Prolínání vnější a vnitřní bezpečnosti

Nejméně v posledním desetiletí a s nepochybně zvýšenou intenzitou v posledních několika letech lze identifikovat významnější změny bezpečnostního prostředí. Dřívější řád vztahů mezi státy, v rámci něhož byly vytvořeny odpovídající formy obrany, je nyní konfrontován s hrozbami, jejichž charakter je povětšinou nestátní, transnacionální, a má značně komplexní povahu. To vede k několika důsledkům. Stíráním rozdílů mezi vnitřním a vnějším ohrožením se přestává rozlišovat mezi obranou a bezpečností – dnes více než kdy dříve jsou obrana a bezpečnost stranou téže mince. Důsledkem je i potřeba větší spolupráce mezi dříve přísně vyhraněnými mezinárodními organizacemi a rozšiřování polí působností každé z nich.

Tyto změny již reflektovala Severoatlantická aliance, která přijala novou strategickou koncepci v roce 2010. Také v EU se tato otázka několik let diskutuje a hledají se praktická řešení v rámci jejího institucionálního uspořádání. ČR vytvořením obranné strategie tyto skutečnosti reflektuje a vytváří spolu s bezpečnostní strategií prostor pro hledání komplexního řešení v rámci ČR.
ČR se nachází uprostřed relativně stabilního prostředí s pevnou garancí své obrany vyplývající z členství v mezinárodních organizacích. To jí však automaticky neizoluje od těch nejpravděpodobnějších hrozeb, které mohou mít dopady bez ohledu na hranice. Z tohoto důvodu je důležité, aby došlo k novému potvrzení zjevné skutečnosti, že ne jenom Ministerstvo obrany, ale i celá vláda, a také především každý jednotlivý občan musí cítit odpovědnost za obranu této země. Obranná strategie toto propojení připomíná a svým způsobem podněcuje debatu o tom, jestli obrana státu má být nadále politickou disciplínou spíše na okraji zájmu, anebo jí bude věnována odpovídající pozornost.

Aktivní přístup k obraně

Nejúčinnější možností jak čelit novým hrozbám je působit přímo v místě jejich vzniku a ovlivnit jejich příčiny. Proto obranná strategie potvrzuje nutnost nadále udržovat schopnosti pro působení v zahraničních operacích. Ambice v této oblasti byly sice dány do souladu s ekonomickou realitou, avšak současně umožňují flexibilnější využití jednotek vyčleněných pro zahraniční mise. Obranná strategie však také zdůrazňuje skutečnost, že primárním posláním obranného systému státu je obrana území a obyvatel ČR a v rámci kolektivní obrany i území našich spojenců, jejichž bezpečnost je od té naší neoddělitelná. Mezi nástroje tohoto systému kromě běžně známých instrumentů jako všeobecná branná povinnost v případě přímého ohrožení existence nebo demokratického charakteru státu, je i dříve nedoceňovaná podpora spojeneckých vojsk na našem území.

V tomto ohledu nabývá na daleko větší důležitosti institut aktivních záloh, jehož významnou roli obranná strategie potvrzuje. Oživení, zatraktivnění a především pevné zasazení do celkového systému obrany umožní, aby aktivní zálohy, mimo jiné, tvořily skutečný most propojující veřejnost s profesionální armádou.

Obranná strategie potvrzuje jako základní předpoklad obrany působení se spojenci, ať již v případě zahraničních operací nebo obrany našeho, ale i spojeneckého území. Pro co nejefektivnější působení spolu se spojenci je nezbytné, aby byl personál zodpovědný za obranu ČR připraven působit v mezinárodním prostředí a spolupracovat s protějšky ve spojeneckých zemích. K tomu vede řada postupů, jejichž význam obranná strategie zakotvuje. Jedná se o účast v aliančních cvičeních, pravidelné zapojování do mnohonárodních bojových pohotovostních uskupení (NATO Response Force, EU Battlegroup), alianční obranné plánování či přidružení našich jednotek k mezinárodním aliančním sborům. Schopnost společné obrany posiluje i výše zmíněná účast v mnohonárodních zahraničních operacích.

Lze se vyrovnat se snížením obranných výdajů?

Výrazné hospodářské zpomalení v posledních letech a problémy s financování státních deficitů vedly k drastickému propadu rozpočtu Ministerstva obrany, ale i dalších složek státu přispívajících k obraně. Tento vývoj, který je společný všem evropským zemím, podkopává transatlantickou vazbu právě v době, kdy je jí více než kdy jindy potřebné posilovat. Spojené státy se stále více poohlížejí po oblasti Pacifiku a ve své nové směrnici pro obranné plánování oprávněně očekávají, že evropští spojenci budou schopni více samostatně řešit problémy ve svém sousedství.

Tak jak klesají obranné schopnosti ČR, logicky dochází k nárůstu míry rizika pro našeho občana. V rámci ozbrojených sil pokračující zdrojová nestabilita a podfinancování zvyšuje rizika jejich nevyváženého rozvoje a organizační, personální a především morální destabilizace. Slovy obranné strategie toto může vést „ke ztrátě kvality vojenského personálu, úpadku prestiže vojenského povolání, erozi vojenských schopností státu a oslabení věrohodnosti a politické váhy České republiky".

Obranná strategie pokračuje v úsilí Bílé knihy přizpůsobit naši obrannou politiku výraznému snížení obranných výdajů. Obranná strategie reaguje úpravou ambic, další dokumenty pak jinými opatřeními, které by měly vést k co nejvyšší efektivitě v rezortu obrany. Obranná strategie stanovuje i další přístupy, které by mohly vést k úsporám nebo synergiím. Mezi ně patří zapojování do projektů budování mezinárodních obranných schopností zejména v případě systémů, jejichž pořízení a provozování není ve zdrojových a technických možnostech České republiky (AWACS, AGS, protiraketová obrana). Dalším opatřením v tomto směru je posilování regionální spolupráce např. ve formátu visegradské skupiny.

Věnujeme otázkám obrany dostatečnou pozornost?

Prvním pilířem obrany ČR je podle obranné strategie „zodpovědný přístup státu k obraně". Tímto konstatováním se mj. upozorňuje na odpovědnost politické reprezentace za účinnou a hospodárnou přípravu celého obranného systému. Vždyť zajištění obrany je jedním ze základních a nejstarších úkolů státu, je vlastně veřejnou službou. Současný nepříliš příznivý stav obrany ČR je do značné míry důsledkem nekoncepčních škrtů obranného rozpočtu a nepředvídatelného rozpočtového rámce. V některých zemích je obvyklé, že nad významnými a dlouhodobými investicemi, které vybudování obranného systému vyžaduje, existuje nadstranická shoda nebo výše obranného rozpočtu je dokonce stanovena zákonem. Obranná strategie princip předvídatelnosti a stability pro výstavbu obranných kapacit zakotvuje. Pokud bude tento princip v praxi naplněn, pak nepochybně půjde o významnou změnu přístupu k financování obrany, přinejmenším by ale měl vyvolat otevřenou a fundovanou debatu o způsobu přípravy na obranu v rámci českého politického systému, kterou by zodpovědná vláda měla aktivně vést.
Obranná strategie není všelék a jejím schválením práce teprve začíná. Konstatování, že obrana spočívá na třech pilířích, jedním z nichž jsou akceschopné ozbrojené síly, nelze chápat jako alibismus Ministerstva obrany. Ba právě naopak, jde o zdůraznění skutečnosti, která zůstávala nezastřena jenom úzké skupině odborníků. Bez zodpovědného přístupu státu a bez skutečně vnímané občanské povinnosti k obraně státu, bude vždy úsilí Ministerstva obrany a ozbrojených sil polovičaté.