Redakční rada

Nabídka akcí

Různé

Různé (145)

Finanční standardy v AČR

Autoři: ročník: 2006/3
Článek je prakticky prvním veřejným pojednáním o systému finančních standardů v rámci rezortu Ministerstva obrany České republiky. Autor popisuje současný systém finančních standardů v krátkodobém a střednědobém plánování, objasňuje jejich tvorbu, poukazuje na některé nedostatky a nastiňuje oblasti vhodné k dalšímu zkoumání. Článek vznikl na základě podkladů získaných v projektu specifického výzkumu SV05-VVŠ-K02-10-ING.
Cílem článku je charakterizovat měření procesů, jehož základem je soustava metrik. Metriky, respektive ukazatele, vychází z obecných základních požadavků kladených na procesy. Mezi požadavky na procesy patří především: výkonnost procesů, stabilita procesů, osvojení procesů v organizaci, způsobilost procesů pro zajištění požadovaných výstupů a možnosti pro jejich trvalé zdokonalování. Uvedené základní perspektivy měření procesů budou v článku popsány především ve vztahu k výkonnosti procesů.
Úvod Hospodaření s finančními prostředky ve veřejném sektoru je vystaveno celé řadě pokušení o jejich neefektivní spotřebu. Tato pokušení vyplývají především z neznalosti aplikovat podnikohospodářská kritéria ve veřejném sektoru. Vzhledem k tomu, že obrana jako čistý veřejný statek patří do priorit spotřeby každé vlády, je nutné se zamyslet jakým způsobem zvýšit účelné, hospodárné a efektivní vynakládání prostředků v oblasti obrany. Je třeba více rozšířit používání metod a nástrojů, které jsou především známy v sektoru podnikatelském. Specifičnost obrany jako veřejného statku umocněná historickými souvislostmi v podmínkách ČR komplikuje provedení potřebných změn v řízení veřejných výdajů směrovaných do obrany. Armáda má byrokratickou strukturu. Řízení a velení v armádě je založeno na nedílné velitelské pravomoci. Ta ukládá jednotlivým velitelům být odpovědní za plnění úkolů a rozkazů v rámci svých pravomocí podle velitelských stupňů. Je výsostným právem a zároveň povinností daného velitele velet a řídit svůj organizační stupeň. K tomu velitelé využívají administrativních nástrojů jako je rozkaz. Plnění rozkazu je povinností každého podřízeného. Odpovědnosti a pravomoci jsou odstupňovány podle úrovně řízení a velení. Velitel v rámci svých kompetencí odpovídá za veškerou činnost součásti, tedy i za hospodářskou činnost. Na řídící procesy v rezortu obrany je nutno pohlížet jako na zvláštní součást řízení veřejného sektoru. Specifika řízení jsou dána charakterem obrany jako veřejného statku. Pojem řízení v podmínkách obrany je chápán jako velení a řízení. Jedná se o funkční proces cílevědomého působení orgánů velení na podřízené, zaměřený na efektivní splnění stanovených úkolů. Velení je plánovací a rozhodovací proces velitele prosazujícího svou vůli, zahrnující pravomoc a odpovědnost za rozhodnutí. Řízení chápeme jako proces organizování, řízení a kontrolování činnosti za pomoci štábu. Nástroje řízení je možné členit také podle toho, zda se jedná o administrativní či ekonomické nástroje. V armádě převažuje uplatnění administrativních nástrojů řízení nad ekonomickými nástroji. Jedním z možných efektivních ekonomických nástrojů, které jsou uplatňovány ve veřejném sektoru, je decentralizace pravomocí a odpovědností vedoucích zaměstnanců. Tento nástroj je postupně uplatňován od konce devadesátých let dvacátého století. Dochází k postupnému oslabování centralismu a zavádění decentralizačních kroků v armádě. Dalším ekonomickým nástrojem řízení je zavedení systému plánování, programování a rozpočtování. Jeho správná realizace umožňuje na základě dlouhodobých předpovědí a střednědobých výhledů propojit výstavbu armády s průmyslovou základnou státu. Propojení klouzavého rozpočtování s výše uvedenými fázemi umožní racionální plánování obranných zdrojů. Doposud se nepodařilo tento systém správně nastavit a vzájemně propojit. Možným ekonomickým nástrojem řízení ekonomiky armády v budoucím období je i aplikace controllingu. To si však vyžádá celou řadu opatření na úseku účetnictví, kalkulací, standardů a výkaznictví. Tento nástroj, který využívá zpětnou i dopřednou vazbu, umožňuje provádět korekce vývoje ve prospěch stanoveného cíle dané součásti. Soustřeďuje se přitom jak na náklady tak i na výkony související s dosažením cílového stavu. 1. Controlling a jeho úlohy Během posledních dvaceti let se controlling v podnikové praxi trvale vyvíjel a stal se vedoucí funkcí, která je nedílnou součástí každého moderního podniku. Proč controlling? Zcela mylně a přitom často se controlling srovnává s kontrolou. Controlling je ale mnohem více. Je to koncepce řízení zaměřená na výsledek, která překračuje hranice funkcí a koordinuje plánování, kontrolu a informační toky. Controller je do určité míry hospodářským svědomím podniku. Musíme rozlišovat mezi controllingem jako funkcí a controllerem jako nositelem funkce. Ve skutečnosti je controlling ve smyslu řízení hlavním úkolem managementu. Každí řídící pracovník má na zřeteli v rámci svého úkolu také funkci controllingu. Controlling jako proces a způsob myšlení vzniká v týmu za součinnosti manažera a controllera a představuje průnik obou množin. Jde o souvislost mezi řídicí úlohou manažera, controllingem a úlohou controllera. Controlling nepředstavuje primárně pozici nebo osobu, ale soubor úkolů, které mohou být plněny různými osobami nebo samotným vedení, aniž by byla některá z osob nositelem označení controller. Controlling není pouhou službou managementu. Jde o ideu, kterou je nutné přiblížit všem zaměstnancům v podniku. Tato idea obsahuje jak jednání zaměřené na úspěch podniku a plánování s osobní odpovědností, tak myšlení nad rámec vlastní oblasti ve smyslu managementu na rozhraní oblastí. [1] Úlohy systému controllingu Každý podnik sleduje určitou strategii, jejíž dosažení je zajištěno účelnou tvorbou provozních procesů a vytvořením vhodné organizační struktury. Do této struktury je vložen systém controllingu. Controlling musí s ohledem na úkoly, organizaci a nástroje dávat jak celek, tak systém. Nejdůležitější součásti systému řízení, na které se zaměřuje práce controllera, jsou systém plánování a kontroly a systém zásobování informacemi. [2] Controlling a jeho komponenty slouží jako celek managementu, ten jej v rámci plánovacího systému využívá k tvorbě konkrétního plánu a zpracovává k tomu účelu controllerem připravené informace získané v systému toku informací. Realizace rozhodnutí managementu probíhá prostřednictvím plnění jednotlivých výkonů. [3] S tvorbou nového štábního prvku – controllingu – byla vytvořena nová rovina udávající směr, se kterou může velitel jednotky efektivně užívat novou manažerskou metodu pro jeho řídící práci.Máme-li se zabývat pojmem controlling v ozbrojených silách, musí nejdříve vysvětlit jeho podstatu. Teoreticky si tedy ujasníme pojem controlling, a to bez ohledu vyskytuje-li se tento prvek v civilní organizaci, veřejné státní organizaci či v organizaci ozbrojených sil. Objasníme si nejen obsah pojmu controlling, ale i jeho postavení v organizaci. Navážeme následně tím, proč je vlastně controlling vhodným nástrojem ke sledování nákladů v ozbrojených silách na příkladu Bundeswehru (Bw), a které skutečnosti vedli k zavedení controllingu do řízení finančních zdrojů v Bundeswehru. 1.1 Pojem controlling Výraz controlling se v praxi obvykle překládá jako kontrola. Tento překlad je avšak příliš úzký, neboť controlling znamená v podstatě určitý způsob řízení podniku. Controlling je ve své podstatě nástroj řízení organizace. Controlling není ani kontrola ani revize. Je to v širokém smyslu určitá filozofie systematického řízení podle cílů orientovaného na budoucnost, na dosažení podnikatelských záměrů, na zajištění dlouhodobé budoucí existence organizace. [4] Nejpodstatnějším cílem controllingu je zvýšení hospodárnosti. Osobu controllera tak muže v této souvislosti chápat jako navigátora, který pomáhá kapitánovi, tedy řízení organizace, dosáhnout cíle. Controlling tedy není samoúčelný, nýbrž to je nástroj, jež pomáhá velení při tvorbě a dosažení cíle při záruce efektivnosti a hospodárnosti provozu organizace (ozbrojených sil). Controlling je nástroj řízení, překračující funkční rámec dosavadního řízení a má vedení organizace a řídící pracovníky podporovat při jejich rozhodování. Tento přístup vychází z předpokladu, že v organizaci je k dispozici metodika plánování, která vychází z cílů stanovených vedením organizace a ostatními řídícími pracovníky. Při kontrole se zjišťují metodou porovnávání plánu a skutečnosti odchylky z jednotlivých odpovědnostních oblastí organizace. Vedení organizace by pak na základě těchto informací mělo provést nápravná opatření tak, aby bylo nakonec stanovených cílů organizace dosaženo. Znamená to, že v organizaci probíhá neustále zpětnovazební proces. Aby v organizaci mohl být controlling účinně prováděn, je třeba vybudovat pro něj vhodný informační systém. Průběžnou kontrolou plánovaných hodnot v porovnání s hodnotami skutečnými se totiž včas rozpoznají slabá místa v podniku. Vedení podniku a řídící pracovníci mají pak možnost relativně rychle provést potřebná opatření. Controlling je navíc též koncepcí orientující se na úzké profily. Úzkým profily se označují nejslabší články organizace. Tato oblast pak v konkrétní obtížné situaci jako první způsobuje těžkosti. Růst organizace bez odstranění tohoto úzkého profilu by byl značně omezen. Prosazení controllingu je věcí managementu organizace. Je však jasné, že takovéto řízení podniku bez plánování, které mu má předcházet, a bez průběžné kontroly důležitých procesů v organizaci, není možné. [5] K tomu můžeme dodat: „Controlling nežije ze správného plánování, ale naopak žije z plánování nesprávného. Jsou to právě odchylky, které stálým porovnáváním požadovaného a skutečného stavu vyvolávají nepřetržité procesy učení se a které tak představují tzv. feedback, zpětnou vazbu s minulostí.“ [6] Pro zlepšení takovéhoto řízení organizace se zpětnou vazbou je třeba zavést nákladové propočty s dobrou vypovídací schopností (Účetnictví nákladů a výkonů – ÚNV). Přitom je zároveň nutno vytvořit jasně vymezené oblasti odpovědnosti (Odpovědnost za náklady a výkony – ONV) a tyto podmínky platí shodně jak pro oblast civilní tak i pro oblast provádění controllingu v ozbrojených silách. Vedoucí těchto oblastí musí být vybaveni také příslušnými kompetencemi. Organizační schémata v mnohých organizacích by měly být přezkoušeny a vylepšeny. Pro každého řídícího pracovníka musí být vypracován popis práce. Avšak controlling by nebyl úplný, kdyby se vykonávalo jen toto zajišťování toku informací. Tím je míněno to, že porovná skutečnosti s plánem, včetně analýzy odchylek, představuje jen feed-back (zpětnou vazbu), tj. signalizuje stav, který již nastal. Poněvadž ale poznání toho, jak jsme se měli dříve rozhodnou a jednat, již nemůže běžně sloužit jako nástroj k odstranění odchylek, ale bohužel představuje jen signál pro potřebné změny, nesmí controller zůstat pouze u zpětnovazebně orientované analýzy. [7] Poněvadž controller v podniku má být nikoliv registrátorem, ale hlavně inovátorem, musí se analýza orientovaná do minulosti považovat pouze za nástup k protiopatřením namířeným do budoucnosti. Způsob uvažování orientovaný do budoucnosti by měl mít přednost. V oblasti řízení, tedy v těžišti úkolů controllera, musí controller zajistit, aby i přes vyskytující se odchylky probíhalo řízení podniku tak, aby cílové veličiny, ve kterých je dominujícím faktorem pro veřejné organizace hospodárnost, bylo dosaženo. To znamená, že každé přijaté opatření je nutno přezkoumat v tom smyslu, zda bude také pozitivně působit na stanovené cíle. [8] 1.2 Postavení controllingu v organizaci Pro konkrétní volbu pozice controllingového oddělení v organizačním schématu (organogramu) organizace připadají v úvahu tyto následující možnosti: Controlling jako štábní oddělení: Pokud je controllingu přisuzována pouze servisní funkce, spočívající v pomoci a tím ulehčení při řízení, má být zařazen na pozici štábu. Controller pak bývá začleněn do osobního štábu vrcholového vedení, nejčastěji představenstva. Controller provádí svou činnost v organizaci bez potřeby vlastních liniových vazeb ve formě všeobecného štábu, který poskytuje služby ostatním manažerům. V tomto případě je nutné poznamenat, že funkce inovační a koordinační je naplněna velmi obtížně. Pro konkrétní volbu pozice controllingového oddělení v organizačním schématu (organogram). Controlling jako liniové oddělení: Úplné převzetí liniových úloh controllingem a posílení jeho liniového začlenění je odůvodnitelné především v krizových situacích. Controller opouští dosavadní pozici čistě poradního orgánu a stává se zodpovědným za přijatá rozhodnutí. Praxe však ukázala poměrně nízkou stabilitu tohoto uspořádání při běžným chodu organizace. Toto řešení bývá přijatelné zejména při zařazení controllingu do nižších úrovní řízení. Controlling jako průřezová funkce: V tomto případě vzniká tzv. promotérský model, kde liniový vedoucí a controller tvoří dvojici promotérů, kteří realizují řízení jak po linii výkonové (liniový vedoucí), tak odborné (controller). Controllerovi jsou přiděleny určité přikazovací pravomoce, např. v systémových otázkách plánování či kontroly s tím, že rozhodování pro předem vyčleněné situace probíhá společně s liniovou instancí. Též existuje možnost udělit controllerovi právo veta v určitých záležitostech, které souvisejí s jeho úkoly. Externí controlling: Připadá v úvahu v řadě menších a středních organizací, kde není zřízení controllingového oddělení ekonomicky výhodné, nebo není k dispozici kvalifikovaný personál. Tato možnost asi není tím optimálním řešením pro ozbrojené síly. 2. Přístupy k efektivní alokaci zdrojů v Bundeswehru Ukazuje se, že ozbrojené síly se mohou chápat jako historicky nejstarší velkopodnik. Je třeba si uvědomit, že i dnes jde o největší podnik ve veřejném sektoru. Ozbrojené síly jako nejstarší velkopodnik uvádí Hahnův přístup k aplikaci vojenské ekonomiky v oblasti ekonomických úseků, v úsecích v nichž ekonomové potřebují vojenské vědění a v čistě vojenských úsecích. [9] Ozbrojené síly chápané jako nejstarší velkopodnik jsou nejstarším místem institucionální provozně-hospodářského působení a velitelé jednotek byli, jsou a vždy budou hospodářskými správci. [10] Bundeswehr tedy přistupuje k hospodárnosti a efektivnosti na základě přirovnání podobnosti své existence s fungováním civilního podniku. Takovýto přístup vyjadřoval už Johanes Gerberger v 50. letech 20. století, ačkoliv tehdy ho nebrali příliš vážně ani novináři, kteří pro jistotu jeho článek s názvem Moderní nákladové účetnictví pro armádu dali do uvozovek. Historie podniko-hospodářského myšlení je však v Německu zakotvena mnohem hlouběji, a to již na přelomu 19. a 20. století se touto problematikou zabývalo mnoho odborníků z hospodářské praxe, pravda zatím pouze v civilní oblasti. Zpočátku byla podniko-hospodářská nauka zkoumána zástupci národohospodářské nauky. Ale založení vysokých obchodních škol (1898 Cáchy, Lipsko a Vídeň; 1901 Kolín a Frankfurt; 1906 Berlín; 1908 Mannheim; 1910 Mnichov; 1915 Königsberg a 1919 Norimberk) může být považováno jako zrod podniko-hospodářské nauky. Nejdůležitější nestor podniko-hospodářské nauky byl toho času Eugen Schmalenbach (1873-1955). Jako další významní podniko-hospodáři mohou být jmenováni Heinrich Nicklisch (1876-1946) a Wilhelm Rieger (1878-1971). [11] Jako nejvýznamnější teoretický princip podniko-hospodářské nauky může být označován systém Ericha Gutenberga. Gutenberg považoval produkční proces za kombinační proces produkčních faktorů. Těmi jsou práce, pracovní prostředky a materiál. Za přední element označil dispoziční faktor (řízení, plánování, organizace). Pomocí teorie spotřební funkce (souvislost mezi použitím faktorů a výkonností) a přizpůsobení se na kolísání činnosti (zaměstnanosti) bylo zobrazováno dosažení maximálních výnosů. [12] Základem zkoumání při tvorbě vojenské ekonomiky se tedy stala teze o analogii mezi Bundeswehrem a podnikem služeb, což znamená, že výsledkem činnosti ozbrojených sil je vytváření obranného potenciálu státu. Tato analogie působila zároveň jako postulát, aby se majetek armády nebral pouze v rozměru ukazatelů bojeschopnosti, ale také v rozměru hodnotových ukazatelů jeho technického a morálního opotřebení. Potřebnost takového přístupu je v tom, že fungování ozbrojených sil musí být podrobeno hodnocení podle kritéria hospodárnosti a efektivnosti. Konfrontace teorie podnikové ekonomiky s praxí velení zdůrazňovala často záležitosti organizace a práce velitele v roli manažera. Východiskem racionální organizace sil a prostředků je úkol organizace. Vojenské úkoly mají získávat znaky úkolů hospodářských, což by si současně mělo vynutit vystupování velitele v roli manažera. [13] Dnešní podniko-hospodářské myšlení v Bundeswehru je třeba vidět nejen na základě výše uvedených skutečností, ale i na základě politické objednávky, probíhající reformy veřejných financí. 2.1 Controlling ve veřejné správě Německa Zavedení controllingu ve veřejné správě Německa bylo iniciováno dvojí krizovou situací, na jedné straně rostoucím zadlužením, na druhé straně občany, kteří kritizovali špatnou kvalitu služeb veřejného sektoru.Při bližším zkoumání jsou příčiny krizové situace zřejmé, ve srovnání s podnikem v soukromém sektoru neexistují ve veřejné správě žádné výkonové programy, produkty nejsou definovány. Také zcela chybí výkaznictví, které představuje podstatnou část informačních toků pro soukromý podnik. Na základě neostatečné kalkulace nákladů byla kontrola výkonu na většině míst nemožná nebo nedostatečná.Další příčinou byly absence koncepce pro informační technologie (IT). Kromě toho byly vážné nedostatky v prezentaci správy vůči adresátům, občanům, a v oblasti personalistiky. Další okruh problémů spočíval ve špatném rozdělení, resp. vymezení kompetencí mezi správou a obecní radou, což stále vedlo ke konfliktům a diskuzím. Proto byl organizací Komunalen Gemeinschaftsstelle für Verwaltungsvereinfachung (KGSt) vyvinut tzv. Nový model řízení (NSM, Neuer Steuerungmodel) pro reformu komunální správy. NSM byl startovním výstřelem pro zavedení controllingu ve veřejné správě. KGSt přitom chápala správní controlling jako všeobecný koordinační a podpůrný systém pro vedení správy. Pro správní controlling, resp. cílené plánování, řízení a kontrolu nositelů úloh se podle Beckera a Weise nejlépe osvědčila koncepce 3E model (efektivita, efektivnost, ekonomika). Sociální demokraté se domnívají, že transformace Bundeswehru je realizovatelná se stávajícím rozsahem finančních prostředků, a to i za situace, že ze strany Severoatlantické aliance je po Německu požadováno zlepšení vojenských schopností. Cílů reformy lze dle SPD dosáhnout vnitřními úsporami v rámci rezortu, zejména snižováním provozních nákladů a odbouráním nadbytečných personálních nákladů. V každém případě tedy platí, že prioritu má u sociálních demokratů před navyšováním obranných výdajů ozdravění německých veřejných financí. [14] Proto Bundeswehr po dlouholetém zkoumání možného zavedení podniko-hospodářských prvků řízení do svého hospodaření a i dílčího zavádění určitých nástrojů a principů, přistoupil v 90. letech k realizaci tohoto kroku. Důležitým prvkem německé vojenské ekonomiky je přístup k principu hospodárnosti, jež se uznává za samozřejmý a chápe se jako společný jmenovatel, na který lze převádět všechny armádní i ekonomické problémy. Zdůrazňuje se, že každá maximalizace efektu při disponibilních zdrojích nebo minimalizace nákladů pro dosažení předpokládaného efektu se musí dít cestou vytváření kombinace odpovídající struktury a vztahu mezi jednotlivými funkčními elementy ozbrojených sil. 2.2 Reforma v komunální oblasti – nový řídící model Směrnice nového řídícího modelu (NŘM) v komunální správě utváří reformní hnutí ve veřejném sektoru Německa. Obce jiných zemí (Nizozemska, skandinávských zemí, USA, Velké Británie, Nového Zélandu, Švýcarska) šly v reformním úsilí napřed. V Německu se k reformnímu úsilí připojily nejprve jednotlivé spolkové země, samotná Spolková republika Německo následovala až poté. Důvody pro přípravu změn jsou: • Trvalá finanční krize vynucující si změny. • Soutěž jako mechanismus ve veřejném sektoru je méně reprezentativní (základní předpoklad však zní: soutěž vede k vzestupu výkonu). • Úroveň v nárokovém myšlení občanů je k uvážení. • Změna hodnot vyžaduje i změny hodnot od spolupracovníků. Stanovená ústřední opatření NŘM lze shrnout jako následující: • Rozpočtování se svobodnějším užitím přidělených finančních prostředků, schopnost krytí personálními a věcnými prostředky, přenesení positivních nebo negativních rozpočtových zůstatků do následujícího roku. • Orientace na výstup s odpovídajícími definicemi produktů k dosažení řídící schopnosti (produkty jako nositelé nákladů). • Decentrální odpovědnost za finanční zdroje a výsledky. • Zavedení účetnictví nákladů a výkonů – ÚNV (Pozn.: dříve u nás byl tento pojem překládán jako výpočet nákladů a výkonů – VNV), controllingu a výkaznictví. • Organizační opatření (uvolnění od průřezových jednotek jako hlavní úřad, personální úřad atd. v podpůrných servisních místech). • Využití možnosti veřejného služebního oprávnění ke kvalifikování a zvyšování výkonnosti spolupracovníků. • Ohled na zákazníky (heslo: občanské kanceláře). • Použití manažerských návrhů (obchodní reengineering, optimalizace pracovního procesu, kvalitativní management, Trvalý program zlepšení – TPZ). • Zavedení mezikomunální (meziobecní) srovnávací databáze s odpovídajícími hodnotami (soutěž). Otázky hospodaření přinášející výkony posouvají racionální úsilí o dosahování výkonů do popředí. Podnikohospodářské znalosti, zejména v účetnictví, dosahují při personálním výběru vysokých hodnot. Obce se budou bránit proti vysokým regulacím. Soutěž lokalit bude silnější než dříve, bude muset být také poháněna novými nabídkami. Rozdíly mezi privátním hospodaření a veřejným hospodaření budou srovnány. Otázka už nesmí znít „Jak dosáhnout schválení rozpočtu“, nýbrž „Čeho se budu moci zřeknout k zajištění lokality“. Kvalita a rychlost podávání výkonu bude muset nabývat zcela jiný význam. Řízení komunálních podílů se bude muset zintenzivnit. Konečně je potřebné zlepšení komunikační infrastruktury. Díky spolkové vládě byl v roce 1995 iniciován koncept „štíhlého státu“. Zřízená rada odborníků „štíhlého státu“ předložila v roce 1997 třístupňovou zprávu. Cíl byl mimo jiné redukce záplavy nařízení, organizačního napětí a zavedení hospodářských nástrojů řízení (ÚNV, controlling) při současném širším použití výpočetní techniky. V důsledku toho předložil spolkový ministr financí v roce 1997 standardizovaný návrh pro zavedení účetnictví nákladů a výkonů na spolkové úrovni. Tímto vznikla hrubá představa, uvnitř které jednotlivá ministerstva ve vlastní kompetenci mohou provádět konkrétní výstavbu svého ÚNV. Specifické koncepční varianty v Bundeswehru nesou název „Odpovědnost za náklady a výkony“ (ONV). Podstatné složky jsou zavedení a realizace ÚNV, použití „Trvalého programu zlepšení“ (TPZ), tak i prosazení controllingu. Za původní základy můžeme považovat market-testing a benchmarking. Dodatečnou podporu prodělává ONV pomocí souběžně prováděného analytického stanovení personální potřeby, které staví vybavení personálem na objektivním a přezkoumatelném základě. Sledovaný návrh tehdejší spolkové vlády se jmenuje „Moderní stát – moderní správa“ (vládní usnesení z 1. 12. 1999). Sledované cíle byly určeny takto: • Nová dělba odpovědnosti („společné působení státních, polostátních a privátních aktérů k dosažení společného cíle“). • Větší orientace na občany („transparentní správa, přechod z průmyslově výrobní k vědecky podporované společnosti služeb“). • Státní rozmanitost („zesílení vlastní odpovědnosti, subsidiárního principu a federální rozmanitosti odbouráním spolkových právních výhod“). • Efektivní správa („účinnost a efektivita státního obchodu, soutěže, srovnávání výkonu, efektivita použití personálu a prostředků“). Programová prohlášení byla konkretizována patnácti hlavními projekty: 1. Příručka pro zákonem sledované ohodnocení (spolkové ministerstvo vnitra, „Příručka zákonem sledovaného ohodnocení“ existuje od roku 2000, vyzkoušena na osmi pilotních zákonech; výbor státního sekretáře doporučil 24. 6. 2002 podle úspěšného praktického testu příručky a návodu zavedení do spolkových ministerstev jako pracovní pomůcku). 2. Identifikace a odbourávání právních překážek pro nové služby (spolkové ministerstvo vnitra, spolkové ministerstvo pro vzdělání a vědu; ukončení projektu původně plánováno na 2001, projekt ještě není ukončen). 3. Uvolnění kompetencí (spolková vláda; ukončení projektu dosaženo na podzim 2001). 4. Osobní závazek k lepší účasti zemí a obcí (spolkové ministerstvo vnitra; ukončení projektu bylo plánováno na jaro 2000). 5. Nová struktura stavebních úkolů SRN (spolkové ministerstvo financí; konec projektu byl plánován na 2002). 6. Právní uspořádání pro „obecně důvěrnou společnost“ – Public Private Partnership (spolkové ministerstvo vnitra; konec projektu původně plánován na 2001, toho času jsou předloženy expertízy; uskutečnění změny plánováno na příští legislativní periodu). 7. „Německo 21 – pozdvižení v informačním věku“ (spolková vláda; ukončení projektu původně plánováno na 2002; souhrn opatření a projekty mají být nyní změněny v mezích akčního programu „Inovace a pracovní místa 21. století“, cílový bod rok 2005), v rámci projektu existuje pět pracovních skupin: Meze pořádku a přístup k internetu, Předjezdová úloha státu při použití moderní technologie, Vzdělání a kvalifikace, Základní ofenzíva, Podpora žen v zaměstnání s informačními technologiemi. 8. Podpora ověřování myšlenek na případě ochrany dat (spolkové ministerstvo vnitra; ukončení projektu bylo naplánováno na polovinu roku 2001). 9. Zavedení moderního řízení ve spolkové správě a u ozbrojených sil (spolkové ministerstvo vnitra, ministerstvo zahraničí, spolkové ministerstvo financí, spolkové ministerstvo pro hospodaření a technologie, spolkové ministerstvo vzdělání a vědy, spolkové ministerstvo obrany; konec projektu byl plánován na rok 2002). Jmenovitě se vyžaduje řízení kvality jako vize vrcholového managementu, dosažení cílových dohod, controlling, ÚNV, postup k TPZ, rozpočtování/tvorba rozpočtu. 10. Vyzkoušení a zjištění stavu aktualizace standardizovaného ÚNV – norma ÚNV (spolkové ministerstvo financí; dlouhodobý projekt). 11. Benchmarking-Ring (srovnávací testování); (spolková vláda; ukončení projektu původně plánováno na 2001, od léta 2000 byly založeny tři Benchmarking-Ring v 11 ministerstvech a 8 úřadech). 12. Zákon volného šíření informací (spolkové ministerstvo vnitra; konec projektu byl naplánován na rok 2001), jde zde o přístup občanů k úředním informacím; návrh Zákona volného šíření informací je od poloviny roku 2001 v diskuzi. 13. Strategie informačních technologií (spolkové ministerstvo pro dopravu, výstavbu a bydlení, spolkové ministerstvo vnitra; konec projektu byl naplánován na rok 2002). 14. Novela služebního práva (spolkové ministerstvo vnitra; konec projektu původně plánován na polovinu roku 2001, zpráva se zkušenostmi byla předložena v polovině 2001, změny se promítly do zákona o platové struktuře dne 21. 3. 2002); plánovány jsou: uspořádání proměnných platových koridorů, optimalizace vedoucích funkcí, modernizace mzdového systému podle výkonnostních principů, především ve vzdělávacích a vědních oborech, posílení výkonnostních principů v kariérním řádu, organizování zaměstnávání na částečný úvazek. 15. Personální vývoj ve spolkové správě (spolková vláda; konec projektu původně plánován na rok 2001, po ukončení výborem státního sekretáře byl zrealizován Návrh personálního vývoje až do roku 2002; hesla: koncept dalšího vzdělávání zaměstnanců, cílová úmluva, vzdělávací opatření, individuální vývojové plány). Od značných restrukturalizací Bundeswehru na počátku 90. let (redukce počtu vojáků z přibližně 520 000 na přibližně 340 000, podobná redukce civilních zaměstnanců z přibližně 200 000 na přibližně 133 000) se projevuje situace obranného potenciálu v tomto duchu: Spolková republika Německo po vstupu Polska, Maďarska a České republiky do NATO je prvně obklopena jen přáteli a partnery. Z této geopolitické situace se vycházelo do budoucna i pro další personální chování. Navíc po redukci personálu (dle rezortního Návrhu rozmístění z 16. 2. 2001) následuje restrukturalizace Bundeswehru, která má význam ve vojenské oblasti při tvorbě základny ozbrojených sil (SKB = Streitkräftebasis) a v civilní oblasti při reorganizaci spolkového úřadu pro vojenskou techniku a nákup. Rámcová smlouva „Inovace, investice a hospodárnost v Bundeswehru“ z 25. 4. 2001 se vyznačuje kroky Bundeswehru k dosažení vyšší hospodárnosti. Provozně podmíněné personální výpovědi jsou přitom vyloučeny. Jednotlivá opatření: 1. Spolkový ministr obrany reformoval ustanovení k vývoji a způsob nákupumateriálu, výzbroje a výstroje pro Bundeswehr těmito opatřeními: • Zkrátit období vývoje a pořízení. • Obvyklé materiály pokud možno pořizovat podle tržně obvyklých pravidel. • Usměrňovat finanční a platební pravidla podle těchto civilních trhů. • Zesílit odpovědnost podniků funkcionálním popisem výkonů; to by mělo být současně doprovázeno controllingem ze strany úřadů. K tomu byl určen postup nařízením EBMat, tzv. CPM (zákazník, produkt, management). 2. Spolkový ministr obrany zřídil soukromou hospodářskou organizaci „Agenturu pro vývoj, pořízení a provoz“ (GEBB), aby byla dosažena soustavná a institucionálně zajištěná nejvyšší míra hospodárnosti pro pořizování a provoz Bundeswehru. Agentura GEBB podporuje ministerstvo obrany při výběru a úpravě nákupních, provozních, finančních a platebních pravidel, aby mezi nynějšími formami a modalitami vytipovávala a navrhovala k realizaci nejhospodárnější varianty. Právní forma umožňuje GEBB zakládat společnosti, pomocí kterých spolkové ministerstvo obrany bude získávat investiční majetek a movitý majetek a kde podílnické vztahy a finanční nástroje budou rozhodující. Podle projektu rozhodují obchodní společnosti jak o použití osvědčených finančních nástrojů při hospodaření, ale i o nejhospodárnějším způsobu spolupráce, jako např.: obchodní společnost, agenturně řešená společnosti nebo společný podnik se zahraniční majetkovou účastní. Hlavní účastníci se dohodli, který z úkolů Bundeswehr již nadále nebude vykonávat. Dohoda se týká úkolů, které nepaří k základním vojenským činnostem a díky moderní formě kooperace a financování mohou být vykonávány hospodárněji. Tento vytyčený cíl též formalizuje nařízení § 7 I S. 2 spolkového rozpočtového řádu BHO – Bundeshaushaltsordnung (pozn. v ČR by to byla rozpočtová pravidla), které určuje podmínky přezkoušení a stanovení, do jaké míry mohou být splněny státní a veřejné úkoly, které slouží pouze hospodářským činnostem, vyčleněním, odstátněním nebo privatizaci z úkolů Bw. K tomuto účelu bylo zahájeno několik projektů (např. Projekt k reorganizaci řízení nemovitostí ve správě vojenského obvodu podle těchto hospodářských hledisek: dle podílu vlastníků, uživatelů, provozovatelů a stavební správy a podle použití odborných znalostí podniků v oblasti facility managementu [15]). 3. Okruh působnosti GEBB se vyvinul z pilotních projektů. Nyní zajišťuje tyto oblasti: • Vývoj obchodu. • Nemovitosti (uvedení na trh a vývoj nemovitostí Bundeswehru, facility management, plánovaná většinová účast SRN skrze GEBB, původně naplánované zavedení v polovině roku 2003). • Informační technologie – IT (poradenská funkce GEBBu pro IT-ředitele, prosazení plánovaných opatření leží u IT-ředitele na ministerstvu). • Výstroj (založení LH oděvní společnosti Bundeswehru s. r. o. s 25,1 % podílem SRN skrze GEBB v srpnu 2002). Dopravní management (dopravní a transportní výkony; založení vozového servisního parku Bundeswehru s.r.o. 6. 6. 2002, hlavní společník je se svými 75,1 % SRN). V rámci tzv. „Rezortní úmluvy“ (úmluva mezi spolkovými ministerstvy financí a obrany) ze 14. června 2000, mohou od roku 2002 zůstávat neplánované příjmy za pronájem (ve prospěch výdělečných i nevýdělečných činností), z prodeje pozemků a movitého majetku v rozpočtu obrany. Mohou sloužit k financování Bundeswehru (až do výše 0,6 miliard eur ročně). To je přibližně 80 % tržeb. Zisky z efektivnosti na základě zvýšení hospodárnosti zůstávají ve 100% výši v rozpočtu obrany. Několik výše uvedených IT projektů je včleněno do Projektu HERKULES (IT-ředitel a IT-výbor na ministerstvu od srpna 2000). Zde mají být nalezeny nové formy spolupráce s průmyslem. Ministr obrany Scharping schválil 16. ledna 2002 zřízení spolkového úřadu pro informační management a informační techniku Bundeswehru (tzv. IT-úřad). Potom má být společně s nějakým průmyslovým partnerem založena IT-společnost (podíl SRN 49,9 %). Finanční objem Projektu HERKULES činní 6 až 6,5 miliard eur za 10 let. Pro IT-společnost jsou tržby předvídány přes třístranné obchody. Průmyslový partner zde nese hospodářské riziko. Pro úspěšnou realizaci společnost vypracuje nutné strukturní a procesní organizační předpoklady. Zavedení softwarového produktu SAP R/3 (firmy SAP) je spatřováno jako část IT-projektu HERKULES. Organizačně je SAP R/3 začleněno do tzv. programového řízení SASPF, zaváděcího řízení a procesního řízení. IT-vzdělávací potřeby mají být rovněž kryty ve spolupráci s průmyslem na příslušných, kompetenčních centrech IT (KIT) v Koblenzi a Drážďanech. Přitom se nejedná speciálně jen o uživatelské školení. Tento úkol, výstavba a provoz, má být v dalším vývoji převeden z Bundeswehru na průmysl. 2.3 Skutečnosti vedoucí k zavedení controllingu v Bundeswehru Systém účetnictví SRN je postaven na kamerálním principu. [16] Účetní jednotky státu si však mohou zvolit způsob vedení účetnictví, pakliže vyhovuje ustanovení článku 114 německé ústavy (Grundgesetz) a je-li zajištěna transparentnost a hospodárnost používání veřejných prostředků. [17] Vedení vnitropodnikového účetnictví dovoluje § 7 zákona o rozpočtových pravidlech SRN (Bundeshaushaltsordnung), který nařizuje při přípravě a realizaci státního rozpočtu dbát hospodárnosti a efektivnosti. Dosažení těchto kritérií dovoluje ve vhodných oblastech vést nákladové a výkonové účetnictví (Kosten- und Leistungsrechnung – KLR). Bundeshaushaltsordnung vstoupil v platnost 1. ledna 1970. [18] Možnosti dané tímto zákonem a Základním zákonem využilo spolkové ministerstvo obrany (Bundesministerium der Verteidigung – BMVg) hned od začátku platnosti zákona. Bylo rozhodnuto zavést podvojné účetnictví a zavedeno bylo také vnitropodnikové účetnictví. Požadavek na sledování nákladů pro potřeby řízení Bundeswehru byl však vznesen již krátce po vzniku Bundeswehru. [19] Bundeswehr je v tomto směru pokrokový, protože veřejným standardem se vnitropodnikové účetnictví ve SRN stalo až v červnu 1997 [20], kdy spolkové ministerstvo financí (Bundesministerium der Finanzen – BMF) vydalo příručku pro nákladové a výkonové účetnictví (KLR-Handbuch) a s konečnou platností zakotvilo vnitropodnikové účetnictví ve veřejném sektoru až do 1. 1. 1998. [21] V SRN již dlouho existuje obor zabývající se řízením ozbrojených sil na ekonomických základech, tzv. Betribswirtschaftslehre der Streitkräfte, který přepokládá existenci kalkulace nákladů a jejich evidenci s pomocí podvojného účetnictví (okruh nákladů výkonů). [22] Rokem 2004 se v SRN datuje vznik controllingu. [23] ČR je zatím v začátcích, ve kterých byl Bundeswehr na konci 60. let 20. století. [24] Ve zmiňovaném období přebraly ozbrojené síly SRN označením Planierung, Progammierung und Durchführung metodu Planning, Programming and Budgeting System (PPBS), který u nás známe jako systém plánování, programování a rozpočtování (SPPR). Od fiskálního roku 1968 je kapitolní rozpočet BMVg (Einzelplan 14) určován právě na základě aplikace metody SPPR. Současně se zavedením SPPR bylo rozhodnuto vytvořit systém nákladového účetnictví. [25] Rozhodnutí zavést nákladové účetnictví se opíralo o Bílou knihu z roku 1970. Ucelenou podobu získal systém vnitropodnikového účetnictví v Bundeswehru (Kostenrechnung der Bundeswehr) [26] již v roce 1971, kdy byla BMVg vydána publikace Kostenrechnung im Planungssystem der Bundeswehr. V Bundeswehru se tak začaly evidovat a kalkulovat náklady a vedla se nákladová statistika, která umožňovala srovnávat stejné nebo srovnatelné objekty nákladového účetnictví a analyzovat trend vývoje nákladů a jejich struktury. Smyslem těchto opatření bylo zvýšení hospodárnosti. K aktualizaci nákladového účetnictví došlo v závěru 70. let, kdy byla vydána publikace Bundeswehr-Kostenrechnung. [27] Od konce 70. let se v Bundeswehru projevuje tendence spojovat odpovědnost velitelů útvarů s odpovědností za hospodaření jejich útvarů a za výkony těchto útvarů. Toto vyústilo v přijetí systému účtování nákladů ve vztahu k výkonům (Kosten- und Leistungsrechnug – KLR) organizačních elementů Bundeswehru, který je jednoznačně spojen s odpovědností za náklady a výkony (KLV) [28]. Jde o orientaci vnitropodnikového účetnictví směrem k efektivnosti a k podpoře rozhodování managementu o výši budoucích provozních výdajů. Velení ozbrojených sil Německa si uvědomilo, že při trvale snižujících se výdajích na obranu je prakticky odkázáno pouze na vnitřní zdroje a zaměřilo se na dosahování efektivnosti při používání veřejných zdrojů při zabezpečování úkolů odvětví obrany. V roce 1992 byla ustanovena pracovní skupina pro omezení provozních výdajů Bundeswehru, která ve spolupráci se soukromou konzultační firmou měla vytipovat útvary a oblasti s potenciálem pro snížení provozních výdajů. V roce 1997 byl projekt rozšířen na dalších 220 útvarů a do května 1998 byl koncept odpovědnosti za náklady a výkony (Kosten- und Leistungsverantwortung – KLV) rozšířen na celý Bundeswehr. [29] Stávající účetnictví, rozpočetnictví a statistika ovšem neskýtaly potřebnou strukturu, množství a kvalitu dat pro kvalitní realizaci konceptu KLV. Proto je tento koncept spojen se zaváděním controllingu (Controlling im Rahmen Kosten- und Leistungsverantwortung). V tomto směru vnitropodnikové účetnictví vytváří základ controllingu, což je v německy mluvících zemích běžné. [30] S postupným rozšířením controllingu jako systému řízení, tj. systémem evidence o chování řízeného systému a systému tvorby rozhodnutí, jenž ovlivňuje chování tohoto systému, počítala i přijatá koncepce rozvoje Bundeswehru. [31] Controlling se stal integrujícím nástrojem (systémem) řízení zdrojů v Bundeswehru, a proto byl v květnu 2001 vytvořen na spolkovém ministerstvu obrany štáb pro controllingové řízení (Stab Leitungscontrolling). [32] Dílčí závěr V Německu se používá označení nákladové účetnictví (Kostenrechnung), případně účetnictví nákladů a výkonů (Kosten- und Leistungsrechnung), pokud je orientováno na ovlivňování efektivnosti spotřebovávaných zdrojů. Dalším k tomuto přistupujícím prvkem je odpovědnost za náklady a výkony (Kosten- und Leistungsverantwortung) jako souběžně užívaný ekonomický nástroj řízení. Toto vše postupně přerůstá v controlling., který je však jinou kvalitou, než vnitropodnikové účetnictví a jeho ekvivalenty. Vnitropodnikové účetnictví či jeho ekvivalenty je druh zaznamenávání ekonomických informací, nepředstavuje účetní soustavu, ale je zaměřeno na evidenci hospodaření uvnitř organizační jednotky. [33] Manažerské účetnictví představuje nástroj, který shromažďuje a poskytuje informace pro přípravu, projednání, přijetí, řízení kontrolu provádění rozhodnutí, která se týkají uspořádání procesů a zapojení zdrojů do těchto procesů uvnitř vymezeného organizačního prvku. Vnitropodnikové účetnictví se orientuje na podporu přípravy a přijímání ekonomických někdy nazývaných manažerských rozhodnutí. Pro tento typ rozhodování je typická snaha o hospodárnost a efektivnost používaných zdrojů při zabezpečování činností svěřených vymezené organizaci. [34] Nákladové účetnictví je zaměřeno na kontrolu spotřeby zdrojů, tj. na evidenci této spotřeby a hodnotí ji zejména z pohledu hospodárnosti. Manažerské účetnictví je zaměřeno na rozhodování za účelem dosažení efektivnosti. Nákladové účetnictví má kontrolní funkci, tzn., zajišťuje pohled do minulosti, soustředí se na zjišťování skutečnosti. Manažerské účetnictví se orientuje na budoucnost, na zajištění informací pro řízení. [35] 4. Controlling jako instrument pro efektivní hospodaření Praktickým projevem ekonomického myšlení je aplikace nákladového účetnictví v Bundeswehru – podle vzoru účetnictví používaného v podnicích, které by dovolilo provádění analýzy efektivnosti vojenských činností. [36] Princip hospodaření, jako integrální součásti přijímání vojenských rozhodnutí, by se měl realizovat ekonomickým propočtem. První podmínka spočívá v institucionálních změnách na úrovni státní organizace, druhá, založená na využívání zkušeností a metod civilní podnikavosti v ozbrojených silách, a třetí, spočívá v uznání, že každé vojenské rozhodnutí je také rozhodnutím ekonomickým. [37] Postupně docházelo k zavádění jednotlivých prvků, až bylo možno vytvořit celý systém podpory ekonomického řízení – controlling. V praxi Bundeswehru se zažila pozice controllingu na štábní úrovni. Controlling je tak úspěšně zřizován jako štábní prvek vedle původních oblastí štábu jednotky. [38] S implementací controllingu do Bundeswehru budou použitelné v hospodaření osvědčené manažerské systémy. Úkol štábního prvku controllingu je provádění účetnictví nákladů a výkonů (ÚNV) a controllingu pro samotný štáb jednotky a stejně tak i koordinace controllingových prvků podřízených jednotek. Controlling je tak v této situaci dislokován, aby radil velení jednotky při otázkách plánování úkolů a řízení jejich plnění se zřetelem na hospodárnost. Mimo to má controlling na zřeteli úkoly v rámci trvalého programu zlepšení (TPZ). Přitom jde o využití a dosažení potenciálu myšlenek spolupracovníků z pracoviště a o optimalizaci pracovního místa a procesu. Tyto nástroje ruší staré navrhování v Bundeswehru a vyznačují se velkou flexibilitou, rychlým zpracováním a realizací jakož i honorováním návrhu. K efektivní alokaci přistupuje Bundeswehr na základě podniko-hospodářského řízení, přičemž k tomu využívá controllingu jako podporu řízení se svými nástroji. Těžištěm controllingu je řízení. Na základě analýzy odchylek musí být vyhledána ta místa, na kterých by měla být provedena protiopatření, aby bylo dosaženo společně stanovených cílů. Controller má informovat jednotlivé odpovědnostní oblasti prostřednictvím svých zpráv o dosahování stanovených cílů a stejně tak, objeví-li se odchylky, poukázat na jejich příčiny. Skupiny controllingových úloh tak můžeme dělit na plánování, kam patří stanovení cílů organizace, kontrolu, kde provádíme porovnání plánu a skutečnosti a analýzu odchylek, a řízení, které obsahuje provádění nápravných opatření. Controllingový systém musí obsahovat orientaci na cíle organizace, orientaci na budoucí vývoj a orientaci na úzké profily, což jsou nejslabší články organizace, tak jak již byly zmiňovány výše.Controlling pomáhá strukturovat a analyzovat relevantní informace pro rozhodování a umožňuje řízení, velení solidní rozhodování. Tato potřeba vychází především ze soustavně rostoucího a zohlednitelného množství dat. Funkčně a organizačně je možno od sebe strategický a operativní controlling oddělit. Strategický controlling je pozorován controllerem A. Ten podporuje vedení, řízení, velení při vývoji a formulaci cílového systému a popř. při potřebném a nevyhnutelném následném řízení. Z těchto důvodů byla provedena implementace nástroje řízení Balanced Scorecard (BSC). [39] Vedle formulace kréda („vůdčí představy“) jednotky a z toho odvozeného motta je tvorba souboru ukazatelů spojena s měrnými veličinami hlavního úkolu strategického controllingu. Na základě těchto souborů ukazatelů jsou optimalizovány strategie řízení a tak efektivně komunikují. Mimo to je hlášeno dosahování cíle pomocí zpětné vazby transparentní a aktuální pro řízení a tím je umožněno proaktivní a z hlediska zvoleného cíle správné zpětnovazební řízení. V rámci operativního controllingu je uskutečňována komplexní analýza procesů a toků a popř. jejich zlepšení v rámci optimalizace procesů. Potřebná data jsou získávána, zpracovávána, analyzována a pro vedení připravována controllerem B ve spolupráci s úředním (kancelářským) referentem controllingu (jakási pomocná síla controllera, která zadává data do systému – controller BSB), za užití účetnictví nákladů a výkonů (ÚNV). Natolik potřebná data poskytuje operativní controlling strategickému controllingu. 4.1 Nástroje controllingu v Bundeswehru S tvorbou nového štábního prvku – controllingu – byla vytvořena nová rovina udávající směr, se kterou může velitel jednotky efektivně užívat novou manažerskou metodu pro jeho rozhodování. Controlling na pracovištích Bundeswehru je především chápán v souvislosti s konceptem Odpovědnost za náklady a výkony (ONV), Kosten- Leistungverantwortung (KLV), který v sobě zahrnuje nástroje Účetnictví nákladů a výkonů (ÚNV), Kosten- Leistungrechnung (KLR), a Trvalý program zlepšení (TPZ), Kontinuerlicheverbesserung-program (KVP). Jako další podpůrný koncept slouží Směrnice pro ekonomickou prověrku (MT), Market Testing (MT). Snahou těchto konceptů je rozšířit řízení o provozně ekonomické prvky, které budou mít větší vliv na rozhodovací proces. Účetnictví nákladů a výkonů (ÚNV) je systém, který zjišťuje náklady, přiřazuje je k provedeným výkonům a významně tím přispívá k rostoucímu povědomí o nákladech. Přiřazení nákladů k jednotlivým výkonům však není jednoduché. Výkony jsou v rámci ÚNV zobrazeny aktivitami, procesy a hlavními procesy. Přitom aktivity se slučují do procesů a procesy do hlavních procesů. Na základě údajů z ÚNV může tak vedoucí pracoviště (velitel) lépe než doposud při svém rozhodování zohlednit nákladové aspekty. Aktuální údaje o nákladech a výkonech se poskytují vedení pracoviště periodicky, zpravidla měsíčně. V mnohých knihách se setkáváme s názvem Výpočet nákladů a výkonů (VNV). Tento název je vhodné používat tehdy, hovoříme-li skutečně o výpočtu. V rámci VNV se vypočítávají náklady podle druhů, tj. jaké náklady vznikají, náklady podle středisek, tj. kde tyto náklady vznikají a v neposlední řadě náklady podle nositele nákladů, tj. vypočítávají se náklady na jednotku výkonu, či podle okamžiku vzniku nákladů. Uvádíme-li však tento nástroj v souvislosti s celým systémem controllingu, považuji z metodologického hlediska vhodnější název Účetnictví nákladů a výkonů (ÚNV). Tento nástroj používá pro svou realizaci a podporu i softwarový program KOLIBRI (Účetnictví nákladů a výkonů v Bundeswehru pro racionalizaci a vnitřní optimalizaci), který dokáže na základě pravidelně zadávaných údajů vypočítávat náklady a výkony tak, jak to požaduje VNV. Trvalý program zlepšení (TPZ) je sytém, pomocí kterého má být intenzivněji a systematičtěji zohledněn potenciál kreativity a zkušenosti všech pracovníků. Spolupracovníci mají být přivedeni k systematickému podávání zlepšovacích návrhů, aby ve své vlastní působnosti zlepšili a zhospodárnili pracovní postupy. Návrhy proto musí být rychle realizovány a odměněny. Návrhy TPZ mají za úkol zajistit, popř. zvýšit hospodárnost plnění úkolu, zachovat, popř. zvýšit kvalitu práce, zachovat, popř. zvýšit pracovní spokojenost zaměstnanců, zlepšit bezpečnost provozu, bezpečnost práce a ochranu životního prostředí. Na tomto místě lze poukázat na určitou analogii ke kroužkům kvality, které své rozšíření našly v některých systémech řízení využívaných především v Japonsku. Jde tedy o jakési zlepšovatelské hnutí. Zaměstnanci se mohou na tomto programu podílet dobrovolně nebo jsou vytvářeny tzv. projektové skupiny. V případě potřeby jim v práci pomáhají moderátoři TPZ, zmocněnci TPZ a controlleři. Jako základu TPZ je využíváno k identifikaci a kvantifikaci problémů především údajů zjištěných v rámci účetnictví nákladů a výkonů. Market Testing (MT) představuje metodu, která umožňuje srovnání výkonnosti mezi veřejným a soukromým sektorem. Tento nástroj je využíván v procesu privatizace služeb, které nepatří mezi klíčové v rámci rezortu obrany. Umožňuje porovnat, zda-li je výhodnější a hospodárnější využít nabídky na dodávku určité služby pro armádu soukromou firmou nebo využívat vlastních zdrojů. Přitom je rozhodující, že Bundeswehr převádí na soukromý sektor jen takové úkoly, které pro něj samotný znamenají ekonomický přínos. Jedná se o tzv. outsourcing. Protože Bundeswehr je obvykle jediným odběratelem této služby, je určitým způsobem více zainteresován na hledání varianty, která přináší levnější a hospodárnější řešení. Market Testing je členěn do čtyř fází, a to přípravné fáze, soutěžní fáze, prováděcí fáze, kontrolní fáze. Benchmarking (BM) je učení se od nejlepších. Můžeme ho definovat jako kontinuální a systematické srovnávání vlastní efektivnosti v produktivitě, kvalitě a procesního průběhu s podniky a organizacemi, které představují špičky v podávání srovnatelných výkonů. Benchmarking podporuje souvislý, plynulý proces učení a předpokládá připravenost ke změně. Cíl je být „nejlepší třídou“ ve svém oboru. Qualitätsmanagement (QM) jde o systému managementu kvality, jehož budování se stává nezbytnou součástí řízení každé úspěšné organizace a je zaměřeno do všech jejích oblastí: plánování, provozu, kontroly, personalistiky a ekonomiky. Náročnost výstavby systému managementu kvality závisí na úrovni stávajícího systému řízení, na rozsahu a kvalitě vnitřních předpisů, postupů, na schopnosti pracovníků realizovat potřebné změny a především na míře podpory celého projektu vrcholovým vedením. Z hlediska určité administrativní náročnosti je rozhodující přípravné období, ve kterém je nutno definovat jednotlivé procesy, stanovit dokumentované postupy a zavést jejich trvalé řízení, aktualizaci a dodržování. Rozsah a formální úpravy si volí organizace. V následném období udržování a zlepšování systému se zpracovávají analýzy a vyhodnocují záznamy, s cílem získat důkazy o správném fungování systému a též získat náměty k zlepšování a rozhodování založeném na faktech. Vybudování systémů řízení kvality představuje poměrně náročný proces a trvale zasahuje do řízení organizace. Podporu při budování systému řízení kvality jsou např. standardy ISO 9001. [40] Bundeswehr tohoto nástroje využívá prozatím jen opravárenských závodů, kde aplikuje standardy a normy DIN, EN, ISO 9001:2000, TÜV CERT. Flexibilní rozpočtování bylo zavedeno, aby při hospodářském jednání nedocházelo ke kolizi mezi zákonným rámcem kameralistiky a parlamentní kontrolou hospodaření s rozpočtovými prostředky. Velitelům by měly být rozšířeny pravomoce v obchodním jednání a z titulu úspor by měla vzrůst motivace všech zúčastněných. Skutečnost, že šetření se vyplatí, by měla přivést jednotky k hospodárnosti. Změny se pomítají i do oblasti krytí rozpočtu a možnosti přenosu zůstatku prostředku na výdaje do následujícího roku. Tím dochází i k posilování decentrálního řízení. Balance Scorecard (BSC) je systém vyvážených ukazatelů výkonnosti organizace. Velitelské síly rozličných úrovní vyvíjejí společnou a jednotnou představu, vizi, strategii o fungování a organizaci. Této vize se pak snaží dosáhnout pomocí pevně stanovených cílů. Zaměřením se na hlavní strategické cíle, se tak organizace vyvaruje informačního přetížení vedoucích osob. Pokrok na cestě k dosažení cíle je podmíněn na sledování společně vyvinutého rámce. Na základě do budoucna orientovaných ukazatelů mohou být včas rozpoznány odchylky od plánovaného vývoje a aplikována odpovídající protiopatření. Použitím BSC, jako přehledného komunikačního nástroje, je zvýšena transparentnost a tím také i identifikace s organizací na všech úrovních. Od tohoto nástroje se očekává výrazné zkvalitnění řízení velitelských složek. Ať již pomocí účetnictví nákladů a výkonů prováděného operativním controllingem, které integruje strategické a operativní řízení, transparentností a reálností cílů rozpočtu, motivaci personálu, zlepšením komunikačního a informačního toku mezi řídícími, velitelskými úřady a štábními úseky. Bundeswehr se snaží zefektivnit a zhospodárnit svoji činnost, a to především přejímáním mechanismů využívaných v civilní podnikové sféře. Jedná se o snahu přiřadit ekonomický rozměr všem prováděným aktivitám, proto vznikl koncept „Odpovědnost za náklady a výkony“. Patrná je snaha o zprůhlednění účetnictví a zlepšení jeho vypovídací schopnosti. Proto také zavádí účetnictví nákladů a výkonů jako jakousi formu vnitropodnikového účetnictví. Zavedením trvalého programu zlepšení lze vysledovat vliv moderních provozních systémů v podnikové sféře se záměrem zvýšené identifikace zaměstnanců s armádou. Důraz na racionalizaci ekonomických procesů v Bundeswehru se projevuje i užší spoluprací s domácím průmyslem v různých formách. Možnosti zapojení soukromého kapitálu jsou zjišťovány prostřednictvím Market Testingu. To všechno jsou prvky, které stojí za zamyšlení do budoucna nejen z pohledu AČR, ale také i jiných rezortů veřejné správy. [41] Závěr Na základě výše uvedených skutečností je zřejmé, že problematika controllingu v ozbrojených silách je aktuální. V článku je definován pojem controlling v ekonomickém systému řízení zdrojů, jeho hlavní nástroje a jsou analyzovány nejvýznamnější faktory, které vedly k zavedení controllingu do ekonomického systému řízení zdrojů v ozbrojených silách Německa. Článek poodhaluje aktuální stav ekonomického systému německých ozbrojených sil. Byly vymezeny přístupy k hospodaření ozbrojených sil Bundeswehru. Byla provedena podrobná deskripce přístupů, kterými se německá armáda usiluje dosáhnout tří základních cílů hospodaření: efektivnost, hospodárnost a účelnost. K dosažení těchto cílů využívá Bundeswehr celou řadu metod, nástrojů a systému ukazatelů vycházejících z podnikohospodářské teorie. Jsou tak nastiňovány možnosti aplikace manažerského účetnictví, programu zlepšení a controllingu v ozbrojených silách.
Cílem příspěvku je vysvětlit podstatu ekonomických kategorií náklady a výdaje, výdajový a nákladový systém hospodaření a jeho vazbu na účetnictví, charakterizovat náklady a výdaje jako účetní položku a jako ukazatel, objasnit vzájemnou vazbu mezi ekonomickou racionalitou a postavením manažera v ozbrojených silách.
Není náhoda, že výrazy „3E“ se citují téměř ve všech dokumentech i mediích. Řada vedoucích zaměstnanců rezortu MO je užívá, avšak některé výstupy jejich běžné činnosti a rozhodování v rámci své působnosti nás často přesvědčují, že jim klíčová podstata „3E“ buď není úplně známa, či ji neumí dostatečně realizovat v praxi. Svědčí o tom příklady z citací v různých koncepčních materiálech, plánovacích dokumentech, článcích vojenských časopisů, příklady nesystémového přístupu při reorganizacích, neuplatňování zásad 3E při procesu plánování a rozpočtování a zejména při hodnocení jejich výsledků a celé řady dílčích rozhodnutí při řízení a velení na různých stupních.
V zahraničí jsou zkušenosti s různými typy projektů Public Private Partnership (PPP). Existuje mnoho oblastí, ve kterých již projekty fungují nebo se jejich realizace připravuje. Dávají tak názorný příklad, kam by se mohl pohybovat i vývoj v České republice, pokud se nechá tuzemský veřejný a soukromý sektor některými z nich inspirovat. Tento článek prezentuje zkušenosti s využitím formy PPP, jako moderního způsobu zajištění veřejných služeb využívaný v zahraničí se specifickým zaměřením na odvětví obrany. Je zde popsána základní charakteristika PPP projektů, jejich zaměření a přínosy a v neposlední řadě jsou zde popsány zahraniční zkušenosti s PPP v evropských anglosaských státech NATO.
Všechny země NATO a jejich armády hledají cesty k efektivnímu využívání společenských zdrojů pro potřeby zajištění obrany a bezpečnosti. Je již zřejmé, že nároky a požadavky na udržování nejen moderních armád, ale také nutné infrastruktury pro její činnost kladou na veřejné finance takové nároky, které není často schopen státní rozpočet akceptovat a pokrýt tak v plné míře často zdůvodněné potřeby ozbrojených sil Proto se musí manažeři rezortu rozhodovat o možnosti kdy, jak a do jakých činností zapojí existující vnější zdroje nejen mimo rezort, ale také mimo sféru státního vlivu. Teprve v několika posledních letech se stává i v Armádě České republiky realitou hledání cest, metod a způsobů, jak tyto vnější zdroje (především finanční) účinně a účelně zapojit do procesu financování potřeb ozbrojených sil. Tento problém s bližším zaměřením na existující reálné a dostupné finanční zdroje je předmětem pozornosti jednoho specifického úkolu vědeckého záměru Katedry ekonomie a následující článek je jedním z výstupů, který řešitelé předkládají veřejnosti jako výstup své činnosti. Vnější zdroje a možnosti jejich využití pro potřeby ozbrojených sil Armáda jako součást veřejného sektoru je tradičně financována z prostředků státního rozpočtu země. Tyto rozpočtové prostředky slouží k celkovému zajišťování aktivit, které jsou armádě svěřovány základními dokumenty obranné politiky státu a kterými ozbrojené síly naplňují své konkrétní poslání. Státní rozpočet je páteří celého systému financování chodu armády a je zřejmé, že i nadále tomu tak bude i přes to, že právě v současnosti je jasné, že armády musí hledat ještě další dostupné zdroje, které jim umožní realizovat aktivity, na které by tyto rozpočtové prostředky nestačily.Nutnost vyrovnat se s napjatým rozpočtem na obranu jako veřejný statek a zároveň snaha minimalizovat vliv tohoto tlaku vedou k hledání nových možností financování, k rozšíření úlohy soukromého sektoru při zajišťování služeb pro obranu a k důraznější aplikaci komerčního uvažování ve vojenských institucích. Armáda je organickou součástí společnosti a nutně se v ní promítají všechny politické, ekonomické a společenské rysy společnosti a v podobě společenského prostředí ovlivňují její každodenní realitu. V celém veřejném sektoru se stalo již běžnou praxí, že vedle rozpočtových zdrojů, které do veřejného sektoru plynou je nezbytné hledat i nové formy, metody a způsoby aktivit, které umožní financovat i další nutné projekty spojené s poskytováním veřejných služeb ve veřejném zájmu. Souhrnu těchto možností, existujících mimo subjekty veřejného sektoru se říká obecně vnější zdroje. Zapojením těchto vnějších zdrojů se doplňují možnosti dané státním rozpočtem a rozšiřuje se spektrum aktivit, které subjekty veřejného sektoru (tedy i armáda) mohou plnit ve prospěch společnosti. V souvislosti s tím musí ovšem také změnit způsoby vnímání společenského okolí a uzpůsobit i své vnitřní mechanismy možnosti takové zdroje efektivně využívat. Všeobecně můžeme konstatovat, že vnější zdroje, které armádě poskytuje bližší společenské okolí jsou především: • personální zdroje; • finanční zdroje; • materiálové zdroje; • technické a technologické zdroje. Souhrn těchto zdrojů tvoří reálné možnosti existence armády. My jsme se zaměřili na jeden ze zdrojů, a to jsou vnější zdroje, které lze použít k financování potřeb a aktivit armády, které mohou vedle rozpočtových prostředků rozšířit možnosti pořizování potřebných prostředků. Nebo tyto možnosti alespoň rozšířit a zefektivnit jejich využití. O tom, zda vůbec používat vnější zdroje pro potřeby armády se dnes už snad ani nevede vážně míněná polemika. Tento princip se stal realitou v mnoha armádách NATO a bohaté zkušenosti z tohoto procesu mají především v USA, Kanadě, Rakousku a Německu. Stejně tak jako ve světě existuje i u nás stav, kdy se v rukou soukromého sektoru akumulovaly postupně volné finanční zdroje, které mají soukromé instituce a firmy snahu uplatnit v reálných projektech a na druhé straně existuje reálný zájem institucí veřejného sektoru takové zdroje využít pro zkvalitnění a rozšíření svých aktivit ve prospěch společnosti. Souběh těchto zájmů vytváří příznivé podmínky pro možnosti financování části potřeb veřejného sektoru soukromými investicemi a soukromými aktivitami. Je nutné vytvořit pro tyto možnosti reálné podmínky. Budeme se věnovat dvěma základním problémům, a to: Jak jsou vnější zdroje využívány v některých armádách NATO a jaké jsou možnosti využití koncepce Public Private Partnerships ve veřejném sektoru a v Armádě České republiky? Využívání vnějších zdrojů v podmínkách zahraničních armád V podmínkách armády USA stálo velení před úkolem snížit do roku 2002 deficit federálního rozpočtu v rezortu na nulu. Znamenalo to, že při plánování budoucích rozpočtových potřeb rezortu obrany nebylo možné kalkulovat při úkolech modernizace, zvýšení kvality podpory bojových jednotek s navýšením rozpočtu. MO navrhlo řadu iniciativ zaměřených na zvýšení efektivnosti vlastní činnosti, jejichž cílem bylo získat za každý vynaložený dolar co nejvyšší hodnotu. Především šlo o následující kroky: [6] • Ministerstvo obrany výrazně omezilo náklady na infrastrukturu předurčením nebo dokonce uzavíráním vybraných základen. (base realignment and closure - BRAC). Očekávaným výsledkem čtyř cyklů změn bylo dosažení roční úspory kolem 5,5 miliardy dolarů. • Ministerstvo obrany zahájilo důkladnou reformu akvizičního procesu. V minulosti se na postupu opatřování pro armádu podílela řada komisí a speciálních týmů a tento způsob byl pomalý, drahý a nepřehledný. Po přijetí Federálního zákona o reformě postupu (Federal Acquisition Reform Act) při pořizování z roku 1996 a Směrnice MO 5000.1 a Nařízení 5000.2 vedou k zjednodušení postupů při opatřování a dosažení úspor. • Ministerstvo obrany systematicky revidovalo své podpůrné činnosti a hledalo oblasti v nichž by tržní síly mohly zlepšit obecnou výkonnost při nižší ceně. Zapojení vnějších zdrojů, privatizace a přestavba řízení nabízely významné možnosti tvorby úspor nutných pro financování modernizace a připravenosti. Pro dosažení cílů modernizace a efektivní podpory bojových sil byl přijat průběžný program garantovaný náměstkem ministra obrany USA jehož úkolem bylo identifikovat ty funkce, které by mohly být zajištěny vnějšími zdroji. Při tom zapojení vnějších zdrojů realizovat jen za následujících podmínek: [6] 1. Soukromé firmy musí být schopny provádět danou aktivitu a musí vyhovovat bojovému poslání podporovaných jednotek. Vnější zdroje nezapojovat do aktivit tvořících jádro vojenské činnosti. 2. Pro danou aktivitu musí existovat trh s konkurenčním prostředím. Trh nutí organizace ke zvyšování kvality, zvyšování kvality a dodržování cen. Vnější zdroje zapojovat jen tam, kde jsou předpoklady pro trvalé zlepšování služby. 3. Přesunutí aktivity na vnější zdroj musí přinést vládě a tím i daňovým poplatníkům co nejvyšší hodnotu. O zapojení vnějšího zdroje je výhodné uvažovat jen tehdy, bude-li soukromý sektor v souladu s trendem dlouhodobě se vyvíjející hospodářské soutěže schopen udržovat požadovanou výkonnost a snižovat cenu. V souvislosti s realizaci procesu zapojování vnějších zdrojů do procesu akvizic je nezbytná průběžná analýza aktivit ministerstva obrany. V podmínkách kanadské armády byl vyvinut systém alternativního zajišťování služeb (AZS) v oblastech vytipovaných jako méně důležité funkce kanadského ministerstva národní obrany a kanadských ozbrojených sil. Za méně důležité funkce jsou považovány všechny aktivity, které se přímo nevztahují k bojové činnosti a potřebám s ní spojeným, k potřebám bojové podpory nebo k činnostem ve veřejném zájmu. Princip zavedení systému spočíval v přezkoumání všech méně důležitých aktivit, zda je možné zajišťovat pomocí alternativních zdrojů. Tam, kde bylo shledáno, že je to možné a praktické, byly tyto aktivity převedeny v jeden celek a zahájeno jednání s dodavatelem s nejvýhodnější cenovou nabídkou. Možnosti alternativního zajišťování služeb je možné rozdělit do pěti kategorií: [5] 1. Převedení na jiné ministerstvo. 2. Privatizace. 3. Partnerství. 4. Najmutí dodavatele. 5. Interní zajištění: vytvoření speciálních operačních organizací (SOA - Special Operating Agency) nebo organizací pro poskytování služeb (SA - Service Agency). V rámci alternativního zajišťování služeb bylo dosaženo úspor vztaženo k roku 2000 v hodnotě asi 500 milionů kanadských dolarů. Se zapojováním vnějších zdrojů mají své zkušenosti také v sousedním Rakousku. I Rakousko zjistilo, že zapojováním vnějších zdrojů se lze výhodně vypořádat s úspornými opatřeními a plnit tak lépe stanovené rozpočtové cíle. Proces zavedení privátních peněz byl vedle snahy po konsolidaci rozpočtu motivován také úsilím Rakouska splnit požadavky určené maastrichtskou dohodou. Tedy podobný problém, který budeme muset řešit i v našich podmínkách. Rakušané definují využívání vnějších zdrojů jako nakupování služeb jak od soukromého sektoru, tak od kapitálových společností ve veřejném sektoru. Uveďme jaká jsou základní kritéria, která se berou v úvahu při možném využívání vnějších zdrojů pro armádu v Rakousku: [7] • vnější zdroj musí věrohodně prokázat, že je hospodárnější, tedy že při své realizaci odčerpá méně rozpočtových prostředků, • musí být zabráněno ztrátě vojenského know-how, • spolehlivost zdroje a jistota jeho dodávek, • existence konkurence na trhu dodávaného zboží nebo služeb, aby bylo zabráněno monopolu, • k využití vnějšího zdroje se uchýlit vždy tehdy, když nejsme schopní zajistit si zboží nebo službu z vlastních zdrojů. Armáda České republiky přešla po zrušení povinné vojenské služby také k systému širšího využívání vnějších zdrojů. Nebylo to ani tak výsledkem promyšlené koncepce, jako spíše objektivní nutnost. Po odchodu vojáků základní služby bylo nezbytné zajistit bezproblémový chod útvarů a pracovišť dodávkou služeb externími dodavateli. Nebyla to převratná novinka, protože již několik let se externí dodavatelé v některých oblastech na dodávkách (především v oblasti společného stravování, ale i dalších služeb) podíleli. Prvky outsourcingu byly aplikovány v první etapě ve třech oblastech, a to: - úklidu vnitřních a vnějších prostor, - vstupu a ochrany objektů, - stravování. Postupně se podle plánu implementace outsourcingu oblasti, do nichž vstupují externí dodavatelé rozšiřují a v současné době je již realitou celkem osm oblastí, kde se počítá s jejich konkrétním působením. Kromě výše uvedených jsou to oblasti: - technické ochrany objektů, - vystrojování, - pronájmu osobních vozidel, - školící a výcviková zařízení, - vojenské ubytovny. [10] Tyto oblasti jsou definovány a mají přidělené konkrétní osoby, které zodpovídají za aktivity v těchto oblastech. Musíme konstatovat, že v oblasti praktické realizace outsourcingu stojí AČR na samotném počátku a k dispozici má teprve poměrně krátkou dobu praxe a může hodnotit a porovnávat teprve výchozí informace. Na nějakou podrobnou analýzu jak zkušeností z organizace, tak na ekonomickou analýzu je poměrně brzy. Zveřejnění konkrétních ekonomických údajů z procesu zabezpečení outsourcingem ve vymezených oblastech zodpovědnými orgány Ministerstva obrany se teprve očekává. Co je však možné říci již dnes je to, že v procesu zabezpečení i když nebyl jistě bez problémů, nenastaly žádné kolapsové stavy a nedošlo k selhání fungování systému jako takového. Jak jsou tyto postupy a způsob zabezpečení hospodárný ukáže právě až provedená ekonomická analýza. Aplikace PPP ve veřejném sektoru V oblasti zabezpečení dodávek pro zajištění běžného života jednotek a systémových prvků rezortu obrany bylo rozhodnutí pro outsourcing sice víceméně vynucenou, ale jasnou a zřejmou alternativou. Zůstával jen problém jak bude postupně řešen. V oblasti investiční výstavby a budování infrastruktury situace už tak jednoznačná není. V čem spočívají hlavní rozdíly? Především zde existuje stále volba o tom, z jakých zdrojů a prostředků se budou jednotlivé prvky infrastruktury pořizovat. Jednotky musí své základní potřeby uspokojovat denně, ale v investičních rozhodnutích a budování prvků infrastruktury se musí vycházet z ujasněných premis, které na dlouhou dobu ovlivní život součástí rezortu a jeho ekonomickou stabilitu. Jedná se o ryze strategické rozhodnutí. V posledním období subjekty veřejného sektoru nejen v České republice, ale všude ve světě reagují na skutečnost, že ve společnosti existují naakumulované volné finanční zdroje, jejichž převážně soukromí vlastníci hledají příležitosti k jejich vhodnému produktivnímu užití. A partnerem pro toto užité se jeví právě veřejný sektor. Do popředí se tak dostává koncepce Public Private Partnerships (PPP). U nás se vžilo poněkud kontroverzní pojmenování „Partnerství veřejného a soukromého sektoru.“ Především proto, že tam, kde jde o peníze je otázka partnerství poněkud zpochybnitelná. Ale samotný název je realitou a stejně tak snaha zapojit do financování investičních a infrastrukturních projektů volné soukromé finance. Forma účasti soukromého sektoru na financování veřejných investic se mění postupem doby a stát od státu. Zatím nejen, že neexistuje jednoznačná definice tohoto konceptu, ale jednotlivé země se liší rozsahem a způsoby jeho užití v praxi. Vzhledem k obecnému nedostatku investičních prostředků a enormní potřebě budování infrastruktury je PPP významnou alternativou pro téměř všechny státy. V podmínkách České republiky se tomuto konceptu přikládá nadějná budoucnost o čemž svědčí praktické kroky vlády ČR. Vláda schválila svým usnesením č. 7 ze dne 7. ledna 2004 zásadní dokument obsahující principy přístupu vlády k problematice „Partnerství“ a definoval rámec pro další postup státní správy. [1] V poměrně krátké době vzniklo koordinační centrum pro realizaci projektů PPP, které poskytuje metodickou a věcnou pomoc předkladatelům návrhů jednotlivých projektů. Proces implementace PPP v České republice pokračuje průběžně. Vládním usnesením č 791 z 25. srpna 2004 byl schválen další koncepční dokument popisující právě proces praktické implementace PPP v podmínkách ČR s věcnými přílohami. [2] V průběhu roku 2005 již byly schváleny první pilotní projekty na kterých chtěla vláda vyzkoušet praktické fungování konceptu. Už 19. ledna 2005 vzala Vláda ČR na vědomí svým usnesením [3] první pilotní projekty PPP. Jedním z nich je také projekt ubytovny hotelového typu a parkoviště v Ústřední vojenské nemocnici v Praze Střešovicích. Podáno bylo ještě dalších 7 investičních projektů. [3]. Další čtyři investiční projekty byly přijaty usnesením Vlády ČR už v srpnu roku 2005 [4]. Byly to následující projekty: a) výstavba, financování, údržba a provozování dálnice D3 Tábor Bošilec; b) vybudování nové soudní budovy v Ústí nad Labem; c) vybudování pobočky Krajského soudu Plzeň v Karlových Varech; d) vybudování věznice typu s ostrahou pro výkon trestu odsouzených osob. Vláda považuje projekty PPP za jednu z možných součástí reformy veřejných financí a tomu je podřízená i legislativní aktivita. V měsíci březnu byly Parlamentem ČR schváleny dvě rozhodující právní normy umožňující snazší realizaci těchto projektů a upravující vztahy mezi účastníky takových vztahů. jsou to především zákon o zadávání veřejných zakázek a tzv. „koncesní zákon“. V souvislosti s rozvojem koncepce PPP se připravuje v celém veřejném sektoru celá řada nových projektů. nejvíce v rezortech školství, zdravotnictví a dopravy. Zvažovány jsou například: v oblasti financování veřejných vysokých škol - univerzitní kampus v Ústí nad Labem; - rekonstrukce a výstavba vysokoškolských kolejí např. Masarykovy university, UJEP v Ústí nad Labem, VŠE Praha, ČVUT Praha, VUT Brno a VŠB TU Ostrava; - univerzitní sportovní areál při ZU Plzeň atd. v oblasti zdravotnických zařízení - Krajská nemocnice v Pardubicích - rekonstrukce kardiocentra v Jihlavě a další v oblasti infrastruktury měst a obcí - přestavba a provoz budovy Krajského úřadu v Hradci Králové - interaktivní vzdělávací a zábavné centrum Explorer Vaňkovka v Brně a další Jak je ze stručného přehledu patrné, subjekty veřejného sektoru si uvědomují, že za pomoci soukromých investic mohou připravit daleko víc projektů k realizaci, než by jim bylo umožněno pouhým využitím prostředků ze státního rozpočtu. Podle šéfa PPP Centra pana Filipa Drapáka se spolupráce státu a soukromých firem a bankovních subjektů má naplno rozjet kolem roku 2008 a do té doby mají ministerstva připravovat odpovídající pilotní projekty. V rezortu obrany se počítá s využitím PPP především v oblasti výzbroje a speciální infrastruktury. PPP v rezortu obrany Rezort obrany byl jedním ze dvou prvních úspěšných předkladatelů pilotního projektu v rámci koncepce PPP. prokázal tak schopnost podobný projekt vypracovat a obhájit. To je bezesporu dobrá zpráva pro subjekty působící v systému rezortu, protože se dá očekávat, že se postupně zlepší možnosti budování infrastruktury v rámci rezortu. Ministerstvo obrany vydalo v souladu se zněním zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím publikaci o základních údajích rozpočtu kapitoly MO, kde je uveden jako pramen informací zákon č. 543/2005 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 2006. Jaká je tedy fiskální situace rezortu pro toto období a měli bychom počítat s aplikací PPP u některých vhodných projektů? Především původně přidělené rozpočtové prostředky kapitole MO ze státního rozpočtu na rok 2006 v původní výši 55 694 mil. Kč byly redukovány o prostředky vyčleněné pro stabilizaci situace ve Všeobecné zdravotní pojišťovně na počátku tohoto roku. Takže se v nominální výši pohybují na úrovni minulých let a ve vztahu k vytvořenému HDP a celkovým výdajům státního rozpočtu se podíl kapitoly MO snižuje již od roku 2002 [8]. Materiál konstatuje, že v rámci programů pořízení a reprodukce majetku ve výši asi 17,5 miliardy Kč jsou zahrnuty modernizační projekty vyzbrojování s celoarmádní působností a projekty na výstavbu, rekonstrukci a modernizaci infrastruktury. Přitom se zde zdůrazňuje, že významným rysem rozpočtu rezortu MO na rok 2006 je skutečnost, že se důraz klade na vícezdrojové financování. tato myšlenka je zde konkretizována částkami asi 1,3 miliardy Kč ze zdrojů NATO, 719 mil. Kč z deblokace ruského dluhu a asi 300 mil. Kč z prodeje nepotřebného movitého a nemovitého majetku AČR. O financování z jiných existujících zdrojů zde zmínka není. mělo by to znamenat, že rezort nebude zvažovat zapojení zdrojů z možných projektů PPP pro potřeby budování investičních projektů a infrastrukturních prvků? Přičemž právě zmíněná vládní restrikce přímo vede k úvaze, že zmíněné prostředky, kterých se musel rezort vzdát buď najdeme jinde, nebo se vzdáme některých investičních aktivit, které jsme považovali za nutné a potřebné. Na konkrétní postoj a rozhodnutí velení rezortu si musíme počkat. Využitelné formy PPP v rezortním plánu Koncepce PPP je jednou z možných metod a forem financování projektů v rámci veřejného sektoru. Už tuto metodu známe a umíme pojmenovávat její jednotlivé prvky. Je zřejmé, že to není všelék na potřeby obecně podfinancovaného veřejného sektoru, ale metoda, jejíž vhodné využité může podpořit realizaci investičních projektů. Koncepce PPP není plochým a jednovrstevným projektem a je možné tuto koncepci využít v mnoha jejích typech. Na tyto možnosti chci především poukázat, protože v diskuzích jsem narážel stále na problém, že pod tímto pojmem si mnozí představují jen jeden typ možného vztahu. Soukromý partner postaví a provozuje objekt vlastními silami a subjekt veřejného sektoru mu za užívání definovaných služeb platí nájemné. Ale koncepce PPP nabízí poměrně bohatou škálu forem PPP, které je možné využít při přípravě konkrétního projektu. Volba odpovídající formy PPP je strategicky důležitým rozhodnutím, které v mnohém ovlivňuje budoucnost reálného projektu. Z něho se odvíjí forma a obsah přípravy smluvních vztahů, finančních vztahů a ujednání k vzájemné konsolidaci vztahů mezi poskytovatelem a uživatelem. Forma konkrétního projektu PPP musí odpovídat způsobu fungování projektu, musí umožnit plnění přijatých závazků oběma stranami a vytváří předpoklady pro odstranění možných sporů a vlastnických vztahů.O jakých formách konceptu PPP můžeme tedy uvažovat? Jaké možnosti pro zvážení konkrétní podoby můžeme využít? 1. Joint ventures – je poměrně známou formou uspořádání vzájemných vztahů, která je realizovaná podnikatelskými subjekty již řadu let. Její princip spočívá v založení podniku se společnou účastí, kdy subjekt veřejného sektoru a soukromý subjekt společně sdílejí zodpovědnost za financování a provoz takového účelově založeného podniku. Vzájemné vztahy jsou upraveny systémem smluvních ujednání. 2. Provozovatelské a manažerské smlouvy – subjekt veřejného sektoru má k dispozici vlastní prostory se zaměstnanci a soukromý sektor se na základě ujednání účastní chodu projektu jen dodávkou specifických služeb a nebo zajišťuje řízení za pomoci najatých odborníků ve vyjmenovaných oblastech a úrovních řízení, kteří disponují zkušenostmi a poznatky, které subjekt veřejného sektoru postrádá. 3. Koncesní vztahy – soukromý subjekt má koncesi na provozování specificky určených a vyjmenovaných služeb a disponuje schopností takové služby v požadovaném rozsahu a kvalitě subjektu veřejného sektoru dodávat. Jeho příjmy tvoří buď dohodnuté platby od státu a nebo (a to lépe) podíly ze zisku provozovaného prvku. 4. Smlouvy PPP - jsou to smlouvy typické pro tento druh obchodního vztahu. V jejich názvech je zakomponován systém vzájemných vztahů a odpovědností všech zúčastněných stran.BOOT – (build, own, operate, transfer) při této formě PPP nese soukromý sektor přímou zodpovědnost za financování, výstavbu a provoz po dobu určenou smlouvou. Ta by měla odpovídat době splacení úvěrů a tvorbě očekávaného zisku z investice. Na konci tohoto období přechází objekt infrastruktury do vlastnictví státu za specifikovaných podmínek ve smlouvě. Jde patrně o nejvyužívanější formu soukromé účasti a existují další možné modifikace tohoto vztahu. Uvedeme některé: BOT – (build, operate, transfer)DBFO – (design, build, finance, operate)DCMF – (design, construct, manage and finance)BLT – (build, lease, transfer)ROT – (rehabilitate, operate, transfer)BTO – (build, transfer, operate)BFSR – (build, finance, share, revenue) Především podle povahy projektu, způsobu jeho využití a zvážené výhodnosti vzájemných vazeb mohou být naznačené formy dále vnitřně kombinovány. Návrhy na konkrétní podobu použité formy bude jedním z klíčových problémů jednání o konkrétní podobě partnerství, protože mezi oběma subjekty samozřejmě existují zájmové rozpory. Pro tyto případy připravilo vládní Centrum PPP vzory smluvních ujednání. Předpokládá se, že největší část projektů bude mít formu koncesní smlouvy a vzor takové smlouvy je uživatelům k dispozici na webových stránkách Centra PPP. Pro zajímavost a představu o komplikovanosti smluvního ujednání svědčí fakt, že vzor smlouvy obsahuje 168 stran i s příslušnými přílohami. Pro realizaci projektů PPP jsou tedy vytvořeny příznivé základní podmínky a záleží jen na odpovědných orgánech na kolik nebude účast v projektech jen formální záležitostí, ale stane se praktickým východiskem pro zlepšování infrastruktury v rezortu obrany. V současné době rezort MO obhospodařuje majetek v celkové účetní hodnotě téměř 230 miliard Kč, z čehož 84 miliard představuje hodnota nemovité infrastruktury. [9]. Přes několik let trvající snahu zbavit se nepotřebného majetku je třeba pro existující struktury postupně budovat moderní zázemí odpovídající požadavkům na činnost moderní armády. V souladu s cíli a úkoly Střednědobého plánu činnosti a rozvoje rezortu MO na roky 2006 až 2011 je schváleným rozpočtem výdajů kapitoly MO na financování programů pořízení a reprodukce majetku v roce 2006 zabezpečena realizace 585 akcí/projektů, z toho 291 pokračujících ve výši 11,8 miliard Kč a 294 nově zahajovaných akcí/projektů ve výši 5,7 miliardy Kč. [9] Vedle vyzbrojovacích a modernizačních projektů v oblasti vojenské techniky jsou to projekty na výstavbu a rekonstrukci infrastruktury, zejména leteckých základen v Čáslav a Náměšť nad Oslavou a v dalším horizontu základen pozemního vojska například v Jincích, Žatci a Přáslavicích. Jde zejména o objekty sloužící k výcviku, ubytování a využití volného času. Před realizací je také rekonstrukce budovy Generálního štábu a Domu armády v Praze Dejvicích o které bylo rozhodnuto na zasedání vedení MO již 31. ledna 2005. V poslední době se hovoří také o výstavbě nových kapacit v objektech Univerzity obrany v Brně. Pro celou řadu výše uvedených objektů se bude hledat vhodný způsob realizace a právě tady je na místě myšlenka spojení prostředků veřejného a soukromého sektoru tak, aby bylo možné dosáhnout co nevyššího efektu pro rezort obrany. Závěr Využití vnějších zdrojů v podmínkách rezortu obrany se stalo v posledních několika letech realitou. V současné době je nanejvýš potřebné zhodnotit dosavadní zkušenosti z této oblasti, vytyčit další směry realizace těchto aktivit, sestavit týmy odborníků, kteří budou schopní spolupracovat při výběru nejvhodnějších variant dalšího postupu vedení rezortu, protože se jedná o poměrně nové aktivity v systému činnosti rezortu, vysoké částky a mimo jiné i kvalitu života pracovníků rezortu na nejrůznějších místech a pozicích.
Výstavba obranného systému České republiky vychází z dlouhodobých predikcí možných bezpečnostních rizik a plánů zdrojů dostupných pro obranu, zahrnujících i plánování obranných výdajů. Tento článek se zaměřuje na problém časové hodnoty peněz v prostředí obrany. Snaží se odpovědět na otázku, zda obrana pro vyjadřování inflace vyžaduje koncipování vlastního cenového indexu nebo zda lze k tomuto účelu využít civilní ukazatele v podobě deflátoru HDP či indexu spotřebitelských cen.
Války minulosti k nám dosahují skrze čas a ovlivňují naše vlastní životy. Záplavy krve prolité před staletími kvůli motivům, které jsou dnes již zapomenuty, formovaly svět, v němž dnes žijeme. Války budoucnosti nás dokážou připravit o nemalou část daní už dnes.Alvin a Heidi Tofflerovi,Válka a antiválka, Dokořán-Argo, Praha 2002 Cílem tohoto příspěvku je přiblížit nové jevy, které se objevují v oblasti zabezpečení obrany a bezpečnosti státu, a které zároveň mohou ovlivňovat vývoj a zaměření výzkumu ekonomiky obrany státu a stávají se i výzvou k jejímu dalšímu rozvoji. Tyto nové jevy se objevují v souvislosti s rozpadem bipolárního celosvětového uspořádání po roce 1989 a v souvislosti s událostmi vztahujícími se k teroristickým akcím proti jednotlivým zemím od září roku 2001 až do současnosti.
Úvod Domnívám se, že jistým způsobem lze tyto myšlenky aplikovat nejen obecně na výzkumné úsilí, ale i na analýzu vývoje ekonomiky obrany státu v období po roce 1989, které lze charakterizovat jako období hledání nového paradigmatu teorie ekonomiky obrany státu jako vědy. Během tohoto období byla předkládána řada návrhů vycházejících z různých „škol“ prosazujících odlišné teorie a přístupy, probíhala diskuze o fundamentálních otázkách ekonomiky obrany jako vědy. Přesto, že se podařilo vyřešit některé zásadní problémy, zrychlující se vývoj všech sfér lidské činnosti předkládá k řešení další nové a složitější problémy. Pokud má teorie, včetně teorie ekonomiky obrany státu, plnit svou funkci vědeckého východiska a být nápomocná řešení nových aktuálních problémů společenské vojensko-ekonomické praxe, musí především sama být na úrovni požadavků těchto současných problémů a na základě svého poznání být také schopná přesvědčivým způsobem poskytovat praxí požadovaná řešení. Taková teorie, spolu se jí odpovídajícím způsobem myšlení se stává paradigmatem, přijímaným odbornou komunitou jako vzor i návod přístupu ke skutečnosti. Tento příspěvek je věnován problémům, které je nezbytné diskutovat s cílem identifikace předpokladů, požadavků a obsahu nového paradigmatu teorie ekonomiky obrany státu jako vědy. Náčrt vývoje pojetí ekonomiky obrany Mezi těmi, kteří se ekonomikou obrany zabývají, existuje shoda v chápání a pojetí ekonomiky obrany jako vědní disciplíny. Pomineme-li období vývoje ekonomiky obrany v našich podmínkách v období před rokem 1989, kdy se válečná ekonomika chápala jako vědecká disciplína, zabývající se hospodářskými problémy z hlediska války, máme před sebou období velmi bohaté na diskuze o ekonomických otázkách obrany, odvíjejících se především z pozic ve světě převládajícího proudu ekonomické myšlení („mainstream economics“). Diskuzím tohoto období výrazně dominuje úsilí o identifikaci vlastní teorie ekonomiky obrany jako vědy. Například, Američané Charles J. Hitch a Roland N. McKean ve své knize „Economics of Defense in the Nuclear Age“ zdůrazňují, že problematika národní obrany je problematikou ekonomickou. Hlavní cíl práce ekonomů obrany spatřují v napomáhání rozhodovacím orgánům, jejich poradcům a obecně všem zainteresovaným občanům tím, že se vybaví znalostmi o tom, jak může být ekonomická analýza využívána při volbě vhodných (efektivních, hospodárných) politických postupů a akcí. Jeden z nejdůležitějších aspektů vojenských problémů se jeví aspekt ekonomický: efektivní rozdělení a využití zdrojů. [1] Zde je potřebné uvést, že problematika obrany byla zkoumána na základě průkopnické práce „Teorie her a ekonomické chování“, která byla v USA publikována v roce 1944. Od roku 1965 se dosavadní analýza systému v ozbrojených silách stala analýzou systémů pro celé ozbrojené síly. [2] Anglický ekonom Gavinn Kennedy začíná první ze svých textů o ekonomice obrany pasáží o „aplikaci ekonomiky na problémy obrany.“ [3] Obdobně americký ekonom Lee Olvey se skupinou svých spolupracovníků, zabývajících se ekonomikou národní bezpečnosti v knize „The Economics of National Security“ zdůvodňují, že „podstatná část výzkumů v oblasti ekonomiky obrany není ničím jiným než aplikací základních ekonomických pojmů na problémy národní bezpečnosti“. [4] Poněkud odlišné pojetí ekonomiky obrany zastává anglický autor Keith Hartley, který do teorie ekonomiky obrany zahrnuje všechny aspekty ekonomiky obrany a procesů odzbrojování a míru. V tomto duchu teorie ekonomiky obrany aplikuje ekonomickou teorii na sektor obrany v širokém slova smyslu. [5] Ve vědeckém úkolu „Pojetí oboru a návrh doktorandského postgraduálního studia „Ekonomika obrany státu“ kolektiv autorů z Vysoké vojenské školy ve Vyškově uvádí, že ekonomika obrany jako vědní obor „...zkoumá vojensko ekonomické vztahy a souvislosti procesu ekonomického zabezpečování obrany ve všech jeho hlavních fázích a oblastech – v podmínkách tržní ekonomiky – zejména v oblasti tvorby, rozdělování a užití ekonomických zdrojů k zabezpečení vojenských potřeb v mírovém období, v procesu vojenské a hospodářské mobilizace, rozvinutí válečného hospodářství i zabezpečení potřeb obrany bojovými operacemi.“ [6]Velmi blízké pojetí českých vojenských ekonomů je pojetí významného polského ekonoma prof. Waclawa Stankiewicze, který stál u zrodu ekonomiky obrany (dříve válečné ekonomiky) v Polsku a svými názory ovlivnil celou řadu vojenských ekonomů v ostatních armádách. V jeho pojetí je objektem výzkumu teorie ekonomiky obrany „...obranné hospodářství v jeho různých typech, odpovídající té části národního hospodářství, která uspokojuje potřeby obranného systému státu jak v době míru tak i v období ohrožení i války.“ [7] Hned na počátku své společné knihy“Příručka ekonomiky obrany“ Američan Todd Sandler a Angličan Keith Hartley definují ekonomiku obrany jako teorii, která se „...zabývá zkoumáním otázek alokace prostředků, rozdělení příjmu, hospodářského růstu a stabilizace aplikovaných na bezpečnost státu. Zahrnuje rovněž zkoumání vlivu výdajů na obranu z vnitřní i ze zahraniční perspektivy na makroekonomické proměnné, jakými jsou zaměstnanost, výroba a růst. Ekonomika obrany má též mikroekonomický rozměr, který se vyjadřuje v analýzách obranné průmyslové základny, programu spolupráce, offsetu, hodnocení vojenských kontraktů a vojenské akvizice. Ekonomika obrany aplikuje ekonomické teoretické nástroje při zkoumání obrany a s obranou souvisejících problémů, včetně odzbrojení a míru. [8] Pozorný čtenář jistě postřehnul syntetizující charakter tohoto pojetí teorie ekonomiky obrany, zahrnující jak „makroekonomický“ tak i „mikroekonomický“ rozměr jejího široce pojatého obsahu a zdůraznění, že „aplikuje nástroje ekonomické teorie“ na problémy související s obranou a mírem“. K uvedenému se žádá poznamenat, že tato „syntetizující definice“ teorie ekonomiky obrany současně vymezuje hlavní problémy, které se v podstatě trvale nacházejí v centru pozornosti všech diskuzí při hledání nového paradigmatu této vědy. Prof. Miroslav Krč z Univerzity obrany, spolu s již uváděným W. Stankiewiczem vymezují ekonomiku obrany jako vědeckou disciplínu hledající ekonomické zákonitosti, které mají vliv na národní bezpečnost. [9] Prof. Vladimír Šefčík chápe ekonomiku obrany jako systém zákonitosti, procesů a vztahu vyvolaných ekonomickým a politickým rozhodování o využívání a distribuci zdrojů národního hospodářství k ekonomickému zabezpečení potřeb státu v krizových situacích a k zajištění jeho vojenské bezpečnosti v době míru, za stavu ohrožení a ozbrojeného konfliktu. [10] Je na místě upozornit na přínos obou výše jmenovaných autorů nejen do rozvoje teorie ekonomiky obrany státu, ale i do jejího didaktického ztvárnění, čímž nepřehlédnutelným způsobem ovlivnili ekonomické vzdělávání a formování branně-ekonomického myšlení i současné generace vojenských ekonomů, velitelů a náčelníků vojsk. Jejich publikace i v současnosti tvoří základní studijní fond vojenských vysokých škol a jsou součástí studijních fondů mnoha civilních vysokých škol, univerzit a knihoven. [11] Krystalizaci pojetí ekonomiky obrany můžeme pozorovat i u dalších autorů. Například francouzský autor Jean Aben definuje politickou ekonomii obrany (ekonomiku obrany) jako funkci jak obsahu, tak metodologického přístupu. Její obsah je zřejmý: v souladu s klasickými ekonomickými dimenzemi (průmyslovou, technologickou a sociální), se jedná o otázku veřejné ekonomie v tom smyslu, že státy (a do jisté míry i mezinárodní instituce) sehrávají dominantní roli při vymezování požadavků na vyzbrojování a při organizaci výroby. Metodologický přístup zde spočívá ve využívání nástrojů politických věd: institucionální analýzy, teorií mezinárodních vztahů apod. [12] Odlišný proud diskuze reprezentují němečtí autoři, kteří v duchu „národních tradic“ zkoumání zaměřují svou pozornost především na mikroekonomickou problematiku. Johannes Gerber ve své práci „Zavedení zásad racionálního a ekonomického myšlení v ozbrojených silách“ se pohybuje v systému axiomů, z nichž se odvozují věty, kde se uspokojivě modelují prostorové vazby v našem světě. Tento svět jsou v našem případě ekonomika obrany a v podmínkách Spolkové republiky Německo (SRN) je to vojenská ekonomika. S důrazem na zásady, jež jsou závazné ve všeobecné civilní ekonomice podnikání (Allgemeine Betriebswirtschaftlehre), ukazuje Gerber také na zásady racionálního myšlení obsažené ve vojenské vědě. Logika vojenských struktur, principy bojových činností a nakonec rozpočet, s nímž se počítá v hospodářství ozbrojených sil – to vše dovoluje rozvinutí vojenské ekonomiky, v ohledu teoretickém i v její relativně samostatné aplikaci. [13] Obdobně Günther Kirchhoff zaměřuje pozornost vojenské ekonomiky na mikroekonomické otázky chování ozbrojených sil. [14] Přenesením pozornosti na zkoumání mikroekonomických problémů výstavby ozbrojených sil a hledání možností využití nástrojů mikroekonomické analýzy se oba němečtí autoři zařadili k zakladatelům ekonomiky ozbrojených sil. K charakteristickým rysům této teorie je velmi výrazná orientace na aplikaci podnikohospodářských kritérií ve sféře obrany. Již uvedené dovoluje vyslovit oprávněný závěr, že současné vymezení obsahu ekonomiky obrany je velmi široké a nelze vyloučit další snahy o jeho další rozšíření. Konstatovat lze i převládající shodu v názorech na předmět zkoumání teorie ekonomiky obrany. Tímto předmětem je zpravidla chápána ta část národního hospodářství, která uspokojuje potřeby systému obrany státu vzhledem k možným stavům krize a ohrožení bezpečnosti státu, včetně válečného střetnutí. V tomto pojetí může být ekonomika obrany řešením ekonomických problémů bezpečnosti státu v rovině a v prostoru národního hospodářství a v systému obrany státu a svým paradigmatem postihovat všechny aspekty ekonomie bezpečnosti a procesů odzbrojování a míru. Jako příklady mohou sloužit problémy válečné a mírové ekonomiky, závodů ve zbrojení a dohod o kontrole zbrojení; ekonomické dopady obranných výdajů na ekonomický rozvoj, obranná průmyslová základna, zbrojní akviziční politika, obchod se zbraněmi, vojenské aliance a sdílení břemene obrany, hospodářská válka a terorismus, odzbrojování a konverze. Charakter těchto témat vtiskuje teorii ekonomiky obrany státu „makroekonomický“ obsah, čímž se predikují i další její vlastnosti, metody a prostředky zkoumání. Velmi přesvědčivě o tom vypovídá okruh ekonomických problémů obrany, které byly v rámci teorie ekonomiky obrany státu (válečné ekonomiky) zkoumány ve vyspělých průmyslových zemích po ukončení druhé větové války. Neúplný seznam těchto problémů zahrnuje následující témata: [15] • Odstrašování, zamezování vzniku války, zahájení a ukončení války. • Strategické interakce, závody ve zbrojení, kontrola zbrojení. • Alianční uskupení, alokace zdrojů a chování. • Obranné makroekonomické interakce v době války, míru, odzbrojení a konverze. • Porovnání řízeného a tržního hospodářství z hlediska zdrojů pro obranu. • Mobilizace, poválečná obnova. • Optimalizace a efektivita v úrovni a složení sil. • Využívání kapitálu pracovních sil: živá síla, branná povinnost a dobrovolnost. • Vojenská připravenost, strategické materiály a politika obranného průmyslu. • Analýza dodavatelských, akvizičních a obranných kontraktů. • Obchodní závislost, kontrola exportu, obchodní sankce a hospodářský boj. • Zahraniční pomoc, rozvojové ekonomiky a obrana v zemích třetího světa. • Válečné hospodářství a hospodářská mobilizace. • Vliv vojenských výdajů na makroekonomický a mikroekonomický vývoj. Existují ale i další témata, která mohou být sdružena na základě svého vztahu k obecné problematice snahy o efektivní řízení zdrojů v sektoru obrany. Probíhající diskuze ukazují, že do této skupiny je zahrnován velmi široký okruh takových témat jako jsou rozpočtování, obranná produkční funkce, pobídkový systém a indikátory výkonu, ekonomické aspekty činnosti profesionální armády, problémy výcviku, možnosti substituce lidského a fyzického kapitálu (člověka a zbraní), zkoumání vnitřních trhů v ozbrojených silách a rozličné formy organizací a jejich fungování z pohledu podnikohospodářských kritérií apod. V této skupině se stále více do popředí dostávají svým charakterem „mikroekonomická“ témata. Odpovědi na otázky jimi nastolované teorie ekonomiky obrany státu často hledá jen s velkými obtížemi. Proto se začínají ozývat hlasy požadující diskuzi o novém paradigmatu ekonomiky obrany státu a vymezení jeho obsahu. Potřeba těchto diskuzí je umocňována rostoucí intenzitou vlivu stále více a zřetelněji se projevujících důsledků procesů přeměn, které byly zahájeny na počátku 90. let minulého století. Nové podmínky ekonomického zabezpečování obrany Zrychlování procesu vývoje společnosti, které je charakteristickou tendencí historického pohybu lidského společenství, nabylo na přelomu 20. a 21. století dosud nebývalé intenzity způsobující, že k hlubokým kvalitativním změnám ve všech sférách života společnosti i v samotné jeho kvalitě dochází již během života jedné generace. Při narůstající dynamice vědeckotechnického, ekonomického a sociálního rozvoje je potenciál budoucích změn obrovský. Chceme-li se vyhnout nečekaným překvapením je nezbytné neustálou pozornost věnovat analýze současného stavu a projevujících se vývojových tendencí v jednotlivých sférách života společnosti, zvláště ve sférách bezpečnosti a obrany. V politické oblasti představuje významnou kvalitativní změnu ukončení bipolárního rozdělení světa na počátku posledního desetiletí minulého století. Tím byly vytvořeny podmínky pro využívání zcela nových přístupů k řešení fundamentálních problémů světového vývoje. Jejich přirozenou součástí se stal proces nového definování národních zájmů a hledání soudobých nástrojů pro jejich dosažení. Zároveň se jedná o novou etapu řešení rozporu mezi integrační a dezintegrační tendencí v rozvoji lidské společností, která objektivně směřuje k formování celosvětového řádu na základě harmonizace demokratických politických struktur a unifikace dynamicky se rozvíjejících výrobních, ekonomických struktur. Uvedené tendence jsou vlastní vývoji jak vyspělých demokracií a tradičních velmocí světa, tak i všech ostatních států, které se vymanily z krunýře „politikou studené války“ determinovaného způsobu vymezování jednotlivých zájmových sfér. Kvalitativní proměny ve vývoji politické oblasti byly doprovázeny změnami v oblasti ekonomického života světového společenství. Tyto změny jsou spojovány především s fenoménem globalizace, představující dynamický mnohostranný proces, ve kterém se prolínají a navzájem ovlivňují ekonomické, sociální, politické, technologické, ekologické, vojenskostrategické a další podmínky a faktory. Dosavadní průběh globalizace ukazuje, že v rámci tohoto procesu mají primární a určující vliv ekonomické faktory, které velmi výrazně ovlivňují ostatní stránky globalizace. Vývoj současně potvrzuje nezanedbatelný zpětný vliv politických, sociologických, ale i vojenských a dalších faktorů na vlastní proces globalizace. V různých svých kombinacích a vzájemné podmíněnosti tyto faktory velmi často zcela zásadně ovlivňují, modifikují, případně i deformují civilizační racionalitu ekonomické dimenze globalizace. [16] Globalizace jako dynamický mnohostranný proces představuje dlouhodobou vývojovou tendenci, která bude determinovat hlavní rysy vývoje světové ekonomiky a politiky během celého 21. století a i v další perspektivě. Není jen jednou ze základních vývojových tendencí současného světa a kvalitativně nové stadium vývoje světové ekonomiky, které se zásadně odlišuje od internacionalizace. V pracích řady současných domácích i zahraničních autorů se termínem globalizace charakterizuje především vznik nového systému mezinárodních ekonomických a politických vztahů, nahrazující systém, jehož vznik je spojován s rokem 1945 resp. s výsledky druhé světové války. Systém poválečného uspořádání světa byl až do počátku 90. let minulého století charakterizovaný totálním rozporem dvou supervelmocí – ideologických soupeřů. Nový systém mezinárodních vztahů, charakterizovaný termínem globalizace, je v mnohém větší míře řízen tržními ekonomickými procesy než mezistátními vztahy a politicko-ideologickými rozhodnutími.Fenomén globalizace zásadním způsobem ovlivňuje i současný vývoj vojenství, které vnímáme jako organickou součást společenského vývoje, představující komplex všech činností souvisejících se zajištěním bezpečnosti prostřednictvím vojenských a paramilitárních sil. Pojem vojenství je i souhrnným termínem pro všechny otázky vojenské teorie a praxe spojené s přípravou a činností ozbrojených sil v době míru a války, a s přípravou společnosti na možné vojenské i nevojenské ohrožení. Vojenství je pak tvořeno komplexem aktivit zahrnujícím všechny oblasti nezbytné pro fungování státu. [17] Dopad globalizace do sféry vojenství klade kvalitativně nové požadavky na vojensko-strategické rozhodování. Konec studené války odstranil bezprostřední jaderné nebezpečí, které ohrožovalo samotnou existenci lidského společenství. Avšak hrozbu globálního jaderného konfliktu vystřídalo nebezpečí šíření zbraní hromadného ničení, prostředků jejich dopravy na cíl. Vývoj současného světa je doprovázen ekonomickými disproporcemi, jejichž likvidace je záležitostí vzdálenější budoucnosti. V mnoha státech, především v zemích „třetího“ a „čtvrtého“ světa, tak přetrvávají, narůstají a nadále budou narůstat (z důvodu ekonomické zaostalosti a z ní pramenící beznaděje) konfliktní situace a spolu s nimi nebezpečí terorismu, lokálních konfliktů i regionálních konfliktů, jejichž následky se mohou projevit v dalších částech světa. Další zdroj vzniku konfliktů představuje islámský fundamentalismus, který v zájmu dosažení svých cílů se nezříká využití žádných metod, včetně terorismu.Velmi příznivé podmínky pro vyvolání konfliktů vytváří nadměrné zbrojení. V posledních letech se například významnými zbrojařskými zeměmi staly Indie, Pákistán a Izrael, velké ambice zařadit se k těmto zemím mají Egypt, Jihoafrická republika, Brazílie a další země. Střet nevyvinutých ekonomik a jejich velkolepých nároků, opírajících se o narůstající úroveň vojenské síly a různé druhy extrémního nacionalismu spolu s náboženským fanatismem představují zdroj mezinárodních sporů, občanských válek a válek mezi různými státy. Současně jsou i impulzem pro další zbrojení v mnoha státech Asie, Afriky, Střední a Jižní Ameriky. Je paradoxem současného světa, že těmto státům prodávají zbraně vyspělé země světa, které vyvíjejí enormní úsilí pro realizaci myšlenky mírově se rozvíjejícího světa. Hlavním motivem jejich postupu je (i když ne pouze) zisk, ale také možnost mít vliv na vývoj politické situace v souladu se zájmy dané země exportující zbraně. Příčin vzniku možných konfliktů existuje velké množství a není cílem tohoto příspěvku je všechny čtenáři přiblížit. Důležité je uvědomění si, že i na počátku 21. století přežívají velmi vážná rizika a hrozby světové bezpečnosti. Tento požadavek je obzvláště intenzívní, protože na pozadí kvalitativně nových mezinárodně-politických, ekonomických a vědecko-technologických podmínek se mění jejich obsah a nabývají nových forem. Zásadně nových prostorových dimenzí nabývá jejich rozsah ohrožení světové bezpečnosti. Vlivem rozvíjející se globalizace tak dochází, na jedné straně, k prohlubování vzájemné závislosti základních subjektů mezinárodních vztahů, ke vzniku dynamicky se rozvíjejících center ekonomické síly, partnerství a spolupráce, zatímco na straně druhé, roste míra zaostávání vývoje civilizace v jednotlivých oblastech světa. Prohlubující se ekonomické a sociální disproporce ve vývoji lidského společenství v sobě skrývají značné potenciální nebezpečí jejich zneužití a vyvolání konfliktní situace, ohrožující jak regionální, tak i globální bezpečnost. Vznik multipolárního geopolitického světa a změny v mezinárodním bezpečnostním prostředí, spolu globalizací jako dynamicky se rozvíjejícím procesem, prostupujícím svými vlivy všechny oblasti života společnosti, vyžadují neustálou pozornost věnovat otázkám bezpečnosti, obranné politiky a výstavby soudobým požadavkům odpovídajících ozbrojených sil, armády. Soustředění pozornosti na řešení problémů bezpečnosti akcentují charakter a velká rozmanitost forem současných hrozeb životně důležitým zájmům lidského společenství a nebývale vysoká možnost jejich realizace. Historické zkušenosti velmi přesvědčivě vypovídají o tom, že budování a odpovídající všestranné zabezpečení fungování struktur nezbytných pro odvrácení, překonání či neutralizaci a eliminaci těchto hrozeb vyžaduje aktivizaci stále většího objemu ekonomických zdrojů. Podle údajů SIPRI, v roce 1998 vydal svět na zabezpečení své bezpečnosti necelých 800 mld USD. Jestliže, ještě v roce 2000 se výše vojenských výdajů pohybovala na hranici 800 mld USD, pak v roce 2004 jejich výše dosáhla 1 035 mld USD (v běžných cenách), čímž byla překročena hranice 1 bilionu USD a světové vojenské výdaje se dostaly na úroveň jejich vrcholu v době studené války. [18] Takto vysoká dynamika vývoje výdajů na zbrojení ve světě se očekává i v letech následujících, neboť v důsledku toho, že mnohé státy dosáhly „kritické úrovně vojenské síly“ přetrvává hrozba rozpoutání regionálního válečného konfliktu a jeho eskalaci do rozměrů ohrožujících samotnou existenci lidstva. Zároveň této „kritické úrovně“ dosáhly (nebo se k ní přiblížily) i některé nevojenské hrozby jako např. demografická, potravinová, ekologická, informační, hrozba vyčerpání nereprodukovatelných zdrojů energií, zdrojů pitné vody apod. Objemy potřebných výdajů na překonání těchto hrozeb nebo jejich eliminaci a zajištění bezpečnosti jsou srovnatelné se současnými vojenskými výdaji. Neopakovatelným způsobem se dvacáté století zapsalo i do historie vojenství a řešení otázek ekonomického zabezpečení ozbrojeného boje. V první polovině tohoto století se muselo lidstvo vypořádat s první a druhou světovou válkou. Ve druhé polovině dvacátého století v průběhu bezprecedentního vojensko-ekonomického soupeření a závodů ve zbrojení se velmi rychle měnily kvantitativní i kvalitativní parametry budovaných vojenských systému jednotlivých států, dynamicky se vyvíjely způsoby vedení ozbrojeného boje a jejich ekonomického zabezpečení. Jestliže i pro laika to nepřehlédnutelné skutečnosti, pak pro vědeckou komunitu je to výzva k rozvinutí systematické práce zaměřené na formulaci těchto nových skutečností jako teoretických problémů, jejich zevrubné studium a na základě kritické analýzy objasnění toho nového, co se v reálné praxi mění a jaké to klade nové požadavky na ekonomické zabezpečení obrany. Kromě uvedených obecných důvodů existují i faktory specifické pro každý jednotlivý stát, které vyžadují vědecké zmocnění se probíhajících změn a jejich přetvoření v soustavu názorů na bezpečnost a obranu v nových mezinárodně-politických podmínkách. To se plně vztahuje i na Českou republiku. Přesto, že došlo k jejímu rychlému začlenění do mezinárodních demokratických politických, ekonomických a vojenských struktur neznamená to, že se má vzdát pozorného studia, artikulace a vědeckého hodnocení možného vývoje problémů zabezpečení své bezpečnosti, mezi kterými má nezastupitelné místo řešení úkolů rozvoje teorie ekonomiky obrany státu. O aktuálnosti tohoto problému svědčí diskuze, které se v uplynulých letech rozvinuly mezi zastánci různých koncepcí a vědeckých škol doma i v zahraničí. Jedním z výsledků těchto diskuzi je důraz, který je kladen na analýzu historických zkušeností z ekonomického zabezpečování obrany a výstavby ozbrojených sil. Dosavadní výzkumy svědčí o existenci specifické zákonitosti, kterou je možné formulovat jako „zaostávání obranné ekonomické teorie za vývojem způsobů ekonomického zabezpečování válek (obrany)“. Teorie ekonomiky obrany státu (dříve teorie válečné ekonomiky) nezvládá dostatečně rychlé a včas analyzovat objektivně vznikající změny, které ve svých důsledcích modifikují existující způsob ekonomického zabezpečování ozbrojeného střetnutí, válek. Dochází k rozporu mezi doporučeními teorie ekonomiky obrany státu a potřebami praxe ekonomického zabezpečování obrany. S tímto problémem se ve svém vývoji setkala většina států, které se v minulosti zúčastnily některého z ozbrojených střetnutí. Obě světové války byly až nečekaným překvapením jak pro Francii, Anglii, Sovětské Rusko či USA a další země, které se jich zúčastnily. Obzvláště intenzívně byl tento problém pociťovaný v období poválečných závodů ve zbrojení. Svědčí o tom „vietnamský syndrom“, válka v Afghánistánu, rozpad bipolární struktury světa, události 11. září roku 2001, irácký konflikt a řada dalších událostí. Výroba raketojaderných zbraní, jejich zavedení do výzbroje armád a následné dosažení kritické úrovně vojenské síly doposud nenašly své odpovídající teoretické zpracování, a to i přesto, že se v zahraničí objevila celá řada teoretických prací, koncepcí, strategií a iniciativ. I v našich podmínkách jsme byli na počátku 90. let minulého století svědky projevů „bezstarostného pacifismu“, který vedl k nepřipravené, svým rozsahem bezprecedentní konverzi obranného průmyslu, destrukci systému zbrojní výroby a ekonomického zabezpečení obrany. Ve vystoupení na mezinárodním jednání Visegrádské skupiny států k výsledkům průběhu konverze obranného průmyslu v zemích V4, zástupce České republiky zdůraznil: „Jedním z problémů ovlivňujících proces přeměny zbrojní výroby byl i politický přístup. Konverze byla chápána jako stoprocentní přechod výroby na civilní produkci...Jako další problematické oblasti konverze zbrojního průmyslu je možné jmenovat velké investiční požadavky jednotlivých společností, nedostatečně připravené projekty výroby, výzkumu a vývoje, marketingové problémy a existence řady dále nepotřebných jednoúčelových výrobních linek. Důsledkem této situace bylo zhoršování ekonomických výsledků společností a v některých případech jejich bankroty“. [19] Jen v období let 1989-1992 došlo k poklesu vojenské výroby v bývalé ČSFR o 90 %, výdaje na vědu a výzkum v této oblasti poklesly o 87 %, o 50 % se snížila v sektoru obranného průmyslu a další pokles až na 20 % počtů roku 1987 byl zaznamenán v následujícím období. [20] O nedostatečné připravenosti teorie ekonomiky obrany státu plnit své funkce, včetně funkce vědecké predikce možného vývoje a o určité krizi politiky svědčí i osudy (příprava, realizace, změna původního zadání atd.) jednotlivých pokusů o reformu armády, způsob přípravy a zabezpečení její transformace na profesionální armádu. Bývalý náměstek ministra obrany České republiky PhDr. A. Rašek hned v úvodu svých úvah nad koncepci výstavby profesionální AČR z r. 2002 uvádí: „Po téměř deseti letech váhání, marných laických, poloprofesionálních nebo obecných pokusech a organizačních improvizacích, které oslabily vojsko, má konečně Armáda České republiky koncepci, o které je...možné vážně diskutovat...“. [21] Dále dodává, že problémy ve vojenství se „...pro preferenci ekonomiky, přesněji privatizace, nestaly nejen vládní prioritou, ale dokonce zůstaly okrajovou záležitostí, což se negativně projevilo i ve výběru politiků postavených do čela rezortu...“. [22] Obdobně vyznívají i další názory vyslovované v souvislosti se zveřejněním v r. 2002 dokumentu „Koncepce výstavby profesionální armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky“, který „...ve srovnání s prvními lety existence samostatné ČR ... na počátku nového desetiletí prosazuje mnohem koncepčnější přístup k zajišťování bezpečnosti ČR a k problematice výstavby a bojové přípravy ozbrojených sil“. [23] Historie dokládá velmi přesvědčivými důkazy, že zaostávání rozvoje teorie ekonomiky obrany za potřebami teoretického zdůvodnění a výkladu vyvíjející se praxe vždy celé lidstvo zaplatilo velmi vysokou cenu. Londýnský Mezinárodní ústav pro strategická studia ocenil hlavní válečné konflikty ve 20. století částkou téměř 10 bilionů USD ve stálých cenách roku 1995 (první světová válka stála 2 850 mld; druhá světová válka již 4 000 mld; korejská válka – 340 mld; vietnamská válka – 720 mld; arabsko-izraelské války– 24 mld; afgánská válka – 116 mld; irácko-iránská válka – 150 mld; válka v Perském zálivu – 102 mld). V současnosti by pravděpodobnou cenou obdobného válečného střetnutí byl zánik lidstva. Z pohledu této hrozby je nutné vnímat hlavní důvod, proč je v současnosti vysoce aktuální otázka nového paradigmatu teorie ekonomiky obrany státu jako vědy o ekonomickém zabezpečování požadované úrovně vojenské síly v době míru a ozbrojeného střetnutí. Potřeba formování nového paradigmatu teorie ekonomiky obrany státu Politický, ekonomický i sociální vývoj České republiky a výstavba její profesionální armády v prvních letech 21. století se uskutečňuje v podmínkách, vyznačujících se zcela novými reáliemi, včetně nových forem možných ozbrojených střetnutí a způsobů jejich ekonomického zabezpečení. Tyto skutečnosti již našly svůj konkrétní odraz v rozvoji parciálních problémů teorie ekonomiky obrany státu. Přesto i nadále zůstávají vysoce aktuální výzvou k rozvoji systematické a intenzívní vědecko-výzkumné činnosti, neboť dosavadní její výsledky mají „jen“ podobu jednotlivých úvah, dílčích koncepcí, praktických návrhů a doporučení. Pravděpodobně by nebylo správné považovat tento stav za nedostatek, neboť je odrazem hloubky dosaženého poznání reálně probíhajících změn a stupně intenzity jejich vnímání, jako faktorů ovlivňujících (pozitivně či negativně) společenský pohyb. Zároveň je však nutné poznamenat, že řešení aktuálních problémů ekonomického zabezpečování obrany se nemůže omezovat jen na pouhé hromadění poznatků a předkládání dílčích návrhů řešení. Potřeby současné praxe vyžadují, aby výsledkem vynaloženého úsilí při analýze probíhajících změn, a s ní spojené formulaci vědecky zdůvodněných závěrů, se stalo formování nového paradigmatu teorie ekonomiky obrany státu, jako důsledek systematizace vědeckých faktů, teorií, metod. Neodmyslitelnou součástí procesu diskuze o základních předpokladech a konturách teorie aspirující stát se novým paradigmatem musí být důsledná „inventarizace“ tradičních závěrů a zdůraznění těch postulátů, které sice odporují stávajícím stereotypům branně-ekonomického myšlení, ale jsou adekvátních požadavkům, vyplývajícím z charakteru ozbrojených střetnutí (možných válek) 21. století. Je zřejmé, že s největší pravděpodobností nepůjde o snadnou záležitost, neboť na základě minulých zkušeností lze předpokládat, že vše nové, postupně se rodící během zaujaté vědecké diskuze bude zpočátku jen s velkými obtížemi vstřebávané současnou vědou i praxí. To koneckonců již dnes brzdí, a po určitou dobu ještě bude brzdit, formování nového typu branně - ekonomického myšlení. Opravdovým problémem není zavedení nových idejí do vojenského vědomí, ale odstranění těch starých (gen. Gordon R. Sullivan). Aktuálnost tohoto problému je velmi výrazně podmíněna i tím, že Česká republika přistoupila nejen k novému definování základních principů zajišťování své obrany a zásad výstavby a použití svých ozbrojených sil, ale i tím, že tyto samy o sobě velmi složité a náročné procesy jsou realizovány na zcela nových ekonomických (tržní ekonomika), politických a vojenských základech. Budování nové – profesionální armády, zdokonalování její struktury a celkové připravenosti k plnění pro ni definovaných úkolů se nemůže realizovat na základě nedostatečně zdůvodněných a stabilitu podmínek nezajišťujících opatření. V minulých letech jsme byli bezprostředními svědky řady pokusů o realizaci různých koncepčních přístupů k budoucímu profilu a struktuře armády, opakovaného předkládání blíže nezdůvodněných počtů naší armády a její výzbroje, rekonstrukce stávajících a budování nových posádek, jejich následného rušení a opětovného obnovování. Neustále se měnící základní podmínky samotné existence armádního organismu a s tím související neustálý pohyb materiálu, techniky a především lidí, nejen že nepřispívaly k efektivnímu vynakládání obranných zdrojů a k zajišťování požadované úrovně připravenosti vojsk, ale zároveň znepokojovaly (a do jisté míry stále ještě znepokojují) celou veřejnost a dezorientovaly zaměstnance ve sféře obrany. I v současnosti je proto nutné usilovat o jednotné, na vědeckých základech vytvořené a zdůvodněné představy o tom, jakou má naše armáda v budoucnu být, jak překonat kritický rozpor mezi potřebnými a reálně existujícími zdroji pro udržení vojenské bezpečnosti na úrovni odpovídající stávajícím reálným i potenciálním hrozbám. Pravděpodobně není pochyb o tom, že v tomto zápase nevystačíme s pouhým hledáním „normativních odpovědí“, a to i přes jejich nezpochybnitelný užitek. Ale jde o to, že tato řešení, ať by byla jakkoli duchaplná, svou podstatou představují výsledek poznání dosažený v rámci starých stereotypů myšlení. Potřeby současnosti vyžadují nový typ myšlení. Jeho formování je možné pouze na základě poznání podstaty vývojových procesů vojensko-ekonomické reality současnosti. V minulosti to bylo zpravidla údělem vynikajících stratégů. Jejich nové myšlenky a názory, které často vznikaly v naprosto neočekávaných situacích jakého si vnuknutí, si veřejnost osvojovala postupně během poměrně dlouhého období. V jeho průběhu tyto nové ideje získávaly statut obecně uznávaných pravd a nabývaly i podoby programových formulací politiků. V současnosti stojí tento úkol před odbornou komunitou vojenských i civilních ekonomů v oblasti teorie i praxe. Jejich společným úsilím si musí teorie ekonomiky obrany státu (ale i teorie ekonomiky armády) osvojit nové jevy soudobého vývoje společnosti a vojenství, proniknout k podstatě podmínek (faktorů) determinujících požadavky na ekonomické zabezpečení obrany resp. výstavby armády, formulovat nové paradigma a v souladu s ním rozvinout celý svůj kategoriální systém. Mnohými praktiky je dosud termín „paradigma“ přijímán s rozpaky, s určitou skepsí, a proto je asi vhodné alespoň krátce tento termín objasnit. [24] Paradigma teorie ekonomiky obrany jako vědy představuje systém základních kategorií, idejí a představ, odrážejících historicky konkrétní způsob ekonomického zabezpečení obrany (válek), výstavby ozbrojených sil státu (armády) a determinující dlouhodobě existující obecný typ branně-ekonomického myšlení. Konkrétní představu o tomto paradigmatu je možné si vytvořit na základě retrospektivního pohledu na vývoj branně-ekonomického myšlení. Tato metoda výrazně napomáhá odhalení, následné pochopení a osvojení si zákonitostí a tendencí ve vývoji způsobů ekonomického zabezpečování válek v minulosti, mechanismu přechodu od jednoho způsobu k druhému a současně i odraz těchto procesů ve vědeckém poznání. [25]Události konce 20. a počátku 21. století vyvolaly zvýšený zájem o národní dějiny, o historii vývoje politických, ekonomických i vojenských názorů. Cílem tohoto zvýšeného zájmu je nejen objektivizace pohledu na historický vývoj naší společnosti, ale i (a to především) odhalení příčin, vyvolávajících nezbytnost zásadních změn ve vědeckých představách týkajících se nejen již zmíněných, ale i řady dalších oblastí vědy. Provedené analýzy evoluce obranně-ekonomické teorie umožňují přesně definovat v jejím vývoji dvě etapy a zdůvodnit zrod etapy třetí, která je bezprostředně spjatá právě s formováním nového způsobu ekonomického zabezpečování ozbrojených střetnutí (válek) 21. století a jemu odpovídajícího systému vědeckých poznatků. První etapa zahrnuje období až do počátku 20. století. Obsahem ekonomického zabezpečení bylo v tomto období především obstarání dostatku peněz na válečná tažení. Potřeby armád se přibližně z 90 % uspokojovaly využíváním běžně dostupných „civilních“ zdrojů potravin, oděvů, existujícího způsobu dopravy (koně a tažný dobytek) apod. Specifické potřeby válek (zbraně, munice apod.) představovaly, v celkové struktuře válečných potřeb asi 10 %. Za těchto podmínek se problém ekonomického zabezpečení vojsk transformoval na problém přerozdělení existující „civilní“ produkce v jejich prospěch. Toho bylo dosahováno odpovídajícím rozdělením peněžních zdrojů. Dalším způsobem ekonomického zabezpečení armád bylo využívání místní zdrojů. Jejich mobilizace ve prospěch armády se uskutečňovala rekvizicemi (zabavením majetku) nebo přímou neskrývanou loupeží. Tento způsob ekonomického zabezpečování, kdy se „válka živí sama“ určoval i charakter branně-ekonomického myšlení, který se odrazil ve vědeckých pracích, zákonech a právních aktech, normách i v obsahu dalších literárních pramenů. O paradigmatu vědy tohoto období je velmi obtížné hovořit, neboť sama ekonomická i obranně-ekonomická věda se nacházela ještě v zárodečné fázi svého vznikání, tj. vývoj vědeckého poznání se nacházel v „předparadigmatickém“ období (Th. Kuhn). Druhá etapa zahrnuje větší část 20. století a počátek 21. století. S růstem početnosti armád a zdokonalováním zbraní a výzbroje, podíl specifických prostředků vedení války se ve struktuře vojenských potřeb začal dynamicky zvyšovat. V průběhu I. sv. války výdaje na nákup zbraní, vojenské techniky, paliva a ostatních materiálních prostředků, vyžadujících speciální vojenskou výrobu pohltily více jak polovinu všech zdrojů. První světová válka tak navždy pohřbila po století panující způsob ekonomického zabezpečování válek a nahradila jej principiálně novým způsobem, jehož základem bylo trvale, tj. jak během války tak i v době míru, fungující mohutné válečné hospodářství (ekonomika) a včasná příprava a provedení hospodářské mobilizace v průběhu válečného střetnutí. V předvečer samotné války generální štáby ani jedné ze zúčastněných stran konfliktu nedokázali předvídat nutnost změny způsobu jejího ekonomického zabezpečení. Jejich intenzívní příprava na vedení válečných operací vycházela z předpokladu, že půjde o válku koaliční, pohyblivou a tedy časově krátkou. O osudu celé války měla rozhodnout jedna počáteční rozhodující generální bitva, zakončená obklíčením hlavního uskupení nepřítele. Při přípravě válečného střetnutí generální štáby vůbec nerespektovaly, že zavádění kvalitativně nových palebných prostředků a růst jejich početnosti (dělostřelectvo, kulomety), vyvolá zvýšené ekonomické požadavky na zabezpečení bojové činnosti. K všestrannému materiálnímu zabezpečení předchozích válek, které se rozhodovaly jednou generální bitvou ve skutečně krátkém čase, postačovalo, zjednodušeně řečeno, jen to, co bylo připraveno v předchozím mírovém období. Proto také pojmy „hospodářská mobilizace“ a „válečné hospodářství“ byly do té doby neznámé. K jejich artikulaci došlo teprve až v první světové válce, která svým charakterem i délkou trvání vyvolala potřebu formování „válečného hospodářství“ a „hospodářské mobilizace“ jako součásti objektivní reality. Velmi výstižná jsou v této souvislosti slova náčelníka Hlavního dělostřeleckého velení ruských vojsk generála Kuzmina-Karavajeva: „...pokud by v předvečer války r. 1914 byla kýmkoli z vedení vojenského rezortu vyslovena myšlenka o velikosti budoucích potřeb dělostřeleckých prostředků v rozsahu blízkém potřebám definovaným v r. 1916, bylo by toto vyhlášení přijato jako neseriózní a nehodné jakýchkoliv dalších úvah.“ [26] Ještě výstižněji se po skončení války vyjádřil francouzský generál Serigny (koncem války jeden z blízkých spolupracovníků maršála Pétaina): „Zásady vedení války se nezměnily. Výsledků se dosáhne jen bojem a vítězství jen převahou sil na rozhodujícím místě. Tím místem však nemusejí být je Pratecké výšiny (bitva u Slavkova 1805) nebo postavení u Saint Privat (místo bitvy v roce 1870). Tímto místem mohou stejně být továrny, kde se vyrábějí stroje, železnice a eskadry, dopravující to, co moderní armáda potřebuje k boji a životu...“. [27] Analogická situace nastala i před druhou světovou válkou. Bez ohledu na velmi důkladné přípravy se tato válka ukázala jejím „architektům“ v naprosto jiném světle, než si v předvečer jejího zahájení představovali. Prognóza, neodpovídající skutečnému charakteru a průběhu války, byla vypracována jak na straně Německa, tak i na straně Sovětského Ruska. Ruské vojensko-politické vedení tím bylo donuceno (místo rozvoje válečné výroby v předem pro tuto potřebu vybudovaných a připravených kapacitách) převážnou část svého vojensko-průmyslového komplexu demontovat a přesunout do tisíce kilometrů vzdálených míst v hloubce země, a teprve tam zahájit potřebnou výrobu zbraní, munice a ostatní techniky ve velmi provizorních podmínkách. Po těchto zkušenostech se hlavním obsahem válečně ekonomické teorie stala problematika hospodářské mobilizace. V její všestranné přípravě, včasném a efektivním uskutečnění, harmonizovaném se zahájením vojenských operací, byla identifikována vlastní podstata nového způsobu ekonomického zabezpečování války. Intenzívní teoretický výzkum vyústil do formulace nových požadavků kladených na ekonomiku a její produkční schopnosti. Ekonomika měla zajišťovat nejen obrovské, dříve nemyslitelné objemy peněžních prostředků pro potřeby přípravy na válku (v tomto mnozí teoretici spatřovali právě to nové v ekonomickém zabezpečování války), ale měla být zároveň schopná uskutečnit v předem stanovených lhůtách organizovaný přechod z mírových na válečné koleje, přeorientovat výrobu produkce civilní spotřeby na produkci prostředků ozbrojeného boje a zabezpečit její včasnou distribuci bojující armádě. Jinými slovy, úkolem ekonomiky byla přeměna definované části jejích produkčních kapacit ve specifický válečně-ekonomický systém, bezprostředně pracující ve prospěch reprodukce a narůstání vojenské síly. Zbývající část kapacit, zajišťující výrobu produkce běžné spotřeby měla být převedena na válečné koleje a podřízena zvláštnímu válečnému režimu práce. Radikální změna způsobu ekonomického zabezpečování války zásadním způsobem ovlivnila klíčové kategorie a obsah válečně-ekonomické teorie, která se začala postupně měnit ve vědecký systém válečně-ekonomických poznatků, zahrnujících teorii válečné ekonomiky a řadu nově se formujících konkrétních vojensko-ekonomických disciplín, které byly teoretickou reflexí systému týlového a technického (materiálního) zabezpečení vojsk. S postupným narůstání její role a růstem intenzity uvědomování si jejího významu pro praxi se začala stále naléhavěji projevovat potřeba přípravy vysoce kvalifikovaných kádrů – „vojenských ekonomů“ – různých odborností. Bezprostředně po ukončení druhé světové války byla pozornost válečné ekonomiky soustředěna především na řešení problémů konverze válečného hospodářství a na zevrubnou analýzu získaných zkušeností z ekonomického zabezpečování přípravy obrany a vedení válečných operací. Tyto analýzy potvrdily rostoucí závislost moderní války na hospodářství: „Neboť moderní armáda potřebuje stále víc mechanických a motorizovaných zbraní, které může zajistit jen vyspělé a dobře vedené hospodářství, zvláště technicky dokonalý průmysl.“ [28] Novým, obzvláště silným impulzem k „inovaci“ tradičních představ bylo zahájení výroby raketojaderných zbraní a dosažení Spojenými státy a Sovětským Ruskem kritické úrovně jejich vojenské síly, tj. takových jejích parametrů, které neumožňovaly, aby byla použita k realizaci politických, ekonomických a jiných zájmů. H. Kissinger tento stav nazval „paradoxem síly“.V tomto období se objevila řada velmi různorodých úvah s tímto fenoménem spjatých, mezi kterými se objevovala i tvrzení, že: „... dosažené výsledky v oblasti technologií spolu s vývojem atomové zbraně do značné míry snižují význam válečně-ekonomického potenciálu, tj. maximálních plně zmobilizovaných kapacit pro válečnou výrobu“. [29] Celá druhá poloviny 20. století je charakterizována poměrně častým střídáním vojensko-strategických koncepcí. Ve válečně-ekonomické teorii probíhá proces formování systému poznatků, který měl být výrazem objektivní potřeby řešení úkolů optimalizace válečně-ekonomického zabezpečování vojenské bezpečnosti. V zahraničí velmi přesvědčivě do této diskuze zasáhli např. Hartley K., Hitch Ch. J., McKean R. N. a Sandler, T.[30] Řešení zmíněných problémů byl věnován i obsah mnoha publikací, monografií i statí, výzkumné práce jednotlivců i vědeckých kolektivů pracovišť českých vojenských vysokých škol. [31] Svědčí o tom např. konference „Ekonomika obrany státu, možnosti a perspektivy rozvoje“, která se konala v říjnu 1998, soustředila pozornost na nutnost „komplexního řešení otázek rozvoje a zdokonalování ekonomiky obrany státu v závislosti na měnících se podmínkách“. V souvislosti s tím jednání konference věnovalo pozornost analýze nových aspektů ve vzájemném vztahu ekonomiky a obrany v období po skončení studené války a aktualizaci obsahu výuky ekonomických resp. vojensko-ekonomických předmětů na Fakultě ekonomiky obrany státu. Na této konferenci byla poprvé artikulována myšlenka o nutnosti „rozšířit chápání obsahu obrany o tzv. nevojenskou obranu státu“. [32] V následujícím období byly mnohé problémy podrobeny soustředěnému studiu, které vedlo k vyslovení myšlenky o potřebě formulace nového paradigmatu ekonomiky obrany státu. [33] I přes dosažení řady pozitivních parciálních výsledků je nutné konstatovat, že realizované výzkumy a studia nebyly v tomto období provázané jedním všeobecným cílem, předpokládajícím vytvoření přesného kategoriálního aparátu, jednotného vědecko-teoretického základu, na kterém by bylo možné formulovat nové paradigma. V průběhu devadesátých let minulého století výrazně zesílila potřeba konstituování ekonomiky ozbrojených sil (dále jen armády). Objevily se první práce, které vycházely ze zahraničních zkušeností. Teoretické studie začaly vznikat jak na vojenských tak i na civilních vysokých školách. Velkou pozornost problémům rozvoje teorie ekonomiky armády věnovaly ve svých pracích M. Krč, L. Odehnal, F. Ochrana, V. Šefčík, J. Šelešovský a další autoři z oblasti teorie i vojskové praxe. Mezníkem v procesu konstituování nové vědní disciplíny ekonomiky armády se stalo obhájení závěrečné zprávy k projektu obranného výzkumu MO „Cesty racionalizace ekonomického zabezpečení součástí rozpočtového úseku MO ČR“ v červnu roku 2002. Autorský kolektiv pod vedením R. Horáka ve své zprávě předložil ucelenou koncepci Ekonomiky armády ČR, kterou chápe jako složku ekonomiky obrany státu: „Ekonomika obrany státu jako vědní obor akreditovaný v České republice se vnitřně člení na dva úseky: teorii ekonomiky obrany a ekonomiku ozbrojených sil (armády)“. [34] Systematické rozvíjení tohoto směru vojensko-ekonomického výzkumu musí být v současnosti zdrojem praktických doporučení napomáhat efektivnějšímu využívání omezených zdrojů vyčleňovaných pro potřeby rozvoje armádního systému. Ve vývoji vědního oboru ekonomiky obrany státu v období po roce 2000 lze vypozorovat dvě tendence: na jedné straně velmi intenzívní rozvoj teorie ekonomiky armády a na straně druhé – určitou stagnaci v rozvoji teorie ekonomiky obrany státu. I to je jeden z důvodů, proč je nutné v současnosti věnovat zvýšenou pozornost vědecké práce aktuálním otázkám teoretického rozvoje ekonomiky obrany státu. Požadavky na proces formování obsahu nového paradigmatu Jestliže podstatu paradigmatu teorie ekonomiky obrany státu jako vědy, která se formovala ve 20. století, lze vyjádřit dvěma postuláty: existencí obranné ekonomiky jako specifického systému národního hospodářství v době míru i za války a ekonomickou mobilizací jako způsobu realizace válečně-ekonomického potenciálu, pak v současnosti základ nového paradigmatu by měl tvořit formující se nový způsob ekonomického zabezpečování možných ozbrojených konfliktů (válek) 21. století, který musí být založen na podpoře kritické vojenské síly a připravenosti k multivariantní ekonomické mobilizaci. Shrnutím všech výše uvedené skutečností je možné dospět k závěru, že v současnosti jsou zvláště aktuální problémy metodologického charakteru, které se musí stát předmětem soustředěného systematického výzkumu vojenských i civilních pracovišť základního i aplikovaného vojensko-ekonomického výzkumu. První krok v tomto směru byl již učiněn v kolektivní práci „Metodologie vědy a vědeckého poznání“. Zvláště inspirativní je část věnovaná problémům „metodologie ekonomiky obrany státu“. Profesor M. Krč, který je autorem této části, se v ní, mimo jiné, zabývá problémy obecného pojetí „paradigmatu ekonomiky obrany státu“ a „úlohy jevů ve vytváření teorií v ekonomice obrany státu“, tedy problémy velmi aktuálními z hlediska potřeb současného bádání. [35] Neznamená to snad, že v těchto dnech je zahajována nová etapa v rozvoji obranně-ekonomické teorie, jejíž podstatu je nutné pochopit? Domnívám se, že ano, neboť ohromné změny v mezinárodním bezpečnostním prostředí po skončení studené války a zvláště pak po 11. září 2001 vyžadují, aby byly znovu přezkoumány samotné základy teorie ekonomiky obrany státu. Není bez zajímavosti, že již zmiňovaní zahraniční autoři se právě v tomto období opětovně vrací ke studiu zásadních problémů ekonomiky obrany. [36] Pouze za podmínky hlubokého pochopení podstaty nastupující etapy v rozvoji obranně-ekonomické teorie a transformace této podstaty do jejího obsahu je možné hovořit o dosažení její adekvátnosti rozvíjející se objektivní realitě. Čím dříve si společnost, stát, věda uvědomí vznikající nové potřeby, vztahy a problémy, tím přesvědčivější a účinnější bude jejich včasné a efektivní řešení, tím vyšší bude zabezpečení národní bezpečnosti a obrany. Vědecká a výzkumná činnost zaměřená na řešení uvedených problémů již byla zahájena. Doposud však ještě nenabrala potřebného tempa a nezbytného rytmu, neboť doposud není formulována společenská objednávka a ze strany autoritativního politického orgánu není vědě definováno zadání a stanoveny konkrétní úkoly. Do současného stavu vědecko-výzkumné práce se nepříznivě promítla i reorganizace vojenského školství a struktury vědecko-výzkumné základny. Teprve druhým rokem je v rámci Fakulty ekonomiky a managementu Univerzity obrany cílevědomě a systematicky budované jednotné vědecko-metodické centrum vojensko-ekonomického výzkumu a budován systém spolupráce s vojensko-ekonomickou praxí. Potřeba nového paradigmatu se projevuje prostřednictvím rozporu mezi tradičními závěry obranně-ekonomické teorie a novými požadavky obrany a zdokonalování armádního organismu. V těchto rozporech a jejich řešení se postupně objevují zárodky všeho nového, co v konečném důsledku formuje nové paradigma. V současnosti je proto nezbytné zaměřit úsilí vědy na analýzu právě těchto již reálně existujících rozporů a jejich genezi, na studium a identifikaci možných cest jejich řešení. Řeč jde o nejpodstatnějších rozporech, např. mezi obrovskými vojenskými potřebami a omezenými možnostmi ekonomiky, mezi potřebami neutralizace lavinovitě narůstajících hrozeb existenčním zájmům společnosti v různých sférách jejího života a ekonomickým zabezpečováním odpovídajících funkcionálních druhů bezpečnosti, mezi přímými, centrálním orgánem plánovitě realizovanými a tržními metodami a prostředky regulování procesů ekonomického zabezpečování bezpečnosti apod. V této souvislosti je potřebné poznamenat, že zájem představují především nestandardní řešení, vycházející za hranice panujícího paradigmatu. Jako důkaz uvedu příklad. V předvečer I. sv. války bylo zřejmé, že v důsledku uskutečněných kvalitativních změn v prostředcích jejího vedení, potřeby jejího ekonomického zabezpečení nebývale vzrostou. V souladu s panujícími po staletí utvářenými představami stereotypy válečně-ekonomického myšlení o způsobech „živení války“ byl učiněn závěr, že tato válka nemůže dlouho trvat, neboť nahromaděné prostředky jejího vedení budou spotřebovány během prvních měsíců válečných operací. A další úvahy se již vázaly pouze na určení možné doby trvání – tři, čtyři měsíce, půlrok či rok nebo dva roky? Naprosto jinou variantu řešení, diametrálně odlišnou od úvah, založených na panujícím stereotypu vojensko-ekonomického myšlení, dala samotná válka – ekonomická mobilizace. Opakování obdobné situace je třeba se vyhnout! Je nasnadě, že problém nelze zjednodušovat. Nové paradigma nemůže být jen prostým souhrnem dílčích odpovědí na otázky o tom, jak řešit tyto rozpory. Toto nové paradigma musí vzniknout především jako výsledek hledání těchto odpovědí v rámci teoretického a aplikovaného vojensko-ekonomického výzkumu a konfrontace získaných výsledků s požadavky praxe. Proto je naprosto nezbytné a účelné problém formování nového paradigmatu teorie ekonomiky obrany státu formulovat jako aktuální úkol celé odborné vojenské i civilní komunity. Východiskem může být rozvinutí systematické široké diskuze právě na stránkách Vojenských rozhledů. Tato diskuze by měla mít ambice vykročit za rámec fundamentálního vědeckého problému a vytvořit prostor hledání odpovídajících teoretických i praktických řešení důležitých problémů ekonomického zabezpečování vojenské výstavby, národní bezpečnosti a obrany České republiky. To je v souladu s často vyslovovaným požadavkem, že plány výstavby a modernizace armády musí být naprosto transparentní a pochopitelné pro celou společnost. Obsah nového paradigmatu Dynamický vývoj procesu globalizace spojený se zrychlujícím se vědeckotechnickým rozvojem determinující prohlubování vzájemné závislosti rozvoje jednotlivých států, regionů, společenství a současně zvyšující jejich zranitelnost, vyžaduje zaměření pozornosti na zkoumání problémů ekonomiky (národní) bezpečnosti a její konstituování jako vědy. V posledním období se objevují myšlenky o potřebě koncipování základů ekonomiky evropské (globální) bezpečnosti jako vědecké disciplíny, vznikající na bázi národních ekonomik obrany. [37] Obsah nového paradigmatu teorie ekonomiky obrany státu tak musí reflektovat vznikající systém vzájemných vztahů mezi ekonomikou evropské bezpečnosti, ekonomikou národní bezpečnosti a ekonomikou obrany státu, kterou chápeme jako jednu z komponent ekonomiky národní bezpečnosti. Filozofie tohoto přístupu vychází z uznání existence reálného vojenského ohrožení, vyvolávající nutnost, aby stát trvale udržoval potřebnou úroveň ozbrojených sil a jejich připravenost k účasti v mírových akcích v rámci spojeneckých závazků. Souběžně jsme přímými svědky zvyšování počtu a narůstání nebezpečnosti mimovojenských hrozeb, k jejichž odvrácení a neutralizaci je nutné formovat značné dobře organizované nevojenské síly, které jsou dokonale připravené, vyškolené a vysoce mobilní. V rámci dělby odpovědnosti se tak nabízí členění ekonomiky národní bezpečnosti na „ekonomické zabezpečování vojenské obrany státu“ a „ekonomické zabezpečování nevojenské obrany státu“. Poněkud odlišný přístup k pojetí ekonomiky bezpečnosti zastává J. Placzek, který k problematice vymezení pojetí bezpečnosti přistupuje ze širšího pohledu – prizmatem národních potřeb, koaličního prostoru i z kontinentálního hlediska. Ve svých úvahách dochází k závěru, že dosavadní rozměr ekonomiky obrany je proto nutné rozšířit o nové prvky, tzn. že „...je nutno do společných problémů ekonomiky obrany včlenit problémy nové, a to z mimovojenské oblasti, které společně vytvoří novou disciplínu – ekonomiku bezpečnosti.“ [38] Ekonomika bezpečnosti by měla být definována jako speciální vědecká disciplína. Jejím předmětem zkoumání by mělo být národní hospodářství (resp. ekonomika koalice či celého kontinentu) posuzované z pohledu jeho možností a přímé účasti na vytváření základů zabezpečování národní bezpečnosti (koalice či kontinentu). Objektem zkoumání by měl být hospodářský potenciál, který může být aktivizován ve prospěch ekonomického zabezpečování (budování a udržování) národní bezpečnosti. [39] Po 11. září 2001 se zcela zákonitě do popředí zájmu výzkumů mnoha věd dostaly problémy spjaté s problémem terorismu a činnosti různých extrémistických skupin. Již první studie potvrzují, že terorismem a boj s ním má své ekonomické aspekty. Mimo zkoumání ekonomických zdrojů a důsledků terorismu, zůstává pro teorii ekonomiky obrany velký prostor při řešení problémů ekonomického zabezpečování boje s terorismem. Nikdo asi nepochybuje o tom, že jde o zcela novou výzvu, která bude vyžadovat velké a soustředěné úsilí. Na pozadí těchto nových výzev se začínají rozvíjet diskuze o samotných základech teorie ekonomiky obrany státu, tj. nastává období „...kdy vědecká komunita začíná ztrácet důvěru k dosavadnímu paradigmatu a navrací se ke kritické diskuzi o základech své disciplíny“. [40] Se zřetelem k této situaci obranně-ekonomická teorie (ekonomika obrany), v jednotě svých dvou rovin – teorie ekonomiky obrany státu a teorie ekonomiky ozbrojených sil (armády), se musí vrátit ke kritickému přehodnocení svých výchozích postulátů, kategorií a zákonů, znovu artikulovat základní logické souvislosti a zákonitosti svého vývoje jako vědy rozvíjející se v kvalitativně nových podmínkách globalizace, jasně definovat své funkce a též vztah k ekonomice bezpečnosti (národní, regionální, globální). Teorie ekonomiky obrany státu by měla při kritické autoreflexi vlastních teoretických základů zaměřit svou pozornost i na zevrubné studium nových jevů a zvláštností ve vzájemných vztazích ekonomiky a obrany (bezpečnosti), které jsou determinovány kvalitativními změnami ve vojenství a z nich plynoucími požadavky na způsob ekonomického zabezpečování potřeb obrany. Výzkum by měl poskytnout odpovědi na široký okruh otázek týkajících jak tradičních problémů ekonomiky obrany státu, tak i zcela nových, souvisejících s naším členstvím v NATO. Není sporu o tom, že k těmto novým problémům je nutné řadit témata ekonomického zabezpečování našeho aktivního působení v rámci Severoatlantické aliance a plnění aliančních úkolů (účast v mírových operací a při odvracení vzniku možných konfliktů, podíl na budování společné „alianční obrany a bezpečnosti“ apod.). Velmi citlivým tématem, se kterým se bude muset teorie ekonomiky obrany vypořádat je problém dopadu distribuce ekonomické zátěže zabezpečování koaličních akcí do ekonomik jednotlivých účastnických zemí. Půjde o řešení „konfliktu“ mezi alokací národních zdrojů ve prospěch aliance a jejich alokací ve prospěch zabezpečování národních zájmů (obrany a sociálně-ekonomický rozvoj). Mimo obsah nového paradigmatu nemohou zůstat témata zahrnující problémy velikosti vojenských výdajů a jejich vlivu na sociálně-ekonomický rozvoj, plánování a realizace vojenských rozpočtů jako nástrojů efektivního hospodaření se zdroji ve sféře obrany, armádní řízení zdrojů (management zdrojů) a jeho principy (zásady, metody a nástroje). V těchto souvislostech se do popředí zájmu teorie musí dostat i témata řízení akvizičního procesu a zadávání veřejných zakázek, efektivní exploatace zbraní a vojenské techniky a hospodaření s decentralizovanými ekonomickými zdroji v podmínkách armády. V průběhu dosavadních diskuzí nad novým obsahem paradigmatu teorie ekonomiky obrany státu se poměrně výrazně dostalo do popředí pozornosti odborné komunity téma profesionální armády, zahrnující široký okruh problémů od jejího pojetí jako faktoru makroekonomického pohybu, přes její identifikaci jako ekonomického subjektu trhu práce a zkoumání možných vzorců jeho chování v tržním prostředí, až po ekonomické otázky rekrutace, retence a migrace, které bezprostředně souvisí efektivitou vynakládaných zdrojů. Úspěšnému řešení těchto problémů může výrazně napomoci využití teorie lidského kapitálu a aplikace nástrojů mikroekonomické analýzy. Konstituování nové teorie, která aspiruje na to, stát se novým paradigmatem není totální negací své předchůdkyně, ale procesem revize „staré“ teorii a její transformace, v průběhu které dochází ke změně významu jejích základních pojmů, kategorií a náhledů. Od počátku devadesátých let minulého století uskutečňovaný poměrně intenzívní výzkum vedl k velmi pozoruhodným výsledkům v oblasti aplikace ekonomických nástrojů řízení nákladů procesů výcviku a plnění úkolů v podmínkách jednotlivých stupňů armádní struktury. Reakcí na současné potřeby růstu kvality ekonomického rozhodování vojenských kádrů a efektivnosti řízení procesů exploatace obranných zdrojů (materiálových, lidských a finančních) při plnění každodenních úkolů vojsk se musí stát nezbytné přehodnocení a reformulace základních poznatků formující se teorie ekonomiky ozbrojených sil (armády) a jejich transformace do obsahu nového paradigmatu. Přitom by nemělo jít o samoúčel, ale o verifikaci tohoto teoretického fundamentu prizmatem nových podmínek a potřeb zvyšování efektivnosti ekonomického zabezpečování činnosti a výstavby armády. Rozsah příspěvku nedovoluje se podrobněji věnovat popisu změn v obsahu paradigmatu ekonomiky obrany státu jen za posledních dvacet-pětadvacet let. Avšak intenzita proměn je tak výrazná, že dosavadní řádky postačují ke zřetelné identifikaci tendence narůstání rozsahu „mikroekonomických“ témat v obsahu paradigmatu na úkor témat „makroekonomických“, jejichž význam se však nesnižuje. Je proto otázkou, zda-li další vývoj bude směřovat ke vzniku dvou relativně autonomních vědeckých disciplín, – „teorie ekonomiky obrany státu“ a „teorie ekonomiky ozbrojených sil (armády)“, nebo zda-li povede k formování paradigmatu „jedné“ disciplíny – „obranně-ekonomické vědy“ jako jednoty jejích dvou stránek: „ekonomiky obrany státu“ (makroekonomický úhel pohledu) a „ekonomiky armády“ (mikroekonomický úhel pohledu), podobně jako je to v případě obecné ekonomické teorie chápané a vykládané v jednotě jejích dvou stránek - mikroekonomie a makroekonomie. Závěr Závěrem se zpravidla žádá dát alespoň stručnou odpověď na otázku: Kam zaměřit pozornost nejdříve a jaké problémy řešit v nejbližší době? Takto formulovaná otázka však svádí k vytržení problémů z jeho přirozených logických vazeb, a tím vytvoření podmínek pro formulaci neúplných a nepřesných závěrů. Na druhé straně je však nutné nalézt základní článek – nervový bod, jehož zmocnění se stane určujícím východiskem dalšího postupu. Z dosud uvedeného vyplývá, že pro formování nového paradigmatu jsou tímto bodem metodologické, filozofické a ekonomické základy obranně-ekonomické vědy, resp. teorie ekonomiky obrany státu jako vědy. Je nezbytné prvořadou pozornost věnovat jejich revizi a novému vymezení (definování), což se nemůže obejít bez tvořivé diskuze a střetů s hluboce zakořeněnými stereotypy v myšlení lidí, jako formě přežívání starého paradigmatu ekonomiky obrany. Překonání současných stereotypů branně-ekonomického myšlení bude vyžadovat kritickou analýzu jeho dosavadního vývoje, odhalení tendencí a zákonitostí formování a změny paradigmatu ekonomiky obrany státu. S tímto cílem je nezbytné věnovat trvalou pozornost zkoumání historie branně-ekonomického myšlení a vývoje ekonomického zabezpečování obrany. I v této souvislosti velmi aktuálně zní slova J. A. Schumpetera, která pronesl na jedné ze svých posledních přednášek na Harvardu: „Ekonom potřebuje, za prvé – znát ekonomickou teorii, aby ho vedla, za druhé – statistiku, aby mu poskytla kvalitní empirické údaje a za třetí – potřebuje znát historii – a právě znalost historického rozměru nejvíce ekonomům chybí“. Svůj příspěvek jsem uvedl myšlenkou významné osobnosti ekonomické vědy. Myslím, že obdobně výstižnou je i následující myšlenka: „Věk rytířstva je pryč; nastal věk sofistů, ekonomů a počtářů.“ Edmund Burke
Strana 5 z 15