Po skončení studené války proběhlo v Německu několik reforem vojenského sektoru a v současnosti se připravuje další transformace. V průběhu let se proměnila definice hlavních misí Bundeswehru směrem k provádění operací krizového managementu a tomu byla přizpůsobena struktura německé armády. V období po letech 2010–2011 bylo zřejmé, že krizový management se stal hlavním úkolem ozbrojených sil. V současnosti německá vojenská politika klade důraz na obnovení schopností ke kolektivní obraně. Posílení expedičního elementu v německých ozbrojených silách bylo doposud možné díky využití zdrojů zděděných z doby studené války a redukcí kapacit vhodných k teritoriální obraně. Autor dochází k závěru, že pokud mají být německé vojenské kapacity ke kolektivní obraně skutečně obnoveny, je tato dosavadní politika v současnosti již neudržitelná.

Autoři v článku prezentují poznatky, ke kterým dospěli při analýze procesu implementace Stálé strukturované spolupráce (PESCO), a to především v oblasti plánování operací EU a rozvoji schopností, které jsou nezbytné k naplnění politicko-vojenských ambicí EU. Zdá se, že teprve vydáním Globální strategie EU v roce 2016 a její následnou implementací by mohlo dojít ke konkretizaci závazných požadavků, vyplývajících ze znění PESCO. V současné době existuje přehled společných závazků, k jejichž se zavázalo 25 z 28 členských zemí EU. Tento přehled obsahuje i konkrétní závazky v oblasti realizace požadovaných schopností k efektivnímu vedení operací EU. Cílem článku je i hledání odpovědi na otázku, zda současná míra integrace členských zemí EU dovolí plně realizovat deklarované závazky.

Článok analyzuje strategické angažovanie Ruskej federácie a Spojených štátov amerických v Južnom Kaukaze v štyroch etapách vývoja od konca Studenej vojny po súčasnosť. Prvá etapa je vymedzená na začiatok 90. rokov, druhá od polovice 90. rokov po 2003, tretia od 2004 po 2008 a štvrtá od 2009 po 2016/2017. Počas sledovanej doby je možné badať tri hlavné trendy. Po prvé, Rusko tu má trvalé strategické záujmy, ktoré sa prekrývajú s udržiavaním ruskej štátnej bezpečnosti a zaistením si pozície najmocnejšieho externého hráča v regióne. Po druhé, bariérou pre realizovanie ruských štátnych záujmov je ruská slabosť a aktívne angažovanie USA/NATO. Po tretie, Južný Kaukaz predstavuje pre Rusko strategicky dôležitejší priestor ako pre USA/NATO.

Článek se zabývá analýzou a deskripcí obranně-průmyslové spolupráce zemí V4 od počátku devadesátých let 20. století do roku 2016. Cílem tohoto textu je prezentace poznatků týkajících se dosaženého stupně spolupráce na úrovni V4, přičemž kromě uskutečněné kooperace, z níž plynou reálné produkty, a politických aspektů, které představují určující mechanismus a rámec celého partnerství, je věnována pozornost také příčinám, které způsobily a do jisté míry stále určují současný stav. V závěru autor provádí hodnocení nejpalčivějších problematických bodů obranně-průmyslové spolupráce zemí V4 a také překážky hlubšího zapojení v rámci struktur EU, která by mohla sloužit jako vhodnější pole pro ukotvení regionálního partnerství v sektoru obranného průmyslu. Zároveň jsou nastíněny některé oblasti potenciální budoucí spolupráce visegrádských partnerů.

Zásadné zmeny v bezpečnostnom prostredí, ktoré nasledovali po odstránení bipolarity sveta, pri-niesli okrem nesporných pozitív aj negatíva, ktoré sa čoraz viac prejavujú v podobe rôznych asy-metrických bezpečnostných hrozbách. Dynamický vývoj a procesy globalizácie, spoločenskej mo-dernizácie, politickej liberalizácie a vedecko-technického rozvoja, ale tiež neriešenie globálnych problémov ľudstva a pretrvávajúca celosvetová hospodárska kríza vygenerovali mnohé negatívne sprievodné javy. Medzi najvýznamnejšie organizácie medzinárodného krízového manažmentu, ktoré sú schopné adekvátne reagovať na vzniknuté krízové situácie a realizovať nevyhnutné opatrenia spolu s Organizáciou spojených národov, Európskou úniou a Organizáciou pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe patrí i Organizácia Severoatlantickej zmluvy (NATO). Pre plnenie úloh medzinárodného krízového manažmentu využíva NATO Sily rýchlej reakcie (NRF - NATO Response Force).

Příspěvek se zabývá výzvami pro obrannou politiku a strategii ČR a předkládá doporučení pro udržení relevantnosti a dlouhodobé zdrojové udržitelnosti jejích ozbrojených sil. Předkládané návrhy vychází mimo jiné i z průběhu diskuze a výstupů z mezinárodní konference s názvem Obrana a strategie , pořádané Centrem bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany v Brně ve dnech 15.–16. června 2015.

Současným bezpečnostním hrozbám nemůže čelit žádná země osamoceně, ale pouze prostřednictvím komplexní spolupráce v rámci spolehlivých bezpečnostních partnerství. Díky tomu získala vojenská spolupráce založená na regionální bázi větší důležitost než kdykoli předtím, neboť jen tak je možné vypořádávat se s různými hrozbami a výzvami a posílit tak schopnosti krizového řízení. V roce 2010 proto Rakousko zahájilo Středoevropskou obrannou spolupráci (CEDC), aby tak podpořilo regionální bezpečnostní spolupráci a podpořilo modernizaci vojenských kapacit. O dva roky později Rakousko spoluzaložilo Iniciativu horského tréningu EU, která úzce koordinuje výcvik a vzdělávání ve spolupráci se slovinským NATO Mountain Warfare Centre of Excellence. Cílem tohoto článku je analyzovat a diskutovat současné iniciativy a možné způsoby zlepšování středoevropské bezpečnostní spolupráce mezi členskými státy NATO a Rakouskem.

Výzkum popsaný v tomto dokumentu se uskutečnil v rámci výzkumného projektu Strategické alternativy (STRATAL) v rámci Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany v Brně, v České republice. Hlavním cílem tohoto příspěvku je zhodnotit vývoj české obranné politiky od léta 2016. Hlavními impulsy pro českou obrannou politiku byly summit NATO ve Varšavě, nová evropská Globální strategie, včetně záměru posílit spolupráci v oblasti obrany mezi členskými státy EU, a struktura dynamiky našeho bezpečnostního prostředí. Autoři analyzovali klíčové hnací síly změn a opatření prováděná v politické, vojenské, správní, ekonomické a společenské oblasti s cílem vyhodnotit celkovou účinnost obranné politiky. Na závěr autoři nabízejí několik doporučení s cílem zvýšit reakceschopnost a připravenost českého obranného systému a ozbrojených sil v krátkodobém i dlouhodobém časovém horizontu.

Článek doporučuje některé přístupy pro posílení institucionálního rámce analytické podpory za účelem zvýšení důvěryhodnosti řízení obrany. Doporučení jsou výsledkem výzkumu, který byl proveden Centrem bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany (CBVSS) v rámci dlouhodobého záměru rozvoje organizace s názvem Strategické alternativy (STRATAL). Výzkum byl zaměřen na organizační uspořádání funkce analytické podpory v rámci celkového organizačního uspořádání ministerstev obrany několika vybraných zemí (Kanada, Norsko a Švédsko) a v rámci organizační struktury NATO (v tomto případě byla pozornost zaměřena především na analytickou podporu obranného plánování). Analytická podpora rozhodování v otázkách obrany má v těchto zemích obdobně jako v rámci NATO silnou tradici. U těchto zemí sahá tato tradice již do období druhé světové války a způsob pojímání této podpůrné nicméně velmi důležité funkce řízení je vysoce inspirativní pro posílení důvěryhodnosti celého procesu řízení obrany státu i v podmínkách ČR.

Společné financování NATO již 65 let slouží k financování společných potřeb Aliance a významně tak přispívá k posilování její akceschopnosti, soudržnosti a solidarity. Zejména v období posledních několika let byla schválena a ve většině případů i implementována řada reformních opatření s cílem účelnějšího, hospodárnějšího, efektivnějšího a transparentnějšího vynakládání společných zdrojů Aliance a zavedení moderního finančního managementu. Společné financování tak je živým a funkčním systémem. Prostor pro další zlepšení však samozřejmě nadále existuje. Ambicí příspěvku je popsat úlohu společného financování NATO, jeho základní parametry a nástroje, jak se postupně vyvíjelo, a aktuální a budoucí výzvy.