V oblasti obranného plánování má příští operační prostředí rozhodující vliv na tvorbu a rozvoj koncepcí použití ozbrojených sil v budoucích operacích. Tyto úvahy jsou vstupním podkladem a rozhodujícím prvkem pro výstavbu a rozvoj ozbrojených sil. Článek objasňuje nové přístupy ke scénářům a operačním koncepcím, tedy koncepcím budoucího použití ozbrojených sil, jenž by měly být základem všech úvah a zároveň východiskem pro tvorbu vizí a dalších koncepčních materiálů pro výstavbu, rozvoj a následné operační použití ozbrojených sil v dlouhodobém horizontu.

Operační plánování je tvůrčí činnost, která je orientovaná na dosažení konečného-cílového stavu a splnění strategických cílů, s využitím přesně určených zdrojů v rámci politických omezení, jež byla stanovena příslušnými politicko-vojenskými orgány. V článku jsou uvedena fakta a závěry, které autor považuje za důležité, které však nejsou prezentací oficiálních stanovisek příslušných vojenských orgánů nebo rezortu obrany jako celku. Přesto byl obsah článku konzultován s odborníky GŠ AČR, kteří se soustavně zabývají řešením problematiky plánování vojenské operační činnosti a přímo se podílí na zpracování dokumentace pro nasazování sil a prostředků rezortu obrany do zahraničních vojenských operací a zajišťování činnosti jednotek při plnění úkolů v těchto operacích.

V tomto článku jsou rozebrány zásady zpracování, hodnocení a porovnání variant operační činnosti. Pozornost je také věnována přípravě a provedení válečné hry. Současně jsou rozebírány otázky součinnosti a koordinace činnosti v rámci štábu při výběru optimální varianty operační činnosti. Kromě toho jsou v článku uvedena základní doporučení ke zkvalitnění činnosti velitele a štábu při zpracování a výběru variant operační činnosti. Autor si neklade za cíl vyčerpávajícím způsobem rozebrat a popsat tvorbu variant činnosti a jejich následné hodnocení. V článku jsou – v rámci vymezeném jeho rozsahem – uvedeny pouze základní údaje a nejdůležitější informace o tvorbě a hodnocení pravděpodobných variant činnosti protivníka a variant činnosti vlastních sil a jejich vzájemného srovnání v průběhu operačního hodnocení. Materiál je zpracován na základě společných aliančních doktrín a publikací, souhrnné směrnice ACO pro plánování operací a osobních zkušeností autora získaných z oblasti operačního plánování. Článek je určen příslušníkům operačních štábů, studentům vojenských škol a kurzů a široké vojensko-odborné veřejnosti. Autor článku vyjadřuje poděkování příslušníkům SOC MO za poskytnutí cenných rad a připomínek k obsahu článku.

Vojenské klamání představuje souhrn opatření, která byla přijata s cílem zmást nepřítele prostřednictvím informační manipulace, zkreslení faktů nebo podvržením falešných důkazů tak, aby jednal způsobem, který je v rozporu s jeho zájmy. [1] V článku jsou uvedena fakta a závěry, které autor považuje za důležité, které však nejsou prezentací oficiálních stanovisek příslušných vojenských orgánů nebo rezortu obrany ČR jako celku. Přesto byl obsah článku konzultován s odborníky GŠ AČR, jež se řešením otázek vojenského klamání v rámci procesu operačního plánování průběžně zabývají.

Cílem tohoto článku je poskytnout základní informace o problematice dosahování relativní převahy bojových sil, provádění kalkulací a propočtů poměrů sil, které jakoby naprosto nepozorovaně vymizely z oblasti přípravy velitelů a štábů při realizaci procesu operačního plánování a plánování boje. Je zcela zřejmé, že v době, kdy AČR usiluje o vlastní přežití, na teorie o dosahování relativní převahy a provádění kalkulací a propočtů poměrů sil nemá nikdo ani pomyšlení. Přesto zůstává povinností řídících vojenských orgánů oprostit se od rutinních starostí každodenního života a obsahu přípravy velitelského sboru, především důstojníků a vojenských profesionálů na vyšších štábech, věnovat náležitou pozornost.

V oblasti obranného plánování má příští operační prostředí rozhodující vliv na tvorbu a rozvoj koncepcí použití ozbrojených sil v budoucích operacích. Tyto úvahy jsou vstupním podkladem a rozhodujícím prvkem pro výstavbu a rozvoj ozbrojených sil. Článek objasňuje nové přístupy ke scénářům a operačním koncepcím, tedy koncepcím budoucího použití ozbrojených sil, jenž by měly být základem všech úvah a zároveň východiskem pro tvorbu vizí a dalších koncepčních materiálů pro výstavbu, rozvoj a následné operační použití ozbrojených sil v dlouhodobém horizontu.

Příprava a vedení vojenských operací se stávají mnohem komplexnější záležitostí, než tomu bylo v nedávné minulosti, narůstá nutnost těsnější spolupráce v řešení krizí mezi jednotlivými prvky státní moci, mezi vojenskými a nevojenskými partnery. Současné vojenské operace jsou důkazem toho, že nejen vojenští profesionálové, ale zejména politici jsou nuceni se ohlížet za hranice „vojenství" a vnímat všechny proměnné v komplexním operačním prostředí. Toho si byli vědomi i představitelé států a vlád, když na bukurešťském summitu v roce 2008 podepsali řadu věcných návrhů k rozpracování a implementování příspěvků NATO ke „komplexnímu přístupu k operacím", tzv. Comprehensive Approach.

Koncepce těžiště je – mimo stanovení cíle – tou nejkritičtější částí vojenského plánovacího procesu. Jak cíl, tak odpovídající těžiště musí být správně stanoveny. Čím vyšší úroveň řízení boje, tím důležitější je správně určit jak nepřátelská, tak naše vlastní těžiště. Žádný spolehlivý plán velké operace či tažení nemůže být vypracován bez soustředění veškerého úsilí na ochranu vlastních těžišť a zničení či umlčení těžišť protivníka.

Koncepce těžiště (COG - Centre of Gravity) patří vedle dalších operačních koncepcí (např. stanovení cíle, rozhodující body, komunikační směry, kulminační bod, přímý vs. nepřímý postup, konečný stav aj.) k těm nejvýznamnějším prvkům či nástrojům operačního umění, pomocí kterých lze stanovit, co bude v operaci rozhodující a dát jí takovou podobu, která zaručí její úspěch. Cílem tohoto článku je poskytnout čitateli základní informace související s objasněním koncepce těžiště, navést jej správným směrem k jejímu pochopení a správnému výkladu. Koncepce těžiště je pojednávána ve třech základních částech, kdy je objasněno Clausewitzovo pojetí, dále je popsána teorie těžiště podle některých doktrinálních publikací a na závěr jsou objasněny všeobecné souvislosti, dokreslující základní pochopení této koncepce.

V současnosti má řešení krizí komplexnější charakter. Buď přímo, nebo nepřímo působí v prostoru krizí mimo NATO řada dalších mezinárodních a nevládních organizací. Navíc některé státy, byť jsou členy některé z přítomných mezinárodních organizací, působí ve stejném prostoru nezávisle. Na posledním summitu představitelů členských států NATO v Rize bylo zkonstatováno, že čistě vojenské aktivity nemohou vyřešit krizi nebo nouzovou situaci komplexně. Proto v závěrečné deklaraci představitelé členských států NATO stanovili, že NATO musí zlepšit praktickou spolupráci s ostatními aktéry (dále NNAs) [1] a být schopné přispět do tzv.comprehensive approach. Pod tímto pojmem je chápáno společné úsilí všech aktérů (mezinárodního společenství) podílejících se na řešení krize v daném prostoru. Tento přístup ovlivní současný způsob vedení vojenských aktivit. V praxi to bude znamenat, že vojenští velitelé a jejich štáby budou muset v procesu plánování, vedení a hodnocení vojenských aktivit vzít v úvahu jejich dopady na ostatní oblasti řešení krize. Zejména půjde o ekonomickou a sociální oblast a lze předpokládat dopady i na diplomatické úsilí. Reakcí na uvedené závěry bylo představení koncepce Effect Based Approach to Operations (EBAO) [2] strategickými veliteli NATO, SACEUR a SACT [3]. Cílem EBAO je vytvořit takové mechanismy, které umožní plánovat, vést a hodnotit vojenské aktivity z hlediska účinku.