Proces získávání poznatků a využívání zkušeností z vojenských operací a cvičení v Armádě ČR byl zaveden v roce 2004. Od té doby se stal standardní součástí velení a řízení a jedním z nástrojů, generujících podněty na rozvoj schopností jednotek útvarů, svazků a štábů všech stupňů. Tento proces je součástí znalostního managementu a je jedním ze subprocesů systému procesního řízení resortu Ministerstva obrany. Umožňuje se učit z vlastních nebo cizích chyb a zároveň využívat nejlepší zevšeobecněné postupy ve všech funkčních oblastech rozvoje a použití ozbrojených sil. Článek popisuje nejen dosažené úspěchy, ale zaměřuje se i na bariéry, které brání efektivnímu rozvoji systému a procesu získávání poznatků a využívání zkušeností. V první části, která volně navazuje na článek publikovaný v čísle 1/2015 časopisu Vojenské rozhledy, se autor zaměřil na východiska řešené problematiky. Těžiště článku spočívá v analýze současného stavu procesu získávání poznatků a využívání zkušeností, kde dochází k závěru, že jedním z hlavních problémů je nesprávné chápání procesu veliteli. Další bariérou je rovněž i způsob provádění analýzy identifikovaných poznatků a zkušeností na strategickém stupni řízení. V závěru textu autor předkládá doporučení, jak překonat identifikované bariéry a zajistit další optimalizaci procesu.

Článek se zabývá použitím vojenské policie v bojových operacích se zaměřením na činnost ve fázi dominance. Popisuje místo a úlohu vojen­ské policie jako jednotky bojové podpory, analyzuje zkušeností z minu­lých a současných operací a specifikuje možné činnosti vojenské poli­cie v dané fázi. V závěru uvádí doporučení pro rozvoj jejích schopností z hlediska vykonávaných činností i možných změn organizačních struktur. Obsah článku vychází ze závěrečné práce účastníka 27. kurzu generálního štábu na Univerzitě obrany.

Stav procesu „získávání poznatků a využívání zkušeností" (dále ZPVZ) v Armádě České republiky (dále AČR) není zdaleka ideální z několika důvodů. Není to jen jeho nedocenění ze strany vrcholového managementu, ale i nízká úroveň povědomí o procesu, institucích, možnostech a významu ZPVZ u velitelského sboru AČR na všech stupních. Cílem článku je objasnění procesu ZPVZ jako nástroje pro podporu organizace. V úvodní části příspěvku autoři charakterizují proces ZPVZ a seznamují čtenáře s používanou terminologií. Druhá část se zabývá výstavbou a zaváděním procesu v AČR, kde je také mj. charakterizována struktura a nástroje procesu. Další část je věnována vymezení procesu ZPVZ v normativních dokumentech, doktrínách a vojenských publikacích. V závěrečné části článku je zpracovaný návrh doporučení pro další rozvoj procesu ZPVZ.

Příspěvek popisuje koncepci řešení soupravy lehkého obrněného vozidla S-LOV-CBRN. Vybavení soupravy umožňuje osádce bezpečný průzkum oblastí s neznámou a potenciálně rizikovou chemickou, biologickou a radiační situací (průzkum CBRN) při možném kontaktu s ozbrojeným protivníkem.

Příspěvek nabízí stručný pohled na problematiku stravovacích zařízení. Nejprve rozděluje stravovací zařízení na zóny. Každá jednotlivá zóna je popsána z hlediska funkce i potřeb. Za druhé provádí shrnutí využitelných konstrukčních systémů, jež se obvykle při budovaní stravovacích zařízení používají. V závěru je prezentován návrh dispozičního uspořádání stravovacího zařízení budovaného z ISO kontejnerů.

  Pro použití ozbrojených sil v budoucích operacích jsou stanovovány různé strategie, vize a koncepce, které naznačují možný způsob jejich činnosti. Páteřní část operačních koncepcí je tvořena popisem několika základních charakteristik. K takovým patří například popis vojenského problému, jeho vojenské řešení, popisující v širších souvislostech způsob činnosti ozbrojených sil v celém spektru operací k naplnění strategických cílů a z něj vyplývající požadavky na rozvoj vojenských schopností. Cílem článku ovšem není poskytnout vyčerpávající odpověď na veškerou problematiku spojenou s tvorbou koncepcí. Spíše než naplnit tuto roli, je jeho smyslem poukázat na některé výše uvedené souvislosti, jejichž pochopení má zásadní význam nejen pro tvůrce operačních koncepcí, jednotlivce a organizace odpovědné za rozvoj ozbrojených sil jako takových, ale může být přínosné i pro velitele z hlediska rozvoje jejich operačního myšlení a nalezení vhodného operačního přístupu při řešení každodenní praxe.

Role civilně-vojenské spolupráce (CIMIC) v postmoderních válkách (operacích) vzrůstá. CIMIC je významným prvkem koordinace aktivit vojenských a civilních aktérů vojenské operace. Úkoly, které pro tuto složku vyplývají ze současné koncepce NATO, kladou šíři jejího záběru do nové dimenze. V armádách, jako je i Armáda České republiky, je nutno řešit celou řadu problémů spojených s tímto zadáním. Článek nastiňuje možný soubor činností spojených s novým přístupem k CIMIC v rámci krizového managementu v AČR a v kontextu jejího působení v rámci Aliance i pod národním velením.

Moderní armáda by měla být schopna chránit životní prostředí v průběhu provádění operací zahrnutím ochrany životního prostředí do plánovacího a rozhodovacího procesu. Má chránit životní prostředí nejen v prostoru základen, ve výcvikových prostorech, ale nově i v celém operačním prostoru působení ozbrojených sil. O způsobech řešení oblasti environmentální bezpečnosti a tzv. risk managementu při předcházení vzniku nevratných škod na přírodních, kulturních a historických památkách pojednává tato studie.

Základní orientace v oblasti vojenského umění vyžaduje alespoň elementární znalost vojenské historie a pochopení vlivu vojenské strategie na rozvoj vojenství, jako i jednotlivých oblasti vojenského umění. Otázky spojené s vojenskou strategií a jejím vlivem na přípravu a vedení operací jsou součástí studijních programů v kurzech celoživotního vzdělávání na Univerzitě obrany. Cílem článku, věnovaného problematice strategie, vojenské strategie a operacím, je dosáhnout u čtenáře pochopení základních souvislosti, jakým směrem se strategie ve vymezeném období rozvíjela a ubírala a stručně objasnit její roli ve vztahu k existenci vojenských operací.

V závěru článku s názvem „Soudobé pohledy na vojenské klamání"(viz VR 3/2011) bylo avizováno, že bude čtenářům nabídnuto pokračování v úvahách o tomto fenoménu vojenského umění. Tentokrát nepůjde o interpretaci úvah na vlnách amerických tezí obsažených v Joint Publication 3-13.4, Military Deception z roku 2006, resp. v inovované verzi z roku 2012 (viz některé myšlenky, uvedené v druhé části výše citovaného článku, nebo v článku „Vojenské klamání", zveřejněném ve VR 2/2012), ale bude snahou tuto oblast popsat z jiného úhlu pohledu, což nemusí být v souladu s oficiálními názory tvůrců vojenských doktrín.