Záchrana odloučených osob (Personnel Recovery) je v současné době nedílnou součástí všech vojenských operací NATO. Článek se zabývá rozvojem záchrany odloučených osob ve vojenských operacích v období od první světové války do konce irácké války v roce 2003. Seznamuje s významem pojmu „záchrana odloučených osob“, uvádí podstatu a základní cíle systému záchrany odloučených osob včetně zdůvodnění jeho důležitosti ve vojenských operacích. Zaměřuje se na identifikaci předpokladů, které jsou podmínkou existence záchranného systému, a v historických souvislostech popisuje okolnosti rozvoje záchrany odloučených osob včetně jejího formování do funkčního systému. Určuje a následně rozebírá události, které svým významem a schopností ovlivňovat následný rozvoj představují milníky v organizování záchrany a z těchto událostí vyvozuje důsledky a popisuje přijatá opatření.

Profesionalizace Armády České republiky je zásadní kvalitativní změnou a její realizace nebyla a není bez rizik. Příspěvek se vrací k politickým okolnostem původu tohoto jevu, charakterizuje soulad s transformací Aliance a ilustruje na zahraničních zkušenostech některé problémy náboru, zejména poddůstojníků, limity účasti žen v ozbrojených silách, roli dobrovolných záloh, a obecné důvody pro povinnou vojenskou službu. Záměrem tohoto příspěvku je upozornit na známá i méně známá úskalí tohoto procesu, a to v širších souvislostech přesahujících obvykle prezentovaný rámec profesionalizace, jako úkolu armádní personalistiky.

Československé legie byly zahraničním revolučním vojskem vzniklým za první světové války, bez nichž by nebylo samostatného demokratického československého státu. Bez zahraničního politického, diplomatického a vojenského odboje Národní rady československé, vedené prof. dr. Tomášem Garriquem Masarykem, doc. dr. Edvardem Benešem a generálem dr. Milanem Rastislavem Štefánikem, nebylo by československých legií. Legionáři v drtivé většině zachovali věrnost v nejtěžších chvílích českého a slovenského národa za druhé světové války, i po válce. Národ od února 1948, reprezentovaný především Komunistickou stranou Československa, ale nezachoval věrnost jim.

Základní orientace v oblasti vojenského umění vyžaduje alespoň elementární znalost vojenské historie a pochopení vlivu vojenské strategie na rozvoj vojenství, jako i jednotlivých oblasti vojenského umění. Otázky spojené s vojenskou strategií a jejím vlivem na přípravu a vedení operací jsou součástí studijních programů v kurzech celoživotního vzdělávání na Univerzitě obrany. Cílem článku, věnovaného problematice strategie, vojenské strategie a operacím, je dosáhnout u čtenáře pochopení základních souvislosti, jakým směrem se strategie ve vymezeném období rozvíjela a ubírala a stručně objasnit její roli ve vztahu k existenci vojenských operací.

Z historického hlediska ve výstavbě a rozvinování naší armády probíhá přelom. Ten spočívá ve změně filozofie zajištění bezpečnosti a obrany naší republiky, ze které vycházejí i principy výstavby naší armády. 1. 1. 2005 se zahájila výstavba armády na profesionální bázi. Tzn., že s vojenským řemeslem, tedy schopnostem ovládat zbraně a bojovou techniku a vést bojovou činnost na taktické a operační úrovni, se seznamují, učí se mu a zdokonalují se v něm jen dobrovolníci.

Archivnictví lze charakterizovat „jako obor lidské činnosti zaměřený na péči o archiválie jako součásti národního kulturního dědictví a plnící funkce správní, informační, vědecké a kulturní". Přičemž archiválie je takový záznam, který byl ve veřejném zájmu vybrán k trvalému uchování a vzat do evidence archiválií. Vojenské archivnictví jako obor lidské činnosti prošlo v minulosti složitým vývojem a vzhledem ke stanoveným prioritám v rámci AČR nebude tomu jinak ani v budoucnu.

Transatlantické společenství, které vzešlo z NATO, se projevilo v krizích jako mnohem odolnější, než mnozí věřili. Avšak tím není zodpovězena otázka, zda je NATO připraveno také pro budoucnost. Jeho dosavadní úspěšná existence není zárukou, že tomu tak bude v budoucnosti. NATO se vždy dokázalo přizpůsobit novým výzvám, a to se nezměnilo ani dnes.

Takovou otázku si v publikaci „Strategické vládnutí a Česká republika" (Nakladatelství Grada, 360 stran) položilo Centrum pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, na jejímž řešení se podílelo i jeho Středisko bezpečnostní politiky. Je tomu tak proto, že i naše armáda se začala radikálněji měnit po přijetí a realizaci strategických dokumentů a rozhodnutí. Nejdříve to byla vojenská doktrína z roku 1991, která podstatně ovlivnila transformaci armády. Dále plán rozdělení Československé armády na dvě samostatné na přelomu roku 1992-1993. Příprava vstupu do Severoatlantické aliance v roce 1999. A konečně Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil z roku 2002 přepracovaná v roce 2003 na změněný zdrojový rámec, která dala podobu současné profesionální armádě. Také v této publikaci kromě strategické problematiky, v jejímž rámci se armáda pohybuje, je speciální kapitola Bezpečnostní strategie a koncepce.

Teorií středního dosahu se rozumí koncepce částečného zobecnění empirických poznatků nebo teorie vysvětlující některé dílčí společenské jevy a procesy (např. dynamiku sociální změny, funkci referenčních skupin, socializaci, sociální deviaci, konflikt rolí, formování sociálních norem ap.). Vznikla na základě poznání, že při interpretaci výsledků empirického výzkumu není možné vystačit s obecnými teoretickými konstrukcemi ani s jejich pojmovým a kategoriálním aparátem, že vztah mezi obecnými teoriemi a empirickým stupněm poznání musí být zprostředkován transformačními mechanismy a dílčími teoriemi. Stejně jako existují teorie středního dosahu v jiných sociologických disciplínách, je tomu tak i v oblasti války, míru, vojenství, bezpečnosti apod.

Otázka efektivnosti systému sociálního zabezpečení hraje velice důležitou roli. S ohledem na pravděpodobnost výskytu rizika při výkonu služebního poměru by se mělo na služební poměr vojáků včetně jeho zabezpečení právě takto nahlížet. Předpokladem je nejen dobrá personální práce představující výběr vojáků a jejich postup v kariéře, ale zejména jejich hmotné zabezpečení v průběhu i po skončení služebního poměru. Je proto na místě, aby se profesionálním vojákům poskytlo takové zabezpečení, které by jednak odpovídalo nárokům a riziku výkonu tohoto povolání, které by odpovídalo úrovni obvyklé u našich aliančních partnerů, a které současně bylo ekonomických možnostem ČR.