Článek se zabývá procesem rozšiřování NATO po roce 1990. Připomíná neveřejná jednání, která byla zahájena hned po skončení studené války a o kterých se v ČR zatím nepsalo. Z pohledu neoliberálního institucionalismu a zejména pak z pohledu nových členských států jde o proces velice pozitivní a přínosný. Ale z pohledu amerického neorealismu došlo k zásadním změnám v rovnováze bezpečnostních hrozeb, a proto jsou připomínány i kontroverzní dopady, především sílící militarizace a nárůst napětí na nové východní hranici NATO, kde má rozšířená Aliance poprvé ve svých dějinách přímou hranici s Ruskou federací, podél níž jsou z obou stran rozmístěny nové vojenské jednotky s nejmodernější výzbrojí, a kde narůstá počet i závažnost vojenských incidentů. Současná situace volá po přímých politických jednáních mezi oběma stranami, po snížení stávajícího mezinárodního napětí a po posunu od dosavadního negativního míru k míru pozitivnímu.

Cílem tohoto textu je určit, zda je pravděpodobné, že Turecko zůstane stabilní zemí a vyhne se závažným vnitřním rozporům a násilním konfliktům v zahraničí. Článek zkoumá dlouhodobé kulturní a civilizační proměnné, které hrají roli v rozvoji kosmopolitismu a racionality. Dívá se dále na indikátory, které jsou bezprostředně spjaté s eskalací vnitřních konfliktů: násilný zločin, nezaměstnanost mládeže, příjmová nerovnost, vnímání korupce a politický teror. Nakonec analyzuje míru militarizace, vývoj a současný stav vztahů mezi civilní a vojenskou sférou. Mezi závěry článku patří, že větší část zkoumaných indikátorů ukazuje na nepříznivé podmínky pro stabilitu a demokratickou konsolidaci v Turecku. Pravděpodobným důvodem, proč Turecko nepodlehlo větší míře politického násilí a společenské nestability, je vysoká míra politického útlaku. Při daných charakteristikách turecké společnosti existují dva základní scénáře možného budoucího vývoje: Turecko se buď stane zemí mnohem nestabilnější a podlehne sociálním nepokojům s možností nebezpečné eskalace, nebo v něm ještě více posílí autoritářství a společenský řád bude zachován pevnou vládou, neproporcionálními „protiteroristickými“ zákony a rozkladem principů právního státu. Žádný z těchto scénářů není příznivý pro turecké spojence v NATO, kteří musí Turecko zapojit do dialogu a pracovat v rámci existujících spojenectví a mezinárodních organizací, aby bylo co nejvíc sníženo riziko, že se z Turecka stane nepřátelský hráč na světové scéně nebo stát ponořený do občanského konfliktu.

Příspěvek na základě vymezení podstaty vojenského keynesiánství pojednává o problému rozporného vnímání vlivu vojenských výdajů na ekonomický růst. Hlavní pozornost je věnována analýze uplatňování politiky vojenského keynesiánství jako jednoho z nejvýznamnějších faktorů posilování ekonomických pozic a vojensko-politického vlivu vojenskoprůmyslových komplexů vyspělých zemí světa. Ve stati jsou v nezbytném rozsahu prezentovány současné přístupy k vymezení podstaty a úlohy vojensko-průmyslových komplexů a v případě intenzifikace vojenského keynesiánství je poukázáno na nebezpečí militarizace ekonomik a společenského života.