami. Zajišťování potřebné výše kapacit je odvislé od dostupnosti prostředků, které mají v právu hospodaření vybrané ekonomicky vyspělé státy a zejména nabídky dopravního trhu. V této souvislosti není vyloučena soutěživost k přístupu ke zdrojům.