Článek se zabývá otázkou důvěry Turecka v USA jako jeho nejdůležitějšího spojence v NATO. Terénním výzkumem s využitím polostrukturovaných rozhovorů s tureckými akademiky a experty na mezinárodní vztahy byly identifikovány tři hlavní oblasti nedůvěry Turecka v USA – kyperská otázka, americká podpora PYD/YPG v Sýrii a americká intervence do turecké politiky. Výsledky výzkumu prezentované kauzální sítí ukazují, že hlavní příčinou turecké nedůvěry vůči USA jsou faktory vedoucí k fenoménu strachu z opuštění. Ten způsobuje zvýšenou potřebu Turecka po nezávislosti na strategických partnerech, a následné zvýšení uplatnění balanční politiky. Studie dochází k závěru, že jedním z hlavních důvodů současného tureckého postoje k NATO je potřeba zajištění si vlastní bezpečnosti, přičemž tato potřeba pramení z nedůvěry Turecka k USA.

Cílem tohoto článku je zdůraznit nejdůležitější změny v rámci transatlantických obranných vztahů. Ústředním argumentem je, že NATO získává podmíněnou povahu, transformuje kolektivní obranu na formu kolektivní obrany s podmínkami. Studie využívá pojetí „přetíženosti“ Paula Kennedyho, které vysvětluje strategický kontext transatlantických obranných vztahů. Analýza poté zdůrazňuje, jak transatlantické obranné vztahy získaly charakter založený na kalkulaci nákladů a přínosů namísto vztahu založeného na hodnotách, který rezonuje v tomto americkém pojetí „přetíženosti“. Druhá část studie se zaměřuje na nejnovější vývoj týkající se americké vojenské přítomnosti v Evropě a zdůrazňuje její podmíněný charakter, který umožnil vznik kolektivní obrany s podmínkami v rámci NATO.