Fulltextové hledání

Státy by se měly vyhnout svévoli v procesu rozhodování o zahraničních bojovnících úpravou jejich stávající legislativy zahrnující trestní stíhání zahraničních bojovníků. Autorizační režim jako je v Polsku může nabídnout vyšší garance, kontrolu i monitoring středně a vysoce nebezpečných jednotlivců zatímco nabídne státům přímé cílení preventivních a mitigačních strategií. Státy by měly vytvořit transparentní a jasný rámec pro posuzování žádostí o vycestování k boji se zákonem danou diskrecí pro státní orgány, což umožní odmítat žádosti pro politické, sociální nebo i ekonomické důvody.

Článek se zabývá fenoménem džihádistických zahraničních teroristických bojovníků z perspektivy zemí středovýchodní Evropy. V odborné literatuře i v mezinárodním právu se pojem "zahraniční teroristický bojovník etabloval" v posledním desetiletí. V současnosti jsou v globálním rámci sledovanou entitou džihádističtí zahraniční terorističtí bojovníci. Představují bezpečnostní hrozbu i pro země Visegrádské skupiny, a to jak z hlediska cestování přes jejich území, tak i z hlediska radikalizace domácích džihádistů. Několik dosavadních případů v zemích středovýchodní Evropy však zatím nepředstavuje tak závažnou hrozbu, jakou je tento fenomén v západní Evropě. Nicméně Polsko, Maďarsko, Slovensko i Česká republika přijaly důležitá legislativní opatření k eliminaci této hrozby.

Tento článek se zabývá fenoménem českých zahraničních bojovníků v ukrajinském konfliktu, a to především z hlediska využití v propagandě a z pohledu českého trestního práva. Obě témata jsou vzájemně propojena, protože podle českých zákonů může být působení v zahraniční armádě nebo v teroristických subjektech trestáno. Na druhé straně lze zahraniční bojovníky hodnotit jako důležitý prvek propagandy a jejich účast v konfliktu může posílit politickou pozici válčící strany. Toto napětí mezi právními dopady a propagandistickým využitím představuje hlavní téma tohoto článku. Koncepce hybridního válčení tvoří rámec aktuálního vývoje. Autor dochází k závěru, že právní důsledky představují pouze omezenou překážku pro propagandistické využití.

Dosavadní výzkumy o Číně a Tchaj-wanu se zabývají primárně současnými stavy bilaterální vztahů, armádních doktrín a podobně. Malá pozornost se však věnuje následkům potenciální války mezi Čínou a Tchaj-wanem. Článek zkoumá podmínky pro vznik a činnost guerilly s para militantními prvky na Tchaj-wanu v situaci, kdy Čína Tchaj-wan ovládne. Analýza vychází ze současného obecného, kulturně-sociálního, politického, geografického a technologického prostředí. Podstatnou částí analýzy je také rozprava o potenciálu městské guerilly. Článek vychází z akademických textů, analýz a dat, informací a průzkumů relevantních pro hlavní otázky článku. Těmi jsou potenciál vzniku, udržitelnosti a efektivity guerilly. Článek přichází s nálezy, argumentující poměrně vysoký potenciál vzniku guerilly především díky příhodným podmínkám Tchaj-wanu a možnou efektivitu a udržitelnost v závislosti na existujících proměnných, které však potenciál mohou i limitovat.

Tato studie podává souhrnný přehled o tvorbě mezinárodní bezpečnostní architektury a její činnosti v podobě jejich dvou hlavních pilířů, tj. Organizace spojených národů a Severoatlantické aliance v regionu Blízkého a Středního východu. V rámci mezinárodních bezpečnostních vztahů se jedná o region velmi nestabilní a konfliktní, kdy tato nestabilita trvá prakticky od založení státu Izrael v roce 1948. Globální OSN, její celková činnost a význam, zejména humanitární a mírotvorná činnost nejen pro oblast Blízkého a Středního východu, je velice přínosná, a to po celé období studené války až do současnosti. NATO jako bezpečnostní organizace patří mezi významné světové aktéry ovlivňující současné mezinárodní bezpečnostní vztahy. Obě tyto organizace svoji činností představují zásadní prostředek k zajištění světového míru a bezpečnosti.

Probíhající válka na Ukrajině je Ruskem prezentovaná pojmem speciální vojenská operace, jejíž cíle byly prezentovány ruským prezidentem Putinem ve smyslu demilitarizace a denacifikace Ukrajiny. V širším kontextu se za tímto pojmem skrývá imperiální snaha Ruska útočnou a agresivní válkou prosadit a udržet si své mocenské postavení a vliv v regionu. Autoři vymezují zásadní rozdíl mezi speciální operací a tzv. speciální vojenskou operací v kontextu soudobé interpretace Kremlu. Dále argumentují způsob, kterým se Rusko snaží obhájit válku a diskutují její realitu z pohledu mezinárodního práva.

Válka na Ukrajině se stala celosvětovou záležitostí, jež je podrobně sledována a hodnocena vojenskými experty i médii již od svého počátku. Cílem tohoto článku je poukázat na některé specifické aspekty průběhu konfliktu na Ukrajině v jeho úvodních fázích. V úvodu článku se autor zabývá překvapivým vývojem tzv. "speciální vojenské operace" vedoucím ke změně původních plánů Ruska. V dalších částech diskutuje způsob použití sil válčících stran v jednotlivých doménách, věnuje se aplikaci principů válčení a pojednává o možných příčinách operačních neúspěchů ruských vojenských sil. V článku jsou použita data především z otevřených zdrojů. Při jeho sestavování byla využita analýza, komparace, dedukce a syntéza. Celkovým záměrem autora je nabídnout čtenářům jeden z možných pohledů na probíhající konflikt a motivovat je k přemýšlení o podstatě a charakteru války.

Masakr v Buče vyvolává otázku, zda ruská armáda předurčuje své vojáky k protiprávnímu násilí na civilistech? Tento článek vychází z předpokladu, že bez ohledu na vyšší rozkazy, pachatelé násilí musí překonat psychologické zábrany, jež si v průběhu socializace vytvořili, tzv. "morální odpoutání". Psychologický mechanismus "morálního odpoutání" na jednu stranu umožňuje vojákům legálně zabíjet v boji, na druhou stranu ale také odbourává zábrany vůči násilnému jednání na civilistech. Povinností ozbrojených sil tak je nejen připravit vojáka k boji a zabíjení, ale také již během výcviku předcházet protiprávnímu násilí. Případ ruské armády ukazuje, jak formální úsilí předcházet morálnímu odpoutání a porušování mezinárodního humanitárního práva (MHP) nedokázalo efektivně překonat překážky v podobě institucionální kultury a nedostatečného lidského kapitálu.

Článek se věnuje problematice tureckého vývoje a použití ozbrojených bezpilotních prostředků v kontextu zvýšené mediální pozornosti vyvolané jejich nasazením v několika konfliktech. Autoři v úvodu představují klasifikaci bezpilotních prostředků, a dále pak sledují vývoj a operační nasazení průzkumných a bojových dronů v minulosti. Následná stěžejní část práce se věnuje tureckému vývoji a použití ozbrojených dronů. Text analyzuje produkci hlavních tureckých společností, export a nasazení jejich produktů v nedávných konfliktech. Autoři v závěru textu diskutují úroveň turecké produkce, kterou srovnávají s lídrem na poli ozbrojených dronů, Spojenými státy. Srovnání odhaluje nedostatečnou vyspělost současné generace dronů i přetrvávající závislost na dodávkách komponentů ze zahraničí.

Cílem článku je demonstrovat možnosti využití databáze "Armed Conflict Location & Event Data Project" pro analýzu vnitrostátních konfliktů na příkladu současného Mali. Na makro-úrovni článek zejména analyzuje geografické šíření konfliktu a jeho základní kvantitativní charakteristiky (počty obětí různých typů incidentů). Na mikro-úrovni se pak zaměřuje na region Mopti a kromě základní geografické distribuce analyzuje interakce jednotlivých ozbrojených skupin působících v oblasti.

Hlavním cílem tohoto článku je pojednat v kontextu vybraných bezpečnostních intencí o světovém míru jakožto idealistickém fenoménu, který je v současném dynamicky se měnícím prostředí determinován mnoha faktory. Záměrem není komparovat jednotlivé filozofické teorie, ale poskytnout vybrané syntetické bezpečnostní ukazatele, které mohou pomoci měřit stav bezpečnostního prostředí. Na základě uvedených argumentů lze vypozorovat trend poklesu reprezentovaného míru související také s nárůstem aktivit teroristických skupin a obecně nadnárodních hrozeb. V článku je také zdůrazněna aktuální poměrně rigidní role organizace OSN ve vztahu ke globálnímu míru. Na mezinárodní společenství a světový mír mají významný vliv především vzájemné vztahy a soupeření velmocí. U budoucích konfliktů bude nadále více patrný přechod od fyzické podoby válčiště k platformě imaginární, reprezentované zejména kybernetickým prostorem.

V řadách tzv. Da´iš (arabský akronym pro tzv. Islámský stát na území Iráku a Sýrie) dnes bojuje až 1 500 osob s marockým státním občanstvím, což ze sunnitského království na severu Afriky činí (mimo Tuniska) jednu ze zemí, z níž odcházejí bojovníci ovlivnění myšlenkami radikálního ozbrojeného islamismu do syrsko-iráckého regionu zmítaného proxy válkou. Do roku 2014 marocké úřady džihádistům odcházejícím ze země nebránily, aby vstoupili do řad ozbrojené opozice proti syrskému prezidentu Asadovi. Postupem času se však zejména aktuálně potýkají s problémem, jenž se může velmi snadno obrátit vůči nim, resp. proti marocké společnosti jako celku. Jedná se o rozkrývání nebezpečných sítí rekrutů cílících na nejvíce rizikové sociální skupiny v zemi. Do království se současně navracejí mnozí z marockých občanů, kteří aktivně působili se zbraní v ruce právě na zmíněném syrsko-iráckém bojišti. I tyto faktory v současnosti nutí Maroko k tomu, aby redefinovalo nástroje své národní bezpečnostní strategie a uplatnilo nový přístup vůči této rizikové skupině, na niž pouhá represe velmi pravděpodobně platit nebude. Vhodným nástrojem by mohla být ucelená strategie de-radikalizace napomáhající toliko potřebné integraci vracejících se bojovníků z řad Da´iš do vlasti.

Partyzánské a paramilitární skupiny operující na území Kolumbie představují posledních padesát let zásadní bezpečnostní hrozbu pro celý region. Zatím nejúspěšnějším pokusem o uzavření mírové smlouvy mezi vládou a povstalci je mírový proces v letech 2012-2016, který vyvrcholil dohodou mezi kolumbijskou vládou a skupinou Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia - Ejército del Pueblo. Tato práce se zabývá dynamikou mírového procesu s kolumbijskými partyzánskými skupinami a sleduje faktory, jež přispěly k eskalaci či deeskalaci konfliktu a vedly tak buď k úspěchu či selhání demobilizace povstalců. Analýza procesu demobilizace ukázala na řadu faktorů, které indikují protichůdné jednání na obou stranách, kdy obě strany v průběhu vyjednávání mobilizovaly své síly a porušovaly dané úmluvy. Jako jeden z hlavních důvodů tohoto jednání lze určit absenci silného garanta.

Vede integrace Gruzie do bezpečnostních struktur Severoatlantické smlouvy (NATO) k zajištění plného členství? Gruzie se od zisku nezávislosti v roce 1990 pokouší vymanit z vlivu Ruské federace a stát se členskou zemí NATO. Gruzínská cesta do Severoatlantické aliance je však komplikována vnitropolitickými problémy a zahraničněpolitickými vztahy s Ruskem. Spory mezi vládou a separatistickými regiony podporovanými Ruskou federací vedly v roce 2008 k ruské invazi do Gruzie. Rusko považuje oblast jižního Kavkazu za strategickou oblast svých zájmů, a proto potlačuje gruzínské snahy o vstup do NATO a snaží se v zemi uplatňovat svůj vliv. Současná gruzínská vláda přesto pokračuje ve své politice zaměřené na budoucí členství v NATO. Klíčovými faktory pro přijetí jakékoli nové země do NATO je však posuzováno s ohledem na posílení Aliance a zvýšení bezpečnosti a stability v Evropě jako základním cílem politiky rozšiřování NATO.

Článek se zabývá problematikou rekrutování džihádistů z Balkánského poloostrova a zkoumá opatření, které vlády v daném regionu učinily k potlačení problému. Dosavadní výzkum naznačuje, že za bezprecedentním poklesem v počtu nově rekrutovaných džihádistů byly první ztráty ISIS, vyčerpání první vlny entusiastických rekrutů a návraty prvních zklamaných bojovníků domů, stejně jako změny ve veřejných politikách a veřejném diskursu (politickém narativu, narativu islámských komunit i v masmédiích).

V květnu 2017 obsadili islamisté jihofilipínských separatistických skupin Abú Sajjáf a Maute město Marawi na ostrově Mindanao. Pětiměsíčních bojů se zúčastnilo více než 3 000 příslušníků ozbrojených sil proti asi 1 000 džihádistům. Na straně islamistů se bojů zúčastnilo několik desítek zahraničních bojovníků, kteří potvrdili panislámský étos ideologie Islámského státu v této části světa. Filipínské jednotky, nebyly na charakter bojů v urbanizovaném prostředí proti motivovaným a zkušeným militantům připraveny. Nedostatky se projevily ve výcviku k vedení operací v silně zastavěném území, nízké úrovni koordinace a v omezených schopnostech zpravodajské podpory technickými prostředky průzkumu. Bylo rozhodnuto vytvořit velitelství speciálních operací, kterému jsou podřízeny všechny filipínské jednotky zvláštního určení. Zkušenosti z konfliktu iniciovaly změnu doktrinálního přístupu, který se zaměřuje na vzdušnou podporu, která by omezila ztráty vlivem nepřesného bombardování a akvizice technologicky vyspělých prostředků průzkumu a zbraňových systémů.

Tanky s protitankovými zbraněmi v modernizovaných a inovovaných typech budeme potkávat na bojišti v horizontu příštích nejméně 20 let k eliminaci obrněných cílů a živé síly nepřítele, a to za využití chytré munice. Postupující elektronizace a digitalizace tanků umožňuje lepší přehled o bojišti a součinnost s ostatními prvky bojových uskupení. K ochraně osádky byla vyvinuta aktivní ochrana - reaktivní pancíř, zbraňové systémy ničící protitankové řízené střely ještě za letu a kompozitní pancíře. Vytvořením bezpečného perimetru s aktivní obranou jsou tanky schopny protitankovým zbraním odolat. Přesto USA hledá náhradu za tanky 3. generace Abrams ve strojích bez osádky, avšak Ruská federace konvenční tank s osádkou posiluje moderními technologiemi. Přílišná elektronizace, např. tanku 4. generace Armata, nemusí být vzhledem automatickému nabíjení vždy prospěšná.

Výzkum popsaný v tomto příspěvku se uskutečnil v rámci institucionálního výzkumného záměru Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany, Česká republika, jehož název je strategické alternativy (STRATAL). Příspěvek analyzuje vývoj české obranné politiky od roku 2017 do poloviny roku 2018. Autoři hodnotí klíčové hnací síly změn ve vnějším prostředí (bezpečnostní hrozby, strategickou autonomii EU, transatlantickou vazbu). Ve druhém kroku posuzují opatření prováděná v politické, vojenské, správní, ekonomické a společenské oblasti v reakci na tyto hybné síly a vyzdvihují některá rizika související s účinnou tvorbou a realizací obranné politiky.

Tento text se zaměřuje na český obranný průmysl a jeho roli v obranné politice České republiky. Základním cílem článku je krátké představení možností českého obraného průmyslu, přičemž hlavní zaměření vede ke zjištění, zda a jakým způsobem je schopen pokrýt poptávku po základní výzbroji a výstroji. Zkoumány jsou základní položky, které jsou potřeba pro bojeschopnost vojáků v poli a zároveň schopnost je vyvinout, vyrobit a distribuovat na českém území.

Příspěvek se zabývá psychickou zátěží tak, jak ji subjektivně vnímají čeští vojáci a jejich rodiny v průběhu zahraničních misí a po návratu z nich a dále seznamuje s nutnou přípravou vojáka a jeho rodiny na tuto zátěž. Výzkumná část byla zpracována na základě devíti hloubkových rozhovorů s vojáky s různou zkušeností se zahraničními operacemi. Data byla analyzována metodou zakotvené teorie. Výsledky ukázaly, že účast na operacích je hodnocena převážně pozitivně, především díky profesnímu rozvoji. Operace přináší specifické stresory, kde kromě kritických situací působí především stres spojený s odloučením od rodiny a ponorková nemoc. Tyto stresory zvládají vojáci díky kontaktu s rodinou, dobrému kolektivu, volnočasovým aktivitám a podpoře v podobě kaplana či psychologa. Po operaci se velmi různí doba adaptační fáze. V ní se objevuje problém znovunavázat kontakt s dětmi, adaptace na rutinní život a také závist okolí, kterou považují vojáci za "české specifikum" spojované s malou pozitivní propagací AČR.

Od loňského března zmítají Středoafrickou republikou (SAR) násilnosti. Poté, co muslimští bojovníci z hnutí Séléka odstranili křesťanského prezidenta Francoise Bozize, vypukl boj křesťanských milic s muslimským obyvatelstvem. Prozatímní vláda muslima Michela Djotodii údajně záměrně vraždila civilisty, včetně žen, dětí a starců. V prosinci 2013 byli z rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN vysláni do země francouzští vojáci. Jejich kontingent o síle 1600 mužů měl pomoci vojskům Africké unie chránit civilní obyvatelstvo. Násilí se však zatím nedaří zastavit. Počet lidí, kteří utíkají z oblastí bojů, dosáhl téměř jednoho milionu. Zhruba 935 tisíc Středoafričanů se skrývá v buši či hledá pomoc u svých příbuzných. Z metropole Bangui uprchla až polovina obyvatel, 60 procent nich tvoří děti, uvádí Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky UNHCR.

Článek se zabývá problematikou kybernetické bezpečnosti, kybernetické obrany a operací v kybernetickém prostoru s důrazem na rezort obrany. Článek navazuje na dříve provedenou analýzu úkolů, které stojí v oblasti kybernetické obrany a navrhuje rozdělení působností aktérů. Požadované schopnosti jsou odvozeny z úkolů stanovených právním řádem, vyplývajících z členství v NATO a EU a především staví na vytvořených strategických a operačních scénářích. Komparací požadovaných schopností a aktuálního stavu navrhuje řešení, umožňující uvedení do souladu obranu v kybernetickém prostoru s obranou České republiky, zajistit obranu kybernetického prostoru a integrovat kybernetické schopnosti do společného vedení operací.

Cílem článku je analýza a deskripce změn v konceptu hybridní války, který prošel během více než dvou dekád od svého vzniku řadou modifikací. Ruský zásah na Ukrajině v roce 2014 vedl u řady autorů k jeho zásadní redefinici, která se odráží i v současných pohledech na problematiku hybridních válek a hybridních hrozeb. Koncept hybridní války byl již v minulosti vystaven kritickým pohledům, neboť jeho problematická validita i snaha aplikovat jej na konflikty probíhající v minulosti, poněkud deformovala jeho původně inovativní obsah. V tomto kontextu lze argumentovat, že přiřazení dalších dimenzí a témat, jako jsou ekonomické faktory, ideologická subverzivní činnost apod., přináší riziko přílišné expanze záběru tohoto konceptu, které jde výrazně nad rámec fenoménu války a použití vojenské síly v ozbrojených konfliktech. Autor dochází k závěrům, v nichž upozorňuje na skutečnost, že definice hybridní války nemalou měrou podléhají dobovým potřebám, což jen ve výsledku otupuje explanační potenciál.

Článek se věnuje srovnání zahraniční politiky G. W. Bushe ml. a Baracka Obamy z hlediska technologického využití vojenské síly. Odklon od nasazování pozemních sil k využití cíleného zabíjení pomocí dronů je demonstrován na třech amerických vojenských operacích - Operace Enduring Freedom, Operace Iraqi Freedom a Operace Inherent Resolve. Posun od bombardérů k dronům měl různé důvody, především pak měnící se charakter hrozby. Autoři si kladou otázku, proč a jakým způsobem se změnil boj USA proti globálnímu terorismu z hlediska vojenských technologií a jakým způsobem je tato změna reflektována v boji proti hrozbě Islámského státu.

Chemické vojsko Armády České republiky respektuje nové přístupy a výzvy, které směřují k lepšímu a dokonalejšímu plnění úkolů spadajících do kategorie ochrany proti zbraním hromadného ničení a chemického zabezpečení ve vojenských operacích. Úspěšná ochrana proti působení zbraní hromadného ničení a průmyslových nebezpečných látek a zároveň plnění úkolů chemického zabezpečení ve všech typech vojenských operací je stále aktuální výzvou pro jednotky, útvary a svazek chemického vojska Armády České republiky. Technická a technologická zdokonalení vojenské techniky a materiálu, která byla v nedávné době úspěšně završena celou řadou ukončených inovačních projektů, v drtivé většině přispěla ke zvýšení operačních schopností. V některých případech však požadovaná schopnost změněna nebyla anebo byla zhoršena. Článek pojednává o zásadních výsledcích studie, kterou autoři k předmětné problematice v roce 2015 zpracovali.

Článok sa zaoberá politickým a vojenským riešením otázky Islamského štátu od vzniku anti­ISIS koalície v lete 2014 až po marec 2016 na území Iraku a Sýrie. Popisuje jednotlivé kroky, ktoré boli podniknuté v tomto rozmedzí osamote či v rámci koalície, pričom za zlomový bod považuje novembrové teroristické útoky v Paríži, preto sa jedná o komparáciu politiky Francúzska pred a po útokoch. Dôležitou súčasťou článku je taktiež riešenie sýrskej krízy, do ktorej sa Francúzsko aktívne zapája s cieľom upokojiť situáciu v Sýrii a pretvoriť ju na demokratickú krajinu bez prezidenta Asada.

Cílem textu je představit vývoj konfliktu na Ukrajině v kontextu aktuální diskuze o rozsahu a charakteru ruského zásahu v krizových regionech. Zkoumána je teze o aplikaci hybridní války v tomto prostoru ruskou stranou, uplatnění nových vojenských metod a strategických postupů. Představeny a zhodnoceny jsou argumenty, které oponují názoru o výrazných změnách v charakteru ozbrojených konfliktů, které měly být v případě obsazení Krymu a bojových střetech ve východních oblastech Ukrajiny demonstrovány a to s přihlédnutím ke stavu a možnostem jednotlivých aktérů.

Text se věnuje problematice současného konfliktu v Sýrii a Iráku, který vedl až k vytvoření tzv. Islámského státu, jedné z největších bezpečnostních hrozeb sou­časného světa. Vznik tohoto kvazistátního útvaru na pozadí občanské války v Sýrii a stále ještě nevyřešeného konfliktu v Iráku je důsledkem participace velkého počtu vnitřních i vnějších aktérů. Způsob jejich participace a zejména jejich cíle se přitom často diametrálně odlišují a navzdory sporadické shodě v některých dílčích bodech je nejednotný postup lokálních a externích sil proti hrozbě Islámského státu tím hlav­ním důvodem, proč toto radikální uskupení nebylo zlikvidováno či alespoň výrazně potlačeno. Cílem textu je především vysvětlit a analyzovat hlavní motivy a cíle všech významných aktérů podílejících se na tomto konfliktu a popsat způsob, jakým se odrážejí na jeho dynamice. Díky tomu lze výrazně zvýšit přehled čtenářů v této velice chaotické, nepřehledné a často dezinterpretované situaci na Blízkém východě.

Během arabského jara v roce 2011, když začaly protesty proti syrské vládě, bylo Rusko jedním z nejsilnějších podporovatelů režimu prezidenta Bašára Asada, který obhajoval právo užití vojenské síly ve snaze předejít povstání a zlomit jakýkoliv odpor. V současné době představuje Ruská federace jedinou mocnost, která posky­tuje syrskému režimu prominentní diplomatickou ochranu a posílá mu dodávky zbraní, ačkoliv Moskva stále mluví o potřebě rovnováhy mezi soupeřícími stranami v Sýrii. Hlavním cílem článku je analyzovat motivy zahraniční a bezpečnostní politiky Ruské federace v podpoře syrského prezidenta Bašára Asada na pozadí ruských zájmů a vlivu norem. V teoretické rovině je článek založen na kombinaci přístupů konvenčního konstruktivismu a racionalismu, které ve vztahu k moti­vům ochrany a obhajoby vládnoucího režimu v Sýrii ze strany Ruska odráží řadu zásadních poznatků.

Článek se zabývá principem legality uplatňovaným při realizaci policejní ochrany vykonávané Vojenskou policii ve prospěch ozbrojených sil spojeneckých států Severoatlantické smlouvy při poskytování podpory hostitelskou zemí na území České republiky. Na základě analýzy současného stavu předmětné problematiky, zahrnující také ověření platné právní úpravy, jsou identifikována slabá místa v zabezpečení ochrany ozbrojených sil vysílajícího státu. V závěrečné kapitole jsou zpracovány návrhy pro diskusi odborníků nad vyhodnocením aktuální efektivity a komplexnosti úpravy působnosti Vojenské policie k provádění takové policejní ochrany.