Příspěvek předkládá tvrzení, že proxy válka je stále častěji používaným nástrojem na Blízkém východě na již konfliktních územích, na nichž je přítomnost zahraničních sil nejen umožněna, ale také vyžadována a podporována mezinárodním právem za účelem sekuritizace regionu. Cílem článku je tedy zvýšit povědomí o tom, že země Blízkého východu procházející občanskými válkami, které zapojují vnější aktéry do řešení krize, se stávají stále úrodnějším prostředím pro zástupné války, přičemž intervenční aktéři začínají prosazovat své vlastní zájmy nad rámec zájmu hostitelské země na vyřešení konfliktu.

V květnu 2017 obsadili islamisté jihofilipínských separatistických skupin Abú Sajjáf a Maute město Marawi na ostrově Mindanao. Pětiměsíčních bojů se zúčastnilo více než 3 000 příslušníků ozbrojených sil proti asi 1 000 džihádistům. Na straně islamistů se bojů zúčastnilo několik desítek zahraničních bojovníků, kteří potvrdili panislámský étos ideologie Islámského státu v této části světa. Filipínské jednotky, nebyly na charakter bojů v urbanizovaném prostředí proti motivovaným a zkušeným militantům připraveny. Nedostatky se projevily ve výcviku k vedení operací v silně zastavěném území, nízké úrovni koordinace a v omezených schopnostech zpravodajské podpory technickými prostředky průzkumu. Bylo rozhodnuto vytvořit velitelství speciálních operací, kterému jsou podřízeny všechny filipínské jednotky zvláštního určení. Zkušenosti z konfliktu iniciovaly změnu doktrinálního přístupu, který se zaměřuje na vzdušnou podporu, která by omezila ztráty vlivem nepřesného bombardování a akvizice technologicky vyspělých prostředků průzkumu a zbraňových systémů.

V roce 2018 uplynulo 10 let od jedné z významných válek postkonfrontačního období, kterou byla válka mezi Gruzií a Ruskou federací. Tato válka trvala pouhých pět dní, ale i tak se stala důležitým mezníkem ve vývoji mezinárodních bezpečnostních vztahů a také vojenství na počátku 21. století. Článek hodnotí její geopolitický rámec na základě neorealistické teorie rovnováhy bezpečnostních hrozeb a dále se zabývá jejími dopady na vývoj ruského vojenství.

Operace Serval (francouzsky Opération Serval) je probíhající vojenská operace v Republice Mali v západní Africe. Cílem operace je vytlačit islamistické radikály ze severu Mali, kteří zahájili postup do středu země. Operace Serval byla zahájena na základě rezoluce Rady bezpečnosti č. 2085 z 20. prosince 2012. Operace se nazývá podle nepříliš velké africké divoké kočky Serval. Autor příspěvku analyzuje historický a geopolitický kontext konfliktu, zmiňuje teroristickou síť AQMI. Operace Serval má disymetrický charakter. V týlu postupujících francouzských jednotek zůstaly oddíly vzbouřenců a teroristů, které vyvíjejí diverzní činnost. Podle autora je třeba se vyhnout dlouhodobému konfliktu, protože mj. by se území Francie i jiných států mohlo stát cílem teroristických útoků.

Text se zabývá analýzou konfliktů a použitím typologie v rámci této analýzy. Autor shrnuje nejdůležitější metodické přístupy a snaží se poukázat na jejich omezení při analýze stávajících konfliktů, které vykazují mnohem více různých charakteristických rysů než v minulosti. Státy účastnící se moderních vojenských konfliktů často používají soukromé vojenské společnosti či vytvářejí nelegální ozbrojené formace. Strany konfliktu mají v mnoha případech odlišný charakter a lze pozorovat chaotické aliance státních a nestátních aktérů s rozdílnými zájmy a odlišnými názory na projekci moci a použití ozbrojené síly. Text upozorňuje na nutnost přizpůsobení současných metodických přístupů nebo alespoň jejich součástí a na vývoj a změny, ke kterým v současných konfliktech dochází.

Tento článek se zabývá fenoménem českých zahraničních bojovníků v ukrajinském konfliktu, a to především z hlediska využití v propagandě a z pohledu českého trestního práva. Obě témata jsou vzájemně propojena, protože podle českých zákonů může být působení v zahraniční armádě nebo v teroristických subjektech trestáno. Na druhé straně lze zahraniční bojovníky hodnotit jako důležitý prvek propagandy a jejich účast v konfliktu může posílit politickou pozici válčící strany. Toto napětí mezi právními dopady a propagandistickým využitím představuje hlavní téma tohoto článku. Koncepce hybridního válčení tvoří rámec aktuálního vývoje. Autor dochází k závěru, že právní důsledky představují pouze omezenou překážku pro propagandistické využití.

Článek se zabývá korelací mezi metodikami analýzy konfliktů a dynamikou mezinárodního bezpečnostního prostředí a zdůrazňuje potřebu přizpůsobit tyto metodiky rychlému sledu událostí ve světě. Analytický přístup začíná přehledem obecné teorie konfliktu; autor se následně zaměřuje na nejčastěji používané modely analýzy současných konfliktů a shrnuje způsob přístupu k témuž konfliktu, konkrétně nedávným událostem na Ukrajině, aby znázornil výhody a nevýhody jednotlivých modelů. Závěrečná část článku namísto závěru rozvíjí korelaci mezi dvěma analyzovanými body a způsob, jakým lze konkrétní prvky metodik přizpůsobit vývoji hlavních charakteristik mezinárodního bezpečnostního prostředí.

Tento text se zabývá výzkumem internacionalizace konfliktů, přičemž se snaží tento fenomén rozebrat po teoretické a definiční stránce, a následně jej konceptualizovat tak, aby bylo možné tento koncept využít pro výzkum vybraného konfliktu s mezinárodním přesahem. Text rovněž pracuje s různými druhy aktérů, kteří se do internacionalizovaného konfliktu zapojují. Rozlišuje především aktéry externí a interní, stejně jako intervence v konfliktu z jejich strany může být unilaterální či multilaterální. Uvedený koncept internacionalizace konfliktu je pak vymezen i vůči jinému blízkému konceptu tzv. zástupné války. V textu je definováno několik typů internacionalizovaných vnitrostátních ozbrojených konfliktů a rovněž důvody pro vojenský zásah ze strany zahraničních aktérů. Na závěr jsou uvedeny reálie dvou internacionalizovaných konfliktů na Středním východě – syrská a jemenská občanská válka. Text je původním příspěvkem ke konferenci, jako takový nemá ambice přinést nové výzkumné poznatky či tímto směrem rozšiřovat vědění, ale naopak přinést obecný přehled a vhled do problematiky, kterou pak je možno pomocí jednotlivých případových studií dále rozvíjet v sociálně-vědním výzkumu.

V první části článku byla popsána terminologie, hlavní rysy a fáze zapojení Ruska do konfliktu. Bylo konstatováno, že pro postup Ruské federace byla v hodnoceném období konfliktu charakteristická především fázovaná, stupňovaná, systematická činnost, která umožňuje charakterizovat toto zapojení jako vojenskou operaci. Druhá část se věnuje dalším vybraným aspektům konfliktu se zaměřením na jednotky ruské armády v operaci, jejich demaskující příznaky a dostupné operační zkušenosti. Stručně je zde také zmíněna problematika dodávek zbraní a materiálu do oblasti konfliktu, počtů nasazených sil a ztrát jednotlivých stran, a postupu ukrajinských sil v průběhu antiteroristické operace (ATO). Závěr je věnován zhodnocení možností použití podobného postupu Ruské federace v dalších státech bývalého sovětského svazu sousedících s Ruskem a politicko-vojenským aspektů ruské zahraniční politiky v širších souvislostech.