Tato studie podává souhrnný přehled o tvorbě mezinárodní bezpečnostní architektury a její činnosti v podobě jejich dvou hlavních pilířů, tj. Organizace spojených národů a Severoatlantické aliance v regionu Blízkého a Středního východu. V rámci mezinárodních bezpečnostních vztahů se jedná o region velmi nestabilní a konfliktní, kdy tato nestabilita trvá prakticky od založení státu Izrael v roce 1948. Globální OSN, její celková činnost a význam, zejména humanitární a mírotvorná činnost nejen pro oblast Blízkého a Středního východu, je velice přínosná, a to po celé období studené války až do současnosti. NATO jako bezpečnostní organizace patří mezi významné světové aktéry ovlivňující současné mezinárodní bezpečnostní vztahy. Obě tyto organizace svoji činností představují zásadní prostředek k zajištění světového míru a bezpečnosti.

Článek se zabývá otázkou důvěry Turecka v USA jako jeho nejdůležitějšího spojence v NATO. Terénním výzkumem s využitím polostrukturovaných rozhovorů s tureckými akademiky a experty na mezinárodní vztahy byly identifikovány tři hlavní oblasti nedůvěry Turecka v USA – kyperská otázka, americká podpora PYD/YPG v Sýrii a americká intervence do turecké politiky. Výsledky výzkumu prezentované kauzální sítí ukazují, že hlavní příčinou turecké nedůvěry vůči USA jsou faktory vedoucí k fenoménu strachu z opuštění. Ten způsobuje zvýšenou potřebu Turecka po nezávislosti na strategických partnerech, a následné zvýšení uplatnění balanční politiky. Studie dochází k závěru, že jedním z hlavních důvodů současného tureckého postoje k NATO je potřeba zajištění si vlastní bezpečnosti, přičemž tato potřeba pramení z nedůvěry Turecka k USA.

Vzdušné síly hraji v ozbrojených konfliktech významnou roli. Bylo tomu tak i v operacích Odyssey Dawn a Unified Protector v Libyi v roce 2011. Právě při těchto operacích se naplno ukázala závislost evropských států na amerických vzdušných kapacitách. Po roce 2011 dochází k přesunu americké pozornosti do Asie. Článek se zabývá zhodnocením vývoje evropských vzdušných sil od roku 2011 do roku 2021 v kontextu přesunu americké pozornosti Asie. V článku je využit dataset pro porovnání počtů letounů v letech 2011 a 2021. Z výzkumu vyplývá, že evropské státy udržuji flotilu bojových letounů okolo 2000 kusů, zatímco v porovnání s rokem 2011 klesly počty v kategoriích letounů ISR ze 183 na 122 kusů a počet vzdušných tankerů ze 70 na 67 kusů. Naopak počty bezpilotních prostředků kategorie MALE se zdvojnásobily ze 45 na 91 kusů. V kontextu amerického přesunu do Asie je však tento vývoj nedostačující a evropské státy jsou stále závislé na americké podpoře.

Príspevok rozoberá opatrenia na podporu integrácie rodovej perspektívy prijaté na pôde Severoatlantickej Aliancie a spôsob, ktorým boli tieto následne premietnuté v legislatívnych opatreniach rezortu obrany Slovenskej republiky a skúma prístup Ozbrojených síl Slovenskej republiky (ďalej len „OS SR“) k integrácií rodovej perspektívy. Príspevok sa ďalej zameriava najmä na to, ako OS SR integrujú a podporujú tieto zásady v reálnom živote profesionálnych vojakov. Analýza dostupných štatistických údajov, ako aj výskumov vykonaných v tejto oblasti slúži ako základ pre formulovanie záverov o tom, či Slovenská republika plní záväzky ohľadom integrácie rodovej perspektívy voči Severoatlantickej Aliancii a zároveň formuluje východiskové oblasti pre možný budúci výskum. 

Příspěvek představuje multikriteriální analýzu (MCA) jako jeden z velmi užitečných analytických nástrojů a metod, jež pomáhají spojeneckým politickým činitelům a vojenským stratégům přehodnotit novou roli a poslání Aliance v Africe jako jižním sousedovi NATO a EU, který má velké možnosti pozitivně či negativně ovlivnit evropskou a euroatlantickou bezpečnost. Cílem příspěvku je tedy pomocí MCA zdůraznit význam Afriky pro geopolitiku NATO a to, co by měly členské státy podniknout, aby se zapojily do konkurenčního závodu ve zbrojení a přítomnosti v severoafrickém a sahelském regionu proti rostoucím ruským a čínským ekonomickým a vojenským zájmům.

Článek představuje souhrn analytických výstupů zaměřených na zmapování současných přístupů NATO a EU k problematice plánování schopností a jejich dopad na proces plánování na národní úrovni, které provedly národní a mezinárodní bezpečnostní a obranné instituce. Výsledky poukazují na skutečnost, že značný počet zemí NATO a členských států EU využívá přístupy k plánování schopností, které odrážejí specificky národní strategické cíle. Je třeba poznamenat, že žádná země nezavedla postupy, které by bylo možné považovat za standardizované z hlediska jednotného plánovacího procesu v rámci NATO nebo EU. Na druhé straně analýzy poukazují na skutečnost, že v krátkodobém horizontu lze jen stěží očekávat sjednocení plánovacích procesů NATO a EU. Členské země NATO a EU by nicméně měly věnovat velkou pozornost výstupům svých národních plánovacích procesů, aby splnily jednotný soubor požadavků na schopnosti, jak jsou implementovány v příslušných plánovacích procesech NATO a EU.

Obranné strategie malých států NATO představují důležitý zdroj informací o obranné politice. Definice “malého státu” je však nejasná a její zpřesnění představuje první část článku. Ve druhé části pak text srovnává Obranné strategie deseti vybraných malých států NATO z pohledu hrozeb, budoucích vojenských schopností, procesu tvorby dokumentů, úrovně detailu a úrovně, na které je dokument schvalován. Přehledné seřazení těchto poznatků pak potenciálně může sloužit jako vhodný základ a inspirace při tvorbě obranných strategií menších států.

Koncept modulárních sil se zdá být ideálním řešením pro aktuální dilema: jak vytvořit jeden soubor sil pro širokou škálu vojenských operací. Avšak koncept modulárních jednotek má i svá omezení. Článek vysvětluje, jak modulární struktura sil podporuje flexibilitu a proč následně přináší zvýšený požadavek na počet podpůrných jednotek. Z tohoto důvodu nelze modulární armádu vybudovat bez masivních investic do schopností podpory. Koncepce modularity zahrnuje riziko, že nedostatek podpůrných jednotek výrazně omezí připravenost sil pro rozsáhlou konvenční válku. Autor předkládá čtyři doporučení pro aplikaci konceptu modularity na národní úrovni pro usnadnění formování aliančních sil.

Predložený článok približuje priority slovenskej a nemeckej bezpečnostnej a zahraničnej politiky s dôrazom na ich úlohu v NATO a pri formovaní spoločnej európskej bezpečnostnej a obrannej politiky. Cieľom článku je zhodnotiť potenciál a možnosti intenzívnejšej kooperácie medzi Slovenskom a Nemeckom v obrannej a bezpečnostnej oblasti tak v transatlantických, ako aj európskych štruktúrach. Článok skúma, do akej miery nové projekty a iniciatívy NATO a EÚ, medzi ktoré možno zaradiť spoločné nasadenie v out of area misiách, formovanie bojových skupín, koncept Framework Nations alebo novo zahájený projekt Stálej štruktúrovanej spolupráce (PESCO), rozširujú priestor pre spoluprácu Nemecka a Slovenska a možnosti pre oba štáty aktívnejšie sa angažovať v procese prehlbovania európskej obrannej politiky a zabezpečovania európskej a medzinárodnej bezpečnosti i stability.

Cílem článku je připomenout myšlenky válečných (vojenských) stratégů o způsobu vedení vojenských operací v době studené války a představit problematiku operačně manévrujících skupin. Jejich použití představovalo nové koncepční pojetí útočných operací, vedených vysoce mobilními uskupeními vojsk Varšavské smlouvy v období sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Na základě analýzy a komparace historických pramenů je zde předložen soubor informací a poznatků ze sféry vojenského umění a rovněž poskytnut komplexnější pohled na taktické, operační a strategické souvislosti vedení útočných operací na evropském bojišti. Jejich dopady měly zásadní význam i pro způsob přípravy vojsk a vzdělávání vojenských důstojníků v bývalém režimu.