Úvod

S ohledem na nasazení Battle Groups EU do operací je nutno uvést, že Battle Groups EU představují pouze jeden z několika prvků rychlé reakce celé řady nástrojů ESDP. Na základě toho by Battle Groups EU neměly být vnímány jen jako jediný dostupný nástroj k řešení nastávajících problémů formou vojenské síly. Vzhledem ke své velikosti a udržitelnosti vedení nepřetržité operační činnosti budou Battle Groups EU se vší pravděpodobností spíše nasazovány v kontextu již probíhajících operací, než do izolované a samostatně vedené operace. Na základě tohoto předpokladu musí být potenciální přínos nasazení Battle Groups EU uveden v příslušných souvislostech. [2]

1. Úkoly Battle Groups EU při realizaci ESDP

Od operačního svazku Battle Group EU se očekává, že bude schopen provést rychlou a rozhodnou vojenskou akci ke splnění úkolů uvedených v článku 17, odstavec 2 Smlouvy o Evropské unii, úkolů často nazývaných jako petersberské úkoly, [3] jakož i úkolů uvedených v evropské bezpečnostní strategii (viz tab. 1). Kombinovaný rozsah misí je konzistentní s cíli vytyčenými Radou všeobecných záležitostí a vnějších vztahů (GAERC - General Affairs and External Relations Council) na jejím zasedání konaném dne 17. května 2007.

Tab. 1: Úkoly a operace ESDP [4]

Poznámka: Úkoly uvedené v evropské bezpečnostní strategii jsou také obsaženy v lisabonské smlouvě. [5]

Jak vyplývá z tab. 1, rozsah úkolů ESDP je velmi široký. Operační svazky Battle Groups EU je možné použít napříč celým spektrem uvedených úkolů. Avšak jak vyplývá z jejich omezené velikosti, jejich plný potenciál může být plně využit pouze při plnění úkolů, které mají omezené časové trvání a operační intenzitu. V souladu s požadavky uvedenými v Třístranném návrhu (Francie, Velká Británie a Německo) jsou Battle Groups EU (jak již bylo několikrát zdůrazněno) schopny vést nepřetržitou operační činnost po dobu 30 dnů s možným prodloužením-v případě, že je zajištěno náležité zásobování-až na 120 dnů.

Dodatečným vodítkem pro typy potenciálních úkolů, které mohou být postaveny před operační svazky Battle Groups EU, může být pětice základních scénářů, kterých bylo použito pro sestavení Katalogu požadavků sil EU 2005. Scénáře a možný rozsah a druhy úkolů jsou uvedeny v tabulce č. 2. Tyto scénáře, i když jsou ve své podstatě více specificky zaměřené, vycházejí z petersberských úkolů a úkolů uvedených v evropské bezpečnostní strategii.

Tab. 2: Základní scénáře pro nasazení sil EU [6]

Poznámka: Tyto scénáře nebyly vypracovány na míru schopnostem Battle Groups EU, ale jsou zaměřeny na pokrytí plného rozsahu hlavních cílů budování sil EU.

Příklady potenciálních úkolů uvedené v tab. 2, stejně tak jako petersberské úkoly, mohou být vysoce variabilní a vyžadovat nasazení rozdílného počtu osob a specializovaného vybavení. Hodnota těchto scénářů však spočívá v tom, že evokují specifické typy úkolů a operací.

Další způsob, jak zhodnotit potenciál úkolů postavených před operační svazky Battle Groups EU, je posoudit, v jakých situacích a za jakých okolností mohou být Battle Groups EU nasazeny do operace. V souladu s tím jsou identifikovatelné přinejmenším tři kategorie operací:

• Překlenovací operace – za předpokladu vyslání do operace EU mohou být síly a jednotky operačního svazku Battle Group EU nasazeny jako překlenovací vojenské síly na podporu vojsk, která se již nachází v prostoru operace. Příkladem specifických cílů operace může být posílení nasazených sil nebo převzetí operační zodpovědnosti za specifický geografický sektor v době, kdy dochází k přeskupování hlavních operačních sil. Pro splnění těchto cílů bude Battle Group EU nasazena po omezené časové období. Jestliže bude operační svazek Battle Group EU nasazen na podporu sil, které se již nacházejí v prostoru operace, zůstane pod strategickým velením a politickým řízením EU. Vzorem a operačním modelem pro použití Battle Group EU v překlenovacích operacích je úspěšná podpora vojenských sil mise OSN MONUC v průběhu operace Artemis 2003.
• Operace rychlé reakce k vytvoření místa počátečního vstupu – na základě schopností rychlé reakce může být operační svazek Battle Group EU nasazen jako síly rychlé reakce k vytvoření a zajištění počátečního vstupu do prostoru operace před nasazením hlavního operačního uskupení sil.
• Samostatná operace – operace omezeného měřítka, která vyžaduje nasazení sil rychlé reakce.

Výše uvedené kategorie operací se nutně navzájem nevylučují. Je docela možné, že potenciální mise operačního svazku Battle Group EU bude obsahovat charakteristiky rozdílných kategorií operací.

Neexistují žádná omezení vzdálenosti nebo místa, kam by mimo teritorium Evropy mohla být Battle Group EU nasazena. Existují však časté odkazy na rádius 6000 km od Bruselu, jako na základní normu stanovenou pro plánování strategického přesunu. Je nutno zdůraznit, že implicitní vzdálenost 6000 km je konzistentní s předpoklady obsaženými v deklaraci z Le Touquet z roku 2003 (Declaration on strengthening European cooperation in security and defence). Tato deklarace je zaměřena na vedení operací na africkém kontinentě – toto zaměření se opakuje i v následných deklaracích-což posiluje reálnost pojetí plánovacího horizontu 6000 km. Tento údaj představuje přibližnou vzdálenost z Bruselu do oblasti Velkých afrických jezer. [7]

2. Analýza možných scénářů nasazení Battle Group EU

Proces dosahování vojenských schopností EU, které byly vytyčené hlavním cílem výstavby sil EU 2010 byl úspěšně zahájen a úkoly stanovené harmonogramem jsou postupně realizovány. Prvním krokem bylo vypracování předpokladů pro strategické plánování. K usnadnění specifikace vojenských schopností, podstatných pro naplnění hlavního cíle výstavby sil EU 2010, bylo vypracováno pět hlavních scénářů použití sil, [8] které zahrnují široké spektrum vojenských operací. Obsah operační činnosti při naplňování výše uvedených scénářů je následující:

Odvrácení konfliktu (CP - Conflict Prevention)

Úsilí o odvrácení konfliktu je obsaženo v bezpečnostní strategii EU. Těžiště úsilí o odvrácení konfliktu spočívá především v politické a diplomatické oblasti. Odvrácení konfliktu je komplexní a mnohostranný úkol, jehož splnění vyžaduje tvůrčí přístup a dlouhodobé odhodlání zainteresovaných stran. Aby strategie odvrácení konfliktu byla účinná, musí obsahovat zapojení celého spektra všech významných činitelů do společného úsilí k získání lokální podpory pro dosažení trvalého mírového uspořádání. Ve spojitosti s řešením konfliktu a úsilím o dosažení míru musí strategie odvrácení konfliktu – za využití společné činnosti civilních a vojenských schopností – dosáhnout správné rovnováhy mezi krátkodobými bezpečnostními opatřeními a dlouhodobým vývojem. Také je nutno dosáhnout rovnováhy mezi včasným uvědoměním mezinárodního společenství o narůstající krizi a včasným zásahem mnohonárodních sil. Musí být dosaženo mobilizace politické vůle celého politického spektra k naplnění dlouhodobých závazků. Silný důraz je přitom kladen na úsilí k zamezení vzniku konfliktů doprovázených násilím. Pro odvrácení konfliktu je nutné:

• zvýšit všeobecné schopnosti k odvrácení konfliktů,
• využívat všech možných příležitostí k rozvoji spolupráce,
• položit úsilí do společné přípravy a pěstování umění v rozvíjení dialogu a upřednostňování vyjednávání při řešení sporů,
• věnovat pozornost zdravému ekonomickému rozvoji.

Odvrácení konfliktu zahrnuje:

• preventivní akce mezinárodního společenství s možností preventivního nasazení mnohonárodních ozbrojených sil včetně operačního svazku Battle Group EU,
• společné odzbrojovací operace,
• uvalení embarga,
• přijetí opatření proti nezákonnému rozšiřování zbraní. [9]

Obr. 1: Míra úsilí vynakládaná na řešení konfliktu v celém spektru. [10]

Oddělení znepřátelených (bojujících) stran silou (SOPF - Separation of Partries by Force)

Oddělení znepřátelených (bojujících) stran silou je součástí operace na vynucení míru a představuje vysoké riziko pro síly rychlé reakce představované operačním svazkem Battle Group EU. Vynucené oddělení znepřátelených (bojujících) stran může znamenat snížení bojových schopností jedné nebo více stran zúčastněných na ozbrojeném konfliktu. Operační svazek Battle Group je ke snížení bojových schopností kterékoliv ze stran oprávněn použít vojenskou sílu jako první. Síly provádějící násilné oddělení znepřátelených (bojujících) stran musí být vybaveny účinnými bojovými, a to především útočnými schopnostmi, schopnostmi bojové podpory a všestranného bojového zabezpečení.

Cílem této operace je donutit znepřátelené (bojující) strany k odpoutání od frontové linie, stažení a vyvedení jednotek z boje, s následným zřízením nárazníkového pásma nebo demilitarizované zóny. Toho může být dosaženo přítomností vojenských sil, demonstrací bojové síly nebo přímým vedením bojových operací jednotek Battle Group EU v součinnosti s letectvem, námořnictvem a speciálními silami.

Hranice vytvořeného demarkačního pásma musí být vyznačeny, aby bylo zřejmé, kde v terénu probíhá přední okraj jednotek znepřátelených stran. Prostor vzniklý mezi takto vymezenými hranicemi vytváří nárazníkové pásmo. Jestliže znepřátelené strany nejeví ochodu k dobrovolnému vytvoření nárazníkového pásma, operační svazek Battle Group EU zřídí nárazníkové pásmo za použití vojenské síly. Při tom velitel sil EU musí vzít do úvahy situaci znepřátelených stran, jaké výhody a nevýhody to přinese každé z nich, historické a kulturní hranice a společenské souvislosti.

I po stabilizaci situace mohou znepřátelené strany demonstrovat odhodlání pokračovat v boji, proto musí být jednotky operačního svazku Battle Group EU připraveny k provedení operačního zásahu (vedení bojové činnosti) ve vytipovaných místech možných operačních zásahů. To vyžaduje vést nepřetržitý dohled nad řádným stažením a vyvedením sil z vymezených prostorů. Přímá intervence jednotek Battle Group EU bude nutná k utlumení vyhrocených a potenciálně výbušných situací. Činnost jednotek Battle Group EU musí být vysoce důvěryhodná vůči všem znepřáteleným stranám a poskytovat záruku, že stažení jedné ze stran ze zaujatých pozic nebude jejím oponentem nebo protivníky využito jako výhoda.

Operační svazek Battle Group je schopen vést tuto operaci k oddělení znepřátelených (bojujících) stran pouze v omezeném operačním prostoru (významný přístav, letiště, středisko státní správy apod.). Těžiště úsilí k oddělení znepřátelených (bojujících) stran silou spočívá v nasazení hodnověrných vojenských schopností.

Oddělení znepřátelených (bojujících) stran silou zahrnuje:

• nasazení Battle Group EU k řešení krize včetně vytváření míru,
• zabezpečení dopravních komunikací. [11]

Stabilizace, rekonstrukce a vojenská pomoc třetím zemím (SR - Stabilization, Reconstruction and Military Advice to Third Countries)

Stabilizace, rekonstrukce a vojenská pomoc třetím zemím (SR) je proces dosahování trvalého míru pod vedením místních politiků v nebezpečných a krizových oblastech. Podstatné je, aby vojenské operace byly usměrňovány k dosažení hlavních politických cílů. Úkolem operačního svazku Battle Group EU v tomto procesu je zastavit projevy násilí a zajistit pořádek, bezpečnost a rekonstrukční úsilí, které je nutné k opravě nejvíce poškozené infrastruktury tak, aby byla umožněna renovace nejzákladnějších služeb. Hlavním cílem vojenských operací je dosažení trvalého míru, který je zajištěn místním rozložením politických sil. To vyžaduje společné nasazení politických, vojenských, ekonomických a civilních mocenských nástrojů k dosažení dohodnutého konečného stavu řešení. Bezpečnostní operace vyžaduje jak bojové úsilí, tak úsilí stabilizace, rekonstrukce a vojenské pomoci.

EU musí mít k vedení SR dva druhy ozbrojených sil:

• síly a prostředky, které jsou od samého počátku předurčeny k plnění úkolů SR,
• síly a prostředky k vedení bojových operací.

Síly k vedení bojových operací a síly k zajišťování SR operují v diametrálně odlišném prostředí. Bojové síly v první řadě čelí organizovaným ozbrojeným silám protivníka a narušitelů dosaženého stavu. Síly zajišťující SR jsou především zaměřené na práci s místní populací a v případě potřeby ostatními zájmovými skupinami.

Síly k zajišťování SR jsou síly dosažitelné u všech členských států EU (např. mechanizované a pěší jednotky, vojenská policie, ženijní záchranné jednotky a jednotky CIMIC), které však mají rozdílnou úroveň přípravy a výcviku pro vedení specifických operací. K vedení bojových operací jsou předurčeny především síly rychlé reakce reprezentované Battle Groups EU, které mají pro vedení bojové činnosti požadované schopnosti. Jak síly k zajišťování SR, tak síly k vedení bojových operací musí být v prostoru operace podřízeny jednomu operačnímu veliteli.

Stabilizace, rekonstrukce a vojenská pomoc třetím zemím zahrnuje:

• podporu a poskytnutí pomoci třetím zemím v boji proti terorismu,
• udržování míru,
• poradenství a provádění výcviku,
• monitorování (sledování) přípravy a průběhu voleb,
• budování státních institucí, včetně provedení reformy bezpečnostního sektoru. [12]

Evakuační operace v nepřátelsky naladěném prostředí (EO - Evacuation Operations)

Evakuační operace nekombatantů z nepřátelsky naladěného prostředí jsou prováděny s cílem napomoci evakuaci nekombatantů (občanských zaměstnanců ozbrojených sil, rodinných příslušníků vojáků a diplomatů, vybraných občanů hostitelské země a občanů třetích zemí), kteří se v důsledku vyhrocení situace ocitli v ohrožení života. Evakuace se provádí z ohrožených míst v hostitelské zemi do bezpečných lokalit nacházejících se buď v rámci hostitelské země, nebo mimo ni. Evakuační operace zpravidla představují bleskové nasazení sil, dočasnou okupaci vybraného prostoru nebo objektu a plánované vyvedení sil z operace po splnění stanoveného úkolu.

Evakuační operace jsou zpravidla plánovány a prováděny společným úkolovým uskupením a řízeny velvyslancem (představitelem) EU. Velikost společného úkolového uskupení může dosahovat počtu několika stovek vojáků všech druhů sil. Počet evakuovaných osob (mužů, žen a dětí) může dosahovat několika tisíc.

Evakuace se může provádět za různých okolností: občanské nepokoje, vojenské povstání, ekologické katastrofy, přírodní pohroma apod. Rada pro všeobecné záležitosti a zahraniční vztahy (GAERC) po konzultacích s politickým a bezpečnostním výborem (PSC) rozhodne o provedení evakuační operace. Operační velitel a velitel sil, kteří se nacházejí v prostoru operace, evakuační operaci neřídí. Jsou však o jejím provedení uvědomění a poskytují veškerou potřebnou podporu k jejímu provedení. Operační svazek Battle Group EU má schopnost provést pouze omezenou evakuační operaci svých vlastních příslušníků-nekombatantů-v rámci prostoru operace.

Evakuační operace v nepřátelsky naladěném prostředí:

• provedení evakuace nekombatantů. [13]

Poskytnutí pomoci při vedení humanitárních operací (HA - Assistance to Humanitarian Operations)

Humanitární operace provádějí tři základní humanitární uskupení:

• humanitární organizace OSN,
• Mezinárodní výbor Červeného kříže (ICRC) a hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce,
• mezinárodní a národní nevládní organizace (NGOs).

Humanitární organizace OSN a ICRC jsou řádně registrovány jako mezivládní organizace, protože mají oficiální pověření pro vedení humanitárních operací poskytovaných na základě uzavřených mezistátních dohod. Mezinárodní právo dává humanitárním organizacím OSN a ICRC specifický mandát a postupy činnosti, které zajišťují, že pracovní vztahy mezi ozbrojenými silami a těmito organizacemi jsou jasně a přesně vymezené.

Mezinárodní a národní nevládní organizace (NGOs), které působí v oblastech jako je dodržování lidských práv nebo poskytování pomoci při mírovém budování válkou zdecimované pospolitosti, tvoří dohromady početnou skupinu poměrně malých NGOs. Úloha a velikost NGOs jsou důležitými faktory pro stanovení úrovně spolupráce s operačním svazkem Battle Group EU.

Poskytování pomoci humanitárním operacím je vázáno na omezené vojenské schopnosti. Proto poskytování pomoci humanitárním operacím nemůže být řešením krizové situace a probíhajícího ozbrojeného konfliktu a ani nemůže být náhradou za politické řešení krize a přijetí dlouhodobých bezpečnostních závazků. Nezbytnost poskytnutí humanitární pomoci napomáhá rozvoji vztahů mezi civilními orgány a ozbrojenými silami, i když vojenská účast na humanitární pomoci ne vždy vede ke zlepšení vzájemné spolupráce. Potenciál a zárodek omezení vzájemné spolupráce spočívají v základním rozdílu mezi humanitárními organizacemi a ozbrojenými silami, které mají diametrálně odlišné poslání. Navíc, civilní organizace dokáží lépe zhodnotit finanční prostředky vynakládané na poskytování humanitární pomoci, než organizace vojenské. Účast ozbrojených sil na humanitárních operacích je jen dočasná a má opodstatnění jen po dobu trvání ozbrojeného konfliktu. Těžiště úsilí v humanitárních operacích spočívá ve snížení utrpení obyvatelstva postiženého válkou poskytováním humanitární pomoci. S ukončením přechodného období totiž musí ozbrojené síly vždy předat svůj podíl na humanitární operaci civilním orgánům a organizacím. Dynamika civilně-vojenských vztahů je dána mnoha faktory, včetně organizační struktury, dovedností a schopností zainteresovaných činitelů, specifickými humanitárními potřebami a politickým kontextem operace.

Poskytování pomoci humanitárním operacím zahrnuje:

• poskytnutí pomoci při živelních pohromách a migraci obyvatelstva s cílem:
• zabránit páchání zvěrstev a ukrutností,
• napomoci při odstraňování následků živelních pohrom a ekologických katastrof. [14]

Na základě těchto scénářů byl sestaven seznam požadovaných schopností a vypracovány varianty vojenské činnosti pro optimální řešení možných krizí a konfliktů. Seznam požadovaných schopností se stal základem Katalogu požadavků na vytvoření sil EU, které bude EU v nadcházejícím období potřebovat. Výsledkem je sestavení seznamu typových jednotek. Katalog požadavků na vytvoření sil obsahuje skutečné typy jednotek, zdrojů a prostředků, které jsou nutné k naplnění ambicí EU pro vedení integrovaných expedičních operací.

3. Nasaditelnost Battle Groups EU

Dosažení kapacity rychlého nasazení je považováno za „evropskou prioritu" a důležitý přírůstek schopností u prvků rychlé reakce, které jsou definované v Hlavním cíli výstavby sil EU 2003.

Teprve až po provedení vojenské operace Artemis v roce 2003 začala být reálnost dosažení schopnosti rychlé reakce zvažována z praktičtějšího pohledu. Operace Artemis se stala pro politické představitele a odborníky obranného plánování praktickým vzorem pro další možné nasazení sil rychlé reakce. Operace Artemis byla v mnoha směrech zrcadlovým odrazem UNPROFOR (UN Protection Force), které působily v bývalé Jugoslávii v roce 1992, a které se staly modelem pro prvky rychlé reakce specifikované v Hlavním cíli výstavby sil EU 2003 (základní údaje o operaci Artemis jsou vedeny v příloze č. 2).

Pozitivní dopady operace Artemis na vytváření Battle Groups EU jsou rozpoznatelné v textu závěrečné deklarace francouzsko-britského summitu, který se konal 24. listopadu 2003 v Londýně. Deklarace, která nastiňuje cesty k posílení evropské spolupráce v oblasti bezpečnosti a obrany, věnuje pozornost otázce schopností a ochoty EU do 15 dnů zahájit samostatnou operaci k řešení krize. Dále, v souladu se zkušenostmi získanými v operaci Artemis, by síly měly být nasazovány na základě žádosti OSN o poskytnutí pomoci při stabilizaci situace nebo splnění jiných krátkodobých úkolů do té doby, něž budou nasazeny mírové síly OSN, nebo síly regionálních organizací, které působí pod mandátem OSN nebo, než dojde k nezbytnému posílení již nasazených a rozvinutých sil.

Dva podstatné rysy činí Battle Groups EU výjimečnými. Za prvé od Battle Groups EU se očekává, že budou plnit širokou škálu úkolů vyžadujících rychlou reakci, a to počínaje petersberskými úkoly a konče úkoly stanovenými evropskou bezpečnostní strategií. Za druhé, pro zajištění rychlé reakce a nasazení Battle Groups EU do operace je nutný rychlý rozhodovací proces. S ohledem na nasazení sil do operace jsou ambice stanovené pro Battle Groups EU podstatně vyšší, než tomu bylo u sil nasazených v operaci Artemis.

3.1 Náklady na operaci operačního svazku Battle Group EU

Ve vojenských operacích, do kterých jsou Battle Groups EU nasazeny, se uplatňují standardní postupy a zásady stanovené pro financování vojenských operací ESDP. Na jejich podkladě hradí finanční mechanismus ATHENA pouze společné náklady na vedení operací. Vlastní náklady – např. na přepravu vojsk zúčastněných států do prostoru operace-nesou na svých bedrech země, které vojska do operací vysílají, a to v souladu s principem, že každý stát hradí náklady vynaložené na činnost svých jednotek.

Všechny ostatní náklady, včetně nákladů na přípravu, postavení a zařazení Battle Group EU do pohotovosti, platí státy, které se na výstavbě Battle Group EU podílejí. Čím více osob, výzbroje a techniky zúčastněná země poskytuje, tím vyšší jsou její náklady. Velení AČR kalkuluje, že náklady spojené s realizací vedoucí role České republiky v CZE/SVK Battle Group EU budou činit okolo 1,2 miliardy Kč vynaložených do konce roku 2009. Výše těchto nákladů v sobě zahrnuje finanční prostředky, které by však byly vynaloženy v každém případě-jsou to například výdaje na pokrytí přípravy osob a výcviku jednotek, které jsou zařazeny do CZE/SVK Battle Group EU. Vícenáklady spojené s obdobím zařazení CZE/SVK Battle Group EU do pohotovosti (bez nasazení do operace) jsou odhadovány přibližně na 360 milionů Kč. Pro případ nasazení CZE/SVK Battle Group EU do expediční operace EU se kalkuluje s částkou přesahující 7 miliard Kč. [15] Údaje o nákladech Slovenska na financování jednotek zařazených do CZE/SVK Battle Group EU nejsou v současné době dostupné.

Na základě zkušeností z nasazení expedičních sil do operací MNFI v Iráku a ISAF v Afghánistánu a zkušeností získaných z operace EUFOR RD CONGO se dá předpokládat, že při nenadálých zvratech ve vývoji situace dojde se vší pravděpodobností k tak prudkému nárůstu nákladů na vedení operace, že se to může stát pro Českou republiku naprosto neúnosné.

3.2 Strategická vzdušná přeprava

Zajištění adekvátní nasaditelnosti Battle Group EU je jedním z hlavních problémů, se kterým se při přípravě expediční operace snaží vypořádat všechny generální štáby ozbrojených sil členských zemí EU. Faktory jako jsou vzdálenost, cílová destinace, nároky spojené s nasazením (včetně nároků na množství nutného vybavení) a doba trvání nasazení představují klíčové ukazatele, které rozhodují o stanovení požadavků na logistické zabezpečení.

Podle původní studie předložené Velkou Británií, Francií a Německem v únoru 2004, se pro nasazení Battle Group EU do prostoru válčiště ve střední Africe kalkulovalo s tím, že zajištění přepravy nadměrných nákladů bude vyžadovat až 200 vzletů letounu C-130 nebo 30 vzletů letounu C-17. Tento odhad částečně vycházel z množství prostředků vzdušné přepravy nasazených v operaci Artemis. V operaci Artemis bylo pro zajištění vzdušné přepravy 1500 vojáků a příslušného vojenského materiálu do Entebe v Ugandě využito letounů An-24 (50 vzletů), Airbus 300 (20 vzletů) a C-130 Hercules (72 vzletů). Dodatečných 276 vzletů letounu C-130 bylo využito pro vzdušnou přepravu osob do prostoru operace v Bunia. Celkově bylo v operaci přetransportováno vzduchem přes 2 410 metrických tun nákladu. Způsob nasazení vojenských sil uskutečněný v operaci Artemis potvrzuje operační potřebu takzvaného nadměrného (těžkotonážního) přepravního letectva. Toto letectvo zahrnuje letouny typu C-17 Globemaster a An-124 Antonov, které mají mnohem větší ložný prostor a nosnou kapacitu (únosnost) něž přepravní letouny střední velikosti typu C-130 Hercules. [16]

Jak vyplývá z údajů uvedených v tabulce č. 3, EU má k dispozici velké množství malých a středně velkých přepravních letounů. Z počtu okolo 600 kusů transportních letounů uvedených v tabulce přibližně polovina představuje letouny C-130 a C-160. Přehled v tabulce také jasně naznačuje, že EU má velmi omezený přístup k velkým přepravním letounům typu C-17. Tato skutečnost má dalekosáhlé důsledky pro volbu typů výzbroje a vybavení, které je EU schopna přepravit vzduchem do prostoru operace.

Tab. 3: Schopnosti vojenské vzdušné přepravy EU [17]

Poznámka: U některých typů letadel je na kratší letovou vzdálenost užitečné zatížení vyšší. Kapacita přepravy osob se vztahuje na plně vybaveného vojáka. Dolet je uveden při maximálním zatížení. V tabulce nejsou uvedeny přepravní vrtulníky typu: Ch-47 Chinook, Mi-8/Mi-17 Hip a ASA-532 Cougar.

Za prvé: při srovnání váhové přepravní kapacity letounů An-124 Antonov a C-130 se ukazuje, že letoun An-124 je schopen unést (za stejných podmínek) sedmkrát více, než letoun C-130. V případě letounu C-17 je tento schopen nést dvojnásobek váhy, kterou unese letoun C-130. Avšak jeho kapacita pojmout náklad je třikrát vyšší (75 metrických tun), než je tomu u letounu C-130 a dvakrát vyšší než u A400M, jestliže je letová vzdálenost kratší než 4445 km.

Za druhé: kapacita letounu je omezena rozměry vrat jeho nákladového prostoru. Jak je uvedeno v tab. 4, zatímco u letounu C-130 jsou rozměry průřezu vstupu do nákladového prostoru 2,74 m na výšku a 3,05 m na šířku, letoun C-17 má nákladová vrata, která jsou 4,11 metrů vysoká a 5,49 metrů široká. Větší průřez vstupu do nákladového prostoru umožňuje uložení rozměrnějších kusů výzbroje a techniky v nákladovém prostoru letadla. Ve spojení s delší ložnou plochou tato skutečnost umožňuje letounu jako je C-17 přepravovat vrtulníky, čluny a jiné kusy výzbroje a techniky, které se rozměrově nemohou vejít do letounu C-130. [18]

Pro názornost: letoun C-17 může najednou přepravit tři bojová vozidla pěchoty typu Bradley. Při šířce 3,2 m by se BVP Bradley nebo jakékoliv jiné jemu podobné bojové vozidlo pěchoty rozměrově nevešlo do letounu C-130. Letoun A400M (projektovaný EU) by měl být schopen v jednom vzletu přepravit nadrozměrnou výzbroj a techniku jako je vrtulník (Super Puma/Cougar) nebo dvě lehká obrněná vozidla (např. dvě vozidla LAV-III).

Tab. 4: Rozměry nákladu pro vybrané přepravní letouny [19]

Poznámka: Velmi často jsou stanovena omezení hmotnosti, kterou může být zatížena nakládací rampa. Například váhový limit pro nakládací rampu letounu C-130 činí přibližně 2 270 kg, zatímco limit pro nakládací rampu letounu C-17 činí 18 150 kg (přestože během letu je nakládací rampa schopná unést stejnou váhu jako podlaha nákladového prostoru).

Stav technické infrastruktury vykládacích letišť nebo prostoru operace bude mít dopad na volbu typu a možnost využití strategické přepravy. Vetší letouny jako je An-124 vyžadují delší přistávací dráhu (viz tabulka č. 5). Mnoho afrických zemí, jestliže vůbec nějaké letiště má, disponuje letišti s omezenou kapacitou pro přistání takovéhoto letadla-zvláště, když je nutno vzít do úvahy i jiné faktory jako je šířka a kapacita únosnosti přistávací dráhy. Například v Demokratické republice Kongo z 25 letišť se zpevněnými přistávacími dráhami, mají pouze čtyři letiště délku přistávací dráhy delší než 3 074 metrů. Většina letišť (16) má délku přistávací dráhy mezi 1 524 a 2437 metry a nejsou schopny zabezpečit přistání letounu typu An-124 a C-17. Podobně v Súdánu pouze dvě z patnácti letišť se zpevněnou přistávací dráhou má délku přistávací dráhy 3047 metrů.

Tab. 5: Požadavky na přistávací dráhu pro vybraná transportní letadla (v metrech) [20]

Poznámky: /¹/ Minimální vzdálenost nutná pro přistání s plným nákladem. /²/ Minimální vzdálenost nutná pro vzlet s plným nákladem.Vzdálenosti budou kratší pro vzlet s nulovým nákladem (tj. 793 m pro C-130 a 1067 m pro C-17). /³/ Týká se taktického vzletu a přistání při předpokládané váze letadla 110 tun. /ⁿ/ Délka přistávací dráhy 2420m je potřebná pro An-124-210. /º/ Délka vzletové dráhy 2050m je nutná pro An-124-210. /*/ Údaje nejsou k dispozici.

Potenciálním řešením, jak se vypořádat s omezenou kapacitou letišť, je možnost nalézt a využít alternativní (náhradní) letiště v blízkosti prostoru operace. Nicméně toto řešení může vyvolat řadu dalších problémů s organizací a provedením následné přepravy. Jestliže určité typy výzbroje a vybavení mohou být dopraveny do prostoru operace pouze po pozemních komunikacích, pak jsou dostupnost a stav těchto pozemních komunikací velmi důležité. V mnoha zemích nedostatek cest se zpevněným (asfaltovým) povrchem může proto představovat vážnou komplikaci pro logistické zabezpečení.

Tab. 6: Délka pozemní komunikační sítě se zpevněným a štěrkovým povrchem [21]

Poznámka: /*/ dotyčné údaje nejsou k dispozici.

Tab. č. 6 poskytuje údaje o celkové hustotě sítě zpevněných a štěrkových cest ve vybraných zemích, ve kterých již jednotky mírových sil OSN nebo EU operovaly nebo stále operují. Tabulka také pro srovnání obsahuje údaje o silniční síti čtyř evropských zemí. Jak vyplývá z tabulky – Demokratická republika Kongo má 2800 km pozemních komunikací se zpevněným povrchem a přibližně 7 000 km stálých polních cest v rámci celého svého teritoria, které zaujímá plochu 2,3 milionů km². Pro srovnání-Belgie, která má rozlohu 30 230 km², což představuje 0,1 % velikosti území DRC, má 129 600 kilometrů cest se zpevněným povrchem a 8300 km cest se štěrkovým povrchem.

Členské státy EU přijaly celou řadu opatření, která se navzájem nevylučují, jak vyřešit problémy strategické vzdušné přepravy. Velká Británie v roce 2001 pronajala čtyři letouny C-17 od firmy Boeing, aby si zajistila schopnost provedení strategické vzdušné přepravy. Pátý letoun C-17 pronajme Velká Británie v roce 2008. Tato možnost však vzhledem k finančním nákladům na pronájem letounu C-17 není dostupná všem členským státům EU. Při ceně okolo 200 milionů dolarů za jeden letoun (přibližně 150 milionů EUR) je tento pronájem nad možnosti většiny vzdušných sil členských států EU.

Při hledání způsobů a řešení, jak zabezpečit strategickou vzdušnou přepravu, se některé členské státy EU daly cestou sdružování svých zdrojů a sdílení schopností několika letounů C-17. V polovině září 2006 třináct členských států NATO zveřejnilo dopis, ve kterém vyjádřilo zájem zahájit jednání o koupi letounů C-17. V současné době 15 členských států NATO a Švédsko vede prostřednictvím agentury NATO pro technické služby za zabezpečení NATO (NAMSA - Maintenance and Supply Agency) jednání s firmou Boeing. Letadla budou dostupná pro nasazení sil rychlé reakce a jejich mateřskou základnou bude Ramstein v Německu. Počátečních operačních schopností tohoto prostředku strategické vzdušné přepravy bylo dosaženo ve třetím čtvrtletí roku 2007, plných operačních schopností má být dosaženo v roce 2009. Letové hodiny budou dány k dispozici NATO, EU a mezinárodním organizacím jako jsou OSN, OBSE a popřípadě AU.

Hlavní výhodou této varianty řešení je, že umožňuje malým a středním státům získat tolik potřebný přístup ke schopnostem, jejichž pořízení je nad jejich možnosti. Se stagnujícími nebo klesajícími rozpočty na obranu u řady evropských zemí, je tato varianta řešení také konzistentní s požadavkem evropské bezpečnostní strategie na daleko širší sdružování prostředků a větší sdílení zdrojů. Na druhé straně je nutno přiznat, že kolektivní řešení není příliš atraktivní pro země, které již schopnost strategické vzdušné přepravy vlastní, přesto se však z důvodu solidarity na tomto programu podílejí. V budoucnu se však příčinou sváru může stát snižování investic na pořízení národních schopností vzdušné přepravy.

Řada členských států EU již dosáhla kolektivního řešení v získání přístupu k letounům An-124 Antonov. V současné době se čtrnáct členských států EU účastní na projektu prozatímní strategické vzdušné přepravy (SALIS - Strategic Airlift Interim Solution). Na základě smlouvy mají účastníci projektu možnost pronájmu strategické vzdušné přepravy formou nákupu letových hodin An-124. Okolo pěti až šesti letounů An-124 Antonov je trvale dostupných v rámci projektu SALIS. Nakoupené letové hodiny mohou být využity za účelem nasazení jednotek vyčleněných pro EU a NATO nebo národních sil do operace.

Potenciálním nedostatkem projektu SALIS je nepružnost v poskytování služeb při nárůstu požadavků. S okolo 800 letovými hodinami, které jsou dostupné pro zúčastněné země je obtížné předvídat, zda toto množství bude dostačující na pokrytí požadavků spojených s jednou nebo dvěma většími operacemi. Jestliže nasazení sil bude vyžadovat padesát vzletů An-124 – jak tomu bylo u operace Artemis – a každý vzlet bude trvat 16 hodin, pak dojde k vyčerpání všech 800 letových hodin. Navíc plná aktivace SALIS k poskytnutí strategické vzdušné přepravy může být uskutečněna pouze jednou za rok, a to po dobu 20 po sobě jdoucích dnů, což bude mít v běžném kalendářním roce dopad na zajištění strategické vzdušné přepravy pro další Battle Groups EU při jejich nasazení do operace. Je danou skutečností, že letové hodiny jsou dostupné pro celou řadu organizací v rámci států zúčastněných na projektu (např. organizace záchranné služby), a proto mohou být velice rychle vyčerpány. Jako potenciální východisko se jeví zavedení uzavřeného trhu s letovými hodinami, který umožní zúčastněním zemím, aby mezi sebou podle potřeby se svými podíly letových hodin obchodovaly.

Budoucím řešením strategické vzdušné přepravy pro EU je zavedení letounu A400M. Řada členských států EU jenom čeká, až se letoun A400M stane dostupným, aby mohly nahradit své zastarávající flotily letounů typu C-130 a C-160. Celkem sedm států podílejících se na výstavbě Battle Groups EU-Belgie, Velká Británie, Francie, Německo, Lucembursko, Španělsko a Turecko-je připraveno podílet se na koupi 180 kusů letounů A400M. Očekává se, že jakmile dojde k zařazení letounů A400M do výzbroje členských států EU, celý projekt SALIS bude ukončen. [22]

Existují tři důležité okolnosti týkající se letounu A400M.

• Za prvé: první důležitou okolností je datum jeho dodávky. Přestože první zkušební lety budou podle plánu provedeny v průběhu roku 2008, realizace faktické dodávky letadel odběratelům je naplánována na říjen 2009. V tomto měsíci budou první kusy letadel dodány francouzským vzdušným silám pro počáteční operační prověření. Ačkoliv provedení plného operačního prověření těchto letounů se očekává v měsíci dubnu 2010, Vojenský airbus má omezené možnosti jejich dodávky odběratelům v roce 2010 a 2011. Proto až rokem 2012 bude letoun A400M dodáván v množství 30 ks ročně-pět let poté, co Battle Groups EU dosáhly plných operačních schopností (viz tab. 7).
• Za druhé: operační dolet s plným nákladem je omezen, což platí pro všechna letadla, nejenom pro A400M. S nákladem 20 tun (ekvivalent maximálního zatížení C-130), je letoun A400M schopen překonat vzdálenost něco přes 6 000 km. Avšak s plným zatížením (37 tun) operační dosah A400M klesne téměř na 3 150 km. To je podstatně méně, něž konstanta operačního plánování stanovená pro nasazení Battle Groups EU do operace, která činí 6000 km.
• Za třetí: navzdory omezenému operačnímu dosahu s plným užitečným zatížením se očekává, že letoun A400M bude mít některé výrazné přednosti. Jeho hlavní předností bude schopnost přistát na letištích omezené velikosti a nízké kvality. S požadavkem na taktickou přistávací a startovací dráhu, v délce okolo 1 200 m, bude letoun A400M schopen operovat z poměrně malých letišť. Další výhodou je schopnost přistát na nezpevněném povrchu, jako je travnatý pokryv na nízko poddajném hliněném podkladu.

Tab. 7: Plán dodání letounu A400M [23]

Poznámka: Tabulka nezahrnuje objednávky letounu A400M Malajsie, Jižní Afriky a Chile.

Další možností v nasazení Battle Group EU do operace je opřít se o kombinaci již existujících přepravních prostředků. Jednotky připravené k rychlému nasazení budou velmi závislé na kombinovaném použití letounů typu C-130 a C-160. Tato alternativa s vysokou pravděpodobností položí velký důraz na zajištění i jiného druhu přepravy (námořní přeprava) v co největším možném rozsahu. Tato možnost bude také vyžadovat větší koordinaci vzdušné přepravy mezi členskými zeměmi EU. Francie a Německo, země které jsou k dnešnímu dni zúčastněné na budování a přípravě téměř jedné třetiny plánovaných Battle Groups EU (7 z 22), usilují o zvýšení své spolupráce v oblasti vzdušné přepravy a vytvoření evropského velitelství vzdušné přepravy, pro jehož zřízení by za základ bylo vzato současné evropské středisko vzdušné přepravy. evropské středisko vzdušné přepravy bylo zřízené na letecké základně Eindhoven v Nizozemí s cílem maximalizovat využívání dostupných schopností vzdušné přepravy a bylo deklarováno jako provozu schopné v listopadu 2004.

Hlavním nedostatkem této možnosti jsou však omezené přepravní kapacity letounů C-130 a C-160. Přehled prostředků vzdušné přepravy zemí, které se podílely na výstavbě a přípravě Battle Groups EU v roce 2007, ukazuje na velmi omezený počet letadel C-130. Například Battle Group EU vedená Německem v první polovině roku 2007 měla k dispozici pouze dva kusy letounů C-130 (viz tab. 8).

Nedostatek letounů C-130 byl uhrazen letouny C-160 v počtu 83 kusů. Avšak toto číslo mohlo být zveličeno oproti skutečnému množství dostupných letounů, protože některá letadla byla nasazena k plnění úkolů v jiných misích nebo z nejrůznějších důvodů byla dočasně nedostupná.

Když posoudíme Battle Groups EU, které byly v pohotovosti v druhé polovině roku 2007, měly tyto k dispozici jen několik letadel s doletem přesahujícím 3000 km. Battle Group EU vedená Itálií měla přístup maximálně k 22 letounům C-130. Výsledkem je, že Battle Groups EU zařazené do pohotovosti, budou muset se vší pravděpodobností spoléhat na další možnosti zajištění strategické vzdušné přepravy jako je SALIS, Iniciativa C-17, okamžité získání vhodných prostředků vzdušné přepravy na základě nabídky na trhu vzdušné přepravy (např. Iljušin 76, Airbus Belga) a uzavření kontraktů na zajištění vzdušné přepravy s jejími poskytovateli (leteckými společnostmi).

Tab. 8: Letectvo vyčleněné pro nasazení Battle Groups EU zařazených do pohotovosti v roce 2007 [24]

Poznámka: /*/ Také nazývaný „vzdušný vlak", dolet 2400 km. Dolety letadel jsou uvedeny při plném užitečném zatížení. V tabulce nejsou uvedeny počty menších dopravních letounů jako jsou: L-410 Turbolet (náklad-1,4 m³), F-27 (náklad-8,4 m³), CL-601 Challenger a Fokker 50 (náklad-8,4 m³). Čísla uvedená v tabulce neodrážejí údaje o provozuschopnosti. Například některá z letadel nebyla dostupná v důsledků provádění opravy nebo modernizace. Stejně tak tabulka neuvádí možnosti vzdušné přepravy zajištěné na komerčním základě, jako je pronájem prostředků vzdušné přepravy.

Přepravit 2400 metrických tun nákladu-množství dané na základě zkušeností z operace Artemis-s existujícími prostředky je velmi náročný úkol. Hrubé kalkulace ukazují, že k přepravě 75 % z celkového objemu nákladu pro misi (základ 2 400 tun pro misi Artemis) bude vyžadovat okolo 150-180 vzletů letounu C-130. Toto číslo klesne na 99-119 vzletů, jestliže má být přepraveno 50% celkového nákladu mise. Skutečný počet vzletů však bude záviset na objemu nákladu, tj. hmotnosti nákladu v poměru k jeho rozměrům.

Počet vzletů vzroste, jestliže vyvstane potřeba přepravit náklad větší hmotnosti. Podle kvalifikovaných odhadů celková váha nákladu Battle Group EU může dosáhnout až 8000 metrických tun nebo 6000 čtverečních metrů ložné plochy. Tab. 9 poskytuje některé údaje o množství vzletů letounu C-130 k pokrytí požadavku na přepravu nákladů větší hmotnosti. V tab. 9 je uvedeno, že přeprava 5 0% z 8000 tun nákladu bude vyžadovat okolo 328-396 vzletů. Proto vzhledem k vysokému počtů vzletů musí plánovači strategické přepravy ve větší míře zvažovat nasazení letounu větší velikosti a únosnosti nebo využití prostředků námořní přepravy.

Tab. 9: Počet vzletů letounu C-130 potřebných k přepravě nákladů rozličné váhy na vzdálenost 4630 km [25]

Poznámka: Uvedená čísla jsou zaokrouhlena směrem nahoru. Kalkulace množství vzletů vyžaduje rozdělení průměrného nákladu (na tuny nebo mise) podle vícero stanovených požadavků.

3.2 Strategická námořní přeprava

Stejně jako u vzdušné přepravy využití námořní přepravy poskytuje významné výhody a nevýhody. Všeobecně řečeno námořní přeprava nabízí atraktivní řešení, protože umožňuje přepravu nadměrně velkého a těžkého vybavení na velké vzdálenosti. Možné způsoby námořní přepravy zahrnují:

• kontejnerové lodě,
• standardní nákladní lodě,
• vyloďovací plavidla, včetně vyloďovacích platforem (plovoucích doků),
• lodě velké a střední velikosti rychlého naložení a vyložení nákladu (Roll-on/Roll-off).

Kapacita námořní přepravy je značná. Například pro NATO bylo pouhých 16 lodí plně dostačujících k přepravě 829 kontejnerů a 1667 vozidel na Kapverdské ostrovy k provedení cvičení NATO Steadfast Jaguar 06. I když součástí této přepravy nebyla přeprava vojsk, která byla provedena vzduchem, přesto tyto údaje poskytují dostatečnou představu o značných možnostech a kapacitách námořní přepravy. Kalkuluje se, že přeprava celého operačního svazku Battle Group EU uskutečněná za pomocí lodí bude vyžadovat 17 000 m² palubního prostoru a 150 námořních kontejnerů. K přepravě jádra operačního svazku Battle Group EU je nutno mít k dispozici přinejmenším dvě lodě Roll-on/Roll-off (Ro/Ro). [26]

Další důležitou výhodou námořní přepravy jsou nízké finanční náklady na její realizaci. Využití strategické námořní přepravy je za všech okolností podstatně lacinější než využití strategické vzdušné přepravy. Podle zprávy Střediska pro strategické a mezinárodní studie, použití vzdušné přepravy k transportu 72 000 tun nákladu ve 36 dnech na válčiště vzdálené 7400 km vyjde přibližně na 20 milionů dolarů. Použití námořní přepravy za tuto finanční částku umožní ve stejném časovém období přepravit 55krát větší náklad (tj. 3, 96 milionu tun nákladu). Na druhou stranu námořní přeprava je značně pomalejší, než je přeprava vzdušná, což je velmi omezujícím faktorem pro nasazení sil rychlé reakce na dlouhou vzdálenost. Skutečnost, že některé prostory operace se nacházejí v hlubokém vnitrozemí, se může taktéž stát překážkou využití námořní přepravy.

Pro případ nasazení sil rychlé reakce za pomoci námořní přepravy existují dvě hlavní možnosti, které se vzájemně nevylučují. Za prvé musí dojít k předsunutí osob a vojenského materiálu do oblasti vzniku potenciálního konfliktu. Ačkoliv ještě neexistuje žádné oficiální rozhodnutí o nasazení sil do operace, mohou být (za účelem získání času pro případné nasazení sil) vyslány lodě do blízkosti prostoru nastávající operace, a to např. pod hlavičkou výcvikové mise nebo provádění vojenského cvičení. Přestože předsunutí sil umožní získat drahocenný čas, může se stát velice nákladným v případě, jestliže nedojde k nasazení sil a prostředků do operace.

Druhou možností-jakmile je operace zahájena-je v nejvyšší možné míře využít dostupných prostředků námořní přepravy, a to za předpokladu, že zásoby se vší pravděpodobností nedorazí v prvních dnech operace. S průměrnou rychlostí 20 uzlů (37 km/hod) pro nákladní lodě a 12 uzlů (22 km/hod) pro tankery, bude trvat přibližně 7-13 dnů, než bude Battle Group EU přepravena na vzdálenost 6000 km nebo 3240 námořních mil. Tato vzdálenost se přibližně rovná délce námořní cesty z přístavu Rotterdam (Nizozemí) do přístavu Alexandrie (Egypt). Avšak časový plán cesty nezahrnuje přípravné práce a vlastní činnost spojenou s naložením a vyložením. Časový plán také nebere do úvahy vzdálenost mezi přístavem vyložení (SPOD - Seaport of Debarkation) a prostorem operace, jejíž překonání bude vyžadovat dodatečné množství času.

V tab. 10 jsou uvedeny vzdálenosti a množství času, který je nutný k dosažení přístavů na pobřeží afrického kontinentu.

Tab. 10: Vzdálenost mořské cesty z Rotterdamu (Nizozemí) k vybraným námořním přístavům na africkém pobřeží /*/ [27]

Poznámka: /*/ Přístav Rotterdam je použit jako referenční bod k udávání vzdálenosti od Bruselu. Pro výběr přístavů na africkém pobřeží nebylo použito žádných specifických kritérií s výjimkou zeměpisného ukazatele. /ⁿ/ Předpokládaná rychlost plavby 15 uzlů – čísla jsou zaokrouhlena k následujícímu dni. /º/ Předpokládaná rychlost plavby 10 uzlů – čísla jsou zaokrouhlena k následujícímu dni. Pro názornost jedna námořní míle se rovná 1 852 m (námořní míle/hod. = uzel).

Z tabulky vyplývá, že se vší pravděpodobností není možno dorazit do některých přístavů na africkém pobřeží do 15 dnů, zvláště když z výchozího bodu poblíž Bruselu předpokládáme průměrnou rychlost plavby 10 uzlů a přidáme-li několik dalších dnů z důvodu požadavku na naložení a vyložení lodí. Musíme připustit, že požadavky na čas se mohou prudce změnit v případě, že dojde ke změně některých výchozích předpokladů. Například zatímco dosáhnout přístav Alexandrie z Rotterdamu při průměrné rychlosti 10 uzlů bude trvat 13 dnů, bude potřeba pouze dvou dnů, jestliže lodě vyplují z Athén. Cestovní vzdálenost se zmenší z3 159 námořních mil (5 850 km) na 512 námořních mil (948 km). Jak ukazuje tento příklad, situace v nasazení sil jednotlivých Battle Group EU se může dramaticky měnit v závislosti na vzdálenosti mezi teritoriem nosného státu a prostorem operace.

Zde vyvstává otázka, zda uskladnění výzbroje a vojenského materiálu ve strategicky situovaných zemích jako je Řecko (Athény) a Španělsko (např. Kanárské ostrovy) se může pro vojenské plánovače stát předpokladem ke zkrácení doby potřebné k nasazení sil do operace. Nicméně uložení materiálu by mohlo způsobit některé postranní efekty – například mezi jiným dopady na přípravu, ubytování a záměr financovaní operace.

Tab. 11: Námořní prostředky vyčleněné k nasazení Battle Groups EU zařazených do pohotovosti v roce 2007 [28]

Poznámky: Přehled neobsahuje všechny prostředky námořní přepravy různých kategorií. /*/ Některé typy lodí, jako tankery s vrtulníky, mohou být uvedeny v rozdílných kategoriích („podpůrné" v případě tankerů s vrtulníky). /ⁿ/ Tanker se schopností doplňovat lodě palivem na širém moři. /º/ Kapacita menší než 2000 tun. /¹/ Včetně 36 osobních vyloďovacích plavidel menší velikosti (Finsko). /²/ Včetně 20 rychlých přepadových plavidel (Itálie). /³/ Včetně 30 vyloďovacích plavidel pro vozidla a osoby (Řecko) a 4 vznášedla (Řecko). Čísla uvedená v tabulce neodrážejí údaje o provozuschopnosti. Například některá z plavidel nebyla dostupná v důsledku provádění oprav nebo modernizace. Stejně tak tabulka neuvádí možnosti námořní přepravy zajištěné na komerčním základě, jako je pronájem prostředků námořní přepravy.

Přehled prostředků námořní přepravy, které se nacházejí v držení zemí podílejících se na výstavbě Battle Groups EU, vykazuje širokou škálu plavidel-mezi standardními prostředky námořní přepravy se nacházejí vyloďovací plavidla, plovoucí přístavní zařízení (plovoucí doky) a tankery (tab. 11). Tabulka také ukazuje, že operační svazky Battle Groups EU měly v roce 2007 zajištěn přístup k množství dopravních a zásobovacích lodí. Přesto některé z nich měly omezený přístup k určitým typům plavidel. Například Battle Group EU vedená Itálií v druhé polovině roku 2007 měla omezený přístup k tankerům se schopností nést vrtulníky.

Je důležité vědět, že přepravní schopnosti a rychlost lodí uvedených v tab. 11 se velmi odlišují. Například německé tankery se schopností nést vrtulníky (třídy Berlín), které byly v pohotovosti během první poloviny roku 2007, mají každý výtlak 20 000 tun. Tankery mohou nést po dvou kusech vrtulníků typu „Sea King" nebo NH90. S rychlostí okolo 20 uzlů (37 km/hod) tyto tankery představují rychlé lodě bojového zabezpečení. Ostatní typy německých tankerů, které se nacházely v pohotovosti, měly výtlak menší než 2000 tun.

Rozdíly je také vidět mezi různými typy vyloďovacích platforem-plovoucích doků (LPDs - Landing Platform Docks). Jak je ukázáno v tab. 12, vyloďovací platformy (plovoucí doky) mohou převážet značné množství živé síly a vojenského materiálu. S rychlostí plavby okolo 20 uzlů (37 km/hod) jsou považovány za rychlý prostředek námořní přepravy.

Tab. 12: Vybrané schopnosti vyloďovacích platforem-plovoucích doků [29]

Poznámky: Kombinace se vzájemně vylučují. /*/ Druhý LPD této třídy (Johan de Witt) má větší kapacitu (16 700 tun). /¹/ APC-Armoured Personnel Carrier (obrněný transportér), MBT-Main Battle Tank (bojový tank-střední). /²/ LCT-Landing Craft Tank (vyloďovací plavidlo pro tanky), LCM-Landing Craft Medium (vyloďovací plavidlo střední).

Zjištění, že běžné námořní vojenské prostředky nemusí být v některých situacích dostačující, vedlo některé země k úvaze pořídit si možnost námořní přepravy na komerčním základě. Například v rámci NATO předsedá Norsko konsorciu 11 zemí, které usilují o rozšíření kapacity námořní přepravy NATO o komerční prostředky. Cílem je získat zajištěnou možnost využití 12-14 obchodních lodí, které mohou být nasazeny pro zabezpečení operací NATO.

Také Francie a Německo vyjádřily zájem na vypracování námořních aspektů kapacit evropské rychlé reakce. Uskupení válečného námořnictva (MTG - Maritime Task Group) může být nasazeno na podporu operací vedených Battle Groups EU, na jejichž výstavbě tyto státy participují. MTG může být považována za možný vzor pro vytvoření konceptu námořních sil rychlé reakce EU, které se budou podílet na podpoře pozemních operací. Na jednání GAERC, které se konalo v květnu 2006, vzala Rada EU na vědomí probíhající práce na zajištění podílu námořních sil EU v misích a operacích ESDP a začlenění námořních sil do kapacit rychlé reakce.

Koordinační středisko námořní přepravy, které je spolu s Evropským střediskem vzdušné přepravy umístěné na letecké základně Eindhoven v Nizozemí, oficiálně oznámilo zahájení své činnosti ve prospěch EU v roce 2004. Jeho hlavním posláním je maximalizovat využívání dostupných schopností námořní přepravy. Stejným způsobem poskytuje své služby (a dostupné prostředky námořní přepravy) EU také Koordinační středisko námořní přepravy Řecka. Obsah jeho činnosti spočívá v koordinaci, poskytování (pronajímání) a monitorování schopností námořní přepravy.

3.4 Pravděpodobnost nasazení Battle Groups EU do operace

Jednou z klíčových otázek, které se týkají Battle Groups EU je, zda někdy budou tyto operační svazky použity, a když ano, tak za jakých okolností. Vedle mezinárodní bezpečnostní situace existují i další faktory, které ovlivňují rozhodnutí použít Battle Group EU, jako jsou politické zřetele a vnímání možných rizik v předpokládaném prostoru nasazení. Do současné doby však nebyla v souladu s konceptem žádná Battle Group EU klasickým způsobem aktivována na podporu ESDP, ani nasazena do krizové operace, a to navzdory skutečnosti, že od ledna 2006 je přinejmenším jedna Battle Group EU dostupná pro toto nasazení.

Způsoby nedávného nasazení sil naznačují, že neexistuje žádný jednotypový operační svazek, který lze napasovat na všechny druhy krizových operací. Politikové EU zjišťují tuto skutečnost jako první na základě výstupů z procesu dosahování hlavních cílů výstavby sil EU. Hlavní cíl výstavby sil EU 2003 byl zaměřený na vybudování velkého operačního svazku sil, který by byl konzistentní se zkušenostmi získanými z operací vedených v bývalé Jugoslávii. Od operacionalizace svazku sil v roce 2003 však nedošlo ke vzniku situace, která by vyžadovala nasazení přibližně stejné velikosti sil jako bývalá Jugoslávie, s možnými výjimkami jako Dárfúr a Libanon v průběhu léta 2006. Vědomí, že bude existovat jen málo příležitostí k nasazení tak velkého kontingentu sil ve spojení se zkušenostmi získanými v operaci Artemis, postupně posunovalo pozornost na vybudování malých a rychle nasaditelných operačních formací. Avšak tyto formace byly ještě příliš těžkopádné na to, aby byly nasazeny do operací okamžikem dosažení počátečních operačních schopností v roce 2005. Zatím je předčasné hodnotit přínos Battle Groups EU pro ESDP. Jestliže však Battle Groups EU nebudou v několika nadcházejících letech (přestože dosáhly plných operačních schopností) nasazeny do operací, mohou vyvstat nejrůznější pochybnosti týkající se jejich přínosu pro ESDP.

Schopnost nasazení Battle Group EU je také ovlivněna typem operací, kterých se může tato vojenská formace zúčastnit. Přestože je dosaženo shody o typech operací, existuje méně souhlasu v názorech na schopnosti Battle Groups EU řešit plný rozsah operačních úkolů. Použití Battle Group EU bude se vší pravděpodobností značně problematické zvláště v horním pásmu operačního spektra. Podle některých vojenských analytiků Battle Group EU, vzhledem k omezujícím faktorům jako jsou velikost a udržitelnost nepřetržité operační činnosti, nemusí být použitelná pro vedení vysoce riskantních operací. Někteří z vojenských plánovačů navrhují-při zajištění absolutní převahy ve vzduchu a na moři-vytvořit poměr sil 4:1 tak, aby bylo zajištěno že operující síly nebudou protivníkem přemoženy. [30]

U Battle Group EU o síle 1500-3000 osob, tento poměr předpokládá že bude operovat proti nepravidelným silám protivníka čítajícím 375-750 ozbrojenců. Dodatečné paralely mohou být koncipovány pro srovnatelnou velikost vojenských jednotek ostatních členských států EU. [31]

Obr. 2: Možný poměr sil při zasazení Battle Group EU do operace

Například Battle Group EU spolu s jednotkami bojové podpory a odpovídajícím logistickým zabezpečením se velikostí podobá expediční jednotce námořní pěchoty USA (MEU - US Marine Expeditionary Unit), která čítá 2000-3000 osob. V souladu se zpracovanou studií, v případě že se od MEU očekává provedení evakuační operace nekombatantů, nebude už mít tato jednotka dostatek schopností pro nasazení do operace na vynucení míru nebo střežení uzavřené zóny na rozlehlém geografickém prostoru. Tyto typy operací by tedy čistě teoreticky mohly být v rámci součinnosti svěřeny k provedení Battle Group EU. Přestože situace může být v jednotlivých případech vysoce odlišná, nedávná nasazení evropských ozbrojených sil ukazují, že vysoce riskantní operace nebo situace, ve kterých je dosažení výsledků nejisté, mohou podněcovat politické činitele k tomu, že se zdrží použití Battle Group EU.

Dalším faktorem, který může ovlivnit nasaditelnost Battle Group EU, je systém zařazování do pohotovosti. Současný systém spočívá na rotaci po šesti měsících, která se uskutečňuje na konci měsíce června a prosince kalendářního roku (viz příloha 1). Ačkoliv kritéria pro rotaci jsou jasně stanovena, mohou ovlivnit nasaditelnost Battle EU Group nepředvídatelným způsobem. Například nasazení Battle Group EU ke konci nebo těsně před koncem období rotace se může stát obtížným; v případě že jedna nebo několik zemí (členských států EU), které svými vojenskými kontingenty přispívají do Battle Group EU, která se právě nachází v pohotovosti, začnou hledat způsoby, jak minimalizovat možnost, aby jimi poskytované síly byly nasazeny do operace. Používáním taktiky buď ke zdržení (nebo urychlení) procesu vedoucího k přijetí Záměru řešení krize by tyto země (členské státy EU) mohly pracovat na tom, aby se při přijetí rozhodnutí o nasazení mohly vyhnout vyslání svých vojenských kontingentů začleněných do Battle Groups EU do operace. Ke vzniku této situace by mohla vést řada důvodů. Některé země (členské státy EU), které poskytují síly pro Battle Group EU, nemusí sdílet politicko-vojenské cíle EU do té míry, že zapojení se do operace je pro ně nepřijatelné a nevyšlou přislíbené jednotky. Jiné země (členské státy EU) se mohou chtít vyhnout nasazení do operace kvůli nedostatku připravených záloh nebo finančních prostředků.

Jaké možné způsoby nasazení Battle Group EU do operace přicházejí za těchto okolností v úvahu: Časem se politický tlak na použití Battle Groups EU může změnit tak, že předpoklady pro jejich nasazení mohou být mizivé. Pomyslný scénář může zahrnovat pouze podíl Battle Group EU na vedení nízko riskantních operací, jako je evakuace nekombatantů. Avšak dokonce i kdyby bylo pouze okolo 100 osob z Battle Group EU nasazeno do operace, vyžadovalo by to aktivaci EU OHQ a rozvinutí FHQ, což je základním předpokladem pro použití Battle Group EU. Představa takového způsobu nasazení by uvolnila tlak na použití Battle Group EU. Avšak pokud by k tomu skutečně došlo, uplatnění této strategie by představovalo finančně velmi nákladnou možnost, jak zajistit nasazení Battle Group EU. Navíc by to mělo dopady na Koncept Battle Group EU, včetně teoretického postulátu, že Battle Group EU představuje „nejmenší vojenský efektivní, spolehlivý, rychle použitelný, soudržný operační svazek předurčený pro vedení samostatných operací". Pravděpodobně by se také vynořila celá řada otázek, týkajících se ekonomické stránky dalšího udržování zdrojového rámce těchto hotovostních sil.

Závěr

Před Battle Groups EU stojí několik důležitých úkolů, které je nutno řešit. Jedním z nejdůležitějších je požadavek vyřešit otázku nasaditelnosti. Na politické úrovni je hlavním problémem zajistit, aby rozhodovací proces byl usměrněn tak, aby umožňoval rychlé nasazení. Na operační úrovni představuje řešení požadavku na nasaditelnost nejtěžší úkol. V současné době je připravována celá škála řešení problému nasaditelnosti, avšak každé řešení přináší své specifické výhody a nevýhody.

Nasaditelnost totiž představuje jednu z hlavních výzev, kterým čelí Battle Groups EU. V závislosti na tom, která Battle Group EU se momentálně nachází v pohotovosti, se bude vzdálenost do prostoru operace různit až o několik tisíc kilometrů. Političtí činitelé proto musí pečlivě hledat způsoby, jak dosáhnout usnadnění nebo urychlení nasaditelnosti. Tyto způsoby se různí od použití prostředků železniční a silniční přepravy k převozu těžké výzbroje, techniky a materiálu do strategických přístavů EU, které se svojí polohou nacházejí nejblíže přístavům vylodění a nalodění v prostoru operace až po možnost potenciální přidané hodnoty získané pořízením vysokorychlostních námořních plavidel. Například Austrálie úspěšně používá vysokorychlostní plachetnice-katamarány pro námořní přepravu vojsk na velké vzdálenosti. Také USA nedávno pořídily takové lodě. Plavidla TSV-1X Spearhead (Harpuna) umožňují nasazení bojové brigády kdekoliv ve světě do 96 hodin. Otázkou zůstává, zda by nemohla být – jako námořní ekvivalent letounu C-17 –podobná plavidla iniciativně společně obstarána některými členskými státy EU a NATO?

Nasaditelnost a udržitelnost nepřetržitého vedení operační činnosti CZE/SVK Battle Group EU se nacházejí od prvopočátku v centru úsilí orgánů MO a GŠ AČR a staly se hnacími faktory k dosažení cílů výstavby, přípravy osob a výcviku jednotek CZE/SVK Battle Group EU, která se bude vyznačovat vysokou flexibilitou, mobilitou, a interoperabilitou. Tato Battle Group EU se tak stane nejlépe připravenou vojenskou formací ozbrojených sil ČR, která bude zosobňovat vzrůstající akceschopnosti jednotek AČR pro vedení mnohonárodních expedičních operací.

Česká republika na sebe vzala nelehký úkol vybudovat Battle Group EU, ačkoli nemá k dispozici skoro žádné strategické a operační prostředky ani prostředky strategické vzdušné a námořní přepravy. Přesto – bez ohledu na skutečnost, že tato problematika doposud nebyla nadnesena na žádném z jednání EUMC, který pravidelně zasedá jedenkrát měsíčně – bude mít Česká republika jedinečnou příležitost a dostatek možností, aby v době svého předsednictví EU (1. 1.-30. 6. 2009) s patřičným předstihem před zařazením CZE/SVK Battle Group EU do pohotovosti v době od 1. 7. do 31. 12. 2009 s členskými státy EU dojednala a zabezpečila dostatek potřebných strategických a operačních prostředků a prostředků strategické vzdušné a námořní přepravy pro případné nasazení CZE/SVK Battle Group EU do integrované expediční operace. [32]

V současné době probíhají potřebná mnohostranná koordinační jednání o vytvoření Německo-nosný stát, Rakousko, Česko, Irsko, Chorvatsko, Makedonské Battle Group EU s předpokladem jejího zařazení do pohotovosti v druhé polovině roku 2012. První plánovací konference k výstavbě a přípravě DEU/AUT/CZE/IRL/HRV a MKD Battle Group EU se uskuteční v měsíci říjnu 2008 ve Spolkové republice Německo. Česko se bude na výstavbě této Battle Group EU účastnit kontingentem o síle 350 osob. Velikost kontingentu svědčí o skutečností, že ambice České republiky na realizaci ESDP se začínají posouvat k hranicím reality.