Redakce Vojenských rozhledů vám představuje článek profesora Jaroslava Komárka “The Roots of Military Logistics in a Retrospective”, který byl uveřejněn v časopisu   Economics and Management 2/2019. No military operation is conceivable without logistics. It is widely known, however, the origin of the term logistics is not unambiguously stated in publications and sometimes refers to ancient Greek. There is no doubt that the term “logistique” was first used by the general of Napoleonic army Antoine-Henri Jomini and Lieutenant Colonel George C. Thorpe, U. S. Marines,  anglicized Jomini's term to “logistics”. Among many distinguished authors that paved the way to the current theory of military logistics cannot be omitted Rear Admiral Henry Eccles. It is also worth to mention Austrian-American economist Oskar Morgenstern and his attempt to outline a consistent language between military and business logistics and to formulate a general theory of logistics.

Prezentovaný článek přímo navazuje na autorovu komparativní analýzu americké a ruské nukleární doktríny a výzbroje z podzimu 2021 a prostřednictvím obsahové analýzy tří specifických oblastí aktualizované verze strategického dokumentu Nuclear Posture Review představuje současnou podobu nukleární strategie Spojených států amerických. Za pomoci interpretační analýzy a bohatého aparátu sekundárních zdrojů zároveň autor reflektuje vlastní předpoklady a očekávaní o dalším vývoji americké nukleární strategie prezidenta Joe Bidena, které formuloval ve článku z roku 2021. Rozebírá vliv ideologicko-politických ambicí prezidentské administrativy spolu se zlomovými geopolitickými událostmi roku 2022 a přichází k závěru, že především díky působení druhého faktoru nedoznala aktuální podoba americké nukleární strategie žádné revoluční změny a pokračuje v zachovávání dlouholeté kontinuity a konsenzu o svých bazálních principech.

Článek hodnotí informační válku v rámci vojenské strategie se zaměřením na konflikt na Ukrajině. Klíčový je vliv informačních operací (šíření desinformací a klamání) jako strategického nástroje. Autor pragmaticky analyzuje informační válku z hlediska vojenského umění a jako část aplikované strategie využité k podpoře bojových operací. Rovněž identifikuje fázi informační války vůči fázi konfliktu. Dále předpokládá a potvrzuje tezi, že informační operace jsou vedeny oběma vnějšími aktéry (USA i Ruskou federací) s cílem podpořit bojové operace tamních spojenců. Oba tito vnější aktéři, včetně jejich hlavních představitelů však vedou informační válku především s cílem podpory vlastních zájmů. Jde o případovou studii podle neorealistického pojetí mezinárodních vztahů. Tomu odpovídá význam rovnováhy moci, snahy aktérů o vyvažování a zásadní vliv vnějších aktérů na vývoj konfliktu.

Během posledních několika let se v důsledku zhoršení bezpečnostní situace stále více připomíná potřeba posílení vzájemné soudržnosti a spolupráce NATO a EU. NATO a EU spolu nedávno iniciovaly kroky k posílení vzájemné strategické spolupráce, což se projevilo i ve snaze o sblížení procesů obranného plánování a plánování schopností. Nedávné zavedení nástrojů unijního plánovacího procesu, které vyplynuly z implementace nové Globální strategie EU, nabízí i nové možnosti pro snadnější i účinnější sjednocení obou plánovacích procesů. I když nelze předpokládat, že by se oba plánovací procesy staly identickými, implementace PESCO a dalších návazných procesů vytvořila prostor pro časovou synchronizaci i obsahovou harmonizaci plánovacích procesů. Článek tak shrnuje poznatky o určitých částech obou procesů, které by bylo možné časově a procedurálně přiblížit, aniž by byla jakýmkoliv způsobem dotčena autonomie obou organizací.

Článok analyzuje holisticky vnímane súčasné stratégie použitia a výstavby nukleárnych síl zo strany USA a Ruska, pričom analyticky reflektuje aj ich vzájomné doktrinálne interakcie. Venuje sa podmienkam za ktorých USA a Rusko môžu pristúpiť k použitiu svojich nukleárnych zbraní, pričom postihuje aj súvisiacu problematiku modernizácie a výstavby ich nukleárnych síl. Autor prichádza k záveru, že ani jednej veľmoci sa doposiaľ nepodarilo opustiť logiku studenej vojny, či vyhnúť sa mylným, skresleným a prehnaným predpokladom o zámeroch druhej strany. Na záver sumarizuje možné zmeny a adaptácie americkej nukleárnej stratégie v ére administratívy prezidenta Bidena a predpokladanú aktualizácie americkej stratégie v priebehu roka 2022.   

Příspěvek je věnován úloze odborného periodika Vojenská mysl v reformním procesu roku 1968. Na jeho stránkách se objevily příspěvky kritizující absenci originální československé vojenské doktríny a současně přemíru nesystémových opatření založených na mocenských tlacích sovětské diplomacie a vojenské politiky. I Vojenská mysl citlivě reagovala na všeobecný proces demokratizace, který se přirozeně odrazil i v životě ČSLA. Demokratizace ozbrojených sil požadovala i větší zapojení vědecko-průmyslové základny do obranných záležitostí, stejně jako větší důraz na práci s lidským potenciálem v armádě.

Článok analyzuje strategické angažovanie Ruskej federácie a Spojených štátov amerických v Južnom Kaukaze v štyroch etapách vývoja od konca Studenej vojny po súčasnosť. Prvá etapa je vymedzená na začiatok 90. rokov, druhá od polovice 90. rokov po 2003, tretia od 2004 po 2008 a štvrtá od 2009 po 2016/2017. Počas sledovanej doby je možné badať tri hlavné trendy. Po prvé, Rusko tu má trvalé strategické záujmy, ktoré sa prekrývajú s udržiavaním ruskej štátnej bezpečnosti a zaistením si pozície najmocnejšieho externého hráča v regióne. Po druhé, bariérou pre realizovanie ruských štátnych záujmov je ruská slabosť a aktívne angažovanie USA/NATO. Po tretie, Južný Kaukaz predstavuje pre Rusko strategicky dôležitejší priestor ako pre USA/NATO.

Budoucí bezpečnostní prostředí do roku 2035 a poté bude pravděpodobně stále složitější a bude pro vojenské síly NATO přinášet výzvy i příležitosti. Z analýzy budoucího bezpečnostního prostředí vyplývá, že ozbrojené síly budou pravděpodobně čelit výzvám, které se mohou rozvíjet s exponenciálním zrychlením a stále složitějším způsobem. Na základě budoucího směřování trendů lze identifikovat dvanáct pravděpodobných případů nestability, které by mohly dosáhnout mezí vyžadujících použití vojenských sil aliance, a to: zbraně hromadného ničení či s hromadným účinkem, konvenční válku, eskalaci použití síly, hybridní válku, nekonvenční válku / terorismus, narušení globální sféry, kritický útok na infrastrukturu, kybernetický útok, narušení státní správy, ohrožení civilního obyvatelstva, pandemické choroby a přírodní či člověkem způsobené katastrofy. Existuje však také mnoho příležitostí, které mohou ozbrojené síly NATO v budoucnosti využít, například budování a posilování vztahů, řešení nově vznikajících problémů, využití inovativních technologií a myšlenek k zachování vojenské výhody a porozumění lidských aspektů konfliktu s možností je ovlivnit. K zachování operační výhody dnes i v budoucnosti se společné síly NATO a jejich partneři budou muset neustále vyvíjet, přizpůsobovat a inovovat, aby vylepšili svoji schopnost společně komplexně působit ve všech doménách a komunikovat a zajistit politicko-vojenské cíle Aliance.

Cílem článku je zamyšlení a exkurz do historie vybraných koncepčních dokumentů, které Ministerstvo obrany zpracovávalo nebo se na jejich zpracování podílelo a jež mají vztah k plánování akvizic. Ambicí článku není komplexní hodnocení procesu, ale pouze jeho vybraných aspektů. Po mnoha letech snižování finančních prostředků rezortu obrany nyní probíhá situace opačná. V souvislosti s novou situací je nutno přehodnotit dosavadní přístup k této problematice, aby byla v maximální míře zabezpečena obranyschopnost České republiky a tím přeneseně i NATO a Evropské unie. Skutečnost, že český strategický dokument patřil mezi nejlepší v EU, neznamená, že je tím automaticky zabezpečeno efektivní vynakládání finančních prostředků na obranu.

Článek se věnuje strategickému dokumentu, který aktuálně stanoví chápání trendů formujících budoucí bezpečnostní a operační prostředí a zároveň vytyčuje směry budování a rozvoje ozbrojených sil České republiky. Prvním cílem je zhodnotit „Dlouhodobý výhled pro obranu 2030“ a jeho význam v kontextu ostatních strategických dokumentů, platných v současnosti v České republice. Druhým cílem je konfrontovat jeho obsah se strukturovanou analýzou velké masy současných světových foresightových studií, diferencovaných tematicky i geograficky. Přímým srovnáním jsou pak identifikovány shody a neshody mezi českým dokumentem a relevantními zjištěními z prognostických studií. Tento postup umožňuje posoudit, zda „Dlouhodobý výhled pro obranu 2030“ skutečně postihuje žádoucí směr vývoje sektoru obrany a zda neopomíjí některé prvky, které se jako podstatné objevují v obdobných dokumentech ve světě.