Fulltextové hledání

Článek analyzuje klíčové aspekty vývoje obranné politiky České republiky od roku 1989, s důrazem na roli strategické kultury. Text se zaměřuje na historické, politické a sociální faktory, které formovaly přístup České republiky k otázkám obrany a bezpečnosti. Zvláštní pozornost je věnována transformaci Armády České republiky, přechodu na profesionální model a reakcím na měnící se geopolitické hrozby. Součástí analýzy je také pohled na veřejné vnímání armády, vliv historických narativů na strategickou kulturu a vztah politických elit k otázkám obrany. Článek zdůrazňuje význam strategické kultury jako analytického rámce pro pochopení dlouhodobých trendů a vývoje obranné politiky, přičemž naznačuje možnosti budoucího výzkumu této problematiky v českém prostředí.

Masakr v Buče vyvolává otázku, zda ruská armáda předurčuje své vojáky k protiprávnímu násilí na civilistech? Tento článek vychází z předpokladu, že bez ohledu na vyšší rozkazy, pachatelé násilí musí překonat psychologické zábrany, jež si v průběhu socializace vytvořili, tzv. "morální odpoutání". Psychologický mechanismus "morálního odpoutání" na jednu stranu umožňuje vojákům legálně zabíjet v boji, na druhou stranu ale také odbourává zábrany vůči násilnému jednání na civilistech. Povinností ozbrojených sil tak je nejen připravit vojáka k boji a zabíjení, ale také již během výcviku předcházet protiprávnímu násilí. Případ ruské armády ukazuje, jak formální úsilí předcházet morálnímu odpoutání a porušování mezinárodního humanitárního práva (MHP) nedokázalo efektivně překonat překážky v podobě institucionální kultury a nedostatečného lidského kapitálu.

Strategie a strategická kultura ve svém důsledku ovlivňují každodenní život vojáků a vojenských jednotek, jejich bojovou přípravu a v případě válek i jejich osudy stejně jako osudy civilního obyvatelstva. Strategická kultura každého státu má svoji národní, mezinárodní i historickou dimenzi. Některé státy se během svých dějin prošly obdobími militarismu, a proto se článek zabývá i vysvětlení jeho kritérií. Článek vyúsťuje v rozbor velice dramatického vývoje strategické kultury USA během prvních deseti let 21. století a vysvětluje podstatu zásadních změn a jejich mezinárodní význam.

Cílem tohoto článku je přiblížit čtenáři koncept strategické kultury, zmapovat jeho evoluci na třech generacích, které vymezil Alastair Lain Johnston, a identifikovat koncepční a metodologické problémy s nimi spojenými. Právě studium strategické kultury je v současné době zcela zásadní, neboť v globalizovaném světě, kdy se informace šíří rychleji než kdykoliv dříve v minulosti, nám může poskytnout odpovědi na otázky týkající se strategického chování států, které nemohou být vysvětleny v rámci neorealismu. Příspěvek je rozdělen do pěti hlavních částí. V první části je obecně představen koncept strategické kultury, druhá, třetí a čtvrtá část pak korespondují s jednotlivými generacemi. V závěrečné části autor shrnuje zásadní myšlenky uvedené v předchozích kapitolách a stručně nastiňuje vlastní chápání strategické kultury.

Tato studie podává souhrnný přehled o tvorbě mezinárodní bezpečnostní architektury a její činnosti v podobě jejich dvou hlavních pilířů, tj. Organizace spojených národů a Severoatlantické aliance v regionu Blízkého a Středního východu. V rámci mezinárodních bezpečnostních vztahů se jedná o region velmi nestabilní a konfliktní, kdy tato nestabilita trvá prakticky od založení státu Izrael v roce 1948. Globální OSN, její celková činnost a význam, zejména humanitární a mírotvorná činnost nejen pro oblast Blízkého a Středního východu, je velice přínosná, a to po celé období studené války až do současnosti. NATO jako bezpečnostní organizace patří mezi významné světové aktéry ovlivňující současné mezinárodní bezpečnostní vztahy. Obě tyto organizace svoji činností představují zásadní prostředek k zajištění světového míru a bezpečnosti.

Tato stať se zabývá jednou z nejvýbušnějších oblastí dnešního světa, kterou je Blízký a Střední východ (BSV) a zejména pak území historické Palestiny, kde už dlouhou dobu probíhá izraelsko - palestinský konflikt (IPK). Stať pojednává především o historických a vojenských souvislostech a je napsána jako tzv. historical explanatory text. Zaměřuje se na nejvýznamnější historické události a vysvětluje způsoby fungování a důsledky procesů, které se tam dlouhodobě odehrávají.

Osobnost sedmého československého prezidenta, armádního generála Ludvíka Svobody, je starším generacím dobře známá, generace mladší mají o něm povědomost kvůli kontroverzím doby nedávné. Svobodových životopisů sice existuje povícero, většinou však jsou determinovány dobou svého vzniku a snahou vyhnout se pojmenování dobových problémů.

Cílem článku je přispět k výzkumu možného využití strategické komunikace pro oblast vyzbrojování. Pořizování vojenského materiálu vyžaduje komplexní přístup, racionalizující politické, vojenské, ekonomické a technické rozhodování, vyžadující vhodnou strategickou komunikaci se zainteresovanými stranami. Článek nejdříve analyzuje stávající slabé stránky v užívání strategické komunikace při podpoře vyzbrojování a následně doporučuje model jejího optimálního využití. Výsledky dotazníkového šetření a strukturovaných rozhovorů se specialisty na strategickou komunikaci a vyzbrojování ukazují vysokou podporu pro využití strategické komunikace. Vybrané případové studie k projektům modernizace Pandur a bojového vozidla pěchoty však nepotvrdily předpoklad zlepšení schopnosti Ministerstva obrany ČR pořizovat novou vojenskou techniku.

Článek hodnotí informační válku v rámci vojenské strategie se zaměřením na konflikt na Ukrajině. Klíčový je vliv informačních operací (šíření desinformací a klamání) jako strategického nástroje. Autor pragmaticky analyzuje informační válku z hlediska vojenského umění a jako část aplikované strategie využité k podpoře bojových operací. Rovněž identifikuje fázi informační války vůči fázi konfliktu. Dále předpokládá a potvrzuje tezi, že informační operace jsou vedeny oběma vnějšími aktéry (USA i Ruskou federací) s cílem podpořit bojové operace tamních spojenců. Oba tito vnější aktéři, včetně jejich hlavních představitelů však vedou informační válku především s cílem podpory vlastních zájmů. Jde o případovou studii podle neorealistického pojetí mezinárodních vztahů. Tomu odpovídá význam rovnováhy moci, snahy aktérů o vyvažování a zásadní vliv vnějších aktérů na vývoj konfliktu.

Jan Eichler, Lukáš Tichý: USA a Ruská federace - komparace z pohledu bezpečnostní a strategické kultury. Kompletní analýza bezpečnostní a strategické kultury USA a Ruska v letech 1991 až 2012. Brož., 318 str., ISBN 978-80-87558-16-4.
Monografie ukazuje na příkladech z nedávné historie způsoby, kterými USA a Ruská federace uplatňují svou převahu. Velký prostor je věnován pojmům např. strategická a politická kultura, militarismus, mentální model, smart power. Je zdůrazněna Obamova vize světa bez jaderných zbraní a tzv. pražská smlouva o snížení stavu strategických zbraní, zvláště Obamův důraz na obezřetnost užívání armády při dostahování politických cílů. Kniha analyzuje strategické doktrinální dokumenty, jež tvoří rámec ruské bezpečnostní a zahraniční politiky.

Ekonomizace a racionalizace, kterou s sebou přinesla industrializace, patří mezi nepřekonatelné fenomény i dnešní doby. Nezdá se nám, že by jen mentorování o vztahu hospodárnosti, účelnosti a efektivnosti bylo tím nejlepším závěrem co by mohla ekonomie nabídnout rezortu obrany. Ekonomie vzniká jako automatická reakce společnosti na rozvoj vědy, techniky a průmyslu, jako nutnost racionalizace stále složitějších procesů, kterými se kultura vývoje společnosti uskutečňuje v průběhu historie. Nastoupený proces ekonomizace činností rezortu obrany, by měl přinést další snížení počtu zaměstnanců, nepotřebného majetku a přinést další úspory v řádu stovek milionů korun se současným zvýšením výkonu celého systému.

Obsahem tohoto článku je tvůrčí rozpracování a návrh optimalizace vybraných činností procesu řízení lidských zdrojů v resortu MO, majících zásadní vliv na dosažení stanovených cílů personální politiky resortu MO. Článek staví na analýze současného stavu v oblasti řízení lidských zdrojů v resortu obrany provedené s pomocí dimenzionální analýzy, analýzy zainteresovaných stran, sektorové analýzy PESTLE-M a dotazníkového šetření se vzorkem důstojnického sboru (studentů karierních kurzů KVD a KGŠ). Využívá také výsledky scénářů, na jejichž základě byla provedena predikce budoucí potřeby personálu a finančních zdrojů v návaznosti na úkoly a ambice rezortu MO (demonstrované na příkladu AČR). U vybraných aktivit procesu řízení lidských zdrojů je diskutován nejen jejich možný obsah, ale současně i vlivy vnitřních a vnějších regulátorů procesu (pokud jsou tyto již definovány), případně i nutnost tyto odpovídajícím způsobem nastavit.

Článek se zabývá procesem rozšiřování NATO po roce 1990. Připomíná neveřejná jednání, která byla zahájena hned po skončení studené války a o kterých se v ČR zatím nepsalo. Z pohledu neoliberálního institucionalismu a zejména pak z pohledu nových členských států jde o proces velice pozitivní a přínosný. Ale z pohledu amerického neorealismu došlo k zásadním změnám v rovnováze bezpečnostních hrozeb, a proto jsou připomínány i kontroverzní dopady, především sílící militarizace a nárůst napětí na nové východní hranici NATO, kde má rozšířená Aliance poprvé ve svých dějinách přímou hranici s Ruskou federací, podél níž jsou z obou stran rozmístěny nové vojenské jednotky s nejmodernější výzbrojí, a kde narůstá počet i závažnost vojenských incidentů. Současná situace volá po přímých politických jednáních mezi oběma stranami, po snížení stávajícího mezinárodního napětí a po posunu od dosavadního negativního míru k míru pozitivnímu.

Článek pojednává o přistěhovalectví do Francie a o jeho bezpečnostních dopadech. Začíná historickým kontextem a pak přechází k hodnocení posledních dvaceti let. Zabývá se procesem islamizace a jeho nejvýraznějšími projevy v kulturní, sociální, bezpečnostní a politické rovině. Dále analyzuje vnitrofrancouzskou debatu, ve které se střetávají dva protikladné přístupy: politická korektnost vs. kritičnost. Tato debata se vede o stanovení počtů přistěhovalců v zemi a především pak o otázce, zda je možné dávat rovnítko mezi přistěhovalectví a nárůst počtu a brutality teroristických útoků (tzv. amalgam). Závěrečná část textu je věnována postavení a úloze přistěhovalců ve francouzských ozbrojených silách. Stať jako celek přináší původní periodizaci vývoje přistěhovalectví ve Francii od prvních poválečných let až do současnosti. Hodnotí nejen kvantitativní vývoj tohoto problému, ale také jeho kvalitativní proměny.

Článek pojednává o sílící revoltě francouzských vojáků proti nezvládnuté přistěhovalecké politice v jejich zemi. Vysvětluje její hlavní příčiny v historické, geopolitické a bezpečnostně-politické rovině. Hodnotí její tři dějství od roku 2013 až do současnosti, jejichž podstatnými aktéry byli vysoce postavení generálové a političtí činitelé. Francouzští vojáci odmítají mlčet ve chvílích, kdy jde o hodně, zejména pak o ochranu republiky před násilím výtržníků v přistěhovaleckém prostředí. Text se zabývá i manifesty francouzských generálů, v nichž se otevřeně píše o hrozbě občanské války a o úloze armády v takovém případě.

Jan Eichler: Bezpečnostní a strategická kultura USA, EU a ČR. Praha: Karolinum, 2011.

Článek shrnuje výsledky sociologického výzkumu organizační kultury v podmínkách armády České republiky. Jeho účelem bylo poskytnout obraz fungování vojenské organizace, potažmo poukázat na případné dysfunkce, a tak napomoci k jejich korekci. Mj. byly zjišťovány názory respondentů na odměňování na pracovišti, očekávání spojovaná se službou ap. Dvě třetiny VZP vnímá kladně mezilidské vztahy na pracovišti. Nejhůře se v žebříčku splněných očekávání umístila možnost pracovat s moderní technikou a možnost něčeho dosáhnout - udělat kariéru. Pozitivně vojáci hodnotili kvalitu a kulturu stravování a vybavenost sportovních zařízení. Nejhůře bylo posuzováno zabezpečení vojáka moderní výstrojí a výzbrojí a úroveň bydlení. Respondenti také poukázali na značnou míru byrokratizace pracovních činností, na fakt že neustále naráží na mnoho byrokratických předpisů, jejichž smysl a účel téměř nikdo nezná. Nicméně pokud by měli opětovnou možnost volby, pak vojákem z povolání by se rozhodně a spíše ano staly tři čtvrtiny dotázaných.

Článek je založený na teorii neorealismu a analyzuje vojenské doktríny USA zveřejněné v letech 2012 - 2018. Vysvětluje je jako důsledek závažných geostrategických změn po skončení studené války, zejména pak procesu rozšiřování NATO. Hodnotí je jako projev nárůstu vojenského sebevědomí USA, ale zároveň s tím varuje, že vedou ke zvyšování vojenského napětí na východní hranici Aliance.

Článek se zabývá problematikou tvorby a realizace vesmírné politiky. Vesmírné programy jednotlivých států jsou totiž velmi úzce propojeny s rozhodovacími procesy (obecné) státní (veřejné) politiky. Vyvstává proto otázka, které faktory ovlivňují tyto procesy a formulaci vesmírné politiky a též zda jsou tak výjimečné, že se vztahují pouze k určitému (partikulárnímu) státu. Cílem článku je analyzovat jeden z těchto potenciálních faktorů - strategickou kulturu. Její vliv je identifikován prostřednictvím sedmi případových studií vybraných států. Studie sestává ze dvou částí. Nejprve jsou identifikovány relevantní charakteristiky příslušné strategické kultury. Následně je zkoumáno, jak tyto prvky ovlivňují vesmírnou politiku vybraného státu. Článek by měl přispět do debaty o vesmíru jako "dalším" strategickém prostoru a poukázat na spíše opomíjené příčiny průzkumu vesmíru.Mgr. Jakub Fučík, PhDr. Petr Suchý, Ph.D.Vesmírná politika prizmatem konceptu strategické kultury.

Je vojenské řemeslo posláním, povoláním, či pouhým zaměstnáním? Je budování vojenské kultury nezbytné pro bojeschopnost armády, nebo ohrožením její demokratické kontroly? Jaké je a jaké by mělo být soužití vojenského hodnotového řádu (vojenská kultura, vojenská etika či vojenský étos) s hodnotovým rámcem občanské společnosti? Takovými otázkami se zabývají teoretická a analytická díla v rámci oborů vojenské sociologie a teorie civilně-vojenských vztahů (CMR - Civil-Military Relations). Právě reflexí tohoto tématu v dílech CMR se bude věnovat tento článek.

Článek se věnuje informačním a psychologickým operacím jako výzvě pro bezpečnostní a obranné systémy zemí NATO. Nejprve jsou jednotlivé termíny diskutovány v souvislosti s pojímáním dichotomie válka a mír, a také v kontextu odolnosti a odstrašování. Text upozorňuje na to, že definice pojmů jsou ovlivněny normativním přístupem vůči paradigmatům války a míru a užití nevojenských prostředků. Tato situace vede k vyšší zranitelnosti bezpečnostních a obranných systémů při jejich konfrontaci s protivníkem. Zvláštní pozornost je také věnována zranitelnostem bezpečnostních a ozbrojených složek, které jsou v rámci formulací strategií na zvýšení odolnosti přehlíženy.

V roce 2018 uplynulo 10 let od jedné z významných válek postkonfrontačního období, kterou byla válka mezi Gruzií a Ruskou federací. Tato válka trvala pouhých pět dní, ale i tak se stala důležitým mezníkem ve vývoji mezinárodních bezpečnostních vztahů a také vojenství na počátku 21. století. Článek hodnotí její geopolitický rámec na základě neorealistické teorie rovnováhy bezpečnostních hrozeb a dále se zabývá jejími dopady na vývoj ruského vojenství.

Zavedení projektového řízení je krokem, kterým organizace dává na vědomí, že chce jedinečné produkty vytvářet kvalitně. Stejně jako nově zavedený proces do organizace není vždy dokonalý a je třeba jej neustále zlepšovat, tak i projektové řízení implementované do organizace musí být zdokonalováno. Článek prezentuje hlavní problémy identifikované příslušníky kurzu projektového řízení, který probíhal na Univerzitě obrany v Brně v letech 2011 - 2018. Autoři článku, na základě analýzy poznatků dospěli k závěru, že identifikované problémy jsou v resortu Ministerstva obrany ČR řešitelné a zároveň zde předkládají i možné přístupy k řešení.

Tato článek se zabývá jedním ze stylů velení, který je z pohledu možných reakcí na výzvy současného a budoucího prostředí vnímán americkými, a především západními státy NATO jako značně důležitý. Uvedený přístup se v tomto prostředí nazývá "mission command". V jednotlivých jeho částech jsou popsány historické souvislosti a na ně navazující vojenské příčiny vzniku předchůdce filozofie mission command, pruské "Auftragstaktik". Dále jsou zde vylíčeny principy Auftragstaktik, které zdůrazňují její podstatu, tj. centralizovaný záměr a rozptýlené provádění prostřednictvím disciplinované iniciativy.

Znovuzvolení Baracka Obamy znamenaná, že v Bílém domě na dobu dalších čtyř let zůstane prezident upřednostňující politická řešení před vojenskými intervencemi. Pokud jde o strategickou kulturu USA, je mimo pochybnost, že americké ozbrojené síly budou i nadále udržovány v takovém stavu, aby byly nejsilnějšími a nejmodernějšími, jaké kdy na světě byly a aby neměly žádného vyzyvatele, který by se jim mohl vyrovnat. Zároveň s tím se v Obamově programu na druhé volební období je uzavření několika velkých vojenských základen ve světě s cílem zachovat jen ty nejvýznamnější. Další vývoj tedy bude předurčen nezbytnými kvantitativními redukcemi, ale zároveň i důrazem na kvalitativní zdokonalování připravenosti ozbrojených sil USA k rychlým zásahům na kterémkoli místě světa.

Redakce Vojenských rozhledů představuje zkrácenou verzi zamýšlení Gudrun Persson ze Swedish Defence Research Agency nad knihou autorů Igora Popova, a Musa Kharmazatova které bylo zveřejněno na stránkách NATO Defence College v Římě. Plná verze textu je k dispozici na adrese http://www.ndc.nato.int/news/news.php?icode=1078.

Článek se věnuje srovnání zahraniční politiky G. W. Bushe ml. a Baracka Obamy z hlediska technologického využití vojenské síly. Odklon od nasazování pozemních sil k využití cíleného zabíjení pomocí dronů je demonstrován na třech amerických vojenských operacích - Operace Enduring Freedom, Operace Iraqi Freedom a Operace Inherent Resolve. Posun od bombardérů k dronům měl různé důvody, především pak měnící se charakter hrozby. Autoři si kladou otázku, proč a jakým způsobem se změnil boj USA proti globálnímu terorismu z hlediska vojenských technologií a jakým způsobem je tato změna reflektována v boji proti hrozbě Islámského státu.

Evropská unie je jedním z nejvýznamnějších aktérů mezinárodních vztahů po skončení studené války. Sdružuje téměř půl miliardy lidí z celkem 27 států, generuje nejvyšší HDP, je největším světovým exportérem. Dlouho se jí vytýkalo, že je ekonomickým obrem, ale politickým trpaslíkem. Po skončení studené války nedokázala nalézt účinnou odpověď na násilí v bývalé Jugoslávii. Velmi nejednotná byla EU i v období tzv. irácké krize na přelomu let 2002 a 2003. A právě pod jejím vlivem byl nakonec sepsán první dokument doktrinálního charakteru nazývaný Evropská bezpečnostní strategie 2003, ESS 2003. [1] Ten položil základ k rozvíjející se evropské bezpečnostní a strategické kultuře. Tento dokument je výsledkem několika faktorů, zejména pak historických a politických. Těm jsou věnovány první dvě části tohoto pojednání, po něm již následuje podrobnější rozbor hlavních rysů ESS 2003 a jejího dopadu na formující se bezpečnostní a strategickou kulturu EU.

Vojenské rozhledy mají za sebou 22 let své novodobé existence. To samo o sobě zakládá nárok na určité tradice. Vojenské rozhledy však poprvé vyšly už v roce 1918 a mezi autory patřila řada význačných politiků, vojáků i dalších vojenských a bezpečnostních odborníků. Vojenské rozhledy jsou ceněnou značkou, která si zaslouží respekt. Časopis byl vždy periodikem, který poskytoval prostor pro prezentaci názorů z řad bezpečnostní komunity i ozbrojených sil, poskytoval odpovědi na základní otázky bezpečnosti, obranné politiky, a na vojenství v nejširším slova smyslu. Časopis byl a je určen především pro potřeby praxe a vzdělávání v oblasti bezpečnosti a obrany. Svým skromným dílem přispěl k rozvoji vojenské vědy v oblasti bezpečnostních a strategických studií, operačního umění, ale i taktiky, vojenské ekonomiky, vojenských technologií a dalších souvisejících oborů.