Tento příspěvek vychází z uzlové myšlenky, že užívání drog vojáky zacházejícími se zbraněmi a jinou sofistikovanou vojenskou technikou je vzhledem k úkolům, které jsou ozbrojené síly povolány plnit k zajištění bezpečnosti a suverenity státu, mnohem nebezpečnější a potenciálně škodlivější než v civilním sektoru. Rezort ministerstva obrany proto v celostátním měřítku protidrogové politiky zastává citlivou a důležitou pozici.

V souladu s právními předpisy České republiky [1] je obrana státu souhrn opatření k zajištění svrchovanosti, územní celistvosti, principů demokracie a právního státu, ochrany života obyvatel a jejich majetku před vnějším napadením. Obrana státu zahrnuje výstavbu účinného systému obrany státu, přípravu a použití odpovídajících sil a prostředků a účast v kolektivním obranném systému.

Vývoj ozbrojených sil ČR prošel od roku 1993 mnohými zvraty i řadou nových počátků. Vždy to měly být počátky lepší cesty, na jejímž konci měla být vyšší kvalita, odpovídající vnějším i vnitřním požadavkům a podmínkám. Nepopíratelnou skutečností je fakt, že za posledních třináct let vývoje bezpečnostní a obranné politiky ČR došlo k tolika dramatickým změnám, že jen stěží najdeme historické srovnání. Vznik samostatné AČR po rozdělení Československa, vypořádání se s dědictvím Varšavské smlouvy, řešení obrany ČR bez účasti spojenců, zapojení do mnohonárodních operací, vstup do NATO a postupné vypořádání se s deklarovanými závazky, reforma ozbrojených sil, později upravená na nový zdrojový rámec, zrušení vojenské základní služby a přechod na profesionální armádu – to jsou jen ty hlavní mezníky. Cílem příspěvku není hodnocení nedávné historie, byť je to potřebné, ale především úvahy o budoucnosti.