Fulltextové hledání

V závěru článku s názvem "Soudobé pohledy na vojenské klamání"(viz VR 3/2011) bylo avizováno, že bude čtenářům nabídnuto pokračování v úvahách o tomto fenoménu vojenského umění. Tentokrát nepůjde o interpretaci úvah na vlnách amerických tezí obsažených v Joint Publication 3-13.4, Military Deception z roku 2006, resp. v inovované verzi z roku 2012 (viz některé myšlenky, uvedené v druhé části výše citovaného článku, nebo v článku "Vojenské klamání", zveřejněném ve VR 2/2012), ale bude snahou tuto oblast popsat z jiného úhlu pohledu, což nemusí být v souladu s oficiálními názory tvůrců vojenských doktrín.

Ruská armáda prochází změnou pojetí možného ozbrojeného konfliktu. Nepřipravuje se na jeden velký konflikt jako tomu bylo v období bipolárního světa, ale hlavní důraz je položen na zasazení sil oblastech ruského zájmu, tj. v postsovětských republikách. Ruské ozbrojené síly by měly být schopné účastnit se současně až tří regionálních konfliktů. Proto v ruské armádě probíhají nepřetržitě organizační a technologické změny. Součástí budování moderních ozbrojených sil je i akvizice francouzských plavidel třídy Mistral. Téma je zvlášť aktuální v kontextu ukrajinské krize.

Evropa je námořním kontinentem, jehož ekonomické zájmy a bezpečnost může být zajištěna pouze silou na bázi vojenského námořnictva. Česká republika jako taková sice není námořním státem, ale je členskou zemí NATO a EU a spolupodílí se na tvorbě společné bezpečnostní politiky. Vojáci AČR se mohou zúčastňovat společných "joint" vojenských operací, kde jednou ze součástí společných sil je i námořní složka. Ve společných mezinárodních institucích a štábech pracuje řada občanů ČR, pro které je nezbytný širší rozhled, včetně znalosti integrované námořní strategie EU, a jejichž přínos posiluje pozici ČR na mezinárodní úrovni. Tento příspěvek pomocí kritické geopolitiky kontextuálně zkoumá prostor a moc - evropský prostor a námořní moc. Jeho cílem je ukázat, jaký druh projekce námořní síly nejlépe odpovídá bezpečnostním otázkám, kterým čelí současná evropská národní vojenská námořnictva, jež v naprosté většině přispívají k naplňování cílů EU a NATO. Stať také věnuje rozsáhlou pozornost ruské vojenské námořní strategii.

Ruský zásah na Ukrajině změnil bezpečnostní situaci v celém baltském regionu, dlouhodobá přítomnost jednotek NATO v Lotyšsku se stala pro Lotyšskou republiku životně důležitou. Jak důsledky tohoto zásahu ovlivnily současnou obrannou politiku Lotyšska rozebírá ve své studii publikované v Policy Paper 2/2014 výkonný ředitel Střediska bezpečnostního a strategického výzkumu lotyšské Národní obrané akademie Janis Berzinš. Jde o nový způsob války, o válku nové generace, která dosahuje svých cílů více méně bez použití ozbrojeného násilí, nátlakem a ovlivňováním, skrytými operacemi. Redakčně zkráceno a upraveno. Anglický originál studie je dostupný na http://www.naa.mil.lv/~/media/NAA/AZPC/Publikacijas/PP%2002-2014.ashx. Přestože studie vznikla v dubnu 2014, redakce ji předkládá pro nadčasovost a obecnější platnost.

V současném období lze zaznamenat znatelný pokrok ve společném úsilí NATO a EU při řešení bezpečnostních otázek. Užší spolupráci mezi oběma organizacemi nastartovala paradoxně až ekonomická krize v kombinaci s nárůstem nebezpečí vzniku ozbrojených konfliktů, zvláště pak na území evropského kontinentu. Zcela logicky tato situace vyústila v závěr, že zajištění komplementarity mezi NATO a EU se stává existenční nutností a pouze provázání unijní a alianční bezpečnostní a obranné politiky může přinést žádoucí efekt při udržování globální i lokální bezpečnostní stability.

Investice do společné infrastruktury NATO představují významnou oblast spolupráce mezi členskými státy Severoatlantické aliance a jsou základním pilířem plánování jejich společné obrany. Za účelem organizace a koordinace tohoto významného úkolu disponuje NATO Programem bezpečnostních (obranných) investic NATO (NSIP - NATO Security and Investment Programme), který Alianci slouží k zabezpečení nezbytných zdrojů k pokrytí investic tohoto typu. Cílem článku je popsat fungování programuNSIP, vymezit jeho moderní historii, ohodnotit současný stav jeho užívání členskými státy a zformulovat návrhy opatření, které by v budoucnu umožnily ČR lépe využívat společné zdroje tohoto programu.

Vlastnosti a chování bezpečnostního systému České republiky je závislé na kvalitě lidského potenciálu, který je součástí institucí zajišťujících bezpečnost v nejširším slova smyslu. Na přípravě personálu jednotlivých součástí bezpečnostního systému, jak jej definuje Bezpečnostní strategie ČR (2011), se podílí vysoké a střední školy, výcviková zařízení, vědeckovýzkumné instituce, a rovněž i samotní zaměstnavatelé. Kapacita vzdělávacích institucí překračuje poptávku praxe. Koordinace jejich činnosti a obsahu výuky se řídí dvanáct let starým koncepčním dokumentem, který již vyžaduje novelizaci. Článek rozebírá tyto i další aspekty a poukazuje na směry a možnosti řešení některých problémů, které přináší současná praxe, ale i některé výzvy budoucnosti.

Článek řeší mezeru v literatuře týkající se efektů a důsledků nedostatku vody a možného konfliktu o vodu. Téma má jasné vojenské implikace. Odborníci poskytují dosti pesimistické prognózy týkající se situace se sladkou vodou na planetě. Jako užitečný nástroj se jeví modely včasného varování a soubor indikátorů včasného varování. Autor se zabývá danou tematikou hlavně z hlediska úrovně České republiky.

V rámci procesu adaptace Severoatlantické Aliance na výzvy vnitřního i vnějšího prostředí prochází tato organizace téměř permanentní transformací. Lisabonský summit v roce 2010 představuje další významný mezník tohoto procesu spojený s realizací významných strukturálních reforem, jejichž smyslem je posílení funkčnosti aliančních struktur při zajištění hospodárnějšího způsobu prováděných činností. Cílem příspěvku je představit rámec aliančních strukturálních reforem a jejich očekávané cíle, zhodnotit míru jejich naplnění a identifikovat zkušenosti, které mohou přispět k vytváření nejlepší praxe při provádění strukturálních změn komplexních organizací.

Článek se zabývá důvody zájmu NATO o energetickou bezpečnost a hlavními úkoly, které Aliance v této souvislosti plní. Zvláštní pozornost věnuje energetické závislosti evropských členských států Aliance, zvyšování strategického přehledu o energetické bezpečnosti, ochraně kritické energetické infrastruktury, včetně bezpečnosti námořních přepravních tras a zvyšování energetické účinnosti v ozbrojených silách. Autor rozebírá implementaci problematiky energetické bezpečnosti do hlavních činností Aliance, vzdělávání a výcvik v oblasti energetické bezpečnosti, spolupráci s partnerskými zeměmi, mezinárodními organizacemi a privátním sektorem.

Cílem článku je představit aktuální diskuzi o kyberprostoru jako nové, páté válečné doméně. Čtenář je seznámen s konceptem kyberprostoru, jeho současným uchopením v především amerických doktrínách a vojenské teorii. Kontextuálně je zmíněna i funkce armády a specificky vymezení možností české armády. Diskutována je podoba kyberprostoru a jeho charakteristiky v kontextu vedení vojenských operací. Představeny jsou argumenty zastánců myšlenky kyberprostoru jako válečné domény i kritika tohoto pojetí. V závěru jsou argumenty obou stran shrnuty a zhodnoceny a to i s přihlédnutím k roli a možnostem ozbrojených sil.

Referendum o odtržení Skotska od Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, jež se konalo v září letošního roku, nedopadlo pro skotské separatistické snahy úspěšně. Skotští nacionalisté mimo jiné plánovali poměrně velkoryse financované ozbrojené síly. Pětimilionový národ měl v případě získání nezávislosti ročně vynakládat podle propočtů skotské vlády na armádu ekvivalent 2,5 miliardy liber, tedy zhruba dvojnásobek toho, co Česká republika! Během deseti let po případném odtržení měly být vybudovány ozbrojené síly o počtu 15 tisíc mužů a žen a pěti tisíc rezervistů. Právě o tomto poměrně neznámém rozměru skotské nezávislosti pojednává následující příspěvek.

Měnící se bezpečnostní prostředí a potřeba řešit konvenční , zejména asymetrická ohrožení a rizika, kdekoliv se vyskytnou, stanovují jednoznačné požadavky na rozvoj národních schopností. Ozbrojené síly by měly být plně nasaditelné a udržitelné v operacích v nehostinných podmínkách po delší časové období. V operacích pod vedením NATO v současnosti působí mnoho států, které mají různé velikosti, odlišnou strukturu sil, výzbroj, vycvičenost a schopnosti. Jedinou možností k dosažení operačních cílů, a zároveň výrazných úspor je spolupráce všech zúčastněných stran. Základem klíčovým předpokladem pro tuto spolupráci je interoperabilita.

Tento příspěvek vychází z poznatků, které byly prezentovány na pracovních seminářích organizovaných v měsíci říjnu a listopadu 2006 Ústavem strategických studií Univerzity obrany k problematice dlouhodobého plánování a možnostem jeho analytické podpory. Cílem příspěvku je přispět ke kultivaci prostředí, ve kterém se dlouhodobé plánování realizuje a ovlivnit kvalitu výstupů, které tento proces produkuje.

Důsledky ekonomické recese a jejich dopad na národní rozpočty pro obranu mohou velmi vážně narušit důvěryhodnost NATO i EU. Potřeba vyrovnat se s rozpočtovými restrikcemi a pokračující bezpečnostní krizí na Ukrajině vedla k opětovnému otevření otázky tvorby společné evropské armády, jako efektivního nástroje zachování bezpečnostní stability nejenom v Evropě, ale v celém světě. Stěžejní otázkou však je, do jaké míry je možné vytvořit autonomní evropskou armádu, která by operovala nezávisle na transatlantických spojencích, a to za situace, kdy existuje poměrně silná vazba mezi NATO a EU v oblasti budování požadovaných vojenských schopností.

Stať je pouhým polemickým názorem autorů. Je zamyšlením nad problémem, který má co do činění se směřováním společnosti, koalic, jednotlivých států, nebo vývoje zájmových oblastí k určitému kvalitativně vyššímu cíli. Uznáváme-li, že podmínkou udržitelného rozvoje společnosti je zajištění bezpečnosti, klidu a míru k tomu, aby vše fungovalo ve vzájemné harmonii, vzájemně se doplňovalo a rozvíjelo v přirozeném a pro společnost příznivém směru, pak lze konstatovat, že otázka bezpečnosti, respektive obrany je rozhodující a základní podmínkou fungování celého systému, podsystémů a jejich prvků. Naše úsilí musí nutně směřovat k tomu, aby bezpečnost a obrana byla prioritou pro fungování ekonomických, sociálních, technologických a mnoha jiných subsystémů. O všem rozhoduje člověk. Logickým závěrem je skutečnost, že rozhodování člověka v oblasti bezpečnosti a obrany je tou nejvyšší prioritou jeho společenské aktivity. Je nesporné, že si toto rozhodování zasluhuje vědeckou podporu. Jaká je však skutečnost? O čem svědčí nedávná historie?

Článek je výstižným obrazem situace v Evropě. Jeho autorem je francouzský generál, náčelník Vojenského štábu Evropské unie genpor. Jean-Paul Perruche. Článek byl v anglickém znění uveřejněn v rakouském časopise Truppendienst , Bundesheer, 1/2006. České znění je zkráceno.

Z pohledu projektového managementu lze jakoukoliv reformu ve státní správě, např. profesionalizaci ozbrojených sil ČR, považovat za projekt. Proto lze na ně nahlížet i optikou této metody řízení změn, inovací, uvnitř dané organizační soustavy. Při důsledné aplikaci takového prismatu lze dokonce vysvětlit skryté jevy doprovázející tyto veřejné projekty. Jedním z takových jevů v případě profesionalizace ozbrojených sil ČR je neadekvátní vědecká podpora tohoto projektu v oblasti společenských a humanitních věd, které hrají klíčovou roli při řízení rozsáhlých sociálních systémů, jakými jsou např. armáda, policie nebo státní správa.

Řízení rizik, zvládání rizik, ovlivňování rizik či minimalizace rizik a další podobné pojmy jsou v současné době stále více používány a skloňovány v nejrůznějších podobách a souvislostech. Každá organizace nebo podnik čelí v rámci svého působení nebo v oblasti svého podnikání rizikům, které mohou vést ke snížení hodnoty organizace, případně až k jejímu ochromení nebo úplnému zničení. Proto se každý manažer snaží negativnímu působení těchto rizik předcházet a v případě, že již došlo k jejich působení, tak alespoň snížit jejich dopad na nejnižší možnou míru. V případě strategické úrovně naplňování cílů organizace se pak řízení rizik jeví jako existenční nutností a životním zájmem každé organizace. Proto můžeme říci, že řízení rizik v současné době zažívá oprávněný rozvoj a přitahuje pozornost všech významných manažerů, neboť s jeho využitím je možné předcházet ztrátám a škodám velkého rozsahu, které mohou mít pro organizaci až fatální následky.

Transformace odvětví obrany a ozbrojených sil je jedním z důsledků změn obranné/vojenské politiky státu a jedním z výsledků její realizace. V případě České republiky byl základ této transformace položen v letech 1990 až 1992. Účinná realizace obranné/vojenské politiky spojená s transformací ozbrojených sil se však v České republice dlouhodobě potýká s dvěma problémy: malou stabilitou vládnutí, která oslabuje postavení ministra obrany vůči ozbrojeným silám, a nevhodný koncept řízení zdrojů, který podporuje krátkodobé cíle činnosti ozbrojených sil na úkor dlouhodobého rozvoje.

Počátkem srpna tohoto roku byl ministrem obrany Alexandrem Vondrou avizován záměr vytvořit "Bílou knihu obrany", což by měl být dokument stanovující jasnou vizi zajištění obrany pro příští léta. Při této příležitosti mohou být zajímavé a poučné poznatky z nedávné minulosti, kdy se i v ČR objevovaly snahy o vytvoření dokumentu charakteru "Bílé knihy obrany". Neméně poučný je také pohled na význam a obsah bílých knih nebo obdobných dokumentů, které zveřejňuje celá řada evropských i mimoevropských zemí.

Cílem práce je analýza současného stavu procesu stravovacích služeb, definování možných hrozeb vzniku škody, poškození, zničení, ztráty případně jiného nezdaru a přiblížení systémového přístupu k řízení rizik. Byla provedena identifikace rizik a sestaven katalog rizik. Identifikovaná rizika byla podrobně analyzována a byla zpracována do mapy rizik v procesu stravovacích služeb rezortu Ministerstva obrany České republiky. Byl vytvořen manuál řízení rizik, na jehož základě mohou být přijata opatření k vyloučení, minimalizaci vzniku nebo snížení nežádoucího dopadu rizik.

Ozbrojené síly vedou své aktivity v závislosti na podmínkách daných specifickým operačním prostředím. Operační situace může vyžadovat vedení boje vysoké intenzity, protipovstalecké aktivity, činnosti spojené s vynucováním či posilováním míru, případně jsou řešeny úkoly humanitární pomoci obyvatelstvu. Kombinace těchto aktivit zvyšuje komplikovanost situace, v níž vojska působí. V průběhu procesu plánování musí moderní velitel a jeho plánovači zvažovat nepřeberné množství faktorů, majících vliv na správnou formulaci variant činností k nasazení vojenské síly, pro naplnění stanovených vojenských a politických cílů operace. Vojenské aktivity, kterým na této cestě po staletí dominovala zejména bojová činnost, se postupně stávají komplexnějšími, co se týče jejich vztahu k danému operačnímu prostředí. Velitelé mnohem častěji musí čelit otázkám typu "Jak budeme vést operaci v těchto podmínkách a tomto prostředí?"

Rozhodování představuje jednu ze základních aktivit manažerů v každé společnosti. Rozhodování je chápáno jako základ a samotné jádro řízení. Rozhodování je nedílnou složkou všech manažerských funkcí. Nejvýznamnější realizace rozhodování spočívá v plánování. Plánování a plánovací procesy jsou založeny na podstatě rozhodovacích procesů. Plánování na nejvyšších úrovních, tedy strategické plánování ovlivňuje nejvýznamněji samotnou efektivitu, hospodárnost a účelnost organizací. Rozhodování této úrovně zásadním způsobem pak ovlivňuje samotnou kvalitu a dosažený výsledek organizace či společnosti, případně může být hlavní příčinou neúspěchu, nebo slabé výkonnosti, efektivnosti a nízké hospodárnosti dané organizace v dlouhodobém horizontu.

Klamání je pojmem, který se uplatňuje nejen v civilním životě, ale i ve vojenství, kdy jde o "vojenské klamání" (MILDEC - Military Deception). V civilním životě se klamání daří, především v některých oblastech je zneužíváno k obchodním ziskům, resp. k politickým zájmům. Podle mého názoru je ve vojenství situace jiná. Pokud se budu držet domácího prostředí, mohu s klidným svědomím konstatovat, že pojem "klamání" takřka vymizel z terminologie vojenského, resp. operačního umění. Článek je vstupní úvahou, resp. pokusem vzbudit v odborné vojenské veřejnosti zájem o tuto, v teorii vojenského umění, opomíjenou oblast.

Evropská unie je globálním činitelem, který je stále více připraven nést svůj díl zodpovědnosti za světovou bezpečnost. Přijetím evropské bezpečnostní strategie Evropskou radou v prosinci 2003 potvrdila EU úlohu, kterou chce sehrávat ve světovém dění. EU je připravena poskytovat podporu upevňování mezinárodního řádu, který je založen na principu účinné mnohostranné spolupráce realizované v rámci OSN. [1] V kontextu vzniklých změn, ale také nových příležitostí, vyjádřily členské státy EU výrazné odhodlání-silnější než kdy předtím-zabezpečit rozšířené evropské unii nástroje k poskytnutí hodnotného příspěvku pro zajištění bezpečnosti a stability ve světě. V současnosti má EU jak civilní, tak vojenský rámec schopností potřebný k tomu, aby mohla čelit negativním mnohostranným účinkům nově vzniklých hrozeb. Dostupnost účinných nástrojů pro realizaci ESDP, včetně vojenských sil a prostředků, bude často sehrávat rozhodující roli v počátečním stádiu vzniku krize, v průběhu jejího řešení a ve fázi obnovy, která zpravidla nastává po ukončeném ozbrojeném konfliktu.

Cílem článku je přiblížit současné vnímání modularity v AČR a stanovit základní úkoly, které bude nutné splnit v rámci projektu obranného vývoje STRUKTURA, který je řešen v rámci Univerzity obrany.

V květnu 2010 byl v USA zveřejněn nový doktrinální dokument nazvaný Národní bezpečnostní strategie 2010 (NSS 2010). Jeho hlavní rámec vymezil přímo prezident Obama, když mu ve svém úvodu dal název "Strategie národní obnovy a celosvětového vedení". Tento článek je rozdělen do dvou částí. První část se zabývá doktrinálními dokumenty, které schválila administrativa 43. prezidenta USA, prezidenta George W. Bushe. Vysvětluje je především jako reakci na teroristické útoky dne 11. 9. 2001 a jako přípravu na vojenský úder proti Saddámovu Iráku. Druhá část článku se zabývá dokumenty, které schválila administrativa 44. prezidenta USA, Baracka Obamy, a které vyznívají jako kritické přehodnocení předchozího přístupu, zejména pak jako odklon od přeceňování významu vojenské síly a od unilateralismu.

Proces obranného plánování NATO (NDPP) prochází relativně častými revizemi a úpravami, aby odpovídal jak potřebám NATO jako celku, tak potřebám každého členského státu. Zatím poslední impulz k další optimalizaci procesu vzešel z chicagského summitu v květnu 2012 - v tomto kontextu mluvíme o posílení či zlepšení NDPP (Enhancing NDPP). Hlavním cílem této iniciativy je posílení relevance a vlivu procesu NDPP na národní procesy plánování a zvýšení politické viditelnosti NDPP. Větší důraz klade i na včasné konzultace mezi spojenci, kdykoli zamýšlejí provádět významnější změny ve struktuře svých sil a schopností. Nedávno schválené cíle obranného plánování NATO (v červnu 2013), dříve známé jako Force Goals (cíle výstavby sil), jsou poprvé výrazně ovlivněny užitím tzv. "zásady 50 %", která má přispět k nápravě nerovnoměrného sdílení břemene v poskytování schopností mezi USA a ostatními členy NATO.

Základní orientace v oblasti vojenského umění vyžaduje alespoň elementární znalost vojenské historie a pochopení vlivu vojenské strategie na rozvoj vojenství, jako i jednotlivých oblasti vojenského umění. Otázky spojené s vojenskou strategií a jejím vlivem na přípravu a vedení operací jsou součástí studijních programů v kurzech celoživotního vzdělávání na Univerzitě obrany. Cílem článku, věnovaného problematice strategie, vojenské strategie a operacím, je dosáhnout u čtenáře pochopení základních souvislosti, jakým směrem se strategie ve vymezeném období rozvíjela a ubírala a stručně objasnit její roli ve vztahu k existenci vojenských operací.