Fulltextové hledání

Článek se zabývá proměnou několika vybraných subkulturních uskupení ve skutečné, případně potenciální aktéry hybridní války. Je založen na trendech a událostech vztahujících se k ukrajinské krizi a k aktuální projekci sil Ruské federace na území střední a východní Evropy, stejně tak jako na reakcích vlád a společností, které jsou tímto druhem války a politiky ohrožené. Koncepční rámec tohoto článku je založen na výzkumu subkultur a na zkoumání vojenských strategií. Autor analyzuje roli skupin vojenské historie, motorkářů, fotbalových hooligans a dalších mládežnických subkultur. Analýza rizik slouží k posouzení aktuálního dopadu a možného budoucího rozvoje výzkumu fenoménu.

Cílem článku je analýza a deskripce změn v konceptu hybridní války, který prošel během více než dvou dekád od svého vzniku řadou modifikací. Ruský zásah na Ukrajině v roce 2014 vedl u řady autorů k jeho zásadní redefinici, která se odráží i v současných pohledech na problematiku hybridních válek a hybridních hrozeb. Koncept hybridní války byl již v minulosti vystaven kritickým pohledům, neboť jeho problematická validita i snaha aplikovat jej na konflikty probíhající v minulosti, poněkud deformovala jeho původně inovativní obsah. V tomto kontextu lze argumentovat, že přiřazení dalších dimenzí a témat, jako jsou ekonomické faktory, ideologická subverzivní činnost apod., přináší riziko přílišné expanze záběru tohoto konceptu, které jde výrazně nad rámec fenoménu války a použití vojenské síly v ozbrojených konfliktech. Autor dochází k závěrům, v nichž upozorňuje na skutečnost, že definice hybridní války nemalou měrou podléhají dobovým potřebám, což jen ve výsledku otupuje explanační potenciál.

Tento článek se věnuje roli strategické komunikace ve vojenských operacích se zaměřením na její dopad v průběhu prvního roku rusko-ukrajinské války. S využitím metodologie sledování procesů studie zkoumá, zda byla ukrajinská strategická komunikace rozhodující při odolávání ruským útokům. Naše zjištění ukazují, že strategická komunikace byla ústřední složkou obrany Ukrajiny. Účinná komunikace mobilizovala širokou podporu různých aktérů, včetně státních subjektů bez regionálních zájmů a nestátních přispěvatelů jako civilistů, dobrovolných bojovníků a organizací, kteří se řídili motivacemi nad rámec vlastních zájmů. Odolnost Ukrajiny nebyla důsledkem klamné ruské strategie (tj. absence skutečného záměru vést válku v plném rozsahu), ale její odvážné protiofenzívy podpořené mezinárodní pomocí – podporou, která byla posílena a udržována strategickým komunikačním úsilím, jež formovalo globální vnímání a zajistilo zásadní pomoc.

Článek předkládá první systematickou analýzu vzdělávání v oblasti kognitivní odolnosti v resortu Ministerstva obrany ČR, jehož význam narůstá v kontextu současných hybridních hrozeb. Prostřednictvím metodologické triangulace (analýza dokumentů, dotazníky, rozhovory) výzkum mapuje pokrytí relevantních témat na všech úrovních formálního vojenského vzdělávání v rámci resortu. SWOT analýza odhaluje existenci základů pro rozvoj kognitivní odolnosti, ale i absenci systematického přístupu k této problematice. Z výsledků vyplývají tři hlavní výzvy pro transformaci vzdělávacího systému: systematizace přístupu, personální zabezpečení a modernizace infrastruktury. Studie vytváří empirickou bázi pro strategická doporučení k posílení resilience vojenského personálu vůči informačním a psychologickým operacím.

Navzdory snahám označovat hybridní válku jako novou formu válčení, nebo dokonce jako faktor, který mění povahu války, hybridní válka je součástí ozbrojených konflitů od starověku do současnosti. Podstatou hybridních válek je paralelní využívání pravidelných i nepravidelných ozbrojených sil a různé způsoby působení na protivníka, s cílem, bez použití otevřeného útoku jej oslabit. Článek předládá analýzu informační dimenze v hybridní válce proti Chorvatsku (1990-91) a Ukrajině (2014). V obou případech byla hlavním cílem hybridní války sociální jednota napadených zemí. V případě Chorvatska, navzdory silné propagandistické kampani, následované použitím vojenské síly, se nepodařilo prolomit sociální soudržnost většiny obyvatel Chorvatska. V případě Ukrajiny, díky absenci sociální soudržnosti společnosti hybridní válka vedena Ruskou federací je mnohem efektivnější.

Termín "nové války" se často používá k popsání toho, jakým způsobem teroristické skupiny dosahují svých cílů vedle "klasických" prostředků v podobě intervence ze strany států. Teroristické organizace používají asymetrické metody války zaměřené na slabiny západních států. V důsledku toho se i konvenční války změnily v hybridní války. Právní postavení teroristických organizací je hlavním problémem právního státu. Při reakci na teroristické útoky je obtížné rozlišovat mezi zločinem a terorismem. "Válka proti teroru" se řídí odlišnými pravidly a principy a je nesmírně obtížné ji vést. Konflikty trvají dlouho a vítězství nad terorismem je zřídka možné kvůli síťové struktuře teroristických organizací a způsobu, jakým se prolínají s obyvatelstvem. Kromě celoaliančního přístupu existuje v Rakousku národní řešení, jak na tyto nové hrozby reagovat, a to v podobě komplexní národní obrany.

Cílem textu je představit vývoj konfliktu na Ukrajině v kontextu aktuální diskuze o rozsahu a charakteru ruského zásahu v krizových regionech. Zkoumána je teze o aplikaci hybridní války v tomto prostoru ruskou stranou, uplatnění nových vojenských metod a strategických postupů. Představeny a zhodnoceny jsou argumenty, které oponují názoru o výrazných změnách v charakteru ozbrojených konfliktů, které měly být v případě obsazení Krymu a bojových střetech ve východních oblastech Ukrajiny demonstrovány a to s přihlédnutím ke stavu a možnostem jednotlivých aktérů.

Hybridní hrozby jsou považovány za jedno z nejdůležitějších rizik, se kterými se potýkají společnosti Západu. Cílem aktérů užívajících těchto postupů je ovlivnit rozhodovací procesy, k čemuž jim mj. slouží pestrá škála postupů, kterými podněcují konflikty ve společnosti (podrývání důvěry v instituce, podpora radikalizace společnosti atd.). Aktivity, jejichž cílem je podnítit vnitřní konflikty a na straně druhé prevence proti těmto aktivitám ale nejsou novým fenoménem, liší se pouze svým rozsahem, intenzitou a použitými technikami. Cílem textu je zaměřit se na podněcování vnitřních konfliktů u nepřítele a obrana proti těmto aktivitám v dílech klasických stratégů (Thúkydidés a Machiavelli). V textu jsou popisovány a analyzovány různé způsoby podněcování či zmírňování vnitřních konfliktů v jejich dílech a posouzena jejich relevance pro současnou diskusi.

Článek popisuje základní fundamenty a význam manipulativní techniky nazývané Deepfake, která se v prostředí technologické a informační expanze stává také velmi využívaným nástrojem pro šíření propagandy. Tato pokročilá manipulace doplňuje širší spektrum forem dezinformací a bývá stále častěji využívána jako prostředek k vedení informačních operací, nezřídka kdy jako součást širšího hybridního válčení. Efektivně bojovat s tímto druhem manipulace klade vysoké nároky na konzumenty informací, a to jak ze strany použitých detekčních nástrojů, tak ze strany kognitivního lidského přístupu založeného na kritickém myšlení. Expanze a sofistikovanost obdobných manipulativních technik bude nadále pokračovat, a to v souvislosti s rozvojem moderních technologií a provázaností informačního prostředí. Přestože technika Deepfake není spojena pouze s bezpečnostně-vojenskými aspekty, nelze její vliv na informační operace a hybridní válčení opomíjet.

Koncept strategické komunikace získal na pozornosti zejména s událostmi spojenými s anexí Krymu a intervencí Ruské federace na východní Ukrajině, a je proto dominantně dáván do souvislosti s reaktivním potíráním dezinformací a propagandy či jiných elementů tzv. hybridní kampaně. Cílem textu je poukázat na širší potenciál nástroje strategické komunikace na podporu cílů v oblasti národní bezpečnosti a obrany státu, a to jako proaktivního úsilí a svébytného způsobu myšlení využívajícího informační účinek k prosazování národních zájmů. Na základě rešerše odborné literatury a koncepčních dokumentů identifikuje přínos strategické komunikace mimo oblast hybridního působení také v oblasti zahraničních vojenských operací, protipovstaleckého boje, protiteroristické politiky, odstrašení a krizového řízení. Osvětluje přitom informační, a zvláště kognitivní dimenzi těchto bezpečnostních hrozeb i způsobů jejich zvládání.

Redakce Vojenských rozhledů vám představuje článek RNDr. Pavla Štalmacha, MBA, bývalého prvního náměstka ministra obrany a předsedy Krizového štábu Ministerstva obrany, který v současné době působí jako pracovník Ministerstva obrany. Článek byl pod názvem "Hybridní hrozby - včera, dnes a zítra - pohled z Prahy" zveřejněn v časopise Czech Industry č. 3/2018.

Modernizace výzbroje a bojové techniky je jednou z cest navyšování bojového potencionálu ozbrojených sil a má dopady na všechny úrovně řízení ozbrojených sil. Jejím hlavním účelem je nahradit již zastaralou techniku za novou s cílem připravit ozbrojené síly na boj s novými výzvami budoucího bezpečnostního prostředí. V tomto ohledu hrají klíčovou roli nové technologie. Nejen Ozbrojené síly České republiky, ale také další členské sáty NATO a EU plánovaly v posledních letech ve střednědobém a dlouhodobém horizontu významné modernizační projekty s cílem připravit ozbrojené síly nejen na konvenční vojenský konflikt, ale i na nekonvenční, asymetrické a hybridní konflikty. Autoři zkoumají přístupy k modernizaci vybraných zemí a identifikují hlavní oblasti modernizace. V závěru je porovnána strategie vyzbrojování pozemních sil vybraných zemí se strategií vyzbrojování pozemních sil ČR.

Článek se věnuje problematice válčení. Jeho cílem je popsat a objasnit charakter válčení v jeho soudobém doktrinálním kontextu. Autoři článku se zaměřili na specifika jednotlivých forem válčení i jeho komplexnost v rámci anexe Krymu ozbrojenými silami Ruské federace v roce 2014. Ke zkoumání prezentovaného problému byly použity deskripce, obsahová a komparační analýza použitých zdrojů a doktrinálních publikací. Autoři došli k závěru, že komplexnost soudobého válčení vytváří pro stát a jeho ozbrojené síly vhodné podmínky k prosazení svých zájmů a dosažení strategických cílů. Hlavní přínos článku spočívá v poskytnutí informací, jež nenabízí odborná literatura, případně tyto nejsou součástí doktrinálních či jiných národních vojenských publikací.

Cílem tohoto přehledového článku je stručně popsat vývojové trendy v koncepčním pojetí fenoménu hybridního válčení a pokusit se o základní komparaci klíčových vlastností dvaceti významných konceptů s důrazem na vybrané západní, ruské a čínské teoretické koncepty. Podstatná část článku se dále věnuje bližší charakterizaci hybridního válčení se záměrem objasnit možný vztah tohoto typu válčení k aktivitám Armády České republiky. V souvislosti s významem hybridního válčení a hybridních hrozeb je článek doplněn o podstatná doporučení, které by měla Česká republika a Armáda České republiky reflektovat. Obsahový důraz i uvedené argumenty potvrzují, že nahlížet na fenomén hybridního působení a válčení jako na novum je velmi diskutabilní. Spíše než o nový koncept válčení, jde o nově akcentovaný termín "hybridní" popisující dlouhodobě známé kombinace používaných nástrojů moci.

Článek se zabývá možností využití simulačních technologií při výcviku studentů Univerzity obrany v taktické přípravě a hledá za pomocí experimentu odpověď na otázku, zda využití těchto prostředků přináší prokazatelnou efektivitu. Studenti 1. ročníku byli v rámci předmětu Příprava v poli náhodně rozdělení do 42 sekcí o přibližně stejném počtů členů a následně byli rozřazeni do 3 kategorií podle způsobu využití prvků živé a virtuální simulace. Všem skupinám v průběhu závěrečného cvičení byly přidělovány body za určitou taktickou činnost. Celkový počet dosažených bodů všech skupin byl podroben následnému statistickému šetření za pomocí jednofaktorové analýzy rozptylu dat, s cílem prověřit, zda mezi jednotlivými skupinami dochází k statisticky významným rozdílům. Přestože použití moderních simulačních technologií u studentů mělo pocitově pozitivní vliv na zlepšení kvality výcviku, za pomocí statistických metod se nepodařilo ve větší míře prokázat, že by docházelo ke statisticky významným rozdílům mezi zkoumanými skupinami. Výsledky experimentu ale do jisté míry ukazují, že určité rozdíly mezi jednotlivými skupinami opravdu existují, a proto nechává určitou příležitost k provedení obdobného, nebo rozsáhlejšího výzkumu, ve snaze podpořit atraktivitu vzdělávacího procesu u studentů vojenských škol.

Článek se zabývá možnostmi ochrany vnějšího perimetru statických vojenských objektů s využitím pozemních bezosádkových systémů, které mohou doplnit již existující ochranné prvky. Teoretická východiska a dosažené závěry byly experimentálně ověřeny v terénu při ochraně menší základny, s využitím UGS Taros Furbo a výpočtů Systému podpory taktických rozhodnutí. Systémem vypočítané trasy přesunu ochrany základny byly následně prakticky realizovány pěší hlídkou i autonomním UGS Taros Furbo, se zaměřením na průchodnost terénu a čas jejich překonání. Hlavním cílem článku je představit vojenské veřejnosti současné možnosti nasazení UGS Taros Furbo při ochraně statických vojenských objektů, jako jsou místa velení nebo základny. Jejich využitím se mohou značně snížit požadavky a nároky na nasazení pěších hlídek k ochraně vnějšího perimetru.

Článek analyzuje klíčové aspekty vývoje obranné politiky České republiky od roku 1989, s důrazem na roli strategické kultury. Text se zaměřuje na historické, politické a sociální faktory, které formovaly přístup České republiky k otázkám obrany a bezpečnosti. Zvláštní pozornost je věnována transformaci Armády České republiky, přechodu na profesionální model a reakcím na měnící se geopolitické hrozby. Součástí analýzy je také pohled na veřejné vnímání armády, vliv historických narativů na strategickou kulturu a vztah politických elit k otázkám obrany. Článek zdůrazňuje význam strategické kultury jako analytického rámce pro pochopení dlouhodobých trendů a vývoje obranné politiky, přičemž naznačuje možnosti budoucího výzkumu této problematiky v českém prostředí.

Článek vychází z pozic neorealismu, zejména pak S. Walta a J. Mearsheimera. Charakterizuje hlavní aktéry války na Ukrajině, kterou hodnotí jako konkrétní projev dlouhodobého geopolitického soupeření USA a RF v oblasti Černého moře. Připomíná dosavadní rozšiřování pozic a vlivu USA v této oblasti, které hodnotí jako nevynucenou expanzi na pozvání elit zemí, jež v době studené války spadaly pod SSSR nebo pod Varšavskou smlouvu. Ruské reakce byly stále podrážděnější a nakonec vyústily v hybridní válku se závažnými mezinárodními dopady. Závěrečným námětem jsou vojenské incidenty v této oblasti a bezpečnostní hrozby a výzvy, jež z nich vyplývají.

V článku je popisována problematika implementace konceptu hnut í odporu v rámci komplexního přístupu k zajištění obrany státu a jeho odolnosti. Jsou hledány základní podmínky nutné pro zavedení tohoto nástroje a provedena srovnávací analýza vybraných evropských zemí, které k budování hnutí odporu přistoupily. Článek dále popisuje strategické vymezení hnutí odporu v podmínkách ČR, legislativní vymezení hnutí odporu a jeho zakotvení v rámci mezinárodního práva, analyzuje vazbu hnutí odporu na jednotlivé fáze konfliktu, kategorizuje aktéry hnutí odporu, definuje jejich role a využívané metody vedení odporu. V závěru definuje nezbytné podmínky implementace hnutí odporu do bezpečnostního a obranného systému státu.

Článek se věnuje konceptu crowdsourcingu v prostředí sociálních sítí jako novému fenoménu zapojujícího civilní obyvatelstvo do zpravodajského procesu a umožňující využití jeho zpravodajského potenciálu během ozbrojeného konfliktu. Crowdsourcing civilního obyvatelstva je představen na příkladu intervence NATO během první občanské války v Libyi. Článek prezentuje jeho využití během zpravodajského procesu na strategicko-operační úrovni velení a řízení ozbrojených sil. Stanovuje jeho možnou definici jako zdrojového prvku zpravodajského procesu, přičemž je jako zdrojový prvek distinktivně oddělitelný od podobných zdrojových prvků.

V doktrínách hybridních aktérů Středního východu zaujímá raketová technika elitní postavení. Teze proliferace taktických balistických raket analyzuje čtyři modely - politický, technický, substituční a propagandisticky psychologický. Účinná redukce raketových technologií a techniky byla zjištěna v modelu politickém, kdy sankce a embargo omezují proliferaci raketové techniky. V technickém modelu, který hraje klíčovou roli, jsou limitujícími faktory raket vývoj a šíření vysoce energetických laserových zbraní. Model substituční dokládá použití taktických balistických raket jako nosičů improvizovaných zařízení. Významově je marginální, přestože zahrnuje cíle přinášející sekundární škody. Zkoumání v modelu propagandy a psychologie potvrzuje psychologický efekt na obyvatelstvo související se ztrátami, ale neovlivňující redukci raket.

Článek se zabývá povstaleckým strategickým konceptem "odporu bez vůdce". Byl vytvořen americkým zpravodajským důstojníkem plukovníkem Uliusem Louisem Amossem. Je užíván různými aktéry a je zkoumán v kontextu povstalectví a proti-povstalectví a souvisejících problémů (extremismus, terorismus apod.). Autor tohoto příspěvku se zabývá vývojovými tendencemi a silnými a slabými aspekty této strategie (včetně odvozených konceptů, jako je "džihád bez vůdce" apod.). Je vysvětlena jeho adaptace na moderní politickou a hybridní válku. Diskutovány jsou výzvy pro úspěšné potírání z hlediska bezpečnostní architektury (zpravodajství a agentury vymáhající právo, armáda, nestátní aktéři).

Cílem tohoto informativního článku je komplexně popsat příčiny vzniku a začlenění kybernetických sil a informačních operací do struktury Armády České republiky, včetně dalších významných konotací. Záměrem není prezentovat nové vědecké poznatky, ale poukázat na smysl existence kybernetických sil a informačních operací, jako nutné separátní složky Armády České republiky schopné reakce na dynamický vývoj bezpečnostního prostředí a neutichající rozvoj moderních technologií. Obsah a hlavní argumenty tohoto článku reflektují přechod od klasické formy válčení k platformě nové, reprezentované zejména kybernetickým prostorem a hybridní kombinací široké škály nástrojů moci s důrazem na informační operace.

Redakce Vojenských rozhledů vám představuje článek plukovníka Uwe Hartmanna, který v současné době působí v Naval Postgraduate School v Monterey, v Kalifornii. Článek byl pod názvem "The Evolution of the Hybrid Threat, and Resilience as a Countermeasure" zveřejněn na webových stránkách NATO Defence College v Římě. Anglická verze textu je k dispozici na adrese http://www.ndc.nato.int/news/news.php?icode=1083

Článek pojednává o aktuálním přístupu České republiky k fenoménu hybridních hrozeb a analyzuje zásadní nedostatky determinující efektivní čelení těmto hrozbám. V rámci komplexního přístupu je text doplněn o současný pohled Evropské unie a NATO k řešení problematiky hybridního působení nepřátelských aktérů. Shrnující komparace přístupů České republiky, Evropské unie a NATO poukazuje na nutnost vzájemné institucionální synergie mezi těmito subjekty. Jakkoliv jsou současné přístupy zmíněných subjektů poměrně dostatečně doktrinálně ukotveny, nadále přetrvává absence komplexního a zejména prakticky fungujícího aparátu a konkrétních operativních nástrojů, které by dokázaly čelit širokému spektru hybridních hrozeb.

Na základě metody obsahové analýzy, tato studie analyzuje vůbec první publikovanou bezpečnostní strategii Izraelských obranných sil, která byla zveřejněna v roce 2015. Hlavním cílem textu je nejen představit okolnosti vzniku a diskutovat hlavní cíle tohoto strategického bezpečnostního dokumentu, ale také nastínit širší geopolitický kontext, z něhož vzešel. Autoři argumentují, že dokument akcentoval především dvě oblasti - použití síly a budování kapacit izraelské armády. Mimo jiné publikování strategie mělo plnit také odstrašující efekt. V závěru autoři srovnávají plán Gideon a na něj navazující plán Tnufa a poukazují na značný význam, který má při implementaci takového dokumentu konsenzus politických a vojenských elit, a také se zamýšlejí nad tím, jaké poučení a inspiraci lze z tohoto případu čerpat v našem geografickém prostoru v průběhu procesu formulování či reformulování strategických bezpečnostních dokumentů.

Článek hodnotí informační válku v rámci vojenské strategie se zaměřením na konflikt na Ukrajině. Klíčový je vliv informačních operací (šíření desinformací a klamání) jako strategického nástroje. Autor pragmaticky analyzuje informační válku z hlediska vojenského umění a jako část aplikované strategie využité k podpoře bojových operací. Rovněž identifikuje fázi informační války vůči fázi konfliktu. Dále předpokládá a potvrzuje tezi, že informační operace jsou vedeny oběma vnějšími aktéry (USA i Ruskou federací) s cílem podpořit bojové operace tamních spojenců. Oba tito vnější aktéři, včetně jejich hlavních představitelů však vedou informační válku především s cílem podpory vlastních zájmů. Jde o případovou studii podle neorealistického pojetí mezinárodních vztahů. Tomu odpovídá význam rovnováhy moci, snahy aktérů o vyvažování a zásadní vliv vnějších aktérů na vývoj konfliktu.

Článek pojednává o významu střednědobého modernizačního programu maďarské vlády Zrínyi 2026 a jeho dopadu na vojenskou bezpečnost v regionu. Hlavními důvody pro přijetí programu Zrínyi 2026 jsou migrační krize, hrozby hybridní války a odstoupení od smlouvy INF (Smlouva o likvidaci raket středního a kratšího doletu). Na základě srovnání polských a maďarských obranných sil analyzuje článek význam vojenské bezpečnosti ve střední Evropě. Analýza se zabývá organizačními a právní změnami a nákupem výzbroje. Cílem maďarského programu je změnit nejen vybavení, ale i strukturu a organizaci. Velitel maďarských obranných sil byl oddělen od ministerstva obrany. Maďarský program deklaruje zvýšení počtu rezervních sil na dvacet tisíc a počtu personálu v aktivní službě přibližně na třicet osm tisíc. V rámci modernizace budou vojenské síly vybaveny novou výzbrojí.

Válka na Ukrajině se stala celosvětovou záležitostí, jež je podrobně sledována a hodnocena vojenskými experty i médii již od svého počátku. Cílem tohoto článku je poukázat na některé specifické aspekty průběhu konfliktu na Ukrajině v jeho úvodních fázích. V úvodu článku se autor zabývá překvapivým vývojem tzv. "speciální vojenské operace" vedoucím ke změně původních plánů Ruska. V dalších částech diskutuje způsob použití sil válčících stran v jednotlivých doménách, věnuje se aplikaci principů válčení a pojednává o možných příčinách operačních neúspěchů ruských vojenských sil. V článku jsou použita data především z otevřených zdrojů. Při jeho sestavování byla využita analýza, komparace, dedukce a syntéza. Celkovým záměrem autora je nabídnout čtenářům jeden z možných pohledů na probíhající konflikt a motivovat je k přemýšlení o podstatě a charakteru války.

Článek se zabývá základními charakteristikami a takticko-technickými požadavky na taktický bezpilotní vzdušný systém (TUAS), jehož zavedení do výzbroje AČR se plánuje v nejbližších letech. Na základě výsledků porovnání požadavků AČR s parametry odpovídajících TUAS se jako nejvhodnější varianta pro AČR jeví systémy Hermes 900 a Heron izraelské výroby. Oba letouny mohou představovat komplexní řešení v této oblasti, s dlouholetou tradicí výroby, výzkumu a vývoje, splňující rovněž požadavky na TUAS v rámci NATO i akreditaci evropského provozu. Rozhodujícím parametrem výběru, mimo bezpečnostní rizika a kompatibilitu, je ale také pořizovací cena. Hlavním cílem článku je přinést pohled na danou problematiku ze širšího kontextu a najít možná východiska spolu se zhodnocením výhod a nevýhod jednotlivých navržených variant.