Hlavním cílem příspěvku je deskripce a analýza bezpečnostní a zahraniční politiky Ruské federace v letech 2008-2012, tedy v období prezidentství Dmitrije Medveděva, [1] na pozadí tzv. bezpečnostní kultury coby formy respektive modelu, který po generace ovlivňuje vědomí a chování lidí. Ruská zahraniční politika totiž udržuje určitou kontinuitu. Na jedné straně zdůrazňuje hrozbu ze strany USA a NATO, na straně druhé otevřenost k jednání. Je navrhováno založení nové bezpečnostní organizace, která by měla podle ruského mínění zajistit skutečnou spolupráci a bezpečnost. Specifickým rysem ruské zahraniční politiky je užívání energie a surovin jako mocenského nástroje. Struktura příspěvku je chronologická, tj. sleduje časovou osu i návaznost jednotlivých zahraničně politických a bezpečnostních dokumentů.

Vztahy s Ruskou federací jsou jednou z klíčových otázek politiky Severoatlantické aliance od chvíle, kdy se Rusko před téměř dvaceti lety stalo nástupnickým státem Sovětského svazu, jehož existence oficiálně skončila v posledním prosincovém dni roku 1991. Jsou to přitom vztahy komplikované, mnohdy stále zatížené dědictvím studené války, v nichž se prolínají vzájemné obavy ale i potřeba společně čelit společným bezpečnostním hrozbám. Tento protikladný charakter vztahů je přitom v posledních letech ještě zvýrazněn rozdílnými přístupy jednotlivých členských států NATO k Rusku. I přes svojí zkratkovitost, zde může platit proslulé dělení na „starou" a „novou" Evropu jehož autorem je bývalý americký ministr obrany Donald Rumsfeld.

Následující článek si klade za cíl analyzovat současné hrozby ze strany jaderných zbraní. Ničivý potenciál jaderných zbraní přesahuje možnosti zbraní chemických a radiologických. Pro zachování analytické jednotnosti se autor ve svém článku omezuje  pouze na roli jaderných zbraní. Rozsah problému by si samozřejmě zasloužil mnohem extenzivnější pojednání, než jaké zde mohu podat, proto se následující text zaměřuje především na nejdůležitější, nebo neprávem opomíjené argumenty.

Tématem této studie je prognostická parciální odpověď na otázky: Co přináší vzestup Čínské lidové republiky a Indické republiky z hlediska budoucího rozvoje do mezinárodních vztahů? Je spíše příležitostí, nebo hrozbou? Vede vzestup asijských obrů k destabilizaci bezpečnostní situace v Asii i obecněji v celém světě? Přispívá vzestup Asie konci americké hegemonie a nástup multipolárního systému?

Přestože se může zdát, že tematika jednání SALT dnes již není relevantní, autor se domnívá se, že i dnes může zkoumání těchto událostí nabídnout zajímavé poznatky. Následující práce se věnuje problematice smluv, které byly součástí jednání SALT I. Jedná se tedy o „Smlouvu mezi Spojenými státy americkými a Svazem sovětských socialistických republik o omezení systémů protiraketové obrany" známou pod označením ABM (Anti-ballistic Missile Treaty) a „Prozatímní dohodu mezi Spojenými státy americkými a Svazem sovětských socialistických republik o jistých opatřeních s ohledem na omezení strategických ofenzivních zbraní", která je někdy označována za samotnou smlouvu SALT I (Strategic Arms Limitations Treaty).

Na konci první dekády 21. století Rusko opět začalo – i s ohledem na své tradice a historii – důrazněji prosazovat svoje vlastní zájmy ve světě i ve svém bezprostředním okolí. Avšak na rozdíl od let studené války, kdy základem velmocenské politiky byla vojenská síla, se v současné době ruskou prioritou stalo posilování moci ekonomické, která má v globalizovaném a vzájemně propojeném světě primární význam. Přičemž výrazným rysem ruské zahraniční a bezpečnostní politiky je i v jejím „energetickém kontextu" orientace na takovou zahraniční a bezpečnostní politiku, ve které jasně převažují zájmy nad principy,a která je – na rozdíl od období existence SSSR a studené války – v maximální možné míře pragmatická. Rusko klade důraz na „rovno-váhu moci", „zóny zájmů" a tzv. geopolitiku, čímž se v mnoha ohledech příliš neodlišuje od praktické politiky ostatních světových aktérů.

V létě 2008 vypukla válka mezi Gruzií a Ruskou federací. Vyvolala celosvětovou pozornost a mnoho úvah na téma dalšího vývoje mezinárodních bezpečnostních vztahů. Dnes ještě není znám přesný konečný stav lidí, kteří byli zabiti přímo v bojové činnosti. Nakolik ale obě strany tvrdí, že jejich ztráty přesáhly počet jednoho tisíce, pak se podle zavedených mezinárodních kritérií jednalo skutečně o válku, nikoli pouze o ozbrojený konflikt (do tisíce mrtvých během jednoho roku bojů). Proto se v celém následujícím textu používá výraz „válka", i když byla ve srovnání s jinými velice krátká a rychlá.

Vznik nového světa probíhá na pozadí často vzájemně protikladných politických a ekonomických procesů globalizace, což s sebou přináší i mnohé hrozby a rizika. Následující text proto analyzuje širší souvislosti světového vývoje, jeho politickou, ekonomickou, sociální a bezpečnostní dimenzi.

S tvrzením, že první čečenská válka skončila pro ruskou armádu naprostou blamáží, dnes souhlasí téměř všichni, nezávisle na tom, k jaké ze stran v průběhu konfliktu patřili. Ovšem tyto události se staly již před více než deseti lety. Nabízí se proto legitimní otázka: Vzala si ruská armáda z čečenské katastrofy ponaučení? Je schopna opustit staré, pro gerilovou válku nevhodné operační postupy a vyvinout nové, odpovídající realitě možných hrozeb? Odpověďmi na tyto a ještě některé další otázky se bude zabývat následující práce, jako podklad k tomu bude sloužit srovnání způsobu vedení operací ruské armády v první (1994-96) a druhé (1999- ) čečenské válce.