Současná válka na Ukrajině představuje konvenční konflikt vysoké intenzity, jaký v moderní evropské historii neměl po dekády obdoby. Za pomocí kvalitativním analýzy autoři předkládají charakter této války a prostřednictvím perspektivy operačních domén identifikují její klíčová specifika. Na tomto základě pak předkládají předběžná doporučení pro oblast obranyschopnosti České republiky. Docházejí přitom k závěru, že se stát i ozbrojené síly musí připravovat na potenciální konflikt velkého rozsahu.

Článek pojednává o šesti francouzských speciálních vojenských operacích (SMO) vedených v islámských zemích severní Afriky v letech 2011–2022. Vysvětluje jejich historický, geopolitický, vojensko doktrinální a mezinárodněprávní kontext.. Přináší   inovativní pojmy Hollandova doktrína a Macronova doktrína, hodnotí úspěchy, ale i neúspěchy těchto doktrín. Ukazuje, že intervence byly úspěšné z hlediska vojenského, ale neúspěšné hlediska politického.

Predložená štúdia prezentuje meritórny pohľad na tradičné operačné faktory, a to priestor, čas a dostupné sily. Na pozadí prvej a druhej fázy vojny na Ukrajine skúma, ako predmetné faktory formujú použitie vojenskej sily v operáciách, ozrejmuje ich vzájomnú koreláciu, interferenciu, aplikačné súvislosti, ako aj kauzalitu. Výsledky štúdie demonštrujú nevyhnutnosť správnej a celistvej percepcie operačných faktorov pre efektívne nasadenie a pôsobenie vojenských síl v súčasnom operačnom prostredí. Hlavným prínosom štúdie, uplatnením heuristickej a invenčnej funkcie analógie z otvorených zdrojov dostupných identifikovaných poznatkov z nasadenia vojenských síl vo vojne na Ukrajine, je sprostredkovanie modelových príkladov komplexného videnia vplyvov, akými operačné faktory formujú použitie vojenskej sily v súčasných operáciách v konflikte vysokej intenzity.

Válka na Ukrajině se stala celosvětovou záležitostí, jež je podrobně sledována a hodnocena vojenskými experty i médii již od svého počátku. Cílem tohoto článku je poukázat na některé specifické aspekty průběhu konfliktu na Ukrajině v jeho úvodních fázích. V úvodu článku se autor zabývá překvapivým vývojem tzv. „speciální vojenské operace“ vedoucím ke změně původních plánů Ruska. V dalších částech diskutuje způsob použití sil válčících stran v jednotlivých doménách, věnuje se aplikaci principů válčení a pojednává o možných příčinách operačních neúspěchů ruských vojenských sil. V článku jsou použita data především z otevřených zdrojů. Při jeho sestavování byla využita analýza, komparace, dedukce a syntéza. Celkovým záměrem autora je nabídnout čtenářům jeden z možných pohledů na probíhající konflikt a motivovat je k přemýšlení o podstatě a charakteru války.

Masakr v Buče vyvolává otázku, zda ruská armáda předurčuje své vojáky k protiprávnímu násilí na civilistech? Tento článek vychází z předpokladu, že bez ohledu na vyšší rozkazy, pachatelé násilí musí překonat psychologické zábrany, jež si v průběhu socializace vytvořili, tzv. „morální odpoutání“. Psychologický mechanismus „morálního odpoutání“ na jednu stranu umožňuje vojákům legálně zabíjet v boji, na druhou stranu ale také odbourává zábrany vůči násilnému jednání na civilistech. Povinností ozbrojených sil tak je nejen připravit vojáka k boji a zabíjení, ale také již během výcviku předcházet protiprávnímu násilí. Případ ruské armády ukazuje, jak formální úsilí předcházet morálnímu odpoutání a porušování mezinárodního humanitárního práva (MHP) nedokázalo efektivně překonat překážky v podobě institucionální kultury a nedostatečného lidského kapitálu.

Tato přehledová studie se zaměřuje na židovské povstání v rámci britského mandátu pro Palestinu v letech 1939 až 1948. Židovská guerillová kampaň představuje úspěšnou případovou studii v oblasti výzkumu malých válek a povstání, tzv. proxy wars. Autoři analyzují ranou fázi britského mandátu v letech 1918-1939 označovanou jako předehru následného židovského povstání; období, kdy vznikaly a rozvíjely se židovské polovojenské skupiny včetně Hagany, Irgunu a Lehi, přičemž autoři akcentují především ideologická východiska, operační a taktické strategie vedení boje, či materiální kapacity, kterými tyto organizace disponovaly. Autoři kladou důraz především na období od iniciace Bílé knihy v roce 1939 do vzniku Státu Izrael v květnu 1948. Britská omezení židovského přistěhovalectví a začátek druhé světové války podnítily židovské síly k masivní teroristické kampani proti Britům, jejímž výsledkem bylo bezprecedentní sionistické vítězství.

Článek hodnotí informační válku v rámci vojenské strategie se zaměřením na konflikt na Ukrajině. Klíčový je vliv informačních operací (šíření desinformací a klamání) jako strategického nástroje. Autor pragmaticky analyzuje informační válku z hlediska vojenského umění a jako část aplikované strategie využité k podpoře bojových operací. Rovněž identifikuje fázi informační války vůči fázi konfliktu. Dále předpokládá a potvrzuje tezi, že informační operace jsou vedeny oběma vnějšími aktéry (USA i Ruskou federací) s cílem podpořit bojové operace tamních spojenců. Oba tito vnější aktéři, včetně jejich hlavních představitelů však vedou informační válku především s cílem podpory vlastních zájmů. Jde o případovou studii podle neorealistického pojetí mezinárodních vztahů. Tomu odpovídá význam rovnováhy moci, snahy aktérů o vyvažování a zásadní vliv vnějších aktérů na vývoj konfliktu.

Příspěvek předkládá tvrzení, že proxy válka je stále častěji používaným nástrojem na Blízkém východě na již konfliktních územích, na nichž je přítomnost zahraničních sil nejen umožněna, ale také vyžadována a podporována mezinárodním právem za účelem sekuritizace regionu. Cílem článku je tedy zvýšit povědomí o tom, že země Blízkého východu procházející občanskými válkami, které zapojují vnější aktéry do řešení krize, se stávají stále úrodnějším prostředím pro zástupné války, přičemž intervenční aktéři začínají prosazovat své vlastní zájmy nad rámec zájmu hostitelské země na vyřešení konfliktu.

V květnu 2017 obsadili islamisté jihofilipínských separatistických skupin Abú Sajjáf a Maute město Marawi na ostrově Mindanao. Pětiměsíčních bojů se zúčastnilo více než 3 000 příslušníků ozbrojených sil proti asi 1 000 džihádistům. Na straně islamistů se bojů zúčastnilo několik desítek zahraničních bojovníků, kteří potvrdili panislámský étos ideologie Islámského státu v této části světa. Filipínské jednotky, nebyly na charakter bojů v urbanizovaném prostředí proti motivovaným a zkušeným militantům připraveny. Nedostatky se projevily ve výcviku k vedení operací v silně zastavěném území, nízké úrovni koordinace a v omezených schopnostech zpravodajské podpory technickými prostředky průzkumu. Bylo rozhodnuto vytvořit velitelství speciálních operací, kterému jsou podřízeny všechny filipínské jednotky zvláštního určení. Zkušenosti z konfliktu iniciovaly změnu doktrinálního přístupu, který se zaměřuje na vzdušnou podporu, která by omezila ztráty vlivem nepřesného bombardování a akvizice technologicky vyspělých prostředků průzkumu a zbraňových systémů.

V roce 2018 uplynulo 10 let od jedné z významných válek postkonfrontačního období, kterou byla válka mezi Gruzií a Ruskou federací. Tato válka trvala pouhých pět dní, ale i tak se stala důležitým mezníkem ve vývoji mezinárodních bezpečnostních vztahů a také vojenství na počátku 21. století. Článek hodnotí její geopolitický rámec na základě neorealistické teorie rovnováhy bezpečnostních hrozeb a dále se zabývá jejími dopady na vývoj ruského vojenství.