national security

Cílem této studie bylo prozkoumat pohled médií na armádu a militantní uskupení se zaměřením na profesionální chování novinářů a jejich oddanost národnímu zájmu. Byly uskutečněny hloubkové rozhovory s pákistánskými novináři, kteří podávali zprávy z konfliktních oblastí. Zjištění naznačují, že Pákistán je zapojen do války proti terorismu a média hrají klíčovou roli při glorifikaci bezpečnostních sil v jejich boji proti militantům, kteří se vzpírají autoritě státu. Novináři se vyjádřili, že vláda a armáda by měly přijmout realistická opatření v boji proti této hrozbě. Při označování militantů za teroristy novináři poznamenali, že jejich profesionalita je často ovlivněna vlastenectvím a národní povinností sloužit zemi. Základním prvkem jejich zpravodajství však zůstala objektivita. Média, která jsou považována za čtvrtý pilíř státu, by měla mít potřebnou svobodu pro informování o konfliktech. Zároveň byla autocenzura považována za nezbytnou, aby se zabránilo obsahu, který by mohl vést k radikalizaci.

Otázky bezpečnosti a obrany byly vždy předmětem zájmu vědy a umění. Aktuálnost zkoumaných otázek je zdůrazňována zejména v podmínkách měnícího se chápání bezpečnosti a jeho přenesení z tradiční úrovně na úroveň reflektující moderní realitu. Článek se snaží zhodnotit vznik a vývoj konceptu bezpečnosti prezentací souvisejících a základních koncepcí, souvisejících a synonymických pojmů k pojmu „bezpečnost“ a různých úrovní bezpečnosti. Autoři se snaží stručně popsat problematiku, o které pojednává řada bulharských i mezinárodních vědeckých a legislativních pramenů a která reflektuje výzkumný účel prezentované práce.

Koncept strategické komunikace získal na pozornosti zejména s událostmi spojenými s anexí Krymu a intervencí Ruské federace na východní Ukrajině, a je proto dominantně dáván do souvislosti s reaktivním potíráním dezinformací a propagandy či jiných elementů tzv. hybridní kampaně. Cílem textu je poukázat na širší potenciál nástroje strategické komunikace na podporu cílů v oblasti národní bezpečnosti a obrany státu, a to jako proaktivního úsilí a svébytného způsobu myšlení využívajícího informační účinek k prosazování národních zájmů. Na základě rešerše odborné literatury a koncepčních dokumentů identifikuje přínos strategické komunikace mimo oblast hybridního působení také v oblasti zahraničních vojenských operací, protipovstaleckého boje, protiteroristické politiky, odstrašení a krizového řízení. Osvětluje přitom informační, a zvláště kognitivní dimenzi těchto bezpečnostních hrozeb i způsobů jejich zvládání.