Článek se zabývá tematikou vojenské vědy, jejich součástí, její historií a přínosem pro současnost a možností využití poznatků vojenské vědy pro soudobé operace. Blíže se zabývá vymezením pojmů velení a řízení jak v obecné rovině, tak i v rovině vojenské. Nejde o uvádění obecně známých fakt nebo definic obsažených v jiných materiálech, autor popisuje samotný systém velení a řízení. Vymezení pojmového aparátu je důležité pro další vědecké bádání v této oblasti, která je stále více pod obrovským vlivem technologického pokroku a změn, které s sebou přináší oblasti bezpečnostního prostředí.

Článek pojednává o operační adaptabilitě, jež bude podle Spojených států amerických (USA) potřebná v budoucích ozbrojených konfliktech mezi lety 2016–2028. Schopnost operační adaptability má pak významný vliv zejména na operace pozemních sil, jež jsou i nadále považovány za rozhodující vojenskou sílu. Za významný faktor operačního prostředí pozemních sil je považována zejména jeho komplexnost – provázanost mezi vojenskými a politickými cíli, jež přináší mimo jiné řadu nejistot. Účinné ovlivňování dynamiky lidského prostředí v ozbrojeném konfliktu je jedním z předpokladů dosažení schopnosti operační adaptability. Současný rozvoj a zdůrazňování technologií v průběhu ozbrojeného konfliktu až příliš oddělily válku od jejího nemateriálního politického, kulturního a psychologického kontextu. Přitom právě lidský, psychologický, politický a kulturní rozměr ozbrojeného konfliktu přináší řadu nejistot, jejichž snižováním se budou muset v budoucích operacích pozemní síly zabývat. Dílčí řešení v podmínkách AČR nastiňuje i tento článek.

UO ve spolupráci s GŠ AČR akreditovala nový studijní program, jehož úkolem je připravená patřičně reagovat na požadavky vojsk v oblasti přípravy mladého vysokoškolsky vzdělaného velitele. Úkolem tohoto nového studijního programu je připravit všestranně vzdělaného, profesně a jazykově připraveného důstojníka s důrazem na uplatnění v rámci profesní kariéry. Tento nový studijní program výrazně posiluje vojenský charakter vzdělávání a schopnost pružně reagovat na potřeby Armády České republiky. Dále v oblasti vedení lidí výrazně posiluje měkké manažerské dovednosti velitele. Cílem článku je poukázat na aktuální snahu Fakulty vojenského leaderschipu Univerzity obrany optimalizovat vysokoškolskou přípravu budoucího velitele.

V článku jsou prezentovány možné přístupy k řešení optimalizace taktických činností jednotek ženijního vojska. Jeho obsah charakterizuje záměr zapojit se do řešení projektu věnovaného problematice pokročilého automatizovaného systému velení a řízení (PASVŘ). Cílem je formou dílčího cíle, orientovaného na oblast taktiky jednotek ženijního vojska, zpracovat podklady (vstupní údaje) pro tvorbu matematických modelů taktických činností. Následně pak posouzením výstupů modelů (uplatnitelnost v činnosti orgánů velení a řízení ve štábech úkolových uskupení) z hlediska taktiky jednotek ženijního vojska přispět ke zvyšování efektivity procesu velení a řízení. Příspěvek také informuje o skutečnostech souvisejících s plánováním použití a řízením činností vybrané ženijní jednotky – zatarasovacího odřadu a uvádí výčet skutečností vhodných k optimalizaci.

Cílem příspěvku je na základě analýzy polostrukturovaných rozhovorů s důstojníky na různých stupních velení z let 2004–2008 představit jejich pohled na proces velení a způsob jeho osvojování. Na základě realizovaného kvalitativního výzkumu můžeme způsob velení českých důstojníků v nedávné době označit v podstatě za intuitivní a individuální, což charakterizuje nejčastější cestu k velení, založenou téměř výhradně na vlastní zkušenosti. Mimo to lze konstatovat diferenciaci ve způsobu velení a motivace podřízených mezi jednotlivými typy sil a vojenskými specializacemi. Reflexe profesionalizace armády, systému odborné přípravy, vnímání naučených a přirozených velitelských schopností a vlastního kariérního postupu je nabídnuta k diskusi v kontextu současných změn v přípravě důstojníků a velitelů AČR.

Příspěvek pojednává o angažovanosti České republiky v oblasti působení vojáků Armády České republiky v zahraničních operacích jako vojenští pozorovatelé. Rozebírá základy systému velení a řízení mírových operací pod hlavičkou Organizace spojených národů. Blíže se zabývá místem a úlohou vojenského pozorovatele v mírové operaci. Uvádí specifika vojenských pozorovatelů a jejich úkoly, které se historicky vyvíjely. Samostatnou pozornost věnuje článek kritériím výběru vojenských pozorovatelů a požadavkům, které jsou na potenciální vojenské pozorovatele kladeny. Musí se jednat o komplexní, všestranně připravenou osobnost. V závěru autor otevírá možnosti k pokračování řešení problematiky vojenských pozorovatelů v mírových operacích – formou následného příspěvku využívajícího osobní zkušenosti autora.

  Rozvoj teorie a praxe velení a řízení vojskům vždy vyžadovaly a stále vyžadují interdisciplinární přístup. Velení vojskům vyžaduje nejen znalost systému ozbrojených sil a principů vedení bojové činnosti, ale také znalost a pochopení vývoje bezpečnostního a operačního prostředí. Právě vývoj bezpečnostního a operačního prostředí přímo ovlivňují teoretické a doktrinální myšlení, přístupy k použití ozbrojených sil pro řešení soudobých a budoucích krizových situací. Článek je pokusem o projekci názorů na problematiku velení z šedesátých let minulého století do současnosti. Protože se jedná o dvě období, která mají řadu společných charakteristik, je možné najít řadu podobností. Cílem článku je na tyto podobnosti poukázat.

Operační plánování je tvůrčí činnost, která je orientovaná na dosažení konečného-cílového stavu a splnění strategických cílů, s využitím přesně určených zdrojů v rámci politických omezení, jež byla stanovena příslušnými politicko-vojenskými orgány. V článku jsou uvedena fakta a závěry, které autor považuje za důležité, které však nejsou prezentací oficiálních stanovisek příslušných vojenských orgánů nebo rezortu obrany jako celku. Přesto byl obsah článku konzultován s odborníky GŠ AČR, kteří se soustavně zabývají řešením problematiky plánování vojenské operační činnosti a přímo se podílí na zpracování dokumentace pro nasazování sil a prostředků rezortu obrany do zahraničních vojenských operací a zajišťování činnosti jednotek při plnění úkolů v těchto operacích.

Operační výzkum představuje způsob týmové práce, při které skupina specialistů různého odborného změření komplexně řeší složitý ekonomický, technický, organizační nebo vojenskostrategický problém.[5] Metody operační analýzy nemají přinést rozhodnutí, ale podložené argumenty a závěry, které budou k výběru řešení problému a rozhodnutí využity. Nalezení a formulace podložených argumentů a závěrů vyžaduje aplikaci analytických metod a postupů, které by byly použitelné v reálné praxi. Tento článek si nedává za cíl popsat jednotlivé metody operační analýzy, ale poukázat na některé příklady a vyvodit závěry pro vojenskou praxi.

Francouzské Centrum doktrín použití sil (CDEF - le Centre de Doctrine d'Emploi des Forces) vydalo v listopadu loňského roku novou doktrínu FT-05 Velení a řízení v operacích pro taktické velitele. Následující příspěvek představuje základní závěry této doktríny a srovnává ji s českými národními doktrinálními dokumenty. Autor dochází k závěru, že ve srovnání s francouzskou doktrínou se česká doktrína soustřeďuje více na procedurální a technickou část systémů velení a řízení než na schopnost velitelů velet.