Hlavním posláním velitelů a štábů je dovedná realizace všech opatře­ ní, týkajících se přípravy, plánování, vedení a řízení vojenských opera­ cí. Schopnost implementovat tato opatření vychází, mimo jiné, z jejich profesionální znalosti teorie operačního umění a schopnosti ji realizovat v praxi. Na základě zpětné vazby od účastníků kariérních kurzů předkládají autoři článku soubor opatření, kterými lze přispět nejen ke zlepšení úrovně znalostí, dovedností a kompetencí vojenského personálu, ale taky ke zvýšení zájmu o celkový rozvoj operačního umění v AČR.

Hlavním posláním velitelů a štábů je dovedná realizace všech opatře­ ní, týkajících se přípravy, plánování, vedení a řízení vojenských opera­ cí. Schopnost implementovat tato opatření vychází, mimo jiné, z jejich profesionální znalosti teorie operačního umění a schopnosti ji realizovat v praxi. Na základě zpětné vazby od účastníků kariérních kurzů předkládají autoři článku soubor opatření, kterými lze přispět nejen ke zlepšení úrovně znalostí, dovedností a kompetencí vojenského personálu, ale taky ke zvýšení zájmu o celkový rozvoj operačního umění v AČR.

Článek se zabývá otázkami vzájemného vztahu strategie a operačního umění. Jeho cílem je poukázat na deficit vztahu mezi politickým rozhodováním a vojenským plánováním. První část článku zjednodušeně seznamuje s některými doktrinálními nástroji operačního umění, použitelnými na operační i strategické úrovni. Druhá část poukazuje na to, že aplikace některých standardních prvků operačního umění, s ohledem na celkový strategický rámec částečně ztrácí na významu, protože jejich použití v kontextu nekonvenčního konfliktu je méně vhodné. Třetí část se zabývá kritikou vzájemného nežádoucího odloučení politiků a vojenských profesionálů, podílejících se na plánování operací. Závěr článku nabízí možná řešení k nápravě tohoto deficitu.

Článek se zabývá otázkami aplikované teorie operačního umění v procesu plánování operace. Pojednává o oblasti prvků operačního designu a naznačuje možný způsob uplatnění jejich teorie v procesu tvorby operačního schématu. Popsaná teorie je pokračováním článku uveřejněného ve Vojenských rozhledech č. 1/2014.

Článek se zabývá otázkami aplikované teorie operačního umění v procesu plánování operace. Pojednává o prvcích operačního designu a naznačuje možný způsob uplatnění jejich teorie v procesu tvorby operačního schématu. Tato práce navazuje na řadu článků na toto téma, již uveřejněných ve Vojenských rozhledech. Uvádí několik odborných pojmů z oblasti operačního umění, jež dosud nebyly oficiálně zavedeny.

Článek se zabývá některými aspekty vojenského umění v souvislosti s připravovanou Doktrínou Armády České republiky. Jeho cílem je přispět do diskuze o problematice operačního umění a upozornit na některé zásadní přínosy doktríny do vojenské odborné terminologie. Autor se v článku věnuje popisu některých vybraných doktrinálních pojmů a naznačuje možný způsob jejich použití při plánování a vedení vojenských operací.

Operační výzkum představuje způsob týmové práce, při které skupina specialistů různého odborného změření komplexně řeší složitý ekonomický, technický, organizační nebo vojenskostrategický problém.[5] Metody operační analýzy nemají přinést rozhodnutí, ale podložené argumenty a závěry, které budou k výběru řešení problému a rozhodnutí využity. Nalezení a formulace podložených argumentů a závěrů vyžaduje aplikaci analytických metod a postupů, které by byly použitelné v reálné praxi. Tento článek si nedává za cíl popsat jednotlivé metody operační analýzy, ale poukázat na některé příklady a vyvodit závěry pro vojenskou praxi.

Cílem článku je poskytnout čtenáři informace související s teorií operačních konceptů (operational design concepts), které jsou pro přípravu a vedení vojenských operací, zejména na operační úrovni války [2] považovány za rozhodující. Je to právě tato úroveň, na které závisí, zda použití způsobů a prostředků (zdrojů) vytvoří podmínky na dosažení konečného stavu v souladu se společnou (komplexní) strategií vojenských i nevojenských nástrojů státní moci. Údaje obsažené v článku jsou současně doplněním teorie operačního umění, která se v předcházejících číslech Vojenských rozhledů již v různé formě objevila.

První část přípěvku popsala operační umění jako most mezi strategií a taktikou a seznámila čtenáře s jeho historií. Byl vysvětlen přístup k operačnímu umění dvou základních vojenských teoretických škol – sovětské a německé. Pokračování se věnuje doktrinálním publikacím a praxi států NATO, je zdůrazněna nutnost pochopení operačních myšlenek a operačních konceptů velitelem a příslušníky štábů. Zvláštní kapitola je věnována operačnímu umění AČR v posledních dvaceti letech. I když tomu doba příliš nepřeje, prvky a nástroje operačního umění nesmí být v nové, připravované doktríně Armády České republiky opomíjeny.

Operační umění je uměním přípravy a vedení vojenských operací, prolínajícím se všemi úrovněmi války. Překlenuje kontinuitu strategického řízení a rozhodování s konkrétními činnostmi vojsk na bojišti. Tvoří most mezi strategií a taktikou, a tím pomáhá řídit činnosti, jež vytváří podmínky k dosažení strategických cílů a požadovaného konečného stavu. Cílem článku je proto poskytnout některé základní informace o souvislostech, které vedly k uvědomění si potřeb,y a na konec k faktickému zaplnění pomyslné mezery mezi strategií a taktikou, což bylo místo pro operační umění. Jsou v něm stručně popsána východiska, jež podmiňovala vznik operačního umění a přístup dvou základních vojenských teoretických škol – sovětské a německé, jež měly na jeho rozvoj zásadní vliv.