Článek se zabývá procesem radikalizace v ozbrojených silách ve střední Evropě, se specifickým zaměřením na ozbrojené síly ČR a na Bundeswehr. Autor konceptualizuje radikalizaci jakožto soudobou bezpečnostní hrozbu a vysvětluje specifika užití tohoto konceptu v ozbrojených silách. V článku jsou identifikovány nejvýznamnější historické odkazy a jsou v něm analyzovány a srovnány případy a trendy soudobého vývoje včetně specifik různých proudů extremismu. V závěru článku jsou obsažena možná doporučení, jak bojovat proti radikalizaci.

Článek se zabývá analýzou a deskripcí obranně-průmyslové spolupráce zemí V4 od počátku devadesátých let 20. století do roku 2016. Cílem tohoto textu je prezentace poznatků týkajících se dosaženého stupně spolupráce na úrovni V4, přičemž kromě uskutečněné kooperace, z níž plynou reálné produkty, a politických aspektů, které představují určující mechanismus a rámec celého partnerství, je věnována pozornost také příčinám, které způsobily a do jisté míry stále určují současný stav. V závěru autor provádí hodnocení nejpalčivějších problematických bodů obranně-průmyslové spolupráce zemí V4 a také překážky hlubšího zapojení v rámci struktur EU, která by mohla sloužit jako vhodnější pole pro ukotvení regionálního partnerství v sektoru obranného průmyslu. Zároveň jsou nastíněny některé oblasti potenciální budoucí spolupráce visegrádských partnerů.

Současným bezpečnostním hrozbám nemůže čelit žádná země osamoceně, ale pouze prostřednictvím komplexní spolupráce v rámci spolehlivých bezpečnostních partnerství. Díky tomu získala vojenská spolupráce založená na regionální bázi větší důležitost než kdykoli předtím, neboť jen tak je možné vypořádávat se s různými hrozbami a výzvami a posílit tak schopnosti krizového řízení. V roce 2010 proto Rakousko zahájilo Středoevropskou obrannou spolupráci (CEDC), aby tak podpořilo regionální bezpečnostní spolupráci a podpořilo modernizaci vojenských kapacit. O dva roky později Rakousko spoluzaložilo Iniciativu horského tréningu EU, která úzce koordinuje výcvik a vzdělávání ve spolupráci se slovinským NATO Mountain Warfare Centre of Excellence. Cílem tohoto článku je analyzovat a diskutovat současné iniciativy a možné způsoby zlepšování středoevropské bezpečnostní spolupráce mezi členskými státy NATO a Rakouskem.

Tento článek se věnuje aktuální problematice poslední doby, tj. zvládání nepokojů s etnickým podtextem. Současná situace je srovnána s historickými příklady i soudobými případy ze zahraničí. Jedná spíše o úvahy či hypotetické scénáře. Naznačené situace, jejich řešení a role ozbrojených sil v nich, předpokládají naprosté selhání státu v jeho základních funkcích, včetně selhání příslušných odpovědných složek, mezi které ale ozbrojené síly rozhodně nepatří. Jsou identifikována rizika, která s nimi mohou být spojena, včetně tzv. romské otázky. Naznačená řešení ovšem nemají oporu v současném právním řádu České republiky. Autor dochází k závěru, že zasazení armády by mělo být až tím posledním prostředkem, „ultima ratio".

V souvislosti s přípravou aktualizované Bezpečnostní strategie 2011 a Bílé knihy o obraně se v případě předpokládaného vývoje bezpečnostního prostředí uvádí jako jeden z jeho důležitých faktorů růst vlivu a ambicí nových globálních a regionálních aktérů. Tomuto problému je nutné věnovat patřičnou pozornost. Je totiž zřejmé, že v následujících deseti dvaceti letech bude pokračovat zásadní transformace celého mezinárodního systému, který se vytvářel zhruba od třetí třetiny 19. století. Realitou jsou dnes čtyři hlavní globální mocenská centra: Severní Amerika (Spojené státy a Kanada), EU, Čína a Japonsko.